ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.274.2018:19
sp. zn. 7 Azs 274/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. M., zastoupen Mgr.
Michalem Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 41 A 19/2018 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje (dále
jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 12. 10. 2017, č. j. KRPZ-71365-25/ČJ-2017-150026-SV,
bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců. Důvodem pro uložení
správního vyhoštění byla skutečnost, že v období od 7. 5. 2017 do 27. 6. 2017 byl na území České
republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně
ze dne 12. 10. 2017, č. j. KRPZ-71365-26/ČJ-2017-150026-SV, pak byla žalobci uložena
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč spojené s řízením o správním vyhoštění
(dále jen „rozhodnutí o nákladech“).
[2] Rozhodnutími ze dne 11. 4. 2018, č. j. CPR-32787-2/ČJ-2017-930310-V243, a ze dne
12. 4. 2018, č. j. CPR-32787-3/ČJ-2017-930310-V243, žalovaná zamítla odvolání žalobce jako
nedůvodná a shora označená rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 41 A 19/2018 – 27.
[4] Podle krajského soudu byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění.
Správní orgány zjistily skutkový stav věci, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž
v souladu se zákonem vyhodnotily jednání žalobce jako protiprávní, splňující podmínky
pro zahájení řízení a vydání rozhodnutí ve věci správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce nedisponoval
oprávněním pracovat na území České republiky. Na danou věc nelze aplikovat ani §98 písm. k)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“). Z uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel trvá na tom, že práci na území České republiky nevykonával
neoprávněně, a brojí proti názoru krajského soudu, že na posuzovaný případ nelze aplikovat
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu
a Rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996, o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb).
Stěžovatel je zaměstnancem polského zaměstnavatele a do České republiky byl vyslán za účelem
poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost Vidininvest Trade, s. r. o.,
a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Důkazy
opakovaně předkládané stěžovatelem na podporu aplikace výjimky v jeho případě nebyly
správním orgánem provedeny. Soulad postupu zaměstnavatele stěžovatele s právem Evropské
unie potvrdila i Evropská komise. Podle názoru stěžovatele nelze pouze ze skutečnosti,
že v Polsku nepobýval delší dobu, dovodit, že si nevytvořil vztah se svým zaměstnavatelem;
úmysl nevrátit se zpět do Polska stěžovatel nikdy nevyjádřil. V obchodních vztazích nelze
vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti
zaměstnavatele ihned vyslán k výkonu práce v jiném členském státě. Krajský soud stavěl
své závěry na výpovědi stěžovatele, který však obchodní ani smluvní vztahy zúčastněných
společností nezná.
[7] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že způsob rozhodování krajského
soudu nebude blíže komentovat a v rámci svého vyjádření odkazuje na shromážděný spisový
materiál.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[12] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[13] Stěžovatel dále brojil proti závěru správních orgánů a návazně krajského soudu,
že vykonával na území České republiky práci neoprávněně. Namítal, že byl oprávněn v České
republice pracovat na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil a plně se ztotožnil se závěry krajského soudu.
[14] Jak správně uvedl krajský soud, výkon závislé práce cizincem, který není občanem
členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě platné
zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo
povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla
představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit podnikatelským
subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České
republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť
k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie. V rámci
citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz
na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství),
které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží,
služeb, osob a kapitálu.
[15] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní
soud. Např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl pomocí
systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru,
že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání,
zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje
jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání
pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní
trh.“
[16] Obdobně viz i navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne
31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, a ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, ve kterých
byly posuzovány i obdobné skutkové okolnosti. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní
soud uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že účastnice řízení přicestovala do Polska, kde jí byla
nabídnuta práce v České republice. Dne 10. 5. 2017 s ní společnost OVD-TEMYRTRANS,
sp. z o. o., uzavřela pracovní smlouvu. Pro polského zaměstnavatele však nikdy nepracovala.
Ihned po podepsání pracovní smlouvy byla vyslána do České republiky, kde pracovala pro českou
společnost jako pomocná dělnice na lince čištění prádla. Nejvyšší správní soud přezkoumal
předložené smlouvy a zjistil, že „i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní
smlouva uzavřená mezi společností OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva
o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost
OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako agentura práce, která stěžovatelce pouze
zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka svou hlavní činnost neprovozovala ve státě
sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo
odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného
rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel,
že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
[17] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, či nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018,
č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, a ze dne 13. 12. 2018, č. j. 2 Azs 243/2018 - 17. V naposledy uvedeném
rozsudku soud shledal, že „i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní
smlouva uzavřená mezi polským zaměstnavatelem a stěžovatelem, smlouva o poskytování služeb mezi polským
zaměstnavatelem a společností VIDININVEST, s. r. o. a následně smlouva o dílo mezi společností
VIDININVEST, s. r. o. a TEKOO spol. s. r. o.) polský zaměstnavatel fakticky jednal jako agentura práce,
která stěžovateli pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatel svou hlavní činnost
neprovozoval ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by
vyslání stěžovatele představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského
zaměstnavatele nebo že by k němu došlo ve srovnatelné situaci (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31).“
[18] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[19] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel v danou dobu nedisponoval pracovním
vízem vydaným orgány České republiky. Stěžovatel byl držitelem víza „D“, které mu vydala
Polská republika. Toto vízum jej opravňovalo k pobytu na území Polské republiky a též k pobytu
na území jiných členských států Evropské unie. Vedle oprávnění k pobytu bylo s vízem spojeno
i povolení k zaměstnání, které však bylo omezeno pouze na území státu, o jehož vízum se jedná
(v daném případě tedy území Polské republiky). Stěžovatel přitom uzavřel s polskou společností
OVD-TEMYTRANS pracovní smlouvu (dva dny před nástupem do výkonu práce pro českou
společnost TEKOO, pro niž měl provádět balící a kompletační práce). Ze smlouvy o dílo
uzavřené mezi společností TEKOO a společností Vidininvest Trade vyplývá, že předmětem
smlouvy je provedení nebo zajištění balících a kompletačních prací prostřednictvím zaměstnanců
společnosti Vidininvest Trade. Podle smlouvy o poskytování příhraničních služeb uzavřené dne
1. 1. 2017 na dobu do 31. 12. 2017 mezi společností Vidininvest Trade a společností
OVD-TEMYRTRANS, je předmětem smlouvy provádění dokončovacích stavebních prací,
balících a úklidových prací na území České republiky na základě objednávky společnosti
Vidininvest Trade, kdy společnost OVD-TEMYRTRANS je tyto služby oprávněna zajistit
prostřednictvím svých vyslaných zaměstnanců na území České republiky. Z písemného sdělení
společnosti TEKOO vyplývá, že stěžovatel ve společnosti TEKOO pracoval jako zaměstnanec
společnosti Vidininvest Trade. Společnost TEKOO vedla stěžovateli docházku. Jeho práce byla
na pracovišti kontrolována zaměstnanci společnosti TEKOO. Za odvedenou práci měl být
vyplácen společností TEKOO.
[20] Nejvyšší správní soud se s ohledem na obsah správního spisu ztotožňuje s krajským
soudem, že společnost OVD-TEMYRTRANS fakticky působila jako agentura práce vysílající
pracovníky na práci do České republiky. Předložené smlouvy pouze zastíraly faktický stav.
Společnost OVD-TEMYRTRANS žádnou konkrétní zakázku neplnila, své zaměstnance
neinstruovala, nebyli pod jejím vedením; předmětem činnosti této společnosti bylo pouze dodání
pracovníků na český pracovní trh. Stěžovatel svou hlavní činnost neprovozoval ve státě sídla
svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatele
představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele,
nebo že by k němu došlo ve srovnatelné situaci (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této
výjimky nevyplývá ani práva EU, či ze stěžovatelem akcentovaného vyjádření Evropské komise.
K tomu viz i shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, který se jím zabýval a uzavřel, že „předložené vyjádření Evropské komise
obsahuje toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není
relevantní“, s čímž se ztotožňuje i nyní rozhodující senát. Nejvyšší správní soud neshledal
v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani žádnou další vadu či nezákonnost,
pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu ve správním spisu
a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu