ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.341.2018:45
sp. zn. 8 As 341/2018-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: I. P.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 5. 2016, čj. DSH/6759/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2018, čj. 57 A 70/2016-106,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2018, čj. 57 A 70/2016-106, se z r u š u j e
a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného.
[2] Krajský soud rozhodoval již po druhé, po té, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, čj. 9 As 180/2017-53, pro nepřezkoumatelnost, jelikož
rozhodoval na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud po té, co jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno, nenařídil jednání, ani nevyzval účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez jednání.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[5] Nejdříve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
jelikož jde v pořadí již o druhou podanou kasační stížnost. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem soudu.
[6] Pravým smyslem výše uvedeného ustanovení je zamezit tomu, aby se Nejvyšší správní
soud musel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a kdy se tímto
právním názorem krajský soud řídil. Ostatně i soud je svým předchozím vysloveným právním
názorem vázán, jestliže rozhoduje za jinak nezměněných poměrů v téže věci o kasační stížnosti
proti novému rozhodnutí krajského soudu. Výklad uvedeného ustanovení provedl Ústavní soud
v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, na který navázal Nejvyšší správní soud
např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS,
kde uvedl: „Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená
dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze
vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační
stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva. […] Lze tedy shrnout, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační
stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.“
[7] Krajskému soudu je vytýkáno procesní pochybení, což odpovídá výjimce, kterou dovodil
rozšířený senát. Nyní podaná kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Ve spisu krajského soudu je na listech číslo 98 – 102 výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 9 As 180/2017, na listu číslo 103 je zapečetěný protokol o hlasování
a na listu číslo 104 je již zkrácené znění nyní kasační stížnosti napadeného rozsudku. Následuje
pokyn kanceláři k dalšímu zpracování a na listu č. 106 je již písemné vyhotovení napadeného
rozsudku. Ve spisu není ani jinde protokol o ústním jednání nebo výzva krajského soudu
směřovaná účastníkům řízení, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání po té, co byl první rozsudek zrušen kasačním soudem.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že postupem krajského soudu bylo
porušeno právo na ústní projednání věci. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne,
že „[ú]častníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit
se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). […] Rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace,
kdy výzva k vyslovení souhlasu s takovým postupem podle §51 s. ř. s. nebyla stěžovatelce řádně doručena,
představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozsudku. Této námitce tedy Nejvyšší
správní soud přisvědčuje, v této části shledává kasační stížnost důvodnou a tato skutečnost je sama o sobě důvodem
pro zrušení rozsudku.“ (rozsudek ze dne 11. 11. 2004, čj. 6 Azs 28/2003-59, č. 482/2005 Sb. NSS).
V rozsudku ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 112/2008-129, pak Nejvyšší správní soud, vycházeje
z judikatury Ústavního soudu, instruktivně rozvedl, že „je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský soud
rozhoduje bez jednání ve věci znovu po té, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním
soudem. Prvním případem je situace, kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je v dalším řízení dle závazného právního názoru
Nejvyššího správního soudu povinen se určitými pro věc rozhodnými otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším
správním soudem plně vyřešeny, dále zabývat. Ve druhém případě již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku
posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení
nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení. V obou případech je opominutí krajského soudu nařídit ve věci znovu
jednání, pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí bez jednání,
procesní vadou, konkrétně porušením §49 odst. 1 s. ř. s. V prvním případě však taková vada zakládá porušení
ústavních práv žalobce a je zároveň vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci
bylo nařízení jednání, nemohl by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08,
uvedl, že „[s]ouhlas poskytnutý stěžovatelem ještě před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebyl dle názoru
Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem,
neboť procesní situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná.“ Z tohoto usnesení vycházel i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 Azs 3/2010-92.
[10] Z výše uvedeného je tedy patrné, že po zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem
musí krajský soud opětovně vyzvat účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání, nebo musí nařídit jednání. V opačném případě se dopouští vady. Tato vada má vliv
na zákonnost, pokud výsledek řízení byl „otevřený“ a nebyl již definitivně předurčen kasačním
soudem ve zrušujícím rozsudku.
[11] Předchozí rozhodnutí krajského soudu bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno
pro nepřezkoumatelnost týkajících se neprovedení důkazu, ze kterého krajský soud vycházel.
Krajský soud v následném jednání měl v podstatě dvě možnosti, a to provést původně
neprovedený důkaz, popř. odůvodnit svůj názor na věc bez užití tohoto podkladu. V žádném
případě tak nebylo řešení věci předurčeno kasačním soudem.
IV. Závěr
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Krajský soud se dopustil vady řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, proto dle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, v němž je soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právními závěry uvedenými v tomto
rozsudku. Bude tedy muset opětovně zaslat účastníkům řízení výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
a pokud nebude souhlas obou stran s rozhodnutím věci bez jednání dán, bude povinen nařídit
ve věci jednání.
[13] O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém řízení podle
§110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu