ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.288.2017:41
sp. zn. 8 Azs 288/2017-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: T. T.,
zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor
cizinecké policie, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 10. 2017, čj. KRPU-205938-22/ČJ-2017-040022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2017, čj. 42 A 30/2017-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky.
Dne 17. 10. 2017 jej po překročení hraničního přechodu Cínovec – Altenberg zkontrolovala
hlídka německé policie; stěžovatel nepředložil doklady opravňující cizince k pobytu na území
Spolkové republiky Německo. Německá policie jej proto zadržela a předala do České republiky.
Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví stěžovatele zajistila podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném od 15. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Po podání žádosti
o mezinárodní ochranu dne 24. 10. 2017 rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne
27. 10. 2017, čj. OAM-158/LE-LE05-LE26-PS-2017 o zajištění stěžovatele dle §46a odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 15. 8. 2017 (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou podanou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Tento soud přezkoumal zákonnost zajištění
stěžovatele, avšak neshledal žádné pochybení žalovaného, a proto žalobu zamítl z důvodu,
že se žalovaný dostatečně zabýval otázkou možného vyhoštění stěžovatele, včetně toho,
zda stěžovateli hrozí pronásledování nebo ohrožení v zemi původu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel má za to, že se žalovaná nesprávně nezabývala eventuální vážnou újmou, která
mu hrozí v případě návratu do vlasti. Stěžovatel vstoupil na území České republiky za účelem
podání žádosti o mezinárodní ochranu v Německu. Již v rozhodnutí o zajištění stěžovatele
se žalovaná měla zabývat hrozící vážnou újmou. Nelze přejít tvrzení stěžovatele o jeho úmyslu
požádat o mezinárodní ochranu, neboť za snahou stěžovatele o podání žádosti o mezinárodní
ochranu mohly stát azylově relevantní důvody, případně existence hrozící vážné újmy. Žalovaná
se měla vyjádřit k tvrzením stěžovatele týkající se jeho snahy o získání mezinárodní ochrany. Soud
založil svůj rozsudek pouze na skutečnosti, že stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl
i tvrzení, která si s tvrzením o snaze získat mezinárodní ochranu protiřečí. Závěrem navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že se potenciálními překážkami realizace
správního vyhoštění, jakož i naplnění účelu zajištění stěžovatele zabývala a dospěla k závěru,
že neexistují žádné překážky realizace správního vyhoštění stěžovatele do Vietnamu. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] S ohledem na probíhající řízení před Ústavním soudem, jehož výsledek mohl mít vliv
na rozhodování soudu o věci samé, přerušil Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti.
Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, č. 16/2019 Sb.,
o zrušení §169r odst. 1 písm. j) a §172 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, a §46a odst. 9 a §73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Tato
ustanovení byla zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy dnem 21. 1. 2019. Nejvyšší
správní soud rozhodl o pokračování v řízení a v současné době mu nic nebrání posouzení věci.
[8] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda se žalovaný dostatečně zabýval hrozící vážnou
újmou stěžovatele v případě jeho návratu do země původu. Zároveň stěžovatel namítal, že chtěl
požádat o mezinárodní ochranu v Německu na základě možných azylově relevantních důvodů.
[9] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné „v případě
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez
státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle
odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním
občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Za vážnou újmu se podle §179 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců považuje „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“ Správní orgán musí v případě zajištění za účelem
správního vyhoštění zkoumat, zda je realizace vyhoštění možná a uskutečnitelná (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150,
č. 2524/2012 Sb. NSS).
[10] Z obsahu správního rozhodnutí Nejvyšší správní soud zjistil, že možností vycestování
stěžovatele se žalovaná zabývala na straně 6 a 7. Zhodnotila situaci v zemi původu stěžovatele
a dále zkoumala, zda u stěžovatele existují azylově relevantní důvody. Odkázala na jeho výpověď,
kde uvedl, že ve Vietnamu nemá žádné potíže ani mu nehrozí žádné stíhání. Dospěla proto
k závěru, že stěžovateli nehrozí žádné nebezpečí vážné újmy a nezjistila ani žádný azylově
relevantní důvod. Je pravda, že stěžovatel také při výslechu sdělil, že jeho úmyslem bylo požádat
o azyl v Německu. V této situaci by skutečně bylo zřejmě vhodnější, pokud by se správní orgán
stěžovatele zeptal na důvody, pro které chce v Německu o azyl požádat.
[11] S ohledem na azylovou historii stěžovatele však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že v tomto případě bylo nadbytečné dále zjišťovat jeho pohnutky. Stěžovatel v Německu
již jednou neúspěšně žádal o azyl, přičemž následně byl vyhoštěn. Poté neúspěšně žádal o azyl
v Polsku a opět byl vyhoštěn. Je proto zřejmé, že žádosti o azyl stěžovatel využíval nikoliv jako
prostředek k ukrytí před pronásledováním, ale chápal jej pouze jako způsob legalizace svého
pobytu, aniž by mu v zemi původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, čj. 4 Azs 442/2005-43, vyslovil, že „institut azylu slouží lidem, kteří
jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu.“ Správní
orgán se proto s ohledem na okolnosti dané věci zabýval existencí vážné újmy dostatečně.
Rozpor ve výpovědích stěžovatele tedy nebyl.
IV. Závěr
[12] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[14] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35
odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu za 2 úkony právní služby (sepis kasační stížnosti a další poradu
s klientem přesahující jednu hodinu), celkem v částce 6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §11 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a náhradu hotových výdajů, celkem 600 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem tedy
6 800 Kč. Advokát Mgr. Ing. Jakub Backa je plátcem daně z přidané hodnoty. K nákladům řízení
se tedy přičítá tato daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši
1 428 Kč [21 % z 6 800 Kč, viz §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění účinném ke dni poskytnutí služby]. Přiznaná odměna ve výši 8 228 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu