ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.95.2019:36
sp. zn. 6 As 95/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové (soudce zpravodaj)
v právní věci žalobce: M. R., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem
Telečská 7, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem Komenského
náměstí 125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. března 2018
č. j. KrÚ 19314/2018/ODSH/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. března 2019 č. j. 61 A 1/2018 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Králíky, odboru vnitřních věcí (dále
jen „městský úřad“), ze dne 27. prosince 2017 č. j. MUKR/57/2018/OVV/BJ, kterým byl
žalobce uznán vinným ze spáchání:
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění účinném pro projednávanou věc, neboť porušil §71a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů;
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť porušil §4
písm. c) tohoto zákona;
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť porušil §25
odst. 1 písm. a) téhož zákona.
[2] Uvedených přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne 28. ledna 2017 v 13.30 hod.
v obci Dolní Morava před domem č. p. 92 řídil motorové vozidlo zn. Mazda, RZ X, ačkoli mu
bylo exekučním příkazem Exekutorského úřadu Přerov ze dne 5. prosince 2013
č. j. 103 Ex 04690/11-46 (právní moc 20. prosince 2013) pozastaveno řidičské oprávnění
dle §71a exekučního řádu za účelem uspokojení dlužného výživného syna žalobce; dále žalobce
uvedené vozidlo zastavil v místě platnosti dopravní značky č. B28 „Zákaz zastavení“ a vlevo
v protisměru jízdy na pozemní komunikaci, která je provozována obousměrně. Za tyto přestupky
(dle nejzávažnějšího z nich) byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
[3] V žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného žalobce mj. namítal, že správní
orgány se nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou přestupku, neboť žalobce nevěděl,
že mu bylo řidičské oprávnění pozastaveno exekučním příkazem ze dne 5. prosince 2013
č. j. 103 Ex 04690/11-46. Nesouhlasil proto s tím, že se dopustil přestupku podle §125c odst. 1
písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu z nevědomé nedbalosti, neboť exekuční příkaz
(vydaný za účelem vymožení výživného na syna) byl žalobci doručen fikcí, a tedy se nemohl
seznámit s jeho obsahem.
[4] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“)
podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitce žalobce, že mu nebyl exekuční příkaz fyzicky
doručen, a že tedy s ohledem na nevědomost o jeho existenci a doručení nemohla být naplněna
subjektivní stránka přestupku, krajský soud nepřisvědčil. V této souvislosti připomněl,
že na doručování exekučního příkazu se podle §55b odst. 1 exekučního řádu subsidiárně
vztahuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), přičemž z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobci byl exekuční příkaz doručen
na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatelstva fikcí dle §49 odst. 4 o. s. ř.
Přestupku řízení motorového vozidla v době pozastavení řidičského oprávnění se tak žalobce
dopustil z nevědomé nedbalosti, neboť mu správní orgány i krajský soud sice uvěřily,
že o existenci a obsahu exekučního příkazu nevěděl, avšak vzhledem k okolnostem, že na něj byla
vedena exekuce pro neplacení výživného a že mu při doručování exekučního příkazu byla
zanechána výzva s řádným poučením k vyzvednutí poštovní zásilky, žalobce o možném vydání
exekučního příkazu vědět mohl a měl. Ačkoli námitka nenaplnění subjektivní stránky směřovala
toliko do přestupku řízení motorového vozidla v době pozastavení řidičského oprávnění
kvalifikovaného podle §125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu, krajský soud
se zabýval také přestupky, kterých se měl žalobce dopustit zastavením vozidla v působnosti
dopravní značky č. B28 „Zákaz zastavení“ a v protisměru jízdy na pozemní komunikaci, která je
provozována obousměrně. V této souvislosti měl přitom ve shodě se závěry správních orgánů
za prokázané, že žalobce se dopustil porušení zákazu stání vpravo ve směru jízdy co nejblíže
k okraji pozemní komunikace, jakož i zákazu vyplývajícího z dopravní značky č. B28 „Zákaz
zastavení“, kdy z fotografií pořízených na místě policejní kontroly vyplynulo, že tam umístěná
značka byla nepoškozená a zřetelná.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost, kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Dle stěžovatele krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce
svým jednáním, resp. nevědomou nedbalostí, naplnil subjektivní stránku přestupku dle §125c
odst. 1 písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu, tedy přestupku řízení motorového vozidla
v době pozastavení řidičského oprávnění. Vzhledem k tomu, že exekuční příkaz ze dne
5. prosince 2013 č. j. 103 Ex 04690/11-46 byl stěžovateli doručen fikcí, nemohl se (objektivně
vzato) seznámit s jeho existencí a obsahem. Již samotný pojem „fikce“ doručení dle stěžovatele
napovídá, že se nejedná o faktické doručení, ale o institut, na základě kterého se písemnost
pokládá za doručenou, i když se adresát s jejím obsahem neseznámil. Proto v situaci,
kdy stěžovatel o existenci exekučního příkazu nevěděl, nemohlo dojít k naplnění subjektivní
stránky přestupku, a to ani v podobě nedbalostního zavinění. Stěžovatel navíc poukazoval
na skutečnost, že řádně hradil peněžní exekuce, a proto nepojal podezření, že by k provedení
exekuce mohlo dojít jiným způsobem.
[7] K přestupku zastavení vozidla v místě, kde je to svislou dopravní značku č. B28 „Zákaz
zastavení“ zakázáno, stěžovatel uvedl, že měl v úmyslu pouze vyložit svou družku a nezletilé děti
z vozidla a poté pokračovat v jízdě. Dopravní značku upravující zákaz zastavení z důvodu
velkého množství sněhu nezaznamenal, a i kdyby si jí všiml, nepoznal by, o jakou konkrétní
dopravní značku se jednalo, neboť byla silně ušpiněná a nečitelná nafoukaným sněhem a špínou.
Nadto s ohledem na skutečnost, že pracovnice skiareálu stěžovateli sdělila, že na uvedeném místě
může s vozidlem zastavit, nepojal podezření, že by se jednalo o místo, na kterém je zastavení
vozidla dopravní značkou zakázáno.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že exekuční příkaz nebyl
stěžovateli fakticky doručen pouze kvůli jeho liknavosti, neboť si nezajistil řádnou doručovací
adresu. Nad rámec svých povinností žalovaný doručení exekučního příkazu ověřil, vyžádal si
od soudního exekutora nejen doručenky, ale rovněž kopii sdělení, které bylo řádně vyvěšeno
na úřední desce. Žalovaný proto neměl pochybnosti o tom, že exekuční příkaz byl stěžovateli
řádně doručen a nabyl právní moci dne 20. prosince 2013. O vydání exekučního příkazu
se stěžovatel měl a mohl dozvědět, postačovalo pouze uvést aktuální adresu pobytu,
popř. si zajistit doručování písemností jiným způsobem.
[9] K namítané „neviditelnosti“ dopravního značení a dalším stěžovatelem tvrzeným
skutkovým okolnostem žalovaný připomněl, že stěžovatel tyto skutečnosti nenamítal v řízení
před správními orgány ani před krajským soudem. Takto uplatněné námitky jsou
proto nepřípustné, a Nejvyšší správní soud by se jimi neměl zabývat. Zároveň ovšem žalovaný
nad rámec uvedeného doplnil, že sporné dopravní značení bylo zasahujícími policisty
vyfotografováno a jeho podoba je zachycena ve správním spisu. Z pořízené fotodokumentace
vyplynulo, že dopravní značka nebyla zavátá sněhem, naopak byla zřetelně viditelná.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] V projednávané věci stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil naplnění subjektivní stránky
přestupku s odůvodněním, že nedozvěděl-li se o existenci exekučního příkazu o pozastavení
řidičského oprávnění, neboť mu exekuční příkaz nebyl fyzicky doručen, nemohlo být jeho
jednání spočívající v řízení motorového vozidla v době pozastavení řidičského oprávnění
hodnoceno jako jednání zaviněné, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Bylo tedy nutno
zabývat se otázkou, zda exekuční příkaz vyvolal právní účinky předpokládané ustanovením §71a
odst. 3 exekučního řádu v návaznosti na §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu,
dle kterého řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou
skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským
státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský
stát“), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republik vázána a která upravuje oblast
silničního provozu.
[12] Ustanovení §71a exekučního řádu upravuje zvláštní způsob exekuce na peněžité plnění
v podobě nezaplaceného výživného. Nesměřuje tedy bezprostředně k vymožení nedoplatku
na výživném, ale k tomu, aby na povinného (zde stěžovatele) byl vyvinut účinný nátlak,
který jej přinutí dostát uloženým povinnostem.
[13] Podle §71a odst. 1 a 2 exekučního řádu platí, že exekuční příkaz k pozastavení řidičského
oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného
na nezletilé dítě. Exekuční příkaz se doručí orgánu, který vede registr řidičů podle zvláštního právního předpisu
(poznámka pod čarou
32)
odkazuje na zákon o silničním provozu), oprávněnému a povinnému. Orgánu,
který vede registr řidičů, nesmí být exekuční příkaz doručen dříve než povinnému.
[14] Dnem doručení exekučního příkazu povinnému se povinnému zastavuje řidičské oprávnění udělené
podle zvláštního právního předpisu (poznámka pod čarou
32)
opět odkazuje na zákon o silničním
provozu). Po dobu pozastavení řidičského oprávnění držitel řidičského oprávnění nesmí řídit motorová vozidla.
Exekuční příkaz se povinnému doručuje do vlastních rukou (§71a odst. 3 exekučního řádu).
[15] Tento způsob exekuce je tak založen na předpokladu, že odnětí řidičského oprávnění
bude pro povinného natolik nepříjemnou komplikací, že se bude snažit ji odstranit zaplacením
nedoplatku na výživném. Zároveň vyžaduje úzkou spolupráci s orgánem vedoucím registr
motorových vozidel, neboť od doručení exekučního příkazu pozbývá povinný řidičské oprávnění
pro skupinu vozidel uvedenou v exekučním příkazu, což má za následek, že nesmí po dobu
pozastavení řidičského oprávnění vozidla dané skupiny řídit. V souladu s §113 odst. 1 písm. e)
a odst. 2 zákona o silničním provozu musí povinný odevzdat řidičský průkaz do pěti dnů ode dne
právní moci rozhodnutí o pozastavení řidičského oprávnění, tedy ode dne doručení exekučního
příkazu, jímž bylo povinnému řidičské oprávnění pozastaveno.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňoval pravomocné účinky exekučního příkazu
s poukazem na skutečnost, že mu nebyl fyzicky doručen. Jak je patrné ze shora citovaného §71a
odst. 3 exekučního řádu, exekuční příkaz se doručuje povinnému do vlastních rukou,
přičemž na jeho doručování se podle §55b odst. 1 exekučního řádu použijí ustanovení
o doručování do vlastních rukou obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
[17] Podle §46b písm. a) o. s. ř. platí, že neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném
vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou
pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu u fyzické osoby adresa evidovaná
v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti
58b)
; není-li taková adresa
evidována, adresa místa trvalého pobytu vedena podle zvláštního právního předpisu
58c)
.
[18] Doručování do vlastních rukou upravuje §49 o. s. ř., podle jehož odst. 1 a 2 se do vlastních
rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Nezastihl-li doručující orgán
adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost
vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede,
ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.
[19] Podle §49 odst. 4 o. s. ř. platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost
do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti
do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední
desce soudu.
[20] Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že občanský soudní řád, resp. exekuční řád,
v případě doručování exekučního příkazu povinnému do vlastních rukou nevylučuje náhradní
způsob doručení, tzv. doručení fikcí, které nastane v situaci, kdy si adresát v úložní lhůtě
(pozn.: přesněji úložní době) uloženou písemnost nevyzvedl, ačkoli tak učinit mohl. Nevyzvedne-li si
adresát uloženou písemnost do 10 dnů ode dne, v němž byla připravena k vyzvednutí, nastává
desátým dnem náhradní doručení písemnosti. Jinými slovy platí, že účastník řízení, který si zásilku
dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce
doručení nastala, a to bez ohledu na skutečnost, zda byl s jejím obsahem reálně seznámen
či nikoli. K účinnosti náhradního doručení písemnosti určené fyzické osobě do vlastních rukou
tak není třeba, aby se adresát v místě doručování zdržoval. Zákonodárce při stanovení právní
fikce doručování vycházel z předpokladu, že osoby, které mají na území České republiky pobyt,
lze zastihnout alespoň na jednom místě, které si buď samy určí, nebo které lze dovodit
z jejich evidovaného místa trvalého nebo jiného pobytu. Je tak na odpovědnosti každé osoby,
aby ve svém vlastním zájmu zajistila, že jí na takto určenou adresu bude možno doručovat
a že si doručované písemnosti bude přebírat (shodně k tomu srovnej nález Ústavního soudu
ze dne 11. června 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 272/13). Jinak by se totiž vystavila riziku,
že se její nečinnost negativním způsobem promítne do výsledku vedeného řízení, jak
k tomu došlo i v nyní posuzované věci. Shora citovaná právní úprava tak akcentuje odpovědnost
účastníka řízení za to, aby si zajistil přebírání písemností na evidované adrese, resp. aby označil
a nahlásil jinou kontaktní adresu pro doručování, neboť v opačném případě se vystavuje rizikům
spojeným s nastalou fikcí doručení jdoucím plně k jeho tíži.
[21] V projednávaném případě bylo listinami založenými ve správním spisu, které soudní
exekutor zaslal žalovanému (viz kopie doručenky založená na č. l. 38 správního spisu
žalovaného), prokázáno, že stěžovateli byl exekuční příkaz v souladu s §46b písm. a) o. s. ř.
doručován do vlastních rukou na adresu trvalého pobytu, tedy na adresu, kterou má stěžovatel
evidovánu v informačním systému evidence obyvatel. Z předložené kopie doručenky zároveň
vyplynulo, že protože stěžovatel jako adresát nebyl na této adrese zastižen, byla zásilka
dne 10. prosince 2013 uložena a připravena k vyzvednutí u držitele poštovní licence (pošty
Lutín). Z prohlášení doručujícího orgánu je dále patrné, že protože zásilku (písemnost) nebylo
možné po uplynutí 10 dnů vložit do schránky adresáta (poštovní doručovatelka ručně dopsala
údaj o tom, že adresát „nemá schránku“), byla zásilka dne 27. prosince 2013 vrácena zpět
exekutorskému úřadu. Je tedy zřejmé, že i přes zanechání řádného poučení si stěžovatel zásilku
po dobu desetidenního uložení na poště nevyzvedl, a tedy uplynutím desátého dne,
tj. dne 20. prosince 2013, se písemnost považovala za doručenou fikcí s účinky doručení
do vlastních rukou.
[22] K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že se samotným vložením písemnosti
do domovní schránky (resp. vyvěšením sdělení o tom, že zásilka byla vrácena zpět, na úřední
desce) procesní předpisy žádné právní účinky nespojují, vložení má význam pouze informační
a zvyšuje se jím pravděpodobnost, že se adresát písemnosti po uplynutí úložní doby dodatečně
skutečně dozví, jaká písemnost mu byla na základě právní fikce doručena (shodně srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1002/2013, usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 8 Cmo 299/2011 - 16 a ve vztahu k právní
úpravě doručování obsažené v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, také rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2016
č. j. 3 As 241/2014 - 41, č. 3524/2017 Sb. NSS). Jak již bylo uvedeno výše, z důvodu nemožnosti
vhodit zásilku do domovní schránky stěžovatele byla následně vrácena zpět soudnímu
exekutorovi, který na úřední desce exekutorského úřadu (včetně elektronické úřední desky)
postupem souladným s §49 odst. 4 o. s. ř. vyvěsil sdělení ze dne 3. ledna 2014 (viz č. l. 39
správního spisu žalovaného), v němž byl stěžovatel poučen, že si může doručovanou písemnost
vyzvednout v sídle exekutorského úřadu v konkrétních úředních hodinách. Sdělení také obsahuje
údaj o jeho vyvěšení na úřední desce (dne 3. ledna 2014) a jeho svěšení z úřední desky
(dne 3. února 2014).
[23] Shora popsaný způsob doručování exekučního příkazu ostatně stěžovatel nečinil v řízení
sporným; svou obranu stavěl výlučně na argumentaci, že s ohledem na nevědomost o existenci
exekučního příkazu doručeného mu náhradním způsobem fikcí nemohl naplnit subjektivní
stránku vytýkaného přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu,
dle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové
vozidlo a řidičské oprávnění jí bylo pozastaveno podle §95 nebo exekučním příkazem podle exekučního řádu.
V tom se však stěžovatel mýlí. Exekuční příkaz se mu nepodařilo fyzicky doručit, neboť
ke svým osobním záležitostem přistupoval s liknavostí a s určitou mírou nedbalosti.
Na tomto místě je možno odkázat na římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva
náležejí bdělým; nechť si každý střeží svá práva), kdy bylo v moci stěžovatele, aby následkům
nedodržení omezení vyplývajících z exekučního příkazu pozastavením řidičského oprávnění
předešel. A to nejen tím, že by dluh na výživném řádně uhradil, ale také tím, že by odpovědně
přistupoval k přebírání si doručované pošty, včetně té od soudního exekutora, o níž byl
zanecháním výzvy s poučením v souladu s procesní právní úpravou zpraven. O vydání
exekučního příkazu se tak stěžovatel mohl a měl dozvědět, postačovalo pouze, aby si střežil
svá práva a uvedl adresu, na které se skutečně zdržuje, popř. si zajistil doručování písemností
jiným způsobem.
[24] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s hodnocením správních orgánů i krajského
soudu, že stěžovatel se v daném případě dopustil vytýkaného přestupku řízení motorového
vozidla v době pozastavení svého řidičského oprávnění exekučním příkazem, a to ve formě
nevědomé nedbalosti ve smyslu tehdy platného a účinného §4 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nevěděl, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ačkoli to vzhledem k okolnostem
a svým osobním poměrům vědět mohl a měl. Stěžovatel se tak sice nemusel dozvědět, že byl
exekuční příkaz na pozastavení jeho řidičského oprávnění vydán, avšak vzhledem k osobním
poměrům a okolnostem, že proti němu byla vedena exekuce pro neplacení výživného
vůči nezletilému synovi a že i sám v rámci projednávání přestupku při ústním jednání
(viz protokol ze dne 16. května 2017 č. j. 6205/2017/OVV/BJ) uvedl, že je mu možnost
provedení exekuce tímto způsobem známa, mohl vydání exekučního příkazu s důsledky
pozastavení řidičského oprávnění předvídat a očekávat, a tedy o něm vědět mohl a měl.
[25] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že v případě, kdy je exekuční příkaz
na pozastavení řidičského oprávnění doručován fikcí, a tedy o jeho existenci povinný neví,
by jistě nemohlo být jeho jednání (spočívající v řízení bez řidičského oprávnění) klasifikováno
jako trestný čin maření úředního rozhodnutí. To platí za podmínky, že povinný o pozastavení
řidičského oprávnění nevěděl, a tudíž ani nevěděl, že maří rozhodnutí soudního exekutora. Sama
skutečnost, že rozhodnutí (zde exekuční příkaz), jímž došlo k pozastavení řidičského oprávnění,
nabylo právní moci, neznamená, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu, zejména
subjektivní stránka, která je vyžadována ve formě úmyslného zavinění. Naplnění subjektivní
stránky by v takovém případě bylo možno dovodit pouze tehdy, bylo-li by z provedených důkazů
zřejmé, že obviněný věděl o pravomocně pozastaveném oprávnění k řízení a chtěl ho porušit,
popř. byl srozuměn s jeho porušením (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009
ve věci sp. zn. 8 Tdo 1178/2009). V případě naplnění jednotlivých znaků přestupku je
však situace odlišná, neboť dle §3 zákona dříve platného a účinného zákona o přestupcích, stejně
jako podle 15 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, platí,
že k odpovědnosti za přestupek fyzické osoby postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon
výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. V případě nyní posuzovaného přestupku dle §125c
odst. 1 písm. e) bod 6 zákona o silničním provozu, podle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a řidičské oprávnění jí bylo pozastaveno
podle §95 nebo exekučním příkazem podle exekučního řádu, zákon o silničním provozu úmyslnou formu
zavinění pro naplnění subjektivní stránky přestupku nevyžaduje.
[26] Nejvyšší správní soud zároveň doplňuje, že výklad zastávaný stěžovatelem, že exekuční
příkaz je nutno povinnému doručit do vlastních rukou materiálně (fyzicky), nikoli pouze formálně
náhradním způsobem (fikcí), nemá oporu v zákoně. Vyloučení náhradního doručení (fikcí)
ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. by totiž muselo být zákonem stanoveno výslovně a v případě
doručování exekučního příkazu dle §71a odst. 3 exekučního řádu ustanovení vylučující náhradní
způsob doručení v zákoně chybí.
[27] Namítal-li stěžovatel nově až v kasační stížnosti, že řádně hradil peněžní exekuce,
a tedy nepojal jakékoli podezření, že by exekuce mohla být provedena tímto způsobem,
je v této části kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Tato argumentace
stěžovatele se totiž opírá o nové důvody, které nebyly uplatněny v žalobě před krajským soudem,
ač tak stěžovatel učinit mohl, a krajský soud se proto její důvodností nemohl zabývat. Z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (srovnej např. již rozsudek ze dne 22. září 2004
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 25. září 2008
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS) v této souvislosti vyplývá, že §104 odst. 4 s. ř. s.
zavádí do řízení před Nejvyšším správním soudem princip koncentrace, který zajišťuje,
aby uplatněné výhrady účastníků řízení byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy,
kterým byly v žalobách předestřeny, a až poté může zákonnost jejich posouzení, promítly-li se
zároveň i do námitek kasačních, přezkoumat Nejvyšší správní soud. Ani v případě přípustnosti
by ovšem takto uplatněná námitka nebyla způsobilá bližšího soudního přezkumu, neboť zůstala
v rovině ničím nepodloženého tvrzení stěžovatele.
[28] Rovněž v případě námitek směřujících proti přestupku zastavení vozidla v místě, kde je
to svislou dopravní značkou č. B28 „Zákaz zastavení“ zakázáno, se jedná o nové důvody,
které nebyly stěžovatelem uplatněny v žalobě před krajským soudem. Protože se však krajský
soud v souvislosti s žalobní námitkou směřující proti (ne)naplnění subjektivní stránky přestupků
hodnocením skutkových okolností tohoto přestupku zabýval pod bodem 30. odůvodnění
napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného dospěl ve shodě s krajským
soudem k následujícím závěrům. Dovolává-li se stěžovatel toho, že na místě zastavil pouze
za účelem vyložení družky a nezletilých dětí a že spoléhal na instrukce konkrétní pracovnice
skiareálu stran označení místa, na kterém mohl s vozidlem zastavit, je nutno konstatovat,
že tyto skutečnosti nemají pro posouzení dané věci a odpovědnosti stěžovatele za uvedený
přestupek žádnou relevanci. Tvrzení stěžovatele, že umístěnou dopravní značku nebylo vidět,
neboť byla ušpiněná a nečitelná nafoukaným sněhem a špínou, vyvracejí fotografie pořízené
policií na místě kontroly, založené ve správním spisu. Z nich je naopak patrné, že dopravní
značka osazená na místě samém byla čistá a zřetelně viditelná, a že se s ní tak stěžovatel mohl
bez sebemenších potíží seznámit.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch
a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu