ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.39.2018:21
sp. zn. 6 Azs 39/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. H., zastoupen JUDr.
Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2017, č. j. OAM-148/LE-LE05-LE26-PS-2017, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2017, č. j. 17 A
135/2017 - 50,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Rudolfu Postlovi, se p ři zn áv á odměna
za zastupování ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) ze dne 8. 12. 2017, č. j. 17 A 135/2017 – 50, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2017, č. j. OAM-148/LE-LE05-
LE26-PS-2017, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl
o zajištění žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a podle §46a odst. 5 zákona o azylu stanovil
dobu trvání zajištění do 18. 1. 2018, neboť dospěl k závěru, že žalobce podal žádost
o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění a dosáhnout svého
propuštění ze zajištění.
[2] V žalobě žalobce namítal, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, neboť před
svým výslechem nebyl poučen o možnosti požádat o přítomnost právního zástupce
nebo o ustanovení zástupce. Pokud by měl možnost poradit se s právním zástupcem, vysvětlil by,
proč se prokazoval padělaným dokladem a proč až u dalšího výslechu uvedl okolnosti o hrozícím
nebezpečí na Ukrajině. V důsledku nemožnosti poradit se s právním zástupcem byly jeho údaje
o všech okolnostech nekompletní, a proto nebyl správním orgánem zjištěn skutečný stav věci.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že byl nucen přisvědčit
žalovanému v tom, že žalobní námitky se ve vysoké míře míjí s předmětem soudního přezkumu.
Napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím o zajištění podle zákona o azylu. Žalovaným bylo
Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky. Žalobce byl zajištěn taktéž v režimu
zákona o pobytu cizinců, kdy rozhodujícím správním orgánem byl policejní orgán. Právě
příslušníci Policie ČR také žalobce vyslýchali, zatímco v rámci řízení o udělení mezinárodní
ochrany žalobce dosud „vyslechnut“ nebyl. Krajský soud setrval na tom, že rozhodnutí o zajištění
v režimu zákona o pobytu cizinců a v režimu zákona o azylu jsou dvěma samostatnými
rozhodnutími, přičemž obě jsou způsobilá soudního přezkumu. Procesní pochybení stran
nedostatku právní pomoci a průběhu výslechu, jež žalobce prostřednictvím svého zástupce
správnímu orgánu vytýkal, by mohla být soudem přezkoumána jedině tehdy, jestliže by
byla namítána v rámci řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí, které z řízení stiženého
tvrzenou vadou přímo vzešlo, tj. proti rozhodnutí č. j. KRPA-346483-21/ČJ-2017-000022
(pozn. Nejvyššího správního soudu: rozhodnutí, jimž byl žalobce zajištěn za účelem správního
vyhoštění). Relevantní tak zůstala toliko námitka nezjištění skutečného stavu věci.
[4] Krajský soud zjistil, že žalovaný v úvodu napadeného rozhodnutí shrnul skutková zjištění,
jež si opatřil z informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR (tyto se vztahovaly
k zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců a k důvodům tohoto zajištění; podkladem
napadeného rozhodnutí bylo i vyjádření žalobce do protokolu dne 25. 9. 2017) a z podané žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a důvodů v ní uvedených. Z těchto skutkových zjištění žalovaný
nadále vycházel. Soud shledal, že žalovaný dostál požadavkům formulovaným Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42. Ze shromážděných
podkladů bylo zřejmé žalobcovo předchozí jednání, byl zjištěn jeho delší dobu trvající nelegální
pobyt, správní orgán měl k dispozici tvrzení žalobce jak z řízení před policejním orgánem,
tak z podané azylové žádosti. V žalobě nebyla uvedena jakákoli konkrétní tvrzení, jež by byla
s to takto postavený základ rozhodování zpochybnit a učiněné skutkové závěry vyvrátit. Krajský
soud taktéž na základě spisového materiálu neshledal, že by žalobci byly kladeny překážky
znemožňující uvedení veškerých skutečností, které by považoval za relevantní. Vzhledem k tomu,
že žalobcův důkazní návrh se týkal té části žaloby, která se neshodovala s nynějším předmětem
řízení, soud nevyžádal vyjádření vyslýchajících policistů, neboť by tento důkaz byl naprosto
nadbytečný. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti výroku I. napadeného
rozsudku, a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), přičemž nezákonnost spatřuje
v nesprávném posouzení právní otázky soudem a v neprovedení žalobcem navrženého důkazu.
[6] Stěžovatel setrvává na své původní argumentaci obsažené v žalobě. I když se jeho žalobní
námitky míjely s předmětem soudního přezkumu, šlo o neshodu částečnou a žalobní námitky měl
soud brát v potaz při svém rozhodování. Stěžovatel znovu zopakoval žalobní námitku,
že před zahájením výslechu měl být poučen o možnosti požádat o přítomnost právního zástupce,
a o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce. V důsledku nemožnosti poradit
se s právním zástupcem byly údaje o všech okolnostech nekompletní. Proto nebyl žalovaným
a posléze ani krajským soudem zjištěn skutečný stav věci.
[7] Stěžovatel navrhoval provedení důkazu vyjádřením policistů vyslýchajících stěžovatele
ohledně detailů poučení stěžovatele týkajícího se umožnění právní pomoci stěžovatele.
Tento důkaz nebyl soudem proveden, stěžovatel má přitom za to, že krajský soud měl důkaz
provést. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Žalovaný
zopakoval, že stěžovatel v žalobě vytýkal vady ve vztahu k jinému správnímu řízení.
Proti napadenému rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, žádná žalobní výtka
nesměřovala. Podle žalovaného krajský soud zcela správně konstatoval, že žalobní námitky
se míjejí s předmětem přezkumu. Skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor než krajský soud,
ještě nesvědčí o nezákonnosti napadeného rozsudku. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
řízení zastavil z důvodu, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění dne
18. 1. 2018.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 6 Azs 39/2018 – 17, Nejvyšší správní soud přerušil
řízení o kasační stížnosti podle ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., a to z toho důvodu,
že usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla Soudnímu dvoru Evropské
unie položena následující předběžná otázka: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské
unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní
rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ V mezidobí však Ústavní
soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, prohlásil ustanovení §46a odst. 9 zákona
o azylu za neústavní pro rozpor s právem na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a s právem
na soudní přezkum rozhodování orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i s právem na přezkum zákonnosti
zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 a s právem na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, a zrušil je dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Jakkoliv z nálezu vyplývá, že neústavnost §46a odst. 9 zákona o azylu shledal zejména ve vztahu
k zastavení řízení o žalobě, vzhledem k textaci zmíněného ustanovení dopadl derogační důvod
i derogační zásah Ústavního soudu i na řízení o kasační stížnosti. S ohledem na rozhodnutí
Ústavního soudu odpadl důvod, pro který bylo řízení přerušeno. Proto soud rozhodl podle §48
odst. 5 s. ř. s. o tom, že v řízení se pokračuje.
[12] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovateli bylo dne 25. 9. 2017
uloženo správní vyhoštění poté, co se dne 24. 9. 2017 policejní hlídce prokázal padělaným
průkazem totožnosti Rumunska znějícím na jinou totožnost a bylo zjištěno, že nedisponuje
žádným platným pobytovým oprávněním ani cestovním dokladem. Z tohoto rozhodnutí vyplývá,
že v rámci správního řízení za účelem správního vyhoštění byl se stěžovatelem dne 25. 9. 2017
sepsán protokol o výslechu účastníka řízení. Stěžovatel v průběhu výslechu mimo jiné uvedl,
že padělaný doklad si obstaral na Ukrajině od neznámého muže. V České republice neměl nikdy
uděleno vízum nebo oprávnění k pobytu. Dále sdělil, že na Ukrajině mu nehrozí žádné
nebezpečí, nic mu nebrání ve vycestování a vycestuje dobrovolně. Stěžovatel se téhož dne
vzdal práva na odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2017,
č. j. KRPA-346483-21/ČJ-2017-000022, byl stěžovatel zajištěn za účelem správního vyhoštění
podle §124 zákona o pobytu cizinců. Dne 30. 9. 2017 stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu, v níž uvedl, že nemůže odjet na Ukrajinu, neboť jakmile přijede, hledají ho tam bandité,
kteří řekli, že mu vyloupnou oči a vytrhnou jazyk, anebo ho zabijí. Napadeným rozhodnutím
ze dne 3. 10. 2017 byl stěžovatel zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
když žalovaný shledal, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu účelově, pouze proto,
aby se vyhnul správnímu vyhoštění, ačkoliv měl možnost podat žádost dříve, a uložení některého
ze zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu by nebylo dostačující.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[14] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno
disposiční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. Obsah kasační stížnosti
proto do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 3 Azs 189/2017 – 46, všechna citovaná rozhodnutí
dostupná na www.nssoud.cz). Není-li stěžovatel spokojen se skutkovým či právním posouzením
věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládá stěžovatel
za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 – 40).
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud měl provést důkaz vyjádřením
policistů vyslýchajících stěžovatele. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že soud není vázán
důkazními návrhy účastníků, disponuje diskrecí a musí provést jen ty důkazy, které v souladu
s předmětem a účelem řízení vyhodnotí jako rozhodné. Soud však musí náležitě odůvodnit
své rozhodnutí, že navrhovaný důkaz nebude proveden (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Azs 20/2015 – 45). Krajský soud v napadeném rozsudku
zdůvodnil, že důkazní návrh se týkal té části žaloby, která se neshodovala s nynějším předmětem
řízení, a navrhovaný důkaz tak byl nadbytečným. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry
ztotožňuje. Stěžovatel namítá nedostatečné poučení u výslechu, který proběhl v rámci řízení
o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. V řízení o zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu nelze přezkoumávat tvrzené vady řízení, k nimž došlo v jiném,
samostatném řízení. Nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel se práva
na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění vzdal, a jak Nejvyšší správní soud zjistil
z úřední činnosti, v žalobě proti rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění stěžovatel
nenamítal, že by v rámci výslechu v řízení o správním vyhoštění nebyl náležitě poučen
o možnosti právního zastoupení a přítomnosti zástupce (srov. rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 A 119/2017 – 37).
[16] Stěžovatel dále namítá, že žalovaným ani krajským soudem nebyl zjištěn skutečný stav
věci. Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto kasační námitku důvodnou. Stěžovatel tvrdí,
že v důsledku nemožnosti poradit se zástupcem nebyly údaje o všech okolnostech kompletní,
dále však již nekonkretizuje, v čem se podle jeho názoru lišil skutečný stav věci od stavu
zjištěného žalovaným a krajským soudem. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutkový
stav, z něhož vycházel žalovaný a krajský soud, odpovídá obsahu správnímu spisu a ani v tomto
směru neshledal v napadeném rozsudku žádné pochybení.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[19] Odměnu a hotové výdaje zástupce ustanoveného usnesením krajského soudu ze dne
31. 10. 2017, č. j. 17 A 135/2017 - 15, hradí podle §35 odst. 9 s. ř. s. stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden
úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání ve věci samé, ve výši
3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní
služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky. Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně
z přidané hodnoty. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 3.400 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu