ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.171.2019:13
sp. zn. 8 As 171/2019-13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha
4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, čj. 11 A 57/2019-11,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou domáhal ochrany před nečinností žalované při vyřizování jeho žádosti
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[2] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) napadeným usnesením žalobci nepřiznal
osvobození od soudního poplatku a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.
[3] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení městského soudu. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce.
[4] Kasační stížnost neobsahovala všechny náležitosti podle §106 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti toliko
uvedl, že se domáhal svého ústavně zaručeného politického práva na informace. O osvobození
od soudních poplatků a ustanovení advokáta požádal v postavení osoby se zdravotním
postižením. Jeho sociální postavení mu údajně vzniklo „v důsledku justičních zločinů, nedobrovolné
insolvence i nezákonného odsouzení.“ Žalobce doplnil, že návrhy uplatněnými u městského soudu
nežebral o dobrodiní, nýbrž uplatňoval svá práva. Městský soud oba návrhy zamítl, ačkoliv
se stěžovatel na soud obrátil v důsledku nezákonného jednání žalované.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci shodně jako v dalších věcech téhož
stěžovatele k závěru, že kasační stížnost obsahuje pouze zcela obecné kasační námitky, které
nelze vyhodnotit jako projednatelné (např. kasační stížnost totožného znění ve věci
sp. zn. 8 As 247/2019).
[6] Nejvyšší správní soud stěžovatele v souladu se svou rozhodovací praxí v jeho dalších
věcech k odstranění vad kasační stížnosti nevyzýval (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2019,
čj. 10 As 115/2019-14, ze dne 25. 4. 2019, čj. 9 As 121/2019-14, ze dne 15. 5. 2019,
čj. 8 As 104/2019-17, ze dne 30. 4. 2019, čj. 9 As 122/2019-16 nebo usnesení ze dne 20. 6. 2019,
čj. 9 As 178/2019-12, kterým rozhodoval o kasační stížnosti téměř shodného znění jako v nyní
posuzované věci). Soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně podával typově
totožné žaloby týkající se žádostí o informace vůči žalované, ve kterých opakovaně žádal
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajské soudy tyto
žádosti zpravidla zamítají. Stejně postupoval městský soud i v nynější věci. Nejvyšší správní soud
rozhodoval o projednatelných kasačních stížnostech stěžovatele v nedávné době nesčetněkrát
(stěžovatel se ke dni rozhodnutí soudu obrátil na zdejší soud ve více než 260 věcech).
[7] V této situaci není povinností kasačního soudu, aby v dalším typově totožném a právně
nijak složitém řízení poučoval stěžovatele o povinnosti odstranit vady kasační stížnosti.
Stěžovatel „vrší“ soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů,
přestože v právně totožných věcech již byl pravomocně vysloven závazný názor Nejvyššího
správního soud), aniž důsledně váží důvodnost svého postupu. Proto je podle soudu správné, aby
jej tížila povinnost podat projednatelnou kasační stížnost, na což jej soud nebude dále opakovaně
upozorňovat. Uvedené platí tím spíše, má-li stěžovatel právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie. V projednávané věci by proto bylo neefektivní a formalistické adresovat stejnému
stěžovateli výzvu k odstranění vad podání podle §37 odst. 5 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.
Takový postup by ve skutečnosti znamenal, že by soud nadbytečně informoval stěžovatele
o skutečnostech, o nichž on sám objektivně musí vědět.
[8] Soud zároveň zdůrazňuje, že takový postup je výjimečný a je pouze reakcí na způsob,
kterým stěžovatel zahlcuje povinné subjekty i soudy a který nese rysy zneužití práva.
[9] Krom toho stěžovatel mohl doplnit kasační stížnost až do dne vydání tohoto usnesení,
avšak této možnosti nevyužil. Soud tedy neodůvodněnou kasační stížnost odmítl v souladu
s §37 odst. 5 větou druhou ve spojení s §120 s. ř. s.
[10] S ohledem na shora uvedené soud kasační stížnost odmítl, neboť nebyly splněny
podmínky pro její věcné projednání.
[11] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 věty první ve spojení
s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[12] Pro úplnost soud dodává, že se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nezabýval
splněním poplatkové povinnosti ani povinným zastoupením stěžovatele, neboť shora uvedené
okolnosti bránily věcnému projednání návrhu a vylučovaly další postup v řízení. V takové situaci
není úkolem soudu řízení dále vést, ale naopak je bez dalšího ukončit (přiměřeně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Ans 6/2008-48 a usnesení ze dne
11. 6. 2014, čj. 3 As 109/2014-10).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. září 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu