ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.147.2019:26
sp. zn. 8 Azs 147/2019-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Y. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2,
Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se
sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2019,
čj. CPR-29261-2/ČJ-2018-930310-V243, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2019, čj. 19 A 6/2019-16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, odboru cizinecké policie (dále
„správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 8. 2018, čj. KRPM-97083-22/ČJ-2018-140022-SV. Tímto
rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o správním vyhoštění žalobce podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon
o pobytu cizinců“, a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce trvání 3 měsíců. Řízení o správním vyhoštění bylo s žalobcem zahájeno
poté, co byl dne 2. 8. 2018 kontrolován Policií ČR na staveništi bytového domu na ulici Stupkova
v Olomouci, kde v pracovním oděvu vykonával práci (přenášel barely). Správní orgán I. stupně
přitom zjistil od úřadu práce, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání, ani nebyl žádným
subjektem nahlášen ve smyslu §87 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
„krajský soud“). Namítal, že žalovaný ve věci rozhodoval v rozporu se zásadou materiální pravdy
a vyšetřovací zásadou, a to zejména proto, že nebyla prokázána existence pracovněprávního
vztahu a mzdy nebo odměny za práci. Žalobce nepodepsal pracovní smlouvu, práci mu zadával
„parťák Čech jménem Pepa“ a finanční prostředky v celkové výši 4 000 Kč dostával nahodile
od neznámého rusky hovořícího muže. V den kontroly neměla podle žalobce navíc cizinecká
policie oprávnění kontrolovat pracovní povolení, nýbrž pouze povolení k pobytu. Žalobce se dle
svého mínění na území České republiky nenacházel neoprávněně, nebyl zde zaměstnán
v pracovněprávním poměru, a nemohl tedy České republice způsobit jakoukoliv škodu.
[3] Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval přitom, že námitka
co do otázky porušení zásady materiální pravdy a vyšetřovací zásady je nedůvodná, neboť bylo
dostatečně zjištěno a prokázáno, že žalobce na území České republiky vykonával pracovněprávní
činnost, a to bez příslušného povolení. Není přitom rozhodující, zdali podepsal či nepodepsal
pracovní smlouvu. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že činnost, kterou v České republice
prováděl, byla závislou prací ve smyslu §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále
„zákoník práce“). Sám žalobce totiž v průběhu správního řízení uvedl, že do České republiky
přicestoval z Ukrajiny, aby si zde přivydělal v průběhu studijních prázdnin. Obdržel přitom
pokyny, kde se má ubytovat a kde má vykonávat práci. Za tu byla sjednána i odměna ve výši
90 Kč za hodinu, přičemž měl pracovat 10 hodin denně v čase od 7:00 do 17:30 s přestávkou.
Žalobce navíc obdržel částku 4 000 Kč jako zálohu odměny. Na základě uvedeného krajský soud
dospěl k závěru, že správní orgány ve věci dostatečně zjistily a prokázaly existenci
pracovněprávního vztahu, v jehož rámci zde žalobce neoprávněně vykonával závislou práci.
Zároveň se krajský soud neztotožnil s námitkou, že cizinecká policie nebyla oprávněna
k provádění kontroly pracovního povolení, neboť takové oprávnění jí přímo vyplývá z §167
odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 téhož
zákona (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost
s odkazem na důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále „s. ř. s.“). V ní stejně jako již dříve v žalobě zopakoval, že ve věci nebyla v rozporu
se zásadou materiální pravdy a vyšetřovací zásadou doložena existence mzdy či odměny
a pracovněprávního vztahu, přičemž krajský soud se s touto námitkou nedostatečně vypořádal.
Nezjistil zároveň všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, a to přesto, že takové
skutečnosti mají být zjišťovány z moci úřední. Krajský soud dále nepřihlédl k tvrzení stěžovatele,
že mu práci zadával „parťák Čech jménem Pepa“, že finanční prostředky v celkové výši 4 000 Kč
dostával nahodile od neznámého rusky hovořícího muže, a nevznikl mu tedy nárok na mzdu,
kterou ani nepožadoval. Stěžovatel nepobýval v České republice neoprávněně, nebyl zaměstnán
v pracovněprávním poměru a České republice nemohla být způsobena jakákoliv újma. Proto
nebylo namístě v jeho případě rozhodnout o správním vyhoštění.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na shromážděný spisový
materiál.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal,
že je podána řádně a včas, neboť byla podána v zákonné lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)]
oprávněnou osobou, jelikož stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí
vzešlo (§102 s. ř. s.).
[7] Zdejší soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom žádné vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnit de facto téměř tytéž námitky, které vznesl již v řízení
před krajským soudem. Totožné námitky jako v žalobě však nepředstavují řádné kasační námitky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006-58,
anebo ze dne 15. 12. 2017, čj. 8 As 166/2016-46). Stěžovatel uvedl nicméně také to, že k těmto
námitkám krajský soud nepřihlédl a dostatečně se jimi nezabýval. Ačkoliv tuto námitku podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky, je z jejího obsahu
zjevné, že může představovat pouze námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť
uvádí, že se soud nevypořádal s jeho námitkami. Nejvyšší správní soud přitom tvrzené důvody
kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74,
č. 1655/2008 Sb. NSS).
[10] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za
rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004,
čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008,
čj. 7 As 28/2008-75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[11] V nyní projednávané věci je přitom patrné, že se krajský soud v rozporu s nynějším
stěžovatelovým tvrzením žalobními námitkami zabýval, a dokonce je výslovně vypořádal. Krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč má shodně s žalovaným za to,
že existence pracovněprávního vztahu, v jehož rámci stěžovatel neoprávněně vykonával na území
České republiky závislou práci, byla náležitě prokázána. Částečně se přitom opřel i o samotné
žalobní námitky a tvrzení z nich plynoucí přesvědčivým způsobem vyložil jinak, než je vysvětluje
stěžovatel. Ten namítl, že mu práci zadával „parťák Čech jménem Pepa“ a finanční prostředky
v celkové výši 4 000 Kč dostával nahodile. Krajský soud na základě takových tvrzení dospěl
k závěru, že stěžovatel práci vykonával na základě pokynu zaměstnavatele (resp. jím pověřené
osoby) a že mezi nimi existovala dohoda o sjednané odměně za práci, která představuje jeden
ze znaků závislé práce ve smyslu §2 zákoníku práce. Nadto uvedl, že ani skutečnost,
že stěžovatel nepodepsal pracovní smlouvu, nemůže znamenat, že nevznikl pracovněprávní
vztah. Krajský soud rovněž výslovně konstatoval, že s námitkou, že by ve správním řízení nebyla
dodržena zásada materiální pravdy, nemůže souhlasit. Z uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že napadený rozsudek naplňuje shora pospané požadavky
na přezkoumatelnost, neboť je srozumitelný, náležitě odůvodněný a krajský soud se v něm
vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v žalobě vznesl. Jelikož stěžovatel nenamítal,
v čem konkrétně shledává ze strany krajského soudu nesprávné posouzení právní otázky (tedy
nenamítal žádné jiné pochybení, než již popsanou nepřezkoumatelnost), Nejvyšší správní soud
se touto námitkou spočívající v pouhém odkazu na zákonné ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nemohl zabývat.
[12] Nejvyšší správní neposoudil jako důvodnou ani námitku, že krajský soud „nezjistil všechny
okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž tyto skutečnosti by měly být zjišťovány především z moci
úřední, rozhodné okolnosti pak mají být zjišťovány zvláště svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena.“ Z uvedeného je patrné, že stěžovatel (resp. jeho zástupkyně) obsahově převzal
tuto argumentaci z žaloby, ve které nicméně mířila proti postupu žalovaného. Správní soudy však
bez dalšího nejsou oproti správním orgánům povinny z moci úřední zjišťovat skutkový stav
ve věci. Naopak jsou vázány přezkumem napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu a v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Ani tato kasační námitka tedy nemůže být z povahy věci
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. října 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu