ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.253.2018:42
sp. zn. 7 As 253/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) MUDr. J. M.,
b) PharmDr. H. M., c) Ing. K. P., d) město Kralovice, se sídlem Markova 2, Kralovice,
všichni zastoupeni Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: J. U., zastoupen JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou, se sídlem
Modřínová 2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 A 60/2017 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2017, č. j. RR/1059/17, žalovaný zamítl odvolání žalobců
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kralovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 24. 10. 2016,
č. j. OV/17500/16 Pech. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle §129 odst. 3 a §115 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), a §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě
územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), vydal osobě zúčastněné na řízení dodatečné povolení na stavbu:
„bytový dům Alšova – změna stavby na pozemku parc. č. X v k. ú. K.“ s tím, že tato stavba
obsahuje 1) přístavbu osobního výtahu, změnu rozmístění oken v přilehlých fasádách a úpravu
střechy 3. NP objektu z šikmé střechy na střechu plochou (nástavba) a související změnu
dispozičního řešení, kontrolní šachtu a úpravu vnitrobloku, přičemž namísto dvou bytových
jednotek v 3. NP mají vzniknout čtyři bytové jednotky, a 2) rozšíření sklepa o jeho doposud
nepovolenou přístavbu severně do vnitrobloku (půdorysné rozměry cca 8,2 x 3,4 m).
II.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 A 60/2017 – 90.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
stavebního úřadu jsou vnitřně souladná, srozumitelná a plně přezkoumatelná. Dále zdůraznil,
že na změny stavby, které se v tomto případě dodatečně povolují, se vztahují příslušná ustanovení
Územního plánu Kralovice (dále jen „územní plán“). Zásady a regulativy v územním plánu však
nejsou nastaveny tak, že výška římsy a tvar střechy u novostavby musí být stejná jako
u bezprostředně sousedící stavby. Územní plán tu volí podstatně mírnější imperativy, a sice
že změny staveb musí respektovat dosavadní charakter zástavby, zejména stavby přizpůsobit
kontextu okolní zástavby v objemu a výšce staveb, typu střechy, umístění stavby na pozemku
a v použitých materiálech, a že musí respektovat měřítko a kontext okolní zástavby a charakter
území. Okolní zástavbou přitom nelze rozumět toliko bezprostředně sousedící domy. Šíře
vymezená pojmem „okolní zástavba“ v daném případě představuje poměrně značně rozrůzněné
teritorium. Výška římsy a tvar střechy zůstávají stejné při pohledu z křižovatky a mění se jen
při pohledu z vnitrobloku. Při pohledu především ze zahrady žalobců a) a b) skutečně bude římsa
novostavby umístěna výše a tvar střechy upraven na plochou. To ovšem neznamená, že by
projektová dokumentace ke změnám stavby a hlavně dodatečně povolené změny stavby
nerespektovaly dosavadní charakter zástavby nebo měřítko a kontext okolní zástavby a charakter
území. Krajský soud tedy dospěl k obdobnému závěru, ke kterému předtím došly správní orgány,
tj. že úprava střechy a přístavba výtahu směrem do vnitrobloku není změnou stavby, která by
nerespektovala měřítko a kontext okolní zástavby a charakter území, a že změna stavby je
v souladu se zásadami prostorové regulace uvedenými v bodu F.2 odst. 2 Zásad prostorové
regulace, podle kterých se při změnách staveb nebo při dostavbách do stávající zástavby musí
dbát přiměřeného hmotového rozsahu objektu podle konkrétní polohy. Úprava tvaru střechy
a přístavba výtahu a sklepa směrem do vnitrobloku nemůže narušit urbanistické a architektonické
působení stavby, protože vzhledem k celkovému objemu již povolené stavby bytového domu
se nejedná o změny zásadní.
[4] Podle názoru krajského soudu správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci,
a to i ve vztahu k charakteru území, požadavkům na ochranu architektonických a urbanistických
hodnot a podmínce nezhoršovat kvalitu prostředí a hodnotu území, a s těmito zjištěními se řádně
vypořádaly. Stavební úřad, potažmo žalovaný, řádně odůvodnili, proč považovali navrhované
změny stavby za souladné s podmínkami v území, přičemž se řádně vypořádali se všemi
námitkami účastníků řízení. Správní orgány dostatečným způsobem braly v úvahu stávající
zástavbu a sousední pozemky a stavby na nich. V nyní projednávané věci s ohledem na zjištěný
skutkový stav v území správní orgány shledaly, že dodatečné povolení změn stavby je v souladu
s požadavky právních předpisů a je přijatelné také vzhledem k podmínkám v území. Rozhodnutí
správních orgánů byla řádně a logicky zdůvodněna, mají oporu ve spisu a byla přijata v řízení,
v němž byla respektována procesní práva jeho účastníků.
[5] Závětem krajský soud zdůraznil, že předmětnou stavbu nepovažuje za stavbu umisťovanou
v proluce. I když tedy nemělo dojít k uznání výjimky uvedené ve druhé větě §25 odst. 4 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), neznamená to ještě, že se dodatečné povolení změn stavby
muselo dostat do rozporu s pravidlem stanoveným v prvé větě citovaného ustanovení.
V přezkoumávané věci totiž pojmově nemohlo být porušeno ustanovení §25 odst. 4 věty prvé
vyhlášky č. 501/2006 Sb., protože zde absentuje conditio sine qua non, kterou představují „protilehlé
stěny“ (tedy stěna a protější stěna či stěny). V relevantní vzdálenosti západní stěny povolované
stavby bytového domu není žádná protilehlá (protější) stěna. Jižní stěna rodinného domu žalobců
a) a b) není protilehlá, nýbrž zhruba kolmá, východní stěna jejich rodinného domu není
protilehlá, nýbrž těsně přiléhající. Západní stěna povolované stavby je od společné hranice
se zahradou žalobců a) a b) vzdálena 5,0 až 6,0 metru, pouze v místě výtahu 3,85 metru.
Důvodným tudíž krajský soud neshledal ani žalobní bod namítající porušení vzájemných odstupů
staveb.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě společnou
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Podle stěžovatelů územní plán stanoví, že v daných plochách musí být respektován
dosavadní charakter zástavby, objekty musí svým architektonickým řešením stavebních forem
a zejména celkovým objemem zástavby respektovat měřítko a kontext okolní zástavby a charakter
území. Podoba umisťované stavby se tedy posuzuje, nikoliv ve vztahu ke stavbám v celém
širokém okolí (jak uvádí správní orgány a krajský soud), ale vždy se posuzuje se stavbami,
které jsou umístěny ve stejné územním plánem vymezené stabilizované ploše. Významná je tak
podoba stávajících staveb v dané stabilizované ploše s funkčním využitím SC, pro kterou
pořizovatel územního plánu určil jiné obecné prostorové regulativy, než mají plochy okolní a tím
definoval možnou podobu v této ploše umisťovaných staveb. Daná plocha je ohraničena ulicemi
Na Palcátech, Alšova, Boženy Němcové a Dělnickou. Společnými znaky staveb v právě v této
stabilizované ploše s funkčním využitím SC je to, že všechny mají šikmou střechu a všechny mají
maximálně dvě nadzemní podlaží a využitelné podkroví. Předmětná stavba bytového domu
v důsledku dodatečně povolené změny spočívající mj. v úpravě střechy 3.NP objektu z šikmé
střechy na střechu plochou (nástavba) směrem do vnitrobloku tedy nerespektuje měřítko
a kontext okolní zástavby a charakter území, tj. dané stabilizované plochy s funkčním využitím
SC ohraničené ulicemi Na Palcátech, Alšova, Boženy Němcové a Dělnickou. Je tak naprosto
zjevné, že stavba není v souladu s regulativy vztahujícími se k danému území, tj. k dané ploše
vymezené územním plánem. Dodatečně povolovaná změna stavby je tedy v rozporu s územním
plánem.
[8] Stěžovatelé dále poukázali na to, že stavební úřad v původním územním rozhodnutí
o umístění dané stavby dospěl k chybnému závěru, že stavba je umístěna v proluce, a proto není
nutné dodržet odstupové vzdálenosti stanovené v §25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
V důsledku toho umístil stavební úřad stavbu na hranici s pozemkem stěžovatelů a) a b)
parc. č. X, a to tak, že protilehlé stěny obou objektů se dotýkají. Kdyby správně posoudil otázku,
zda se jedná o zástavbu proluky, pak by takové umístění stavby nebylo vůbec možné. Uvedeným
umístěním původní stavby bytového domu je proto nyní naplněna podmínka protilehlosti stěn
(protilehlé stěny se v části překrývají), druhá podmínka je splněna tím, že stavba na pozemku
parc. č. X je rodinným domem a stavba na pozemku parc. č. X bytovým domem a třetí podmínka
je splněna tím, že ve stěně, která je protilehlá, byť je od pozemku stěžovatelů a) a b) umístěna ve
větší vzdálenosti než ta část, která se jejich rodinného domu dotýká, jsou okna do obytných
místností. Z uvedeného je zřejmé, že původním územním rozhodnutím došlo k umístění stavby
bytovému domu v rozporu se stavebním zákonem, když nebyly respektovány odstupové
vzdálenosti od stěny stavby na pozemku parc. č. X. V nyní posuzovaném případě pak došlo k
tomu, že tato nesprávně umístěná stavba je měněna, a to tím, že je nastavována (ze dvou
nadzemních podlaží a využitelného podkroví pod šikmou střechou má tři nadzemní podlaží a
rovnou střechu) a přistavována (přístavba výtahové šachty, která odstupovou vzdálenost mezi
stavbami ještě zkracuje). Provedení dodatečně povolených změn tím ještě více prohlubuje zásah
do vlastnických práv stěžovatelů a) a b). Odstupové vzdálenosti mezi stavbami pro bydlení
směřují k ochraně soukromí a mají především bránit obtěžování vlastníka sousední stavby
pohledem a hlukem. Uvedené požadavky a potřeba ochrany se uplatní i tam, kdy protilehlá stěna
přesahuje svou délkou protilehlou stěnu sousední stavby, a to bez ohledu na to, že oproti této
protilehlé stěně bytového domu na pozemku parc. č. X je již jen pozemek parc. č. X sloužící jako
zahrada stěžovatelů a) a b). Obtěžování pohledem z obytné místnosti na pozemek je při sníženém
odstupu sousedních staveb jasně patrné a může představovat zásah do práva vlastníka pozemku
na soukromí. To platí současně i obráceně, neboť se následně mohou cítit obtěžování pohledy z
pozemku do obytné místnosti budoucí uživatelé daných bytů. Dodatečné povolení změn stavby,
tj. přístavby (výtahové šachty) a nástavby (3. nadzemní podlaží) není možné, neboť v daném
případě není splněna podmínka minimální odstupové vzdálenosti mezi stavbami a od hranice
pozemku parc. č. X a zároveň je provedení uvedených změn v rozporu s požadavkem podle §25
odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého musí vzájemné odstupy staveb splňovat
požadavky na zachování kvality prostředí.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jelikož stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[14] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatelé se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě
dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud
povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou žalobci a tu obsáhle vyvrátit; jeho
úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). V tomto ohledu
napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku stěžovateli namítaného rozporu dodatečně povolované změny stavby
s územním plánem.
[16] V daném případě je nesporné, že pozemek, na němž byla umístěna a povolena stavba
bytového domu, je zařazen do plochy smíšené obytné (S), a to bydlení smíšené v centrální zóně
(SC). Jedná se o plochu stabilizovanou. Stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným
způsobem využití je upraveno v části F textové části územního plánu. V části F.2 odst. 2 Zásady
prostorové regulace se uvádí, že v eškeré změny staveb a dostavby ve stabilizovaných územích
musí respektovat dosavadní charakter zástavby, zejména: přestavby a dostavby objektů provádět
tak, aby nedošlo k narušení uliční fronty, je-li pro danou lokalitu charakteristická, stavební čáru
uliční proluky v souvisle zastavěném bloku navázat na stavební čáru sousedních objektů
(průběžná stavební čára, pokud není prostorovými regulativy jednotlivého bloku stanoveno jinak;
při změnách staveb nebo při dostavbách do stávající zástavby dbát přiměřeného hmotového
rozsahu objektu dle konkrétní polohy; stavby přizpůsobit kontextu okolní zástavby v objemu
a výšce staveb (výška římsy, výška hřebenu střechy), typu střechy, umístění stavby na pozemku
a v použitých materiálech; dostavby a vestavby do šikmých střech přizpůsobit měřítkem i formou
zastřešení (výškou římsy a hřebene) kontextu okolní zástavby. V části F.4 Funkční a prostorové
regulativy pro plochy s rozdílným způsobem využití se v bodě 5 u ploch smíšených obytných –
bydlení smíšené v centrální zóně uvádí, že vzhledem k charakteru území není prostorová regulace
jednoznačně stanovena, objekty musí svým architektonickým řešením stavebních forem
a zejména celkovým objemem zástavby respektovat měřítko a kontext okolní zástavby a charakter
území. Co do hlavního využití jsou u bydlení smíšeného v centrální zóně na prvním místě
uvedeny budovy obytné vícepodlažní a na třetím místě stavby pro obchodní účely městského
charakteru (vícepodlažní obchodní domy).
[17] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze pojem „okolní zástavba“ použitý
v územním plánu vykládat v tak úzkém smyslu, jak to činí stěžovatelé, tj. že se tím myslí pouze
stavby nacházející se ve stejné stabilizované ploše s funkčním využitím SC, která je ohraničena
ulicemi Na Palcátech, Alšova, Boženy Němcové a Dělnickou. Nic takového z textové části
územního plánu nevyplývá a ani to z něj nelze výkladem dovodit. Je dále třeba vyjít z toho, že jde
o plochu bydlení smíšené v centrální zóně, kde se vzhledem k charakteru území nacházejí stavby
různého typu a velikosti. V bezprostřední blízkosti povolované stavby jsou územním plánem
vymezeny i další plochy se stejným funkčním vymezením, zejména pak plocha ohraničená ulicemi
Na Palcátech, Žatecká, Boženy Němcové a Alšova, kde se nachází stavby bytových domů,
které mají 4 nadzemní podlaží a některé z nich i plochou střechu. Již pravomocně umístěná
a povolená stavba v původní podobě byla navržena s rovnou střechou, která neodpovídala typu
střechy sousední stavby ve vlastnictví stěžovatelů a) a b) ani ostatních staveb na pozemcích
umístěných v dané ploše ohraničené ulicemi Na Palcátech, Alšova, Boženy Němcové
a Dělnickou. Navrhovaná změna stavby (nástavba) pak mění tvar střechy toliko z pohledu
z vnitrobloku, při pohledu z ulice se tvar budovy nijak nemění. Současně se nemění ani výška
stavby, která nepřesahuje výšku hřebene sousední stavby. S ohledem na celkový objem stavby
a její výšku tak nelze konstatovat, že nerespektuje měřítko a celkový kontext okolní zástavby
a charakter území, kde lze podle platného územního plánu umisťovat mimo jiné i vícepodlažní
obytné budovy. Pro úplnost zdejší soud dodává, že Městský úřad Kralovice, odbor regionálního
rozvoje a územního plánu, ve vyjádření ze dne 1. 4. 2015, č. j. ORP/6704/15/Sap, jako
pořizovatel územního plánu a dotčený orgán státní správy uvedl, že navržená změna stavby je
v souladu s platným územním plánem a z hlediska dodržení záměrů územního plánování nemá
k této akci žádné připomínky. Krajský soud tedy nepochybil, když neshledal stěžovateli namítaný
rozpor dodatečně povolované změny stavby s územním plánem.
[18] Stěžovatelé dále namítali, že dodatečné povolení změn stavby je v rozporu se zákonem,
neboť v daném případě není splněna podmínka minimální odstupové vzdálenosti mezi stavbami
a od hranice pozemku parc. č. X a zároveň je provedení uvedených změn v rozporu
s požadavkem na zachování kvality prostředí.
[19] Podle §25 odst. 1 věty první vyhlášky č. 501/2006 Sb. vzájemné odstupy staveb musí splňovat
požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových
a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných
havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Podle odst. 4 téhož
ustanovení jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být
odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů
podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované
v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.
[20] Krajský soud správně poukázal na to, že v daném případě se nejednalo o stavbu
umisťovanou v proluce. Tudíž na ni nelze uplatnit výjimku uvedenou v §25 odst. 4 věta druhá
vyhlášky č. 501/2006 Sb. Nejvyšší správní soud se dále shoduje s krajským soudem v tom,
že v přezkoumávané věci nemohlo dojít k porušení pravidla stanoveného ve větě první téhož
ustanovení, neboť zde neexistují protilehlé stěny sousedících staveb. Naproti západní stěny
bytového domu, kde jsou okna obytných místností, se nenachází žádná stěna sousedící stavby.
Jižní stěna rodinného domu stěžovatelů a) a b) je k ní kolmá a východní stěna jejich rodinného
domu pak zcela celou svou délkou přiléhá ke stavbě bytového domu, přičemž z logiky věci je
zřejmé, že v této stěně nejsou žádná okna.
[21] Pokud jde o obtěžovaní pohledem z oken obytných místností bytového domu
na sousední pozemku parc. č. X, který slouží jako zahrada stěžovatelů a) a b), Nejvyšší správní
soud uvádí následující: Je samozřejmé, že se vlastník věci musí zdržet všeho, co působí, že odpad,
voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají
na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně
omezují obvyklé užívání pozemku. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 5. 9. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1150/99, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, konstatoval,
že i obtěžování pohledem může být v určitých případech považováno za imisi. Imisí
však není samotná možnost nahlížet z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek
či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo
možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by se jednat o mimořádnou situaci,
při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední
nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení
do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Při jejím posuzování je
ale třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení, takže obecně nelze ukládat těm,
kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, zahrad apod., aby provedli taková opatření,
kterými by tuto možnost vyloučili, respektive jen z těchto důvodů možného nahlížení zamítat
návrhy na umístění staveb. V rámci zástavby v intravilánu obce je zpravidla nemožné dosáhnout
úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken, na dvory či zahrad sousedních
nemovitostí. Zbudováním dalších oken v 3. NP bytového domu směřujících na zahradu
stěžovatelů a) a b) došlo nepochybně k výraznějšímu omezení jejich soukromí oproti
předcházejícímu stavu. Žalovaný i krajský soud ovšem správně vyložili, že nastalý stav
nepředstavuje ono mimořádné obtěžování, jež by převyšovalo přípustnou míru přiměřenou
poměrům v dané lokalitě. Na jejich odůvodnění lze plně odkázat.
[22] Podmínky pro dodatečné povolení stavby jsou obsaženy v §129 odst. 3 stavebního zákona,
který mimo jiné stanoví požadavek, aby dodatečně povolovaná stavba nebyla v rozporu
s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním
předpisem. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že stavební úřad musí při svém
rozhodování postupovat s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí
dotčených osob. To však podle zdejšího soudu neznamená, že v daném případě bylo možné
žadateli o vydání dodatečného stavebního povolení nevyhovět jenom proto, že z oken stavby
bude vidět na zahradu stěžovatelů a) a b), čímž se částečně sníží standard jejich soukromí.
Na tomto místě lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010,
č. j. 7 As 13/2010 - 145. Jeho závěry lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Soud vyslovil,
že pokud se nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům,
je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření (např. zřízením zeleného
atria), která by ho chránila před pohledy ze strany sousedů. Soud v uvedeném rozhodnutí dále
uvedl, že vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo na to, aby byla vyloučena
každá stavební změna v sousedství, která by snížila míru jeho soukromí. Skutečnost,
že na sousedním pozemku dosud nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé
viděli na pozemek stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá stěžovatelům právo na to,
aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatelé vůči sousednímu pozemku „nevydržují“ žádné
právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné
poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.
[23] Z napadeného správního rozhodnutí i z rozsudku krajského soudu je zjevné, že námitky
stěžovatelů byly řádně vypořádány. Žalovaný i krajský soud se zabývali tím, zda dodatečným
povolením stavby nedojde k mimořádnému narušení soukromí stěžovatelů. Nejvyšší správní soud
se s jejich závěry ztotožňuje. V této části tak lze uzavřít, že správní orgány i krajský soud dospěly
ke správnému závěru, že dodatečné povolení stavby nepředstavuje porušení veřejného
subjektivního práva stěžovatelů, a že jejich námitky nepředstavují skutečnost, která by bránila
vydání dodatečného povolení stavby osobě zúčastněné na řízení.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[26] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla
uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu řízení
neuplatnila (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu