ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.7.2018:24
sp. zn. 7 As 7/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. R., zastoupen
JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2017, č. j. 33 A 21/2016 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy (dále jen „magistrát“) ze dne 10. 11. 2015,
č. j. MMJ/OD/7463/2015-16, JID: 182586/2015/MMJ, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), v souvislosti s porušením §18 odst. 3 téhož zákona a byla mu uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne ze dne 19. 1. 2016, č. j. KUJI 5157/2016, sp. zn. OOSČ 1065/2015
OOSC/356, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí magistrátu.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, č. j. 33 A 21/2016 – 35.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový
stav věci, kdy primárně vycházely z videozáznamu pořízeného rychloměrem PolCam PC 2006
a dále z listin založených ve správním spisu. Přestože je daný videozáznam poměrně krátký
a ne příliš kvalitní, průběh měření dostatečným způsobem dokumentuje. Prokazatelným
způsobem zachycuje vozidlo žalobce, přičemž z uvedených údajů lze dovodit, že vzdálenost
měření byla 100 metrů a naměřená rychlost 164 km/hod. Žalobcem požadovaný výslech policistů
nebyl nutný, neboť videozáznam nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda byl dodržen
návod k obsluze. Výslechem policistů by nemohl být ani prokazován technický stav pneumatik
jejich vozidla k okamžiku provedení silniční kontroly. Neprovedení důkazů výslechem policistů
a znaleckým posudkem znalce z oboru metrologie pak správní orgány dostatečným
a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily. Skutečnost, že se ve spisu nenachází doklad
o proškolení policistů k používání daného rychloměru, není pro posouzení věci zásadní, neboť
u policistů lze s ohledem na jejich postavení a náplň činnosti presumovat jejich proškolení či
schopnost řádné manipulace s příslušným rychloměrem. Podstatné je pouze to, zda při měření
postupovali v souladu s návodem k obsluze. Důvodná rovněž není námitka, že se ve spisu
nachází pouze prostá kopie ověřovacího listu. Jedná se o běžnou praxi správních orgánů,
a to z důvodu existence pouze jednoho originálu daného dokumentu. V obecné rovině nelze
předpokládat, že by správní orgán přistoupil k falzifikaci dané listiny a žalobce žádné konkrétní
důvody možné podjatosti či šikanózního jednání neuvedl. Prostá kopie platného ověřovacího
listu založená ve spise je proto dostatečným dokladem toho, že daný rychloměr byl v rozhodnou
dobu kalibrován, resp. způsobilý k použití. Magistrát žalobce nezkrátil na jeho procesních
právech tím, že jej po zrušení prvního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost opět nepoučil
o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. S ohledem na to, že podklady nebyly
jakkoliv doplňovány, jednalo by se o čistě formální úkon, který nemá racionálního zdůvodnění.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Podle stěžovatele bylo měření rychlosti provedeno v rozporu s návodem k obsluze,
neboť nebylo technicky zajištěno udržování shodné vzdálenosti obou vozidel a nastavení
vzdálenosti měření na 100 m bylo při měření rychlosti přes 100 km/hod nedostatečné. Pokud je
měření prováděno na dálnici, má být vzdálenost vozidel nastavena na více než 100 m, jinak není
zaručena přesnost měření. Nebyl-li tedy dodržen návod k obsluze, nelze videozáznam použít jako
podklad pro rozhodnutí.
[7] Výsledek měření rychlosti může být považován za validní a lze z něj vycházet pouze
v případě, pokud měření bylo prováděno v souladu s návodem a proškolenou osobou. Správní
orgány i krajský soud se však v řízení odmítly zabývat námitkou stěžovatele, zda byli policisté
k měření řádně proškoleni. Tato skutečnost nebyla přes opakované důkazní návrhy
stěžovatele předmětem dokazování. Nelze souhlasit s tvrzením krajského soudu, že ve vztahu
k projednávané věci je zásadní nikoliv to, zda byli policisté k používání rychloměru proškoleni
či nikoliv, ale zda při měření postupovali v souladu s návodem k obsluze. Pokud platí, že měřidla
rychlosti‚ jsou metrologicky ověřena s podmínkou, že měření bude provedeno proškolenou
osobou, pak nelze postupovat jinak, než že je proškolení policistů správním orgánem zjišťováno.
Ze zákona rozhodně neplyne žádná presumpce toho, že každý policista je řádně proškolen.
[8] Podle návodu k obsluze jakákoliv změna kol či změna tlaku v pneumatikách měřícího
vozidla může ovlivnit výsledek měření a musí v takovém případě být provedena nová kalibrace
přístroje. Stěžovatel k tomu navrhoval výslech obou policistů, aby bylo najisto postaveno, jaká
kola mělo vozidlo nazuta, zda policisté kontrolovali před jízdou tlak v pneumatikách, kolik činil,
zda byly pneumatiky měněny a zda následně proběhla nová kalibrace atd. Správní orgány měly
ex offo zajistit podklady rozhodnutí, ze kterých by bylo možné prokázat, že buď k přezutí
pneumatik na daném služebním vozidle mezi ověřovací zkouškou a údajným přestupkem vůbec
nedošlo, nebo že sice k přezutí pneumatik došlo, ale následně byla řádně provedena nová
kalibrace.
[9] Videozáznam pořízený policisty neprokazuje, že by se stěžovatel přestupku dopustil.
Nevyplývá z něj totiž, zda byla na začátku a na konci měření udržována shodná vzdálenost obou
vozidel (tedy vozidla policejního a vozidla stěžovatele). Na videozáznamu není vidět samotný
začátek měření, tedy spuštění měření, videozáznam je extrémně krátký (pouze 2 sekundy)
a špatné kvality. Nelze tak s jistotou tvrdit, že se k sobě vozidla nepřibližovala (což by zkreslilo
měření v neprospěch stěžovatele), či naopak že se od sebe vzdalovala (jak tvrdí správní orgány).
Za procesní situace, kdy je videozáznam jediným a hlavním důkazem správních orgánů o vině
stěžovatele, je nutné, aby tento záznam nevzbuzoval žádné pochybnosti. S ohledem
na nedostatečnou kvalitu videozáznamu měly správní orgány či krajský soud postupovat
v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a stěžovatele viny zprostit.
[10] Stěžovatel v soudním i správním řízení navrhoval provedení důkazů, které měly podpořit
jeho tvrzení, že skutek se nestal (výslech policistů; provedení znaleckého posudku soudního
znalce z oboru metrologie; doložení originálu všech listin, zejména originálu ověřovacího listu
měřícího zařízení). Názor krajského soudu, že navrhovaný výslech policistů je nadbytečný, není
správný. Stěžovatel přednesl mnoho argumentů, které zpochybňují přesnost měření
a věrohodnost videozáznamu, a tyto pochybnosti nelze vyvrátit jinak, než právě výslechem
zasahujících policistů. S návrhem na provedení znaleckého posudku soudního znalce z oboru
metrologie se krajský soud nijak nevypořádal. Tento důkazní návrh je přitom podstatný, neboť
díky němu by mohl stěžovatel prokázat, že postup měření (příliš krátká délka měření,
neprokázání konstantní vzdálenosti obou vozidel atd.) neodpovídá návodu k obsluze.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem krajského soudu, že ve spise nemusí být založen
originál nebo ověřená kopie ověřovacího listu. Pokud nedošlo k autorizované konverzi
ověřovacího listu, pak nelze mít za prokázané, že měřící zařízení bylo způsobilé k užívání. Jestliže
tedy krajský soud založil napadený rozsudek na důkazu, který ve skutečnosti není způsobilý být
důkazem, tak je jeho rozsudek nezákonný.
[12] Krajský soud se nevyjádřil ani k námitce, že ověření daného měřícího zařízení bylo
vyhotoveno podjatou osobou.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. Podle jeho názoru je napadené správní rozhodnutí
věcně správné a souladné s právními předpisy. Žalovaný dále uvedl, že se ztotožňuje s argumentací
krajského soudu uvedenou v napadeném rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[18] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum
rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé,
jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
V této souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou
stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace
a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[19] Ze správního spisu vyplývá, že magistrát na základě oznámení přestupku a spisového
materiálu o přestupku, který mu postoupila Policie České republiky, zahájil správní řízení
o přestupku. Dne 27. 5. 2015 proběhlo ústní jednání, a to za účasti zmocněnce stěžovatele.
V průběhu ústního jednání bylo provedeno dokazování listinami založenými ve spisu,
videozáznamem o přestupku a návodem k obsluze silničního rychloměru PolCam PC 2006,
o čemž byl vyhotoven protokol. Rozhodnutím magistrátu ze dne 16. 6. 2015 byl stěžovatel uznán
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu
v návaznosti na porušení §18 odst. 3 téhož zákona. Tohoto přestupku se měl stěžovatel dopustit
tím, že dne 17. 3. 2015 v 14:06 hodin, jako řidič motorového vozidla zn. AUDI, registrační
značky X, na dálnici D1 km 111 - 113 ve směru jízdy na Brno, překročil nejvyšší dovolenou
rychlost na dálnici mimo obec (130 km/h) o 29 km/h. Silničním rychloměrem zn. PolCam PC
2006 mu byla naměřena rychlost 164 km/h. Po odečtu možné odchylky měřícího zařízení byla
stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla na 159 km/h. Proti rozhodnutí
magistrátu o přestupku podal stěžovatel odvolání. Následně magistrát postoupil správní spis se
stanoviskem žalovanému, který rozhodnutím ze dne 21. 10. 2015, č. j. KUJI 70131/2015,
napadené rozhodnutí magistrátu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání. Žalovaný dospěl k závěru, že magistrát v napadeném rozhodnutí nevypořádal
všechny návrhy a námitky zmocněnce odvolatele, které uvedl ve svém vyjádření ze dne 10. 6.
2015 a při ústním jednání dne 27. 5. 2015. Následně dne 10. 11. 2015 vydal magistrát nové
rozhodnutí, jímž stěžovatele opět uznal vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení §18 odst. 3 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal zmocněnec stěžovatele rovněž odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 20. 1. 2016 zamítl a potvrdil rozhodnutí o přestupku.
[20] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je skutkový stav projednávané věci zcela
jednoduchý a správní spis poskytuje jednoznačnou oporu pro závěry správních orgánů stran
naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu. Podkladem pro vydání předmětného rozhodnutí bylo oznámení přestupku
Policie České republiky ze dne 24. 3. 2015, oznámení přestupku sepsaného na místě ze dne
17. 3. 2015, úřední záznam ze dne 20. 3. 2015, evidenční karta řidiče, ověřovací list č. 272/14
použitého silničního rychloměru PolCam PC 2006 s platností od 16. 12. 2014 do 15. 12. 2015
a videozáznam přestupku pořízený silničním rychloměrem PolCam PC 2006. Z tohoto záznamu
vyplývá, že zachycenému vozidlu registrační značky X byla dne 17. 3. 2015 naměřena rychlost
jízdy 164 km/h (po odečtení příslušné tolerance 159 km/h) na dálnici v úseku, kde je nejvyšší
povolená rychlost 130 km/h. Uvedené důkazy magistrát řádně vyhodnotil jednotlivě i v jejich
souhrnu a uvedl, jaká zjištění z nich učinil. Konkrétní zjištění pak uvedl jak v protokolu o ústním
jednání, tak i v odůvodnění rozhodnutí o přestupku. V průběhu správního řízení stěžovatel žádný
z podkladů relevantně nezpochybnil. Za této situace krajský soud nepochybil, když dospěl
k závěru, že skutkový stav byl správními orgány prokázán dostatečně, a proto by bylo provedení
navrhovaných nebo jakýchkoli dalších důkazů nadbytečné.
[21] Rovněž nedůvodná je námitka, že měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze.
Z videozáznamu o přestupku jasně vyplývá, že vzdálenost měření byla nastavena na 100 m.
V návodu k obsluze (viz str. 6) je uvedeno, že „hodnota 100m je doporučena pro běžná měření
do 100km/hod. Při používání zařízení v místech s velkou rychlostí projíždějících vozidel, je vhodné pro dosažení
větší délky záznamu a tím zvýšení přesnosti, nastavit delší úsek měření.“ Nastavení hodnoty úseku měření
na 100 m při vyšších rychlostech tedy není v rozporu s návodem k obsluze a takové měření proto
nelze bez dalšího považovat za neplatné. Pokud jde o délku videozáznamu, ta je odvislá od času,
kdy měřené vozidlo ujede nastavenou vzdálenost měření, tj. v daném případě 100 m. S ohledem
na značnou rychlost vozidla stěžovatele se tak stalo za 2,1 sekundy. Délka záznamu je tedy plně
postačující. Podle návodu k obsluze (viz str. 6) musí být dále měřené vozidlo na konci měření
zobrazeno ve stejné nebo menší velikosti při nezměněném ZOOMu objektivu. Jinak řečeno
pro přesnost měření musí být udržena stejná vzdálenost mezi vozidly na začátku a na konci
měření. Není však nutné udržení stálé vzdálenosti mezi policejním vozidlem a sledovaným
vozidlem během celého úseku dráhy (viz str. 31 návodu). Z porovnání vnitřní vzdálenosti mezi
koly měřeného vozidla na srovnávacích snímcích na začátku a konci měření prokazatelně vyplývá,
že vzdálenost obou vozidel na konci měření byla větší než na jeho počátku, skutečná rychlost
měřeného vozidla proto nemohla být nižší, než rychlost naměřená policejní hlídkou (viz str. 4 a 5
žalobou napadeného rozhodnutí). V této souvislosti je třeba uvést, že právě kvůli těmto
minoritním vedlejším vlivům se u měřícího zařízení PolCam PC 2006 počítá s odchylkou 3%
z celkové naměřené rychlosti. Není možné rozumně požadovat, aby byla v průběhu měření
vzdálenost mezi vozidly naprosto stejná po celou dobu. V takovém případě by řidič překračující
rychlost mohl například opakovaně zrychlovat a zpomalovat, čímž by naprosto znemožnil
jakékoliv měření. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že videozáznam o přestupku
zachycený na DVD-R, který je součástí správního spisu, začíná v čase 000.0 a končí v čase 002.1,
přičemž po celou dobu je na něm zachyceno měřené vozidlo se zcela zřetelnou registrační
značkou. Je tedy úplný a jeho kvalita je dostatečná pro účely posouzení přestupkového jednání
stěžovatele.
[22] Nedůvodné jsou rovněž námitky, že správní orgány nezjišťovaly, zda byli policisté
k měření řádně proškoleni, a že ve s pise musí být založen originál nebo ověřená kopie
ověřovacího listu. V této souvislosti lze ve shodě s krajským soudem odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 51, ve kterém je uvedeno,
že „V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud považuje za vhodné pro průběh dalšího řízení ve věci před správními
orgány konstatovat, že nepovažuje za rozhodné prokazovat, zda zasahující policisté byli pro používání měřícího
přístroje PolCam nějakým způsobem školeni. Podstatné je, zda přístroj použili v souladu s návodem k jeho
obsluze, tedy zda dodrželi všechna v něm stanovená pravidla pro správné měření rychlosti. K prokázání technické
způsobilosti použitého měřícího přístroje pak dle Nejvyššího správního soudu plně postačuje ve správním spise
založená kopie již zmíněného ověřovacího listu č. 253/9 vystaveného dne 13. 11. 2009.“ Jak již Nejvyšší
správní soud uvedl výše, správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
přičemž o postupu policistů při měření rychlosti nevznikly důvodné pochybnosti. Za takové
důkazní situace nelze považovat skutečnost, že správní orgán neprováděl důkaz dokladem
o proškolení policistů, za pochybení. Předmětem řízení je především posouzení odpovědnosti
stěžovatele za přestupek, a nikoliv způsobilost policistů k měření rychlosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54). S ohledem na citovanou
judikaturu lze rovněž uzavřít, že prostá kopie platného ověřovacího listu založená ve spise je
dostatečným dokladem toho, že daný rychloměr měl v rozhodnou dobu požadované
metrologické vlastnosti. V této souvislosti je navíc třeba uvést, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné relevantní skutečnosti zpochybňující věrohodnost či pravost této listiny.
[23] K námitkám ohledně zjišťování technického stavu či výměny pneumatik měřícího vozidla
lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35,
ve kterém soud uvedl, že „stěžovatel upozorňuje na nutnost shodných provozních podmínek (stejné
pneumatiky) v době kalibrace měřícího zařízení a v době samotného měření. Ani tyto námitky nepovažuje
Nejvyšší správní soud za důvodné. Městský soud správně dovodil, že právě pro případy, kdy by mohlo být
podobnými vlivy měření zkresleno, počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek měření
aplikována.“ (obdobný závěr je vyjádřen též např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70). Rovněž v nyní posuzovaném případě byla ve prospěch stěžovatele
na výsledek měření aplikována možná odchylka měřícího zařízení 3 % z celkové naměřené
rychlosti. V této souvislosti lze navíc poukázat na skutečnost, že ověřovací list byl vystaven dne
16. 12. 2014, tedy obecně v období užívaní zimních pneumatik, což je i období změření rychlosti
stěžovateli (17. 3. 2015).
[24] Krajský soud tedy při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu
věci a žalobu správně zamítl jako nedůvodnou. V projednávané věci bylo skutkové zjištění
správních orgánů dostačující k vydání rozhodnutí, že se stěžovatel dopustil přestupku
spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Výše zmíněné podklady, které správní
orgány použily k zjištění skutkového stavu a k prokázání viny stěžovatele, plně postačovaly
k vydání rozhodnutí, že se přestupku dopustil.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu