ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.334.2018:34
sp. zn. 7 Azs 334/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Petra Mikeše v právní věci žalobce: V. P., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 8. 2018, č. j. 1 A 55/2018 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Ing. Jakubu Backovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 28. 5. 2018, č. j. KRPA-197274-18/ČJ-2018-000022,
byl žalobce zajištěn podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění, a doba zajištění byla stanovena
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 1 A 55/2018 – 34.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalovaná se podrobně zabývala možností
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců.
V případě žalobce však dospěla k závěru, že jeho zajištění je namístě, neboť je dána důvodná
obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Sám žalobce uvedl,
že z České republiky neodcestoval úmyslně, z čehož žalovaná usoudila, že by tomu tak bylo jistě
i v budoucnu a bude zde nadále pobývat. Ač byla žalobci správním orgánem poskytnuta
dostatečná doba k vyřízení si potřebných náležitostí spojených s jeho vycestováním, tak pro své
vycestování neučinil nic, nevlastní potřebné pobytové oprávnění a také finanční prostředky, které
by mu umožnily další pobyt zákonnou cestou. Žalobce si sám svým přístupem a opakovaným
nerespektováním právních předpisů zapříčinil stav nedůvěryhodnosti, a to až do té míry,
kdy žalované nezbylo nic jiného, než možnost uložení zvláštních opatření vyloučit a přistoupit
přímo k zajištění žalobce. Žalovaná odůvodnila svůj postup, tedy zajištění cizince a neuložení
zvláštních opatření, na straně 4 – 5 napadeného rozhodnutí, kde shrnula důvody, na jejichž
základě se rozhodla zvláštní opatření za účelem vycestování nevyužít. Předně konstatovala,
že žalobce neuvedl stálou adresu, často se stěhuje, a tak z pohledu správního orgánu se jedná
o nekontaktní osobu bez jakéhokoliv bydliště pro potřeby správního orgánu na území České
republiky. Je zde důvodný předpoklad, že se dopustí opětovné změny pobytu, protože není
držitelem jakéhokoliv dokladu a nedisponuje finančními prostředky, které by mu umožnily si
zajistit dlouhodobé ubytování. Z výpovědi žalobce také vyplývá, že nemá finanční prostředky
na složení finanční záruky, rovněž z tohoto důvodu není držitelem jakéhokoliv dokladu
totožnosti a pobytového oprávnění. Městský soud se s tímto odůvodněním plně ztotožnil.
Vzhledem k obsahu spisového materiálu konstatoval, že rozhodnutí žalované vycházelo z řádně
zjištěného skutkového stavu, který je doložen ve správním spise a z něhož vyplývá, že v daném
případě byly dány důvody pro zajištění žalobce.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila možnost uložení
zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, neboť nezvážila důkladně
konkrétní okolnosti případu. Své úvahy založila pouze na skutečnosti, že stěžovatel setrval
na území České republiky i po uplynutí doby k vycestování uložené v rozhodnutí o správním
vyhoštění. Městský soud tyto závěry bez dalšího převzal. Žalovaná i městský soud tedy vycházely
z kategorického závěru o nespolehlivosti stěžovatele pramenícího z toho, že neopustil území
České republiky. Stěžovatel však s takto paušalizovaným závěrem nesouhlasil a zdůraznil,
že při vypořádání nemožnosti uložení zvláštních opatření bylo třeba zohlednit, že se stěžovatel
na území České republiky po uplynutí doby vykonatelnosti předmětného rozhodnutí o správním
vyhoštění nacházel krátkou dobu a z České republiky nevycestoval pouze pro nedostatek
finančních prostředků a zanedbání snahy o vyřízení si potřebných dokladů na ukrajinské
ambasádě. V jeho případě tak nelze hovořit o jakémkoliv dlouhodobém nebo soustavném
nerespektování správního rozhodnutí o vyhoštění, naopak se jedná o zjevně krátkodobou
neschopnost stěžovatele vycestovat z území České republiky doprovázenou lehkomyslností
při promýšlení eventuálních následků jeho jednání. Nebyly proto dány podmínky pro jeho
zajištění, které představuje podstatný zásah do osobní svobody. Účelem zavedení institutu
zvláštních opatření byla snaha o minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajištění
cizinců za účelem vyhoštění. Povinností správního orgánu je provést úvahu o možnosti aplikace
mírnějších opatření předtím, než přistoupí k samotnému zajištění cizince. Nelze tedy připustit
jakékoliv paušalizované rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Podle
judikatury Nejvyššího správního soudu není fakticky vyloučena možnost uložení zvláštního
opatření, pokud cizinec po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestuje. U stěžovatele
proto nebyly splněny podmínky k nejpřísnějšímu postupu spočívajícím v jeho zajištění (namísto
uložení některého ze zvláštních opatření), a to pro nižší intenzitu jeho protiprávního jednání
a absenci úmyslu setrvat nadále a dlouhodobě na území České republiky přes existenci
rozhodnutí o správním vyhoštění. Jelikož žalovaná i městský soud k stěžovateli přistoupily
nesprávně jakožto k osobě, u níž není možné uvažovat o náhradním opatření podle §123b
zákona o pobytu cizinců, nemohou napadené správní rozhodnutí ani rozsudek obstát.
[6] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podstatou kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že žalovaná nedostatečně
posoudila možnost uložení zvláštních opatření a městský soud se nesprávně vypořádal
se související žalobní námitkou.
[10] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění“.
[11] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zvláštním opatřením rozumí „a) povinnost
cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den
policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době
policií stanovené“.
[12] Problematikou uložení zvláštních opatření namísto zajištění se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, Nejvyšší správní
soud uvedl: „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního
vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců.
Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě
neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního
vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie
by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli,
neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen
a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení mírnějšího opatření je vázáno
na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje
důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem
pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu
§123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 As 104/2013 - 28).
[13] Důvod zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců paušálně nevylučuje
možnost použití zvláštního opatření. Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména
osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících
s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních
povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy Evropské unie (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38,
publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS). Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního
opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému
opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem,
na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Pokud cizinec
nesdělí bližší údaje o místě svého pobytu na území České republiky ani nenavrhne způsob,
jakým by měly být tyto údaje získány, nelze iniciativu bez dalšího přenášet na žalovanou,
neboť cizinec sám neposkytl pro určení místa pobytu dostatek indicií (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 Azs 31/2017 – 19).
[14] V posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel přicestoval na území České
republiky v lednu 2017, a to na základě polského národního víza schengenského typu č. X
s platností od 4. 3. 2016 do 16. 2. 2017. Po uplynutí platnosti tohoto víza zde již pobýval
nelegálně. Rozhodnutím žalované ze dne 11. 4. 2018, č. j. KRPA-134839-18/ČJ-2018-000022,
bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a doba vycestování z území České republiky byla
stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 24. 4. 2018. Stěžovatel však
z území České republiky nevycestoval. V protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 5. 2018
stěžovatel uvedl, že ztratil cestovní doklad i výjezdní vízum. Tuto ztrátu však nikde neohlásil
a nečinil žádné kroky proto, aby odcestoval. Nezačal si ještě ani vyřizovat nové doklady.
Na území České republiky nemá žádnou stálou adresu pobytu, neboť se často stěhuje podle toho,
kde pracuje. V současné době však nikde nepracuje a žije pouze z úspor. Nemá zde žádný
majetek, pouze osobní věci. Na území České republiky nemá žádnou rodinu, žije zde pouze jeho
sestra se svou rodinou, se kterou se příležitostně setkává.
[15] S ohledem na skutkové okolnosti lze zcela přisvědčit žalované i městskému soudu,
že žádný typ zvláštního opatření nebylo možné uložit a muselo být přistoupeno k zajištění.
U stěžovatele byla předně dána obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon
správního vyhoštění. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel na území České republiky pobýval
nelegálně, čehož si byl vědom, a nerespektoval povinnost vycestovat zpět na Ukrajinu,
tedy byla dána obava, že by ve svém způsobu chování pokračoval i navzdory uloženému
zvláštnímu opatření. Rovněž byl vyloučen i samotný výkon zvláštních opatření. Stěžovatel neměl
prostředky na složení finanční záruky, ani její složení nenabídl. Neuvedl konkrétní adresu místa
pobytu, neboť se často stěhuje za prací. Žalovaná situaci stěžovatele posoudila individuálně
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a své úvahy řádně odůvodnila. Na uvedeném závěru
nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že byl připraven dobrovolně vycestovat, ale nemohl
tak učinit, protože neměl peníze a cestovní doklad. Stěžovatel dlouhodobě pobýval na území
České republiky nelegálně, přičemž žádné kroky k legalizaci svého pobytu nepodnikl. Ač si byl
nejpozději dne 13. 4. 2018 vědom skutečnosti, že ztratil cestovní pas i výjezdní vízum s platností
do 24. 5. 2018, ztrátu těchto dokladů nenahlásil a ani si nezačal vyřizovat doklady nové.
Z uvedeného jasně vyplývá stěžovatelova neúcta k právnímu pořádku České republiky, jehož
pravidla pro pobyt cizinců se pokoušel do poslední chvíle obejít za účelem neoprávněného
setrvání na území.
[16] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[18] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je
dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
[19] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za úkon
právní služby - další porada s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu]. Zástupce stěžovatele sice doložil konání porady s klientem dne 12. 9. 2018
v délce 80 minut, ale podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyl tento úkon v takovém
časovém rozsahu účelný a nezbytný pro řádné doplnění podané kasační stížnosti. Ustanovený
zástupce zastupoval stěžovatele již v řízení o podané žalobě před městským soudem. Z obsahu
kasační stížnosti a jejího doplnění pak vyplývá, že zástupce stěžovatele zde uplatnil argumentaci,
která je téměř totožná s argumentací, kterou uvedl už v doplnění žaloby. Rovněž lze poukázat
i na to, že skutkový stav projednávané věci je zcela jednoduchý.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu