ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.35.2018:40
sp. zn. 7 Azs 35/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: T. T. H. H.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 1. 2018, č. j. 3 A 50/2016 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 3 400 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný (dále také „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud vyhověl
žalobkyní podané žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 3. 2016, č. j. MV-14882-4/SO-2016, kterým
žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové
a migrační politiky ze dne 2. 12. 2015, č. j. OAM-2091-19/TP-2015 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení
k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění v době rozhodné (dále jen „ZPC“).
Žalobkyně svoji žádost podala za účelem společného soužití se svojí matkou (V. T. M.), které byl
na území České republiky udělen ke dni 10. 2. 2014 trvalý pobyt.
[2] V řízení před městským soudem bylo stěžejní posouzení podmínky společného soužití
cizinců na území dle §66 odst. 1 písm. d) ZPC. Správní orgány uzavřely, že není splněna
podmínka společného soužití žalobkyně s matkou po případném udělení trvalého pobytu
žalobkyni. Podmínkou společného soužití je jeho bezprostřednost po udělení trvalého pobytu.
Žalobkyně však v žádosti ze dne 26. 1. 2015 doložila, že od roku 2013 do roku 2017 studuje
na střední škole ve Vietnamu, což je skutečnost bránící bezprostřednímu společnému soužití
s matkou na území České republiky. Žalobkyně namítala, že jde o svévolné rozšiřování výkladu
zákona, neboť §66 odst. 1 písm. d) ZPC podmínku bezprostřednosti společného soužití neuvádí.
Dle této logiky by trvalý pobyt za účelem společného soužití s rodiči nebyl povolován ani malým
dětem, které by ve Vietnamu navštěvovaly základní školu. Žalobkyně upozornila, že společné
soužití rodiny je pod ochranou směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/86/ES o právu
na sloučení rodiny (dále jen „směrnice“). Podmínku bezprostřednosti soužití žadatele s rodičem
po povolení trvalého pobytu není možné z žádného ustanovení směrnice dovodit, a proto je
rozhodnutí žalovaného v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[3] Městský soud se s názorem správních orgánů stran podmínky bezprostřednosti ztotožnil
v obecné rovině. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 57 A 120/2014 - 46, podle kterého by ze žádosti mělo být zřejmé, že k realizaci společného
soužití dojde v přiměřené době po vydání rozhodnutí, a nikoli až s odstupem několika let.
V případě žalobkyně však shledal nedostatečné posouzení podmínek §66 odst. 1 písm. d) ZPC.
Důvodem podané žádosti je společné soužití s matkou. Správní orgány nezkoumaly, zda ke dni
podání žádosti vede žalobkyně s matkou společné soužití na území. Ze správního spisu přitom
vyplývají specifické okolnosti posuzovaného případu, které společné soužití zpochybňují. Matka
obdržela povolení k trvalému pobytu po 5 letech pobytu na území ČR, z čehož lze dovodit,
že se přibližně od roku 2009 nacházela na území. Žalobkyně však doložila, že od roku 2013
studuje ve Vietnamu. Podkladem pro posouzení uvedené otázky mohou být i listinné důkazy
ve spisovém materiálu dřívějších pobytových žádostí matky. Správní orgány by měly podle
městského soudu přihlédnout k rozsudku Lidového soudu města Nam Dinh ve věcech
občanskoprávních ze dne 14. 9. 2005. Podle tohoto rozsudku měla žalobkyni od září 2005
výlučně vychovávat její matka a tedy vést s ní společné soužití do doby její zaopatřenosti.
Skutkový stav nebyl podle městského soudu dostatečně zjištěn a závěry žalovaného jsou
předčasné. Žalovaný se rovněž nezabýval námitkou žalobkyně, že práva na sloučení rodiny jsou
chráněna směrnicí, a proto je jeho rozhodnutí i v této otázce nepřezkoumatelné.
II.
[4] Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
městského soudu z důvodu, jež lze dle jeho názoru podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nesouhlasí s právním názorem, že bylo třeba zkoumat, zda ke dni podání žádosti žalobkyně a její
matka vedly na území společné soužití. Žalobkyně takovou skutečnost netvrdila a ani nedoložila.
Východiskem pro rozhodnutí byly podklady, které žalobkyně doložila a z nichž vyplynulo, že žije
ve Vietnamu a bude tam studovat ještě minimálně 1 rok. Z tohoto důvodu nemohla po vydání
povolení k trvalému pobytu v dohledné době realizovat s matkou na území České republiky
společné soužití. Závěr soudu nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu, který je podložen
správním spisem. Městský soud rovněž nesprávně zhodnotil podmínky §66 odst. 1 písm. d)
ZPC, jehož smyslem je umožnit faktické trvalé soužití rodičů a jejich dětí na území, které má
navazovat na vydání povolení k trvalému pobytu. Zákon neukládá povinnost posuzovat
přiměřenost dopadu do rodinného a osobního života, a proto rozhodnutí žalovaného není
nepřezkoumatelné.
III.
[5] Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Ke dni vydání rozhodnutí žalovaného
splňovala veškeré zákonné požadavky pro udělení trvalého pobytu dle §66 odst. 1 písm. d) ZPC.
Samotným podáním žádosti tvrdí, že chce a hodlá pobývat na území ČR společně se svým
rodičem. Z dalších provedených důkazů plyne, že tak hodlá učinit ihned po vydání povolení
k trvalému pobytu (např. z potvrzení o zajištění ubytování ze dne 18. 12. 2014). Pokud správní
orgány pojaly pochybnost o úmyslech žalobkyně, měly provést její výslech, případně výslech její
matky. Probíhající studium je v případě zletilých žadatelů elementární podmínkou jejich
nezaopatřenosti, kterou byla žalobkyně povinna prokázat, což splnila. Stěžovatel tak na jednu
stranu vyžaduje prokázání splnění podmínky nezaopatřenosti, na druhou stranu tvrdí, že splnění
této podmínky přímo brání žalobkyni v realizaci pobytu.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podstatou sporu je otázka, zda žalobkyně splnila zákonné podmínky pro udělení trvalého
pobytu dle §66 odst. 1 písm. d) ZPC, který v době rozhodné zněl: „(1) Povolení k trvalému pobytu
se bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci (…) d) který o vydání tohoto povolení
žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému
pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců.“
[9] Stěžovatel rozporuje právní názor městského soudu spočívající v nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu společného soužití žalobkyně a její matky. Městský soud rozhodnutí stěžovatele
zrušil a správní orgány zavázal k doplnění spisu a novému posouzení kritéria bezprostřednosti
společného soužití žalobkyně s její matkou, pokud by žádosti žalobkyně o trvalý pobyt bylo
vyhověno. Městský soud pokládá za stěžejní skutečnost, zda ke dni podání žádosti žalobkyně
s matkou vedly společné soužití. V mezidobí přijatá judikatura zdejšího soudu se však staví
příznivěji k pojmu bezprostřednosti pro žadatele o trvalý pobyt dle §66 odst. 1 písm. d) ZPC
(viz rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 306/2017 - 24), dle kterého: „[ú]čelem právní
úpravy obsažené v §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je, aby děti cizinců, kteří již mají povolení
k trvalému pobytu na území České republiky, měly možnost získat stejný pobytový status, jako mají jejich rodiče,
i když v minulosti nepobývaly a ani v současnosti nepobývají na území ČR. Budoucí společné soužití žadatele
s rodičem (rodiči) má být pouze důvodem podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Společné soužití však
nemusí nutně probíhat již v době podání žádosti.“
[10] Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval skutkově
i právně totožnou věc (v postavení stěžovatele byl zletilý nezaopatřený žadatel o trvalý pobyt
dle §66 odst. 1 písm. d) ZPC), plyne pro nyní posuzovanou věc stěžejní závěr: „[s]amotná
skutečnost, že stěžovatel v době podání žádosti studoval mimo území ČR, nepředstavuje překážku vylučující jeho
budoucí soužití s jeho matkou. Vzhledem k tomu, že §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců požaduje,
resp. v rozhodné době požadoval, nezaopatřenost zletilých žadatelů, která je zásadně podmíněna studiem žadatele
na střední nebo vysoké škole (§178a zákona o pobytu cizinců) a zároveň, jak bylo výše uvedeno, zákon o pobytu
cizinců předpokládá, že žadatel v době podání žádosti ještě nepobývá na území ČR, bude tato situace v obdobných
případech vcelku pravidelně nastávat. Je však zcela běžné, že studium lze v přiměřené době (obvykle ke konci
školního roku) ukončit. Pokud na základě stěžovatelem předloženého potvrzení o studiu vznikly Ministerstvu
vnitra pochybnosti o pravdivosti tvrzení stěžovatele, bylo jeho povinností nejprve jej upozornit na vzniklé
pochybnosti a umožnit mu, aby je svými tvrzeními a důkazními návrhy objasnil (§4 odst. 4 správního řádu) tak,
aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu).“
[11] Dle tohoto judikatorního závěru by pro zamítnutí žádosti žalobkyně o trvalý pobyt
správní orgány musely zjistit relevantní skutečnosti vyvracející úmysl žalobkyně žít bezprostředně
po udělení trvalého pobytu společně se svojí matkou. Studium ve Vietnamu takovou skutečností
není a žádné jiné skutečnosti v tomto směru prvostupňový správní orgán nezjistil a ani
nezjišťoval (viz poslední odstavec na straně 2 prvostupňového rozhodnutí). Teprve pokud by
měl pochybnosti o úmyslu žalobkyně bezprostředně nežít se svoji matkou po udělení trvalého
pobytu, musel by tyto pochybnosti sdělit žalobkyni, která by následně měla možnost je odstranit.
K takovému postupu při odstraňování případných pochybností však nedošlo, žádost žalobkyně
byla bez dalšího zamítnuta s odůvodněním, že studuje ve Vietnamu. Zdejší soud se proto
ztotožňuje s názorem městského soudu o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu k posouzení
podmínek §66 odst. 1 písm. d) ZPC.
[12] Stěžovatel dále brojí proti závěru městského soudu o nepřezkoumatelnosti jeho
rozhodnutí ve vztahu ke směrnici s tím, že mu ZPC povinnost posuzovat přiměřenost dopadu
do práva na sloučení rodiny neukládá. Tato argumentace se však míjí s důvody, pro které městský
soud shledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovateli není vytýkáno,
že neposuzoval přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do práva žalobkyně na sloučení rodiny.
Žalobkyně tvrdila, že z žádného ustanovení směrnice nelze dovodit podmínku bezprostřednosti
společného soužití žadatele o trvalý pobyt s rodičem a na základě jejího studia ve Vietnamu.
Tomu odpovídá závazný právní názor městského soudu, že bude na správním orgánu, aby uvážil,
zda ve věci žalobkyně shledá za splněné podmínky směrnice nezbytné k umožnění rodinného
života.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Zástupce žalobkyně učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 2. 2018
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále
jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci žalobkyně náleží mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu],
a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Za nahlížení do spisu soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť právní zástupce žalobkyni
zastupoval již v řízení před městským soudem a s její věcí již byl seznámen. Žalovaný je povinen
uhradit celkovou částku 3 400 Kč žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu