ECLI:CZ:NSS:2019:7.ADS.396.2018:27
sp. zn. 7 Ads 396/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D.,
zastoupena Mgr. Dagmarou Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 223/9,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. 9. 2018, č. j. 1 Ad 18/2016 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dagmaře Rezkové Dřímalové, advokátce se sídlem
Muchova 223/9, Praha 6, se nepřiznává odměna za zastupování.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále též
„správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 10. 2015, č. j. 50028/2015/AAE, nebyla žalobkyni přiznána
dávka pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení. Dle správního orgánu I. stupně žalobkyně
nesplňuje podmínku stanovenou v §33 odst. 2 větě první zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pomoci v hmotné nouzi“),
neboť jí nebyl přiznán příspěvek na živobytí s ohledem na skutečnost, že příjem společně
posuzovaných osob po odečtu přiměřených nákladů na bydlení dle §9 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi (7 170,50 Kč) přesahoval částku živobytí společně posuzovaných osob ve výši
6 590 Kč. Žalobkyni nebylo možno přiznat doplatek na bydlení ani dle §33 odst. 2 věty druhé
téhož zákona, přestože příjem společně posuzovaných osob snížený o přiměřené náklady
na bydlení nepřevyšuje 1,3 násobek částky živobytí společně posuzovaných osob. Žalobkyně totiž
dle zjištění správního orgánu I. stupně vlastní v obci Vinaře zahradu o výměře 1 938 m
2
a pozemek o výměře 41 m
2
, jehož součástí je stavba, přičemž minimální odhadní cena tohoto
nemovitého majetku činí 59 370 Kč. Žalobkyně tedy vlastní majetek, který lze využít ke zvýšení
příjmů. Její vlastnické právo není nijak omezeno a nejedná se o majetek, jehož prodej nebo jiné
využití nelze vyžadovat nebo jehož prodej nebo jiné využití by nebyl úměrný zisku z něj
plynoucímu. Využití tohoto majetku lze dle správního orgánu I. stupně po žalobkyni spravedlivě
žádat pro zajištění jejích potřeb.
[2] Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2016, č. j. MPSV-2016/24463-911, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále
též „městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalobkyni nebyl
přiznán doplatek na bydlení, přestože její příjem a příjem společně posuzované osoby nepřesáhl
1,3 násobek jejich částky živobytí ve smyslu §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné
nouzi, neboť její sociální a majetkové poměry přiznání doplatku na bydlení neodůvodňovaly.
S tímto závěrem správních orgánů se soud ztotožnil. Žalovaný totiž přesvědčivě zdůvodnil, proč
je hodnota nemovitého majetku žalobkyně překážkou přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi.
Správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek zákona o pomoci v hmotné nouzi a soudu
nepřísluší v této otázce dovozovat odlišné či opačné právní závěry. Po žalobkyni lze spravedlivě
žádat, aby zajistila svou výživu a ostatní základní osobní potřeby využitím nemovitého majetku,
který vlastní. Může-li osoba stav hmotné nouze překonat bez pomoci dávek, nelze tyto
poskytnout. Teprve není-li to možné, nastupuje dobrodiní státu. Poukaz žalobkyně na §2 odst. 2
písm. b) a §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi je pro posuzovanou věc irelevantní,
neboť správní orgány nezpochybnily, že by žalobkyně nespadala do působnosti zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Žalobkyně dále zaměňuje odůvodněné náklady na bydlení a přiměřené náklady
na bydlení. Jedná se však o samostatné pojmy, přičemž odůvodněné náklady na bydlení jsou
relevantní pouze pro stanovení konkrétní výše doplatku na bydlení, na nějž žalobkyni nárok
nevznikl. S ohledem na konstrukci §9 zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze při výpočtu příjmu
pro účely příspěvku na bydlení zohlednit skutečnou výši výdajů na bydlení ani reálný příjem,
jedná se o matematickou operaci. Rovněž hodnocení zdravotního stavu nemá žádný význam
při posuzování nároku na doplatek na bydlení, ale teprve při určení jeho výše. Zbylé žalobní
námitky obsahově spadají do řízení o příspěvku na živobytí, který není předmětem žaloby.
III.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Považuje rozsudek za nespravedlivý
a neobjektivní, neboť nebyla zohledněna její skutečná majetková situace. Její starobní důchod je
řádově o několik set korun nižší, než odůvodněné náklady na bydlení. Celkový měsíční příjem
všech společně posuzovaných osob v rodině stěžovatelky v období od května 2015 do července
2015 činil 11 285 Kč, zatímco průměrné měsíční odůvodněné náklady na bydlení dosáhly výše
13 525 Kč. Příjmy stěžovatelky a možnost využití majetku byly posouzeny na základě tržních cen,
zatímco výdaje nejsou posouzeny podle jejich skutečné výše.
[5] Možnost využití nemovitého majetku pak byla posouzena v rozporu s §14 odst. 2 a §11
odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nadto byla cena tohoto majetku určena v rozporu
se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. Nelze souhlasit s tím, že by využitím nemovitého majetku byla zajištěna
výživa a ostatní základní osobní potřeby stěžovatelky.
[6] Stěžovatelka splnila podmínky §2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi,
jakož i podmínky pro přiznání doplatku na bydlení. Ke své situaci dále uvedla, že byla nucena
předčasně ukončit smlouvu o stavebním spoření a smlouvu o penzijním spoření. V každém
měsíci rozhodného období měla záporný zůstatek na bankovním účtu. Městský soud rovněž
nezohlednil její pokročilý věk a zdravotní stav, kvůli němuž má zvýšené výdaje na léky a stravu.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předně uvést, že „míra precizace žalobních bodů
do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující
obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud
za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“
(viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Uvedený závěr lze
plně vztáhnout i na řízení o kasační stížnosti, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 Ads 140/2018 - 44. Jelikož stěžovatelka formulovala kasační námitky
velmi obecně až heslovitě, postupoval Nejvyšší správní soud při jejich vypořádání optikou výše
uvedeného.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatelka fakticky rovněž uplatnila, když městskému soudu toliko obecně
vytkla, že se nezabýval žalobními body (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47). Nepřezkoumatelnost je ostatně natolik závažnou vadou
soudního rozhodnutí, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji
stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný.
Městský soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy,
kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto
úvah dospěl. Zároveň uvedl, proč k ostatním námitkám nepřihlédl. Důvody, které vedly
k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění rozsudku seznatelné. Nejvyšší správní soud neshledal ani
jiné nedostatky zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu ustálené
judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73; rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74; rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130).
[13] Předmětem sporu v této věci je, zda stěžovatelce vznikl nárok na dávku pomoci v hmotné
nouzi - doplatek na bydlení od měsíce srpna 2015. Pro posouzení věci je tedy rozhodné, zda
stěžovatelka splnila podmínky stanovené v §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle
uvedeného ustanovení platí, že [p]odmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek
na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům
také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob
přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby
a společně posuzovaných osob.
[14] Stěžovatelka namítala, že městský soud vyhodnotil splnění podmínek pro přiznání
doplatku na bydlení chybně, neboť výdaje stěžovatelky jsou vyšší než její příjmy a příjmy
společně posuzované osoby (jejího syna).
[15] Obdobnou argumentací stěžovatelky se již Nejvyšší správní soud zabýval, přičemž nyní
rozhodující senát neshledal důvod se od této prejudikatury odchýlit.
[16] Již v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018 - 32, Nejvyšší správní soud
stěžovatelce vysvětlil, že zákon o pomoci v hmotné nouzi rozlišuje mezi odůvodněnými náklady
na bydlení (§34) a přiměřenými náklady na bydlení. Za přiměřené náklady na bydlení jsou dle §9
odst. 2 zákona považovány odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 % příjmu
osoby nebo společně posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním městě Praze. Pro účely zákona
o pomoci v hmotné nouzi se přitom zohledňuje příjem, který je snížen o odůvodněné náklady
na bydlení, avšak pouze do výše přiměřených nákladů na bydlení. Jinými slovy, jsou-li
odůvodněné náklady na bydlení vyšší než přiměřené náklady na bydlení, k rozdílu se při stanovení
příjmu nepřihlíží. Příjem vypočtený podle §9 odst. 2 zákona tak nepředstavuje reálný příjem
osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující právní
úpravu v §9 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pro posuzování nároku na dávky dle
zákona o pomoci v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož
výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy, ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení,
která výpočet „příjmů“ a „výdajů“ specifickým způsobem upravují. Prosté srovnání
odůvodněných nákladů na bydlení (částka 13 525 Kč) a příjmů všech společně posuzovaných
osob v rodině stěžovatelky (částka 11 285 Kč) tak nemůže automaticky bez dalšího vést
k přiznání doplatku na bydlení. Správní orgány i městský soud tedy postupovaly správně, když
se předně zabývaly srovnáním příjmu stěžovatelky a jejího syna (po úpravách dle §9 zákona)
s částkou na živobytí společně posuzovaných osob.
[17] Další námitky směřují proti závěru správních orgánů a městského soudu, že pro zajištění
výživy a ostatních základních životních potřeb stěžovatelky lze spravedlivě žádat využití jejího
nemovitého majetku. Stěžovatelka totiž splnila základní předpoklad pro aplikaci §33 odst. 2 věty
druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi, a sice že její příjem spolu s příjmem syna jakožto
společně posuzované osoby (7 170,50 Kč po úpravách dle §9 zákona) nepřevyšuje 1,3 násobek
částky živobytí společně posuzovaných osob (6 590 Kč). Doplatek na bydlení lze nicméně přiznat
pouze tehdy, odůvodňují-li to celkové sociální a majetkové poměry žadatele. Těmi se dle
§15 odst. 2 zákona rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné
ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě
k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné
možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného v předchozí větě, je vyloučen majetek,
jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po žadateli vyžadovat. Zákon tedy správnímu orgánu
ukládá, aby provedl úvahu, zda žadatel disponuje movitým či nemovitým majetkem pro zvýšení
svého příjmu za účelem překonání hmotné nouze svépomocí. Správní orgány i městský soud
přitom v posuzované věci konstatovaly, že stěžovatelka disponuje nemovitým majetkem
v hodnotě téměř 60 000 Kč, který je využitelný pro zvýšení jejích příjmů.
[18] Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že pro posouzení
námitek vztahujících se k majetkové a sociální situaci stěžovatelky je významná samotná povaha
dávek sociální pomoci a jejich pozice v systému sociálního zabezpečení. K tomu se ostatně
Nejvyšší správní soud vyjádřil v jiném rozsudku ve věci stěžovatelky, a sice ze dne 24. 5. 2018,
č. j. 1 Ads 433/2017 - 31, kde uvedl, že dávky sociální pomoci představují poslední záchranu
„před úpadkem do situace, v níž by jedinec nebyl schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby.“ Vztahují
se tedy na osoby, které by se dle citovaného rozsudku jinak „ocitly zcela bez prostředků k zajištění
základních životních potřeb.“ Předmětné dávky jsou tedy určeny pro osoby ve velmi tíživé životní
situaci, které nejsou s to zajistit si živobytí svépomocí, kdy mnohdy nedisponují žádným
zhodnotitelným majetkem.
[19] Nejvyšší správní soud v žádném případě nechce snižovat závažnost situace stěžovatelky,
nicméně zákon stanoví jednoznačné podmínky, na základě kterých správní orgán při správním
uvážením rozhoduje. Kvůli tomu, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí,
které nevyužívá k bydlení, a které může využít ke zvýšení svého příjmu, nedosahuje její sociální
a majetková situace takové závažnosti, aby odůvodňovala přiznání doplatku na bydlení. To
ostatně koresponduje s výše popsanou povahou dávek sociální pomoci. Svou tíživou situaci totiž
může stěžovatelka překlenout prodejem předmětných nemovitostí, jak uvedl Nejvyšší správní
soud ve výše citovaném rozsudku č. j. 1 Ads 433/2017 - 31. Stěžovatelka se tedy nenachází
na oné pomyslné hranici, kdy by nebyla schopna uspokojit své nejzákladnější potřeby. Prodej, či
jiné využití předmětného nemovitého majetku přitom lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat,
jak již konstatoval Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatelky. V rozsudku ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 10 Ads 369/2017 - 36, uvedl, že „[n]ezáleží na tom, zda by šlo o jeho prodej, pronájem či jinou
dispozici se zahradou a pozemkem, jehož součástí je zahradní chatka, vše v obci Vinaře. Jedná se o nemovitosti,
které stěžovatelka využívá k rekreačnímu účelu, a nikoliv k bydlení. Proto za daných okolností nebylo
nespravedlivé (§14 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) žádat po ní, aby majetek využívala k zvýšení
příjmů (§11 téhož zákona). Stěžovatelka měla správním orgánům prokázat, že její majetek není využitelný,
případně že k jeho využití vynaložila veškeré úsilí, jež po ní lze spravedlivě požadovat, i když nakonec majetek
využit nebyl (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 3 Ads 21/2013 - 42).“ Nejvyšší správní soud
pak nemá důvod se od uvedených závěrů odchýlit ani v posuzované věci.
[20] V citovaných rozsudcích se Nejvyšší správní soud vypořádal rovněž s námitkou
stěžovatelky, že správní orgány nepostupovaly při ocenění nemovitostí v souladu se zákonem.
V rozsudku č. j. 10 Ads 369/2017 - 36, konkrétně uvedl, že postup správního orgánu I. stupně
při oceňování předmětných nemovitostí „nezpůsobil nezákonnost, která by mohla mít vliv na výsledek
řízení. Podstatné je, že stěžovatelčiny nemovitosti nemají zanedbatelnou hodnotu. Správní orgány by stěžovatelce
musely zvýšit částku živobytí dle §26 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jen pokud by tento majetek měl
bezvýznamně nízkou hodnotu nebo by jej objektivně nemohla využít. Tak tomu ale v případě stěžovatelky nebylo
a není.“ V rozsudku č. j. 1 Ads 433/2017 - 31, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „správní
orgány pochybily, nepostupovaly-li dle dikce zákona a ocenění nemovitosti stěžovatelky provedly jiným,
než zákonem předpokládaným způsobem. Tato vada však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Účelem
posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů je zjištění, zda je nutné, aby byl osobě přiznán doplatek
na bydlení i přesto, že její příjem je vyšší než částka živobytí. Jedná se tedy o posouzení prostředků, kterými osoba
disponuje a zároveň její podíl na situaci, ve které se nachází. Správní orgán vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka
vlastní nemovitost, kterou může využít ke zvýšení svého příjmu a ačkoliv se cena zjištěná dle zákona o oceňování
majetku a cena se kterou pracoval správní orgán prvního stupně, liší, ani v případě, že by byla posuzována cena
nižší, nebylo by možné uzavřít, že se jedná o majetek, jehož využití by nebylo úměrné možnému zisku.“ Ani
v tomto případě nemá kasační soud důvod se od citovaných závěrů v nyní posuzovaném případě
odchýlit. Městský soud tedy správně posoudil, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují
přiznání doplatku na bydlení.
[21] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatelka vypověděla smlouvy o stavebním
spoření a penzijním připojištění, resp. že má záporné zůstatky na bankovních účtech, jak již však
bylo výše uvedeno, nelze přehlédnout, že vlastní další majetek, jehož zpeněžením může
překlenout tíživé období.
[22] Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky, že splnila podmínky
§2 odst. 2 písm. b) nebo §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Předmětem sporu je to,
zda správní orgány postupovaly správně při posouzení nároku stěžovatelky na doplatek
na bydlení. Podmínky přiznání doplatku na bydlení jsou upraveny v §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Mezi tyto podmínky patří přiznání příspěvku na živobytí podle §21 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Dle §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi [n]árok na příspěvek
na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných
osob (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Pro účely posouzení nároku na příspěvek
na živobytí, potažmo na doplatek na bydlení, je tak relevantní pouze to, zda žadatel je osobou
v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ostatní kritéria
obsažená v §2 odst. 2 písm. b) potažmo v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi nemají
na přiznání či nepřiznání předmětních příspěvků žádný vliv. Nejvyšší správní soud nevylučuje,
že stěžovatelka může být osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) nebo v §2
odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, avšak tato skutečnost nezakládá nárok na přiznání
doplatku na bydlení, potažmo příspěvku na živobytí. S tímto závěrem byla ostatně stěžovatelka
seznámena již v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 433/2017 - 31. Vzhledem
k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud dospěl ke správnému
závěru, že uvedená argumentace stěžovatelky je bezpředmětná.
[23] Rovněž námitka stěžovatelky, že správní orgány ani městský soud nezohlednily její vysoký
věk a zdravotní stav, není důvodná. K předmětné námitce Nejvyšší správní soud již v rozsudku
č. j. 1 Ads 433/2017 - 31, uvedl, že „[u]stanovení §15 jasně stanovuje, co je v rámci takzvaných celkových
sociálních a majetkových poměrů předmětem posouzení. Toto posuzování se váže k prostředkům k obživě, nikoliv
obecně k dalším okolnostem případu. Správní orgány proto uzavřely, že zejména stěžovatelčina majetková situace
neodůvodňuje přiznání doplatku na bydlení.“
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím věci
bez jednání, ke svému nesouhlasu však neuvedla žádné důvody. Nejvyšší správní soud již dříve
judikoval, že samotná žádost účastníka řízení není důvodem, pro který by bez dalšího musel
nařídit jednání (srov. rozsudek ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 - 87). V projednávané věci
nebylo prováděno dokazování, všechny rozhodné skutečnosti byly soudu známé jak ze soudního
a správního spisu, tak ze stěžovatelčina podání. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod,
aby bylo ve věci nařízeno jednání.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[26] Podle §35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátce, která byla stěžovatelce ustanovena
usnesením městského soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 1 Ad 18/2016 - 34, hradí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát. Ustanovená zástupkyně přípisem ze dne 19. 10 2018 kasačnímu
soudu sdělila, že neuplatňuje nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, neboť stěžovatelka
si podala kasační stížnost sama. Nejvyšší správní soud zároveň konstatuje, že ze soudního spisu
není patrný žádný úkon, který by bylo možné podřadit pod §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Nebylo tedy zjištěno, že by zástupkyni vznikly v řízení jakékoliv
náklady či nárok na odměnu za zastupování. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se odměna
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu