ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.302.2018:30
sp. zn. 6 Azs 302/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. V. P.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2017, č. j. MV-158827-
4/SO-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7.
2018, č. j. 30 A 107/2017 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se za mí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání s platností od 9. 4. 2014 do 8. 4. 2016. Dne 3. 3. 2016 podal žádost
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu; s ohledem na vady žádosti byl výzvou
ze dne 3. 3. 2016 správním orgánem vyzván, aby mimo jiné doložil doklady o úhrnném měsíčním
příjmu, který odpovídá výši požadované v ustanovení §46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), konkrétně byl vyzván, aby doložil platební výměr daně z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2015 a vyúčtování zaplaceného pojistného na důchodové
pojištění za rok 2015. Dne 14. 9. 2016 vydalo ministerstvo vnitra rozhodnutí, jímž žalobcovu
žádost zamítlo, neboť žalobce nedoložil doklad prokazující výši úhrnného měsíčního příjmu,
která odpovídá částkám vyžadovaným v §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Současně
správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že dopady tohoto rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce jsou dle hledisek uvedených v ustanovení §174a zákona o pobytu
cizinců přiměřené; žalobce nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky, a vzhledem k svému
zralému věku a k poměru let, které strávil v zemi původu, v kontrastu k relativně krátké době
strávené na území ČR si nevytvořil takové společensko-kulturní návyky, které by mu bránily
v opětovném zařazení do vietnamské společnosti. Žalobce pak ani nepředložil doklad prokazující
jeho nepříznivý zdravotní stav nebo vlastnictví majetku na území ČR. Žalobci dle správního
orgánu navíc tímto rozhodnutím nebyl zakázán další pobyt na území ČR, neboť může požádat
o vydání dlouhodobého víza nebo opětovně i dlouhodobého pobytu, jakmile bude schopen
prokázat, že jeho příjem bude dosahovat požadované výše.
[2] Odvolání žalobce, k jehož doplnění žalobce předložil platební výměr správce daně
na úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2013 a 2014 a doklad o zaplacení daně z příjmu
fyzických osob ze dne 4. 1. 2016, bylo zamítnuto rozhodnutím žalované. Ta dospěla k závěru,
že žalobce z předložených dokladů neprokázal zákonem požadovanou výši čistého měsíčního
příjmu, což měl jako podnikající fyzická osoba doložit platebním výměrem daně z příjmů,
což přes výzvu i poučení správního orgánu neučinil, a to ani doklady předloženými spolu
s doplněním odvolání, které však navíc nelze považovat za důkazy, které by nemohly být
uplatněny v řízení před prvostupňovým správním orgánem.
[3] Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalované; krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán neporušil
poučovací povinnost, jak v žalobě namítal žalobce, a potvrdil i to, že žalobce nepředložil doklad,
z něhož by byla patrná výše jeho měsíčního příjmu. Krajský soud pak akceptoval i posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu
kasační stížností, v níž namítl jeho nepřezkoumatelnost, konkrétně to, že se krajský soud
nedostatečně vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Ty se měly týkat dvou otázek,
a to namítaného formalistického přístupu správního orgánu a porušení poučovací povinnosti
a nepřiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že
správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením §4 správního řádu, neboť dotyčná úřední
osoba, která od stěžovatele přebírala předkládané doklady, jej měla poučit, že platební výměr
na úrok z prodlení za rok 2015 není oním dokladem, který požaduje správní orgán, a měla
mu dostatečně vysvětlit, který dokument je zapotřebí. Stěžovatel vyvinul veškerou snahu
k doložení požadovaného dokladu, avšak chybně pochopil, o který dokument se jedná. Stěžovatel
je cizím státním příslušníkem, který dostatečně neovládá český jazyk a ani právní řád ČR.
Pokud jde o posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života, správní orgán
prvního stupně dle stěžovatele pouze stroze a formálně konstatoval skutečnosti, které mu byly
zřejmé z cizineckého systému, nikoliv z informací, které poskytl sám stěžovatel (takovou
možnost stěžovatel před správním orgánem ani neměl).
[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovatel
se v ní odkazuje pouze na obsah žaloby, a s ohledem na to také žalovaná může toliko odkázat
na napadený rozsudek krajského soudu, se kterým se ztotožňuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel založil svou kasační stížnost na důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
totiž na tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, který se měl údajně
nedostatečně vypořádat s jeho dvěma žalobními námitkami. Stěžovatel však v kasační stížnosti
nijak blíže nerozvedl, v čem konkrétně by mělo být odůvodnění nedostatečné, a dále toliko
doslovně zopakoval žalobní body týkající se nedostatečného poučení stěžovatele ze strany
správního orgánu prvního stupně a hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života. Kasační stížnost je tak v podstatě toliko prostým opakováním žalobních
námitek.
[9] Nejvyšší správní soud má za to, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelným aktem,
který nepostrádá žádné náležitosti a je založen na seznatelných důvodech, jež jsou v odůvodnění
rozsudku zachyceny zcela dostatečným způsobem.
[10] S právními závěry, k nimž krajský soud dospěl, se navíc Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Stěžovatel byl vyzván k předložení zcela konkrétních dokladů, které byly ve výzvě explicitně
uvedeny a které by prokázaly skutečnosti vyžadované v §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Pokud stěžovatel nerozuměl obsahu výzvy, nic mu nebránilo, aby prohlásil, že neovládá
jednací jazyk a mohl si obstarat tlumočníka, což po celou dobu řízení před správními orgány
neučinil. Případnou nedostatečnou jazykovou kompetenci však nelze nahrazovat širším rozsahem
poučovací povinnosti, jak se domnívá stěžovatel, neboť ani širšímu poučení by účastník řízení,
který neovládá jednací jazyk, tak jako tak neporozuměl.
[11] Pokud jde o hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného
života, věnoval se mu jak správní orgán prvního stupně, tak krajský soud dostatečně. Pokud
se stěžovatel domníval, že skutková zjištění (totiž že rodinní příslušníci stěžovatele s ním nežijí
v ČR, že on sám v ČR žije relativně krátce v porovnání s předchozí dobou strávenou v zemi
původu, a že si tudíž nevytvořil takové kulturní a sociální vazby, které by bránily jeho návratu
do země původu, že v ČR nevlastní žádné nemovitosti atd.) neodpovídají skutečnosti, mohl je
sám v odvolání či žalobě uvést na pravou míru, případně doplnit takovými, která by závěry
správního orgánu prvního stupně vyvracely a svědčily o tom, že jsou naplněna kritéria
podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, analogicky použitelná na případ stěžovatele.
Nejvyššímu správnímu soudu se ve shodě s krajským soudem jeví výše rekapitulovaná zjištění
za dostačující k závěru, že dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele
jsou zcela přiměřené.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu