ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.262.2019:10
sp. zn. 8 As 262/2019-10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a,
Praha 4, o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v řízení ve věci
ochrany proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, čj. 9 A 38/2019-17,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou domáhá ochrany před nečinností žalované při vyřizování jeho žádosti
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[2] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) napadeným usnesením žalobci v řízení o této
žalobě nepřiznal osvobození od soudního poplatku a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.
[3] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení městského soudu. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce.
[4] Kasační stížnost neobsahovala všechny náležitosti podle §106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvedl, že věcně
a místně nepříslušný soud podpořil nezákonnou činnost žalované, bylo mu odňato dříve přiznané
osvobození od soudního poplatku, což považuje za justiční zločin, který zabraňuje přístupu
k soudnímu projednání věci a městský soud porušil jeho ústavní právo na informace.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že kasační stížnost
obsahuje pouze zcela obecné kasační námitky, které nelze vyhodnotit jako projednatelné.
[6] Nejvyšší správní soud však stěžovatele v souladu se svou rozhodovací praxí v jeho dalších
věcech k odstranění vad kasační stížnosti nevyzýval (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2019,
čj. 10 As 115/2019-14, ze dne 25. 4. 2019, čj. 9 As 121/2019-14, ze dne 15. 5. 2019,
čj. 8 As 104/2019-17, ze dne 30. 4. 2019, čj. 9 As 122/2019-16 nebo usnesení ze dne 20. 6. 2019,
čj. 9 As 178/2019-12). Soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně podával
typově totožné žaloby týkající se žádostí o informace vůči žalované, ve kterých opakovaně žádal
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. O těchto žádostech
krajské soudy rozhodovaly zpravidla shodně jako v projednávaném případě. Rovněž Nejvyšší
správní soud rozhodoval o projednatelných kasačních stížnostech proti těmto rozhodnutím
v nedávné době nesčetněkrát (stěžovatel se ke dni rozhodnutí soudu obrátil na Nejvyšší správní
soud celkem ve 217 věcech, a to za pouhých posledních devět měsíců). V žádném z těchto
případů nebyl stěžovatel úspěšný (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 1. 2019, čj. 10 As 325/2018-12; ze dne 16. 1. 2019, čj. 6 As 368/2018-10; ze dne 17. 1. 2019,
čj. 9 As 445/2018-15; ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 As 89/2019-13; nebo ze dne 4. 4. 2019,
čj. 10 As 86/2019-13).
[7] V této situaci není povinností kasačního soudu, aby v dalším typově totožném a právně
nijak složitém řízení poučoval stěžovatele o povinnosti odstranit vady kasační stížnosti.
Stěžovatel „vrší“ soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů,
přestože v právně totožných věcech již byl pravomocně vysloven závazný názor Nejvyššího
správního soud), aniž důsledně váží důvodnost svého postupu. Proto je podle soudu správné, aby
jej tížila povinnost podat projednatelnou kasační stížnost, na což jej soud nebude dále opakovaně
upozorňovat. Uvedené platí tím spíše, má-li stěžovatel právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie. V projednávané věci by proto bylo neefektivní a formalistické adresovat stejnému
stěžovateli výzvu k odstranění vad podání podle §37 odst. 5 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.
Takový postup by ve skutečnosti znamenal, že by soud nadbytečně informoval stěžovatele
o skutečnostech, o nichž on sám objektivně musí vědět.
[8] Soud zároveň zdůrazňuje, že takový postup je výjimečný a je pouze reakcí na způsob,
kterým stěžovatel zahlcuje povinné subjekty i soudy a který nese rysy zneužití práva.
[9] Krom toho stěžovatel mohl doplnit kasační stížnost až do dne vydání tohoto usnesení,
avšak této možnosti nevyužil. Soud tedy neodůvodněnou kasační stížnost odmítl v souladu
s §37 odst. 5 větou druhou ve spojení s §120 s. ř. s.
[10] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 věty první ve spojení
s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[11] Pro úplnost soud dodává, že se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nezabýval
splněním poplatkové povinnosti ani povinným zastoupením stěžovatele, neboť shora uvedené
okolnosti bránily věcnému projednání návrhu a vylučovaly další postup v řízení. V takové situaci
není úkolem soudu řízení dále vést, ale naopak je bez dalšího ukončit (přiměřeně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Ans 6/2008-48 a usnesení ze dne
11. 6. 2014, čj. 3 As 109/2014-10).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. září 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu