ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.426.2018:19
sp. zn. 7 Azs 426/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. Ch., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2018,
č. j. 4 A 69/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 28. 7. 2018 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie ČR, která prováděla pobytovou
kontrolu na adrese X. Protože žalobce ke kontrole nepředložil žádný doklad totožnosti, hlídka
provedla jeho zajištění a eskortu na pracoviště žalovaného.
[2] Žalovaný lustrací zjistil, že rozhodnutím ze dne 3. 7. 2018, č. j. KRPH-63146-29/ČJ-
2018-050022-SV, uložilo Krajské ředitelství Policie Královéhradeckého kraje žalobci správní
vyhoštění na dobu 1 roku a stanovilo dobu k vycestování z území České republiky v délce 14 dní
od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Téhož dne se žalobce vzdal práva na odvolání, čímž
zmiňované rozhodnutí nabylo právní moci a byl mu vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti
od 3. 7. 2018 do 17. 7. 2018. Žalobce povinnost uloženou rozhodnutím o správním vyhoštění
nesplnil, ve stanovené lhůtě nevycestoval a pobývá na území České republiky nelegálně. Je veden
v evidenci nežádoucích osob (ENO) s dobou platnosti od 3. 7. 2018 do 18. 7. 2019.
[3] Poté, co se žalobce ke zjištěným skutečnostem vyjádřil v protokolu ze dne 28. 8. 2018,
vydal žalovaný téhož dne rozhodnutí č. j. KRPA-282728-14/ČJ-2018-000022, o zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), a současně stanovil dobu zajištění žalobce podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
na 90 dnů.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále též
„městský soud“) výše uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že byly splněny všechny předpoklady
pro aplikaci §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Je nesporné, že bylo pravomocně
rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce a že ten ve stanovené době nevycestoval, přestože
si byl vědom této povinnosti. Nedostatek peněžních prostředků neznemožňuje splnění stanovené
povinnosti, žalobce však svou pobytovou situaci neřešil. Správní orgán se zabýval také možností
uložení zvláštních opatření. Zohlednil, že žalobce nemá finanční prostředky k poskytnutí finanční
záruky, nemá ani bydliště, ve kterém by se mohl zdržovat a s ohledem na nerespektování
rozhodnutí o správním vyhoštění neskýtá záruku, že bude dodržovat povinnost osobně se hlásit
ve stanovené době na policii. S ohledem na jednání žalobce by proto mírnější opatření nebyla
účelná. Žalovaný neprovedl paušální hodnocení, ale vycházel ze skutečností vztahujících
se k žalobci. Řešení své materiální situace za pomoci sociální asistence orgánů státní správy nebo
neziskových organizací mohl využít sám žalobce již v době platnosti výjezdního příkazu.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Závěr žalovaného i městského soudu o nemožnosti
uložení zvláštních opatření pro jeho chování považuje za nepřijatelný. Stěžovatel se na území
České republiky po uplynutí doby vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nacházel
pouhých 14 dní a nevycestoval z důvodu nedostatku finančních prostředků a chabé spolupráce
ukrajinské ambasády při opatřování náhradního cestovního dokladu. Stěžovatel nezpochybnil
svůj nelegální pobyt na území České republiky, jednalo se však o krátkodobou neschopnost
vycestovat doprovázenou lehkomyslností při promýšlení následků jeho jednání. Je třeba zohlednit
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 As 132/2011, a ze dne
28. 2. 2016, sp. zn. 5 Azs 20/2016. Skutečnost, že stěžovatel po svém zajištění v co nejkratší době
vycestoval dobrovolně do své vlasti, svědčí o tom, že se návratu nebránil, nehodlal v ČR zůstat
za každou cenu a jeho situaci bylo možno řešit méně invazivními opatřeními. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, jímž byl
zrušen §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců pro jeho rozpor s ústavním pořádkem, posuzoval
Nejvyšší správní soud kasační stížnost meritorně (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 Azs 185/2017 - 31, č. j. 4 Azs 193/2017 - 75,
a č. j. 4 Azs 94/2018 - 22).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Kasační stížnost stěžovatele spočívá na námitce, že žalovaný nedostatečně posoudil
možnost uložení zvláštních opatření a městský soud se se související žalobní námitkou nesprávně
vypořádal.
[11] Dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již
bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění (důraz přidán).
[12] Zákon o pobytu cizinců upravuje v §123b odst. 1 tři formy zvláštních opatření za účelem
vycestování cizince z území:
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen ‚finanční záruka‘) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen ‚složitel‘), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.
[13] Problematikou uložení zvláštních opatření namísto zajištění se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, k tomu uvedl:
„zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými
prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Není však
pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu
by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když
by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve
uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec
se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění
cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad,
že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava,
že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr,
že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu §123b zákona
o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 As 104/2013 - 30). Zákon tak zohledňuje zájem na tom, aby přijatá opatření byla skutečně
účinná. Požadavek na aplikaci mírnějších prostředků proto nelze vykládat tak, že policie
je povinna nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve až v případě
neúspěchu cizince zajistit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 5 As 59/2011 - 64).
[14] Důvod zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců paušálně nevylučuje
možnost použití zvláštního opatření. Správní orgán je vždy povinen zvážit zejména osobní,
majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím
řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou
republikou nebo jinými státy Evropské unie (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38). Posouzení, zda správní orgán
přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl
schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové
situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní
svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout
do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012 - 74;
ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 - 40; nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51).
[15] Žalovaný se zabýval možností uložení zvláštního opatření na str. 4 až 7 svého rozhodnutí,
kde u jednotlivých forem zvláštních opatření vyhodnotil důvody, pro které dané zvláštní opatření
nelze v případě stěžovatele uložit. Při svém hodnocení vycházel zejména z toho, co stěžovatel
sdělil v protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 7. 2018. Mimo jiné zde uvedl, že přicestoval
do Prahy dne 15. 5. 2018. Krátce pracoval v Dobřichovicích, odkud musel odejít pro problémy
s nadřízenými. Jelikož mu nebyla vyplacena mzda, neměl žádné peníze. O povinnosti vycestovat
do dne 17. 7. 2018 věděl, nicméně nevycestoval, neboť neměl peníze na jízdenku a měl v plánu
si je před odjezdem na Ukrajinu vydělat na brigádě. Byl si vědom svého neoprávněného pobytu,
ale nemohl s tím kvůli nedostatku financí nic dělat. V době zajištění byl bez domova a přespával
venku. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné příbuzenské vazby, jeho rodina žije
na Ukrajině, kde má zázemí. K České republice rovněž nemá žádné ekonomické, kulturní či
sociální vazby ani zde nevlastní majetek.
[16] Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že možnost uložení zvláštního opatření dle §123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyloučil mj. proto, že stěžovatel byl dle svého vyjádření
v době zajištění bez domova, bez majetku a bez finančních prostředků. Možnost poskytnutí
finanční záruky ve smyslu §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný vyloučil
proto, že stěžovatel dle svého tvrzení nedisponuje žádnou finanční hotovostí. Uložení zvláštního
opatření podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců dle žalovaného vylučovala
skutečnost, že stěžovatel s ohledem na své dosavadní chování neskýtá žádnou záruku, že by
dostál povinnosti hlásit se ve stanovené době na policii.
[17] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že ža lovaný situaci
stěžovatele posoudil individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (například
k tomu, že stěžovatel byl bez domova, bez finančních prostředků, k České republice neměl žádné
kulturní, sociální či jiné společenské vazby) a své úvahy řádně odůvodnil. Dostatečně
a srozumitelně se vypořádal s nutností zajištění stěžovatele, když zevrubně rozebral konkrétní
důvody na straně stěžovatele, pro které nebylo možné uvažovat o nahrazení zajištění mírnějšími
prostředky. Nejvyšší správní soud (shodně s městským soudem) tento postup považuje
za správný, řádně a logicky odůvodněný a plně korespondující se skutkovými zjištěnými.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že chtěl sám dobrovolně vycestovat.
V protokolu ze dne 28. 7. 2018 sice uvedl, že chce vycestovat, nicméně namísto realizace návratu
do vlasti měl v plánu vydělat si ještě nějaké peníze na brigádě, přestože potvrdil vědomost o tom,
že mu byla uložena povinnost vycestovat do dne 17. 7. 2018. Tvrzení stěžovatele o dobrovolném
vycestování proto nelze přikládat příliš velkou váhu, když zároveň potvrdil, že záměrně porušuje
povinnost stanovenou mu správním rozhodnutím. Jeho chování tudíž dostatečně osvědčovalo
obavu z maření účelu správního vyhoštění a vylučovalo uložení zvláštního opatření.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[20] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 9 s. ř. s., který
podle poslední věty tohoto ustanovení zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti
odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3 100 Kč [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. K odměně náleží náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 714 Kč.
Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu