ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.345.2018:33
sp. zn. 8 Ads 345/2018-33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: A. V., zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem Bezručova 7,
Jihlava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2017, čj. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, čj. 32 Ad 4/2017-70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 11. 2016, čj. X, zamítla žádost žalobkyně o přiznání
invalidního důchodu, jelikož podle posudku posudkového lékaře její pracovní schopnost poklesla
pouze o 20 %. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které žalovaná zamítla
v záhlaví označeným rozhodnutím a potvrdila své původní rozhodnutí. Na základě nového
posudku o invaliditě totiž dospěla ke stejnému závěru, tedy že se v případě žalobkyně jedná o
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu zákona §26 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ale nejedná se u ní o invaliditu
dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť míra poklesu pracovní schopnosti byla
určena pouze ve výši 20 %. Rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu je postižení
jedné končetiny s lehkou poruchou funkce ruky, omezení zatížitelnosti končetiny nebo její část,
tedy zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII., oddílu C, položce 4, písmenu a) vyhlášky
č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o
posuzování invalidity) (dále jen „vyhláška“). Podle této vyhlášky uvedené zdravotní postižení
odpovídá poklesu pracovní schopnosti 10 %. O dalších 10 % byl pokles pracovní schopnosti
zvýšen dle §3 odst. 2 vyhlášky s ohledem na schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a
znalosti, na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace.
[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu. V ní rozporovala závěry posudkové
lékařky žalované a upozorňovala na neúplnost posudku, který podle žalobkyně neobsahuje
všechny údaje vyžadované vyhláškou, neodpovídá obsahu lékařských zpráv a je vnitřně rozporný.
Dále poukázala na rozporné hodnocení jejího zdravotního stavu, neboť jí nebylo přiznáno
nemocenské po dobu dalších 350 dnů podle §27 zákona č. 187/1996 Sb., o nemocenském
pojištění, neboť nelze očekávat, že v této době nabude pracovní schopnost. Nyní při hodnocení
žádosti o invalidní důchod je však konstatováno, že je schopna vhodného pracovního zařazení,
a to i v plném pracovním úvazku. Žalovaná uvedla, že o neschopnosti vykonávat určitou
pracovní činnost nerozhoduje ona, ale pouze závodní či obvodní lékař. Podle posudku závodního
lékaře společnosti, kde byla žalobkyně zaměstnána, pozbyla dlouhodobě způsobilosti k výkonu
práce a z toho důvodu byl ukončen její pracovní poměr. Rozhodnutí žalované bylo vydáno
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a přiznaná míra snížení pracovní schopnosti
neodpovídá skutečnému zdravotnímu stavu. Jelikož vyhláška neobsahuje takové postižení, které
by bylo dostatečně přiléhavé zdravotnímu stavu žalobkyně, měla být míra snížení pracovní
schopnosti stanovena podle §1 odst. 2 vyhlášky, tedy podle zdravotního postižení, které
je funkčním dopadem nejvíce srovnatelné. Žalovaná překročila meze správního uvážení, protože
při absenci popisu konkrétního zdravotního postižení se při posuzování procentní míry pracovní
schopnosti vždy přiklonila k nižšímu ohodnocení, než bylo možné při přihlédnutí k popisům
funkčních omezení v dalších oddílech a bodech vyhlášky. Ačkoliv vyhláška uvádí, že se přihlíží
i k případným komplikacím, jako je nekróza kostí, přítomnost kloubních komplikací, nebylo
tak v případě žalobkyně učiněno.
[3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem žalobu zamítl.
Krajský soud zadal posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí vypracování posudku.
Ta dospěla ke stejnému závěru jako posudkoví lékaři žalované, přičemž v posudku uvedla,
z jakých důvodů postižení žalobkyně nelze srovnávat s jinými položkami vyhlášky, kterých
se žalobkyně dovolává. Krajský soud k tomu uvedl, že nemůže posuzovat věcnou správnost
posudku, jelikož k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Podle krajského soudu posudek
splňuje všechny formální náležitosti, byl vypracován v řádném složení, žalobkyně se zasedání
zúčastnila, v posudku byly hodnoceny i lékařské zprávy, na které v žalobě odkazovala, v doplnění
posudku pak i zprávy a dokumenty doložené v replice. Posudek reagoval i na její námitky
obsažené v replice vůči původnímu posudku. Posudková komise se vyrovnala i se závěry
obsaženými ve znaleckém posudku doloženém žalobkyní. Krajský soud shledal posudek jako
úplný a přesvědčivý a naplňující požadavky kladené judikaturou na to, aby mohl být stěžejním
důkazem o invaliditě žalobkyně. Krajský soud rovněž odmítl provést dokazování aktuálními
lékařskými zprávami, neboť pro věc je rozhodující stav v době rozhodování žalované. Neprovedl
rovněž důkaz výslechem svědků (manžela žalobkyně apod.), jelikož se v posuzované věci jedná
o odborné posouzení zdravotního stavu.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační
stížnost, v níž uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2005 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatelky soud pochybil, když formalisticky lpěl na textu
zákona, jím citovaných závěrech Nejvyššího správního soudu a akcentoval prvořadě závěry
znaleckého zkoumání. Soud, jako orgán povolaný k hájení práv občanů, je povinen nikoliv
mechanicky přebírat závěry znaleckého posouzení stěžovatelky, ale přihlédnout ke všemu,
co v řízení vyšlo najevo. Podle stěžovatelky nebyl krajský soud vázán na zjištění o zdravotním
posouzení v době rozhodování žalované, jelikož je očividné, že vnitřní souvislost se zjištěným
zdravotním stavem vykazuje dynamiku, která svědčí pro závěr o existenci zdravotní neschopnosti
již v době posuzování původní žádosti. Nesouhlasí s tím, že krajský soud odmítl provést důkazy
směřující k došetření aktuálního zdravotního stavu.
[5] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že předložené odborné posouzení týkající se přiznání
příspěvku na péči se vztahovalo ke zcela odlišným posudkově medicínským kritériím. Tento
závěr nemá oporu v žádném ustanovení zákona.
[6] Nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatelka v provádění a hodnocení důkazů,
neboť krajský soud mechanicky převzal závěry znaleckého posudku, ačkoliv se jedná pouze
o jeden z důkazů, který podléhá stejnému hodnocení jako jiné důkazy.
[7] Stěžovatelka setrvala na tom, že její zdravotní stav odpovídá přirovnání k jiným
zdravotním postižením dle vyhlášky. Nesprávně nebylo přihlédnuto ke zdravotním komplikacím.
Přednostně by mělo být definováno omezení postižené části těla a až následně vyhledáno
povahou nejpřiléhavější omezení funkčních schopností. Toto pravidlo nebylo použito a krajský
soud toto pochybení nenapravil.
[8] Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3253/13 ze dne 26. 8. 2015,
ze které plyne, že ve sporech o náhradu škody na zdraví je nutné, aby měl znalec k dispozici
veškeré dostupné a provedené důkazy. Krajský soud jako soud nalézací neměl pouze mechanicky
přebírat závěry odborných a znaleckých podkladů, ale vzít v úvahu i hlediska, která stěžovatelka
zdůrazňuje (progrese onemocnění, fakticita důsledků).
[9] Žalovaná navrhla zamítnout kasační stížnost. Ve svém vyjádření uvedla, že posouzení
nároku na invalidní důchod je závislé zejm. na odborném lékařském posouzení. Pro účely
soudního přezkumu zřizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí posudkové komise.
Zrekapitulovala, jaké náležitosti a vlastnosti musí posudek mít. Ztotožnila se s krajským soudem,
že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení data vzniku invalidity je otázkou
odbornou a soud si o ní nemůže učinit úsudek sám, ale vyžaduje pro tyto účely v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu vypracování posudku posudkovou komisí. Krajský
soud pak neposuzuje věcnou správnost posudku. V rámci přezkumného řízení byl vyhotoven na
žádost soudu posudek a následně doplňující posudek reagující na námitky stěžovatelky. Posudky
byl zcela dostatečně, komplexně, náležitě, úplně a objektivně zjištěn, vyhodnocen a posouzen
zdravotní stav stěžovatelky. Posudek obsahuje dostatečné vypořádání a zdůvodnění, proč není
stěžovatelka invalidní. Námitku nesprávnosti posudku považuje žalovaná za neopodstatněnou,
neboť posudek je úplný, objektivní a přesvědčivý.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je pojištěnec
invalidní, „jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti
nejméně o 35 %“.
[13] Podle §2 odst. 1 vyhlášky je „pro stanovení procentní míry poklesu pracovní schopnosti nutné určit
zdravotní postižení, která jsou příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce, a jejich vliv
na pokles pracovní schopnosti pojištěnce“.
[14] Stížní námitky představují nesouhlas stěžovatelky s vypracovanými posudky žalované
a posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí; stěžovatelka posudkové závěry dává
do souvislosti se svými (subjektivně popsanými) zdravotními obtížemi, tvrdí, že tyto posudky
nevycházejí z jejího skutečného zdravotního stavu, který se nadále zhoršuje. V důsledku
nesprávnosti posouzení zdravotního stavu stěžovatelka vidí nesprávnost vydaných rozhodnutí
jak žalované, tak poté krajského soudu.
[15] Jak vyplývá z ustálené judikatury zdejšího soudu, rozhodnutí soudu v případě soudního
přezkumu dávky důchodového pojištění podmíněné existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, jíž je i invalidní důchod, se opírá především o odborné lékařské posouzení.
Posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně
medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které
jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav
a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím
účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS). V posudku
takové odborné lékařské komise se hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochované
pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry o invaliditě, jejím
vzniku, zániku či dalším trvání. Tento posudek je tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním
důkazem, na který je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást
zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek, který
se zpracovává v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věcech přiznání či odnětí částečného
příp. plného invalidního důchodu, lze však považovat za úplný a přesvědčivý v případě,
že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k účastníkem
řízení udávaným potížím a své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, čj. 6 Ads 148/2010-68,
ze dne 19. 1. 2017, čj. 7 Ads 229/2016-54 nebo ze dne 14. 8. 2018, čj. 4 Ads 182/2018-20).
[16] Posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá
zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především
pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný
dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje
náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud,
který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné
či částečné) závisí především. Důležitým pravidlem, které nutno zvláště zdůraznit, je ustanovení
§75 odst. 1 s. ř. s., jež stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. To znamená, že posudková
komise musí ozřejmit své závěry právě ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí ohledně
invalidního důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011,
čj. 6 Ads 148/2010-68).
[17] Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud může mít pochopení, že je pro stěžovatelku
„z lidského hlediska těžko přijatelné“, že se krajský soud nezabýval jejím aktuálním zdravotním
stavem a neprovedl v tomto směru jí navrhované důkazy, kdyby krajský soud její námitky vyslyšel
a přihlédl ke skutečnostem nastalým po vydání rozhodnutí žalované, jednal by v rozporu
se zákonem a principy přezkumu rozhodnutí správních orgánů správními soudy (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs 32/2008-59). Krajský soud sice v rámci
principu plné jurisdikce může provádět i nové důkazy, ovšem vždy se musí jednat o dokazování
směřující ke zjištění skutečností, které zde byly již v době rozhodování správního orgánu. Ačkoliv
tedy zdravotní stav může vykazovat dynamiku a po rozhodnutí žalované se zhoršit, předmětem
přezkumu je ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí správních orgánů, soudy tudíž mohou
zohledňovat pouze skutečnosti, které mohly hrát roli v době rozhodování správního orgánu.
Námitka stěžovatelky, že krajský soud nezohlednil vývoj jejího zdravotního stavu v době
po rozhodnutí žalované, tak není důvodná. Stejně jako námitky vztahující se k neprovedení
navržených důkazů (znalecký posudek, zdravotní zprávy, výslechy svědků), jejichž cílem bylo
prokázat, že skutečný zdravotní stav stěžovatelky v době rozhodování krajského soudu
je již odlišný (horší), než byl v době rozhodování žalované.
[18] Nejvyšší správní soud rovněž nemůže akceptovat argumentaci nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3253/13 ze dne 26. 8. 2015, který se týká dokazování v případě žaloby na náhradu
újmy způsobené na zdraví. V dané věci se totiž jedná o řízení před civilními soudy, které
je ovládáno zcela jinými zásadami. V řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
jde o přezkum napadeného rozhodnutí, a nikoliv o nalézací řízení a neexistuje zde tudíž „nalézací
soud“ ve smyslu uvedeného nálezu a na krajský soud ve správním soudnictví i s ohledem na vše
výše uvedené nelze klást totožné požadavky jako na nalézací soud rozhodující o občanskoprávní
žalobě.
[19] Stěžovatelka dále zpochybňovala závěr posudkové komise, který přejal krajský soud,
že nelze vycházet ze závěrů učiněných v jiném správním řízení (ohledně žádosti o příspěvek
na péči), jelikož jsou v případě dotčených dávek uplatňována zcela odlišná posudkově medicínská
kritéria. Podle stěžovatelky takový závěr nemá žádný právní podklad. Nejvyšší správní soud
se stěžovatelkou nesouhlasí. Jak vyplývá z vyhlášky o posuzování invalidity, předmětem
zkoumání je procentní míra poklesu pracovní schopnosti. Posuzování nároku na příspěvek
na péči se řídí vyhláškou 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona
o sociálních službách. Na základě této vyhlášky je posuzováno to, zda osoba zvládá samostatně
jednotlivé základní životní potřeby. V příloze č. 1 k vyhlášce je stanoveno, jaké základní životní
potřeby jsou zkoumány (např. mobilita, stravování, tělesná hygiena atd.). Je tedy evidentní,
že v případě uvedených dávek jsou předmětem medicínského i právního posuzování zcela odlišné
otázky. Ostatně i základní podmínka pro vznik nároku na uvedené dávky, tedy existence
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, je v případě každé z nich definována jinak a má jiný
obsah (viz §3 písm. c) a §7 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a naproti tomu
§26 a §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění)
[20] Co se týče stěžovatelkou vytýkaného mechanického převzetí závěrů posudkové komise,
Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené závěry obsažené v odst. [14] a [15]. Úkolem
krajského soudu bylo pouze posoudit, zda posudek je celistvý, úplný a přesvědčivý. Pokud dospěl
k závěru, že tyto kvality splňuje, mohl jej považovat za stěžejní důkaz, přičemž nemohl sám činit
jakékoliv odborné závěry týkající se posouzení zdravotního stavu stěžovatelky. Krajský soud
dospěl k závěru, že posudek posudkové komise uvedené požadavky splňuje a Nejvyšší správní
soud se s ním v tomto ohledu ztotožňuje. Dílčí pochybení, které bylo obsaženo v původním
posudku, bylo na základě námitek stěžovatelky odstraněno v doplňujícím posudku (v původním
posudku posudková komise odkázala mj. na lékařskou zprávu, přičemž zpráva takového data
nebyla součástí podkladů). Posudek obsahuje správné konstatování, že není možné vycházet
ze znaleckého posudku a lékařských zpráv vypovídajících o zdravotním stavu v době po vydání
napadeného rozhodnutí žalované. Posudek se rovněž vypořádává s námitkami stěžovatelky,
že zdravotní postižení mělo být zatříděno pod jinou položku dle vyhlášky, jelikož je mu svou
povahou bližší. Posudková komise řádně vysvětlila, z jakých důvodů nelze její zdravotní postižení
podřadit pod jiné stěžovatelkou tvrzené položky (zdravotní postižení) a proč je tudíž zdravotní
postižení stěžovatelky nejblíže podřaditelné pod konkrétní položku. Jak bylo již opakovaně
uvedeno, správní soudy nejsou povolány k tomu, aby mohly rozporovat ryze odborné závěry
medicínského charakteru obsažené v posudku.
[21] Stěžovatelka se dále dovolává toho, že nebylo v posudku přihlédnuto ke komplikacím,
konkrétně k nekróze kostí a přítomnosti kloubních komplikací. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že v případě některých druhů zdravotního postižení je vyhláškou stanoveno, že se přihlíží
i k případným komplikacím. V případě zdravotního postižení podle oddílu A, položky 1 vyhlášky
(osteoartróza) je takovou komplikací stěžovatelkou uváděná nekróza kostí. Ke kloubním
komplikacím (včetně nekrózy) se přihlíží v případě zdravotního postižení dle oddílu A, položky 2
vyhlášky (revmatoidní artritida). Podle všech posudků je však stěžovatelčině diagnóze nejbližší
zdravotní postižení jedné končetiny s lehkou poruchou funkce ruky, omezení zatížitelnosti
končetiny nebo její část, tedy zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII., oddílu C, položce 4,
písmenu a) vyhlášky. V rámci tohoto zdravotního postižení vyhláška v posudkovém hledisku
neuvádí, že by mělo být přihlédnuto ke komplikacím, které tvrdí stěžovatelka.
[22] Nejvyšší správní soud jako důvodnou nehodnotí ani námitku, že nebylo nejdříve
definováno omezení postižené části těla a až následně vyhledáno povahou nejpřiléhavější
omezení funkčních schopností. Jak vyplývá z posudků posudkové komise, tyto obsahují nejprve
posudkové hodnocení, jehož obsahem je popis zdravotního postižení vyplývajícího
z předchozího shrnutí doložených lékařských zpráv, a následně teprve posudková komise učinila
posudkový závěr, v němž dospěla k závěru o nejblíže srovnatelném zdravotním postižení
dle vyhlášky.
[23] Soud samozřejmě nikterak nebagatelizuje zdravotní potíže stěžovatelky, které
jí komplikují možnost pracovního uplatnění, ostatně všechny vypracované posudky shodně
konstatují, že u ní nastal pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Jak již nicméně plyne z výše uvedeného, má-li být dlouhodobý nepříznivý
zdravotní stav dostatečný k přiznání invalidního důchodu, musí ve smyslu výše citované právní
úpravy dosahovat určité intenzity, kterou však v dané věci k tomu povolané orgány neshledaly.
V tomto ohledu byl pro správní soudy v souladu s výše citovanou právní úpravou určující
zdravotní stav stěžovatelky ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované (tedy ke 12. 1. 2017)
a případné pozdější změny (zhoršování) jejího zdravotního stavu jsou ve vztahu k přezkumu
napadeného rozhodnutí žalované bez významu a mohou být pouze předmětem případného
nového posouzení při podání nové žádosti.
[24] Nejvyšší správní soud tudíž neshledal v postupu krajského soudu ani žalované žádná
ze stěžovatelkou namítaných pochybení.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu