ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.147.2019:22
sp. zn. 8 Azs 147/2019-22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní
věci žalobce: Y. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2,
Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2019,
čj. CPR-29261-2/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2019, čj. 19 A 6/2019-16,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost,
jíž brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“).
Tímto rozsudkem krajský soud zamítl jeho žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí
žalovaného. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 9. 8. 2018, čj. KRPM-97083-22/ČJ-2018-140022-SV,
jímž správní orgán I. stupně rozhodl o správním vyhoštění žalobce podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a stanovil dobu,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání
3 měsíců. Současně byla podle §118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování z území
České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění.
[2] Současně s podáním kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku.
Stěžovatel jej odůvodnil tím, že mu hrozí nenahraditelná újma, která by mu vznikla v důsledku
vyhoštění z území České republiky. Má rovněž za to, že byl rozsudkem krajského soudu zkrácen
a dotčen na svých právech, neboť soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
V samotném odůvodnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud stejně jako žalovaný
dospěl k nesprávnému posouzení právní otázky, neboť postupoval v rozporu s §2 odst. 1 a 4, §3
a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Krajský soud se totiž dostatečně
nevypořádal s tím, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a ani krajský
soud nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Ve správním řízení nebyla
doložena existence mzdy či odměny za práci a pracovněprávního vztahu. Krajský soud navíc
nepřihlédl ke stěžovatelovu tvrzení, že stěžovatel nepodepsal žádnou pracovní smlouvu, nevznikl
mu tudíž žádný nárok na mzdu (resp. ji nepožadoval) a částku v celkové hodnotě 4 000 Kč dostal
nahodile od rusky mluvícího muže. Stěžovatel v zemi nepobýval neoprávněně a České republice
nemohla vzniknout z důvodu jeho pobytu zde žádná újma, neboť nebyl zaměstnán
v pracovněprávním poměru. O správním vyhoštění má být přitom rozhodnuto v případech těch
cizinců, kteří na území České republiky vstoupí neoprávněně či zde neoprávněně pobývají.
[3] Ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinky žalovaný sdělil, že proti němu nemá
námitek. Uvedl zároveň, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno pro protiprávní jednání
spočívající v tom, že byl stěžovatel v době oprávněného pobytu na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv takové povolení bylo podmínkou výkonu
zaměstnání. Nepřiznání odkladného účinku by skutečně v tomto ohledu mohlo znamenat
nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám jeho přiznáním. V tomto případě
není přiznání odkladného účinku ani v rozporu s veřejným zájmem.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
nejsou splněny.
[5] Nejdříve je třeba poukázat na mimořádnou povahu odkladného účinku. Podle §107
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) platí, že kasační stížnost
nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, čímž
prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí
krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek
zákonným postupem případně zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno
pro ojedinělé případy specifikované v §73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle tohoto
ustanovení musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva základní předpoklady: soud
přizná žalobě (kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže (i) by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže (ii) to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[6] Podle citovaného ustanovení soud při rozhodování o odkladném účinku poměřuje
závažnost újmy, která může vzniknout stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která
může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Možná újma hrozící
stěžovateli přitom musí být nepoměrně větší, a zároveň nesmí být přiznání odkladného účinku
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Vyžaduje se tedy zároveň poměřování hrozící újmy
s mírou rozporu přiznání odkladného účinku s veřejným zájmem. Jak již Nejvyšší správní soud
dříve judikoval, k tomu, aby kasační stížnosti mohl být takový účinek přiznán, musí navrhovatel
v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má stěžovatel (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
čj. 1 As 27/2012-32, či ze dne 23. 1. 2014, čj. 6 Ads 99/2013-11). Důvody možného vzniku újmy
jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele; ten tedy musí konkretizovat,
jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých
konkrétních okolností to dovozuje. Oproti tomu zpochybnění přiznání odkladného účinku
pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží na žalovaném (srov. usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové, čj. 52 Ca/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS), zatímco žalobci postačí, bude-li
tvrdit, že takový rozpor s důležitým veřejným zájmem nehrozí. V rámci posuzování návrhu
na přiznání odkladného účinku se soud nezabývá námitkami ve věci samé.
[7] Žaloba proti rozhodnutí správním o vyhoštění má odkladný účinek ze zákona (§172
odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá
a Nejvyšší správní soud může rozhodnout o jeho přiznání v souladu s výše citovanými
ustanoveními. Obecně lze konstatovat, že je judikatura Nejvyššího správního soudu ve vztahu
k přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění poměrně
vstřícná. Zdejší soud v usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb.
NSS, judikoval, že pokud je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící
stěžovateli při výkonu takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá
jak v zajištění práva na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného
života. K existenci takové možné újmy přitom musí kasační soud přihlédnout i tehdy, jestliže
stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku sám netvrdí žádné konkrétní skutkové
okolnosti svého případu nebo neoznačí důkazy, jimiž lze prokázat možnost vzniku
nenahraditelné újmy vzniklé nepřiznáním odkladného účinku. Z takto citovaného rozhodnutí
však nelze dovodit, že je ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nutno odkladný
účinek přiznávat automaticky a kdykoliv, kdy o něj stěžovatel požádá. Takový výklad
by nahrazoval vůli zákonodárce, který „plošný“ odkladný účinek v přezkumu rozhodní
o správním vyhoštění předpokládal pouze pro podání žaloby a pro podání kasační stížnosti
předpokládal individuální posouzení ze strany kasačního soudu na základě obecných podmínek
pro přiznávání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud výše již navíc uvedený právní názor
doplnil v usnesení ze dne 5. 10. 2017, čj. 2 Azs 273/2017-19, v němž konstatoval, že pro zajištění
práva na spravedlivý proces není ani ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění
vyžadována osobní přítomnost stěžovatele-cizince v průběhu řízení, pokud není nutno, aby něco
učinil osobně, a je-li zajištěno jeho zastoupení v řízení a přiměřeně efektivní a rychlá komunikace
s jeho zástupcem na dálku.
[8] V nyní projednávané věci je stěžovatel řádně zastoupen advokátkou, s níž může
i v případě (nuceného) opuštění území komunikovat na dálku skrze prostředky elektronické
komunikace. Podmínka stanovená ve výše uvedeném rozhodnutí zdejšího soudu
sp. zn. 2 Azs 273/2017 na zajištění stěžovatelova práva na spravedlivý proces je tak i v případě
nepřiznání odkladného účinku zachována. Stěžovatel zde nepoukázal na žádné okolnosti věci
svědčící o opaku, ty neplynou ani z jeho jiných podání či soudního spisu. Z hlediska posouzení
možného zásahu do stěžovatelova rodinného a soukromého života (který by byl v rozporu
s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je nutno zabývat se otázkou,
zda stěžovatel na území České republiky vede soukromý a rodinný život, do nějž by mohlo
být nepřiznáním odkladného účinku vůbec zasaženo. Především i zde by sám stěžovatel měl
takové skutečnosti výslovně tvrdit či dokládat (byť to není v souladu s výše uvedeným v případě
správního vyhoštění nezbytné), resp. je nutné, aby jejich existence alespoň vyplývala z ostatních
okolností jeho případu. Taková podmínka může být splněna tím, že bude existence stěžovatelova
rodinného nebo soukromého života vyplývat z obsahu kasační stížnosti, žaloby nebo jiných listin
obsažených v soudním či správním spisu. Pokud v tomto ohledu nicméně stěžovatel v nyní
projednávané věci nic neuvedl ani v návrhu na přiznání odkladného účinku či jiném podání
adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu, ani v žádném jiném podání učiněném v průběhu
správního řízení nebo řízení vedeného u krajského soudu, nelze předpokládat, že na území České
republiky vede natolik intenzivní rodinný a soukromý život, do nějž by mohlo být nepřiznáním
odkladného účinku rozhodnutí o správním vyhoštění zasaženo. O tom svědčí i skutečnost,
že (podle informací vyplývajících ze správního spisu, mj. i z odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně) stěžovatel do České republiky přicestoval 24. 6. 2018 na základě
inzerátu nabízejícího práci a pobýval zde na krátkodobé vízum do 90 dnů (přičemž ke dni
2. 8. 2018, kdy byl zkontrolován policejním orgánem, zde pobýval 68 dní). Stěžovatel na Ukrajině
studuje a do České republiky přicestoval v období prázdnin. Pobývat zde chce pouze proto, aby
zajistil obživu rodině, kterou na Ukrajině má (žije s rodiči). Pří výslechu vedenému správním
orgánem I. stupně navíc uvedl, že na území České republiky nebo území Evropské unie
nemá žádnou osobu, vůči které by jeho případné vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem
do soukromého a rodinného života, ani zde nežije žádná osoba, jež by byla odkázána na jeho
péči, případně vůči níž by měl vyživovací povinnost. K České republice nebo jinému státu
Evropské unie nemá ani žádné společenské, kulturní nebo jiné vazby.
[9] Z těchto skutečností tedy nelze shledat, že by byl nepřiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti zasažen stěžovatelův soukromý a rodinný život v České republice, neboť je zřejmé,
že jej stěžovatel vede především na Ukrajině. Rovněž lze podotknout, že doba, po níž nesmí
stěžovatel v případě výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění vstoupit na území členských státu
Evropské unie, byla stanovena pouze po dobu 3 měsíců. Pokud tedy stěžovatel v rozporu
s informacemi sdělenými správnímu orgánu I. stupně na území České republiky nebo Evropské
unie vede soukromý nebo rodinný život, takové omezení jej zasáhne pouze krátkodobě.
S ohledem na výše uvedené tedy není splněna již první podmínka nezbytná k přiznání
odkladného účinku, proto Nejvyšší správní soud návrh na jeho přiznání zamítl.
[10] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím
dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační
stížnosti. Stěžovatel může rovněž o přiznání odkladného účinku znovu požádat, změní-li
se skutkové okolnosti, za nichž kasační soud jeho předchozímu návrhu nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu
v zastoupení
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu