ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.443.2018:40
sp. zn. 7 Azs 443/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: A. B., zastoupena
Mgr. Radkem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 41 A 41/2018 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2018, č. j. CPR-29000-2/ČJ-2017-930310-V243, žalovaná
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Jihomoravského kraje (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 9. 2017, č. j. KRPB-
60542/ČJ-2017-060026-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo
žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 3 měsíců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost,
že dne 15. 12. 2016 ve 20:00 hod. byla policejní hlídkou provedena pobytová kontrola
se zaměřením na oprávněnost pobytu cizinců a oprávněnost k zaměstnání na území České
republiky na pracovišti společnosti Karlova pekárna s. r. o., Brněnská 158, Židlochovice, provoz
Tišnov na adrese U Svratky 962, Tišnov (dále jen „Karlova pekárna“), při které žalobkyně
nepředložila platné povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění, které by ji opravňovalo
k výkonu práce na území České republiky; předložila pouze platný cestovní doklad Ruska
s platným vízem typu D.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji
zamítl shora označeným rozsudkem ze dne 20. 9. 2018. Krajský soud neshledal důvodnými
námitky poukazující na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud dále
nesouhlasil s názorem žalobkyně, že by směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2016/801
ze dne 11. 5. 2016, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem
výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích
projektů a činnosti au-pair (dále též „směrnice“), ve vztahu ke členským státům obligatorně
stanovovala, že musí přípravný kurz předcházející studiu na vysoké škole považovat za studium,
na základě kterého vzniká status studenta umožňující zaměstnání nebo výkon samostatné
výdělečné činnosti za podmínek stanovených v čl. 24 směrnice. Z dikce čl. 3 odst. 3 směrnice
jednoznačně vyplývá, že členské státy mohou na základě svého uvážení (avšak nemusí) považovat
přípravný kurz na vysokoškolské vzdělání za rozhodnou skutečnost ve vztahu k přiznání statusu
studenta, na kterého by dotčená sekundární legislativa EU dopadala. Následně se krajský soud
zabýval otázkou, zda lze přípravný jazykový kurz na VUT v Brně považovat za prezenční formu
studia na vysoké škole, tedy za soustavnou přípravu na budoucí povolání, jak stanovuje §5
písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o zaměstnanosti“). Přestože citovaný zákon v tomto ohledu hovoří pouze o prezenčním studiu
na vysoké škole, je podle názoru krajského soudu třeba interpretovat daný pojem v souladu
s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). Ta je jednoznačně založena na rozlišování mezi
studiem v některém z akreditovaných studijních programů a celoživotním vzděláváním, které
danému vysokoškolskému studiu v zásadě pouze předchází. Účast na přípravném jazykovém
kurzu ve formě celoživotního vzdělání proto není ani v případě žalobkyně prezenčním studiem
na vysoké škole, které by představovalo soustavnou přípravu na budoucí povolání podle §98
písm. j) ve spojení s §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka má za to, že její
studium intenzivního kurzu českého jazyka pro cizince (přípravný kurz ke studiu na vysoké škole
na VUT v Brně) splňuje podmínku soustavné přípravy na budoucí povolání formou prezenčního
studia na vysoké škole ve smyslu §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, přičemž toto ustanovení
nevyžaduje, aby osoba připravující se budoucí povolání byla zároveň studentem vysoké školy.
Pojem „prezenční studium na vysoké škole“ zahrnuje i studium v programu celoživotního
vzdělávání, což je i případ stěžovatelky. Proto se na ni vztahuje výjimka podle §98 písm. j)
zákona o zaměstnanosti. K jejímu zaměstnání proto nebylo potřeba žádného dalšího povolení.
Dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro udělení správního vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že způsob rozhodování krajského
soudu nebude blíže komentovat a v rámci svého vyjádření odkazuje na shromážděný spisový
materiál.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[8] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč
považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci
účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum
rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé,
jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[9] Stěžovatelka dále brojila proti závěru správních orgánů a návazně krajského soudu,
že vykonávala na území České republiky práci neoprávněně. Namítala, že byla oprávněna v České
republice pracovat na základě §98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, neboť absolvování
přípravného kurzu českého jazyka ke studiu na vysoké škole je třeba považovat za soustavnou
přípravu na budoucí povolání.
[10] Nejvyšší správní soud se touto otázkou ve skutkově totožné situaci již zabýval v rozsudku
ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 Azs 466/2018 - 38, přičemž nyní rozhodující senát neshledal důvod
se od jeho závěrů odchýlit a plně je přebírá pro nyní projednávanou věc.
[11] Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie,
na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89
odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. j) zákona
o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit cizincům, kteří se na území České republiky primárně
věnují soustavné přípravě na budoucí povolání, aby si zde mohli v průběhu doby řádného
denního či prezenčního studia legálně přivydělávat. Podle §5 písm. d) téhož zákona
se za soustavnou přípravu na budoucí povolání považuje mimo jiné doba prezenčního studia
na vysoké škole. V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je zákonodárcem učiněn
výslovný odkaz na zákon o vysokých školách. Tento zákon pak rozlišuje mezi studiem
v akreditovaných studijních programech (bakalářské, magisterské a doktorské) a programem
celoživotního vzdělávání (§2 odst. 1). Formu studia, tj. zda jde o studium prezenční, distanční
nebo o jejich kombinaci, pak citovaný zákon upravuje pouze ve vztahu ke studiu
v akreditovaných studijních programech (§44 odst. 4). Zákon o vysokých školách dále stanoví,
že vzdělávání v programu celoživotního vzdělávání nezakládá jeho účastníkům právní postavení
studenta podle tohoto zákona (§60 odst. 3).
[12] V nyní posuzovaném případě není sporné, že přípravný kurz českého jazyka pro cizince,
který v rozhodné době navštěvovala stěžovatelka, spadá do programu celoživotního vzdělávání.
Stěžovatelka tak v době, kdy pracovala v Karlově pekárně, neměla právní postavení studenta
podle zákona o vysokých školách.
[13] Podle názoru Nejvyššího správního soudu smyslem a účelem přípravného jazykového
kurzu pro cizince není příprava na budoucí povolání, ale toliko jazyková příprava na možné
budoucí studium některého z akreditovaných studijních programů na vysokých školách v České
republice. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že po úspěšném složení závěrečné zkoušky získávají
účastníci toliko osvědčení o absolvování kurzu a o vykonání zkoušky, která však není státní
závěrečnou zkouškou ve smyslu §53 zákona o vysokých školách (viz oficiální internetové stránky
VUT v Brně - Institutu celoživotního vzdělávání na https://lli.vutbr.cz/). Uvedené ostatně
vyplývá i přímo z vyjádření VUT v Brně - Institutu celoživotního vzdělávání ze dne 3. 4. 2017,
které je založeno ve správním spisu.
[14] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s výkladem provedeným krajským soudem. Jak
správně uvedl krajský soud, zákon o vysokých školách rozlišuje mezi studiem v některém
z akreditovaných studijních programů a celoživotním vzděláváním. Přípravný jazykový kurz
pro cizince, který patří do programu celoživotního vzdělávání, však vysokoškolskému studiu
v zásadě pouze předchází s tím, že ani úspěšné absolvování tohoto kurzu nezaručuje jeho
účastníkům přijetí ke studiu v akreditovaném studijním programu. Účast na přípravném
jazykovém kurzu proto není prezenčním studiem na vysoké škole a nelze ji tak považovat
za soustavnou přípravu na budoucí povolání podle §98 písm. j) ve spojení s §5 písm. d) zákona
o zaměstnanosti. Podrobněji odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 11. 9. 2019,
č. j. 7 Azs 466/2018 - 38.
[15] V případě stěžovatelky tak byly splněny podmínky pro udělení správního vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť byla na území České republiky
zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
[16] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že neshledal v rozhodnutích správních orgánů
a krajského soudu ani žádné další vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí
zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto
v podrobnostech odkazuje.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu