ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.214.2018:63
sp. zn. 9 Ads 214/2018 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: nezl. X. Y., zastoupen X.
Y., zákonnou zástupkyní, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 10 Ad 4/2018 - 95,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce, narozený dne 12. 9. 2013, požádal prostřednictvím své ošetřující lékařky
dne 13. 9. 2017 jakožto pojištěnec žalované o úhradu léčivého přípravku Kanuma (dále též „LP
Kanuma“) z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle §16 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejném
zdravotním pojištění“). V žádosti je uvedeno, že žalobci byl diagnostikován deficit lysosomální
kyselé lipázy - cholesterol ester storage disease (dále též „CESD“). Jedná se o geneticky
podmíněné onemocnění, jehož důsledkem je nedostatečná aktivita lysosomální kyselé lipázy.
Při jejím nedostatku se hromadí estery cholesterolu v játrech, endotelu cév a v dalších orgánech.
Bez léčby dochází k progresivnímu poškození jater až k jaternímu selhání, předčasnému rozvoji
ischemických změn včetně infarktu myokardu či iktu. Z přiložené lékařské zprávy vyplývá,
že klinické a laboratorní výsledky žalobce nesou známky časného orgánového poškození jater
(zvýšení jaterních transamináz, vysoké hodnoty celkového cholesterolu, LDL cholesterolu
a triglicidů).
[2] Rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017, č. j. VZP-17-03683726-A444, žalovaná žádost žalobce
zamítla, neboť nebylo doloženo, že by použití LP Kanuma bylo u žalobce jedinou možností
vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. K léčbě CESD lze použít symptomatickou léčbu
hypolipidemiky, např. statiny apod. V případě jaterního selhání pak transplantaci jater. Současně
se nejedná o výjimečnou situaci. Žalobce se neodlišuje od jiných pacientů s totožnou diagnózou.
Dle žalované je postup dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění určen pro úhradu
zdravotní péče u mimořádného zdravotního stavu, který je výjimečný buď četností svého
výskytu, kombinací několika onemocnění, nebo komplikacemi takových potíží, že pro léčbu nelze
využít obvyklé léčebné postupy. Podání LP Kanuma ve shodné klinické situaci není výjimečnou
situací. Skutečnost, že Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále též „SÚKL“) nestanovil výši
a podmínky úhrady LP Kanuma, nepředstavuje výjimečný případ. Doplnila, že výsledky studií
k LP Kanuma nejsou jednoznačné a že chybí data o jeho dlouhodobé efektivitě.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání.
[4] Žalobce v odvolání uvedl, že splňuje obě zákonné podmínky uvedené v §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění, tj. jedinečnost léčby a absence její standardní úhrady. Žalovaná
jako alternativní terapie navrhuje pouze postupy, které nevedou k léčbě onemocnění a zmírnění
jeho dopadů na organismus. Léčba hypolipidemiky (např. statiny) není schopna ovlivnit postupné
poškození jater a vývoj jaterní nedostatečnosti. Klinické práce naopak naznačují, že statiny
mohou postup nemoci uspíšit a zhoršit. Transplantace jater pak léčí pouze selhání jater, nikoliv
dané onemocnění a je spojena s riziky operačních a pooperačních komplikací. Navíc nemusí být
nalezen vhodný dárce. Genetický defekt způsobující onemocnění žalobce pak není transplantací
nijak ovlivněn, onemocnění proto bude poškozovat i transplantovaná játra. Rovněž v případě
nových jater by tak mohlo dojít k jejich selhání. Opakované transplantace každých několik let
nelze považovat za řešení, i pokud by byl žalobce schopen takovou léčbu zvládnout. Výjimečnost
jeho situace je dána jedinečností léčby. Výklad §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
ze strany žalované je v rozporu s účelem předmětného ustanovení. Skutečnost, že LP Kanuma je
registrován a má vymezené terapeutické indikace, není pro posouzení úhrady dle §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění relevantní. Běžně jsou dle tohoto ustanovení hrazeny
registrované léčivé přípravky, které nemají stanovenou úhradu z veřejného zdravotního pojištění.
K dispozici jsou dlouhodobá sledování v délce 130 týdnů, která prokazují efektivitu LP Kanuma.
[5] Součástí správního spisu je dále vyjádření ošetřující lékařky k zamítnutí žádosti žalobce
ze dne 7. 11. 2017. Je v něm uvedeno, že použití hypolipidemik pouze opticky sníží hladinu
cholesterolu v krvi, jeho střádání v játrech a dalších orgánech a jejich postižení však nadále
postupuje. Transplantace jater je pak invazivní metodou s četnými riziky. V současné situaci tudíž
enzymatická terapie představuje jedinou dostupnou a efektivní terapii. K výjimečnosti situace
žalobce lékařka uvedla, že s totožnou diagnózou je v současnosti v České republice sledováno
7 pacientů (včetně žalobce). Šest z nich bylo zařazeno do klinických studií, kde jim byla
enzymatická léčba poskytována, a u všech bylo v průběhu klinických studií zaznamenáno zlepšení
laboratorních výsledků. Po ukončení studie se podařilo zajistit pro tyto pacienty pokračování
léčby a LP Kanuma bude dodáván výrobcem do doby registrace preparátu v České republice.
Přestože se tedy žalobce neodlišuje od ostatních šesti sledovaných pacientů, tito mají léčbu
zajištěnu. Poukázala rovněž na to, že efekt enzymatické substituční terapie byl jednoznačně
prokázán v řadě klinických studií od roku 2010.
[6] Žalovaná odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 9. 1. 2018, č. j. VZP-18-00133231-S463,
zamítla. Podle ní žalobce nesplňuje podmínky dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Příčina jeho onemocnění nemůže být z podstaty věci odstraněna a léčena, lze jen mírnit její
následky. Onemocnění klade vysoké nároky na funkci jater, a proto zvýšené laboratorní hodnoty
žalobce mohou být pouze jeho průvodním jevem. Nebylo doloženo, že se jedná o počátek
selhávání funkce jater. Nemoc žalobce se bude zhoršovat při aplikaci jakékoliv léčby. Pojem
jediná možnost léčby uvedený v §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění je třeba chápat jako
situaci, kdy „neexistuje jiná odpovídající hrazená alternativní péče, kterou by bylo možné s ohledem na zdravotní
stav této osoby použít, a poskytnutí této nehrazené zdravotní péče se navrhuje poté, co bylo zjištěno, že zdravotní
péče hrazená ze zdravotního pojištění nevedla ke zlepšení zdravotního stavu, nebo způsobovala zdravotní
komplikace, které zdravotní stav pacienta zhoršovaly, a existují důvody, pro které lze považovat ošetřujícím
lékařem navrženou zdravotní péči, na rozdíl od předchozích použitých možností, za péči, která povede
ke kvalitativnímu zlepšení zdravotního stavu a nebude působit komplikace.“ (Věstník Ministerstva
zdravotnictví č. 7/2005 Sb.). V případě žalobce dosud nebyla vyzkoušena žádná terapie léčivými
přípravky hrazenými ze zdravotního pojištění, vyjma nízkotučné diety. O jejich účinnosti tedy lze
jen spekulovat. LP Kanuma tak není jedinou možností z hlediska zdravotního stavu žalobce.
Skutečnost, že je LP Kanuma registrován, svědčí o tom, že v rámci diagnózy není žalobce
výjimečný. Výsledky klinických studií předložených žalobcem nejsou dostatečně přesvědčivé.
II.
[7] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který obě její rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Uvedl, že z čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) vyplývá požadavek
rovné dostupnosti zdravotní péče. Nikomu tedy nesmí být odepřena dostupná zdravotní péče
a současně musí být pacientovi poskytnuta zvláštní péče, pokud to individuální okolnosti
vyžadují. Hrazená péče musí směřovat ke zlepšení nebo zachování zdravotního stavu pojištěnce
nebo ke zmírnění jeho utrpení, musí odpovídat zdravotnímu stavu pojištěnce, být přiměřeně
bezpečná, v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a účinná. Ze systému
veřejného zdravotního pojištění však nemohou být hrazeny jakékoliv zdravotní služby, jež tuto
definici splňují. Ustanovení §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění musí být vykládáno
v souladu s těmito požadavky. Zároveň je třeba mít na zřeteli, že se jedná o poslední pojistku
pro výjimečné případy odůvodněné jedinečnými okolnostmi posuzovaného případu; nesmí
sloužit jako nástroj k prolomení principů veřejného zdravotního pojištění.
[9] V daném případě nelze souhlasit s tím, že podmínky §16 zákona o veřejném zdravotním
pojištění nebyly naplněny. Z odborných článků a studií vyplývá, že žalovanou navrhovaná léčba
nevede ke zpomalení progrese onemocnění jater, ale naopak k jejímu urychlení. Navrhovaná
transplantace jater situaci žalobce neřeší, neboť jeho onemocnění není způsobeno nefunkčností
jater, ale nedostatečností produkce příslušného enzymu. V důsledku nedostatku enzymu budou
transplantována játra opět poškozována. LP Kanuma představuje jedinou dostupnou a funkční
formu terapie, byť se jedná o léčbu substituční a nikoli řešící příčinu onemocnění.
[10] Nelze souhlasit se žalovanou, že výsledky studií LP Kanuma nejsou prozatím
jednoznačné a že chybí data o jeho dlouhodobé efektivitě. Předložené studie jednoznačně
prokazují pozitivní léčebný efekt LP Kanuma při léčbě CESD. Délka studie v trvání 130 týdnů je
pak s to prokázat efektivitu v dlouhodobém horizontu. Zda u žalobce byl prokázán počátek
selhávání funkce jater, není z hlediska podávání LP Kanuma relevantní. Skutečnost, že žalobce je
prozatím léčen pouze dietologickým opatřením, nelze využít k bagatelizaci jeho zdravotního
stavu. Dle městského soudu je proto LP Kanuma v případě žalobce jedinou možností léčby
ve smyslu §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Výjimečnost případu žalobce je pak dána
četností výskytu onemocnění. CESD je označen jako vzácné onemocnění s výskytem méně než
0,2 pacienta na 10 000 osob v EU. V České republice je v současnosti diagnostikováno pouze
7 pacientů s tímto onemocněním. I tato podmínka pro aplikaci §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění je tedy v případě žalobce splněna. Odmítnutím úhrady předmětného
léčivého přípravku by došlo rovněž k porušení práva žalobce na dosažení nejvýše dosažitelné
úrovně zdravotního stavu, garantovaného Úmluvou o právech dítěte, publikovanou
pod č. 104/1991 Sb. (dále též „Úmluva o právech dítěte“).
III.
[11] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[12] Namítá, že úkon, kterým nebyla schválena úhrada LP Kanuma z prostředků veřejného
zdravotního pojištění, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[13] K věci samé namítá, že nebyly splněny podmínky stanovené v §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění. Léčba prostřednictvím LP Kanuma není jedinou možností z hlediska
zdravotního stavu žalobce. Dle odborné literatury je standardní léčbou podávání hypolipidemik,
v případě nutnosti pak transplantace jater. Žalobce je přitom léčen pouze dietologicky a žádnou
léčbu hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění, jež by mohla být vhodnou
alternativou, nepodstoupil. Pozitivní léčebný efekt LP Kanuma navíc není jednoznačně prokázán.
Chybí rovněž data o jeho dlouhodobé bezpečnosti a účinnosti. Naopak byly pozorovány
nežádoucí účinky. Dále stěžovatelka poukázala na stanovisko National Institute for Clinical
Excellence (dále též „NICE“) k použití sebelipázy alfa (účinná látka LP Kanuma) k léčbě
pacientů trpících CESD. Městskému soudu pak nepřísluší činit závěry o efektivitě LP Kanuma,
neboť k tomu nemá potřebnou kvalifikaci.
[14] Výjimečnost případu nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že CESD je vzácným
onemocněním s nízkou četností. S ohledem na počet vzácných onemocnění a na počet pacientů,
kteří jimi trpí, by výklad městského soudu mohl vést k úhradě velkého množství léčivých
přípravků z prostředků veřejného zdravotního pojištění bez možnosti ovlivnění ceny
a bez ohledu na dopad do rozpočtu systému a jeho udržitelnost.
[15] Stěžovatelka dále obsáhle namítá, že se městský soud nevěnoval nákladové efektivitě LP
Kanuma. Poukazuje na to, že Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti
v souvislosti s aplikací biologie a medicíny publikovaná pod č. 96/2001 Sb. zohledňuje
u požadavku na zajištění zdravotní péče dostupnost zdrojů. Rovněž dle čl. 31 Listiny není právo
na bezplatnou zdravotní péči absolutní, ale je podmíněno zákonem. Z judikatury Ústavního
soudu i §15 zákona o veřejném zdravotním pojištění pak plyne požadavek na zohlednění limitu
objemu finančních prostředků v systému. Je tedy třeba zvážit nákladovou efektivitu léčby LP
Kanuma. Cena za roční léčbu činí přibližně 18 milionů, přičemž lék musí být užíván doživotně.
Navíc je třeba zohlednit skutečnost, že by schválení úhrady v případě žalobce muselo s ohledem
na zachování rovného přístupu k pacientům vést i ke schválení úhrady v ostatních šesti případech
a následně všech dalších zjištěných případech. LP Kanuma je extrémně drahým přípravkem,
a je proto žádoucí, aby prošel standardním procesem stanovování úhrad před SÚKL.
[16] Dle stěžovatelky neplyne z čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte právo na úhradu
nejlepší možné léčby z veřejného zdravotního pojištění. Pokud by tomu tak bylo, muselo by
právo na úhradu nejlepší možné léčby fakticky dopadat na všechny osoby na území ČR, neboť
obdobnou formulaci jako čl. 24 odst. 1 obsahuje čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb. Ústavní soud přitom
v nálezu Pl. ÚS 2/15 výslovně uvedl, že z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika
vázána, nevyplývá závazek státu zajistit všem osobám bezplatnou zdravotní péči. Tím spíše z nich
pak nelze dovozovat nárok na úhradu zdravotní péče v nejlepším možném standardu.
[17] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a žalobu odmítl, alternativně aby napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[18] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v postavení správního
orgánu vydala správní rozhodnutí, kterým stanovila, že nemá právo na úhradu zdravotních služeb
z veřejného zdravotního pojištění. Bezesporu se jedná o rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107
a usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86).
[19] Léčbu uváděnou stěžovatelkou nelze považovat za alternativu. Hypolipidemika nejsou
k terapii CESD hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Nejsou k léčbě CESD registrována,
jelikož neexistují dostatečné důkazy o jejich účinnosti a bezpečnosti. Naopak, dle doložených
studií může dlouhodobá léčba hypolipidemiky vést k urychlenému postupu onemocnění. Přínos
LP Kanuma v léčbě CESD byl potvrzen jeho registrací Evropskou lékovou agenturou
před 3 lety. Stěžovatelka rovněž mylně interpretuje stanovisko NICE, která dosud neukončila
proces hodnocení přípravku. Stanovisko NICE nadto nemá pro Českou republiku, na rozdíl
od evropské registrace LP Kanuma, žádnou závaznost. Stěžovatelka pomíjí, že i stanovisko
NICE považuje léčbu sebelipázou alfa za potenciálně život zachraňující, potřebnou a klinicky
přínosnou. Nákladová efektivita není hodnotícím kritériem při schvalování výjimečné úhrady
dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Co se týče dlouhodobé efektivity LP Kanuma,
lze odkázat na výsledky multicentrické, placebem kontrolované klinické studie u 66 dětí
a dospělých. Na základě výsledků této studie byl ostatně přípravek registrován. Výjimečnost je
v případě žalobce dána nejen vzácností onemocnění, ale rovněž skutečností, že reálně neexistuje
jiná léčba. Odkaz na Úmluvu o právech dítěte není pro posouzení věci rozhodný.
[20] Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl a uložil jí
povinnost uhradit náklady tohoto řízení.
V.
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Usnesením ze dne 8. 4. 2019, č. j. 9 Ads 214/2018 - 59, Nejvyšší správní soud přerušil
řízení o kasační stížnosti, protože v jiné věci (sp. zn. 3 Ads 166/2018) byla rozšířenému senátu
postoupena otázka, jejíž posouzení je podstatné také pro rozhodnutí v této věci. Konkrétně třetí
senát Nejvyššího správního soudu zpochybnil právní názor vyplývající z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Ads 134/2012 - 50, že akt, jímž zdravotní pojišťovna
rozhoduje o úhradě zdravotních služeb jinak z prostředků zdravotního pojištění nehrazených
dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, je rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s . Stejnou
námitku ostatně vznesla stěžovatelka i v kasační stížnosti (viz výše). Rozšířený senát usnesením
ze dne 22. 10. 2019, č. j. 3 Ads 166/2018 - 68, kasační stížnost v uvedené věci odmítl z důvodu
neodstranitelného nedostatku procesní podmínky (úmrtí stěžovatele). K otázkám vzneseným
třetím senátem konstatoval, že: „V důsledku odmítnutí kasační stížnosti bez zodpovězení otázek vznesených
třetím senátem v usnesení o postoupení věci setrvávají právní názory Nejvyššího správního soudu na dosavadním
stavu judikatury. Je na senátech tohoto soudu, včetně těch, které v návaznosti na postoupení této věci rozšířenému
senátu přerušily řízení v obdobných věcech, zda v nich rozhodnou, nebo zda je postoupí rozšířenému senátu.
Za splnění podmínek §17 odst. 1 s. ř. s. by tak měly učinit, pokud v dosavadní judikatuře soudu, včetně
rozšířeného senátu, nenaleznou na své otázky uspokojivé odpovědi.“ Vzhledem k uvedenému odpadl
důvod, pro který bylo řízení přerušeno. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl ve výroku I. tohoto
rozsudku, že v řízení se pokračuje (§48 odst. 6 s. ř. s.). Nyní rozhodující senát přitom neshledal
důvody pro to, aby postoupil věc rozšířenému senátu, a kasační stížnost věcně projednal.
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že je nezbytné nejprve zodpovědět otázku, zda lze rozhodnutí
stěžovatelky podřadit pod §65 odst. 1 s. ř. s. Dle stěžovatelky na tuto otázku sice Nejvyšší
správní soud odpověděl již v rozsudku č. j. 4 Ads 134/2012 - 50, avšak vycházel toliko
z materiálního pojetí pojmu „rozhodnutí“. Rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. přitom musí
naplňovat rovněž formální znaky.
[25] Nejvyšší správní soud se k povaze aktu, jímž zdravotní pojišťovna rozhodla o úhradě
zdravotních služeb dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, vyjádřil nejen v uvedeném
rozsudku č. j. 4 Ads 134/2012 - 50, ale nepřímo rovněž v rozsudku ze dne 17. 5. 2017,
č. j. 7 Ads 284/2016 - 39. V uvedené věci zrušil napadený rozsudek městského soudu pro
nepřezkoumatelnost, přičemž stejnou vadu shledal i u jemu předcházejících správních
rozhodnutí. Uvedl, že: „V nyní posuzovaném případě napadený rozsudek ani správní rozhodnutí těmto
požadavkům nedostály. Zásadním nedostatkem všech tří rozhodnutí je zejména absence jakékoli reflexe právní
úpravy. Z rozhodnutí vydaných v této věci není vůbec zřetelné, jakou právní úpravu správní orgány a následně
správní soud ve věci aplikovaly a jakým způsobem ji vyložily, čímž založily nepřezkoumatelnost svých
rozhodnutí.“ (důraz přidán). Z uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí o úhradě zdravotních služeb
dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění je dle aktuální judikatury Nejvyššího správního
soudu považováno za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Uvedený právní názor nebyl překonán
ani poté, kdy tato otázka byla ve věci sp. zn. 3 Ads 166/2018 předložena rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu (viz výše). Jako správní rozhodnutí ostatně vnímá akt vydaný
dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění také Ústavní soud, který v nálezu ze dne
29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3892/18 uvedl, že: „Především však není úlohou Ústavního soudu,
aby přezkoumával ‘v první soudní instanci‘ správní rozhodnutí. Je nepochybně povinností úředních osob
rozhodujících v rámci soustavy VZP o žádostech podle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, aby s citem
pro konkrétní věc respektovaly závazný právní názor obecných soudů, jinak by jednaly v rozporu se zákonem
a obecnými zásadami vyjádřenými ve správním řádu.“ (důraz přidán).
[26] Dle Nejvyššího správního soudu je třeba na úhradu dle §16 odst. 1 zákona o veřejném
zdravotním pojištění nahlížet jako na nárok pojištěnce, neboť při splnění podmínek uvedeného
ustanovení, tj. že se jedná o výjimečný případ, u kterého představuje poskytnutí jinak nehrazené
zdravotní služby jedinou možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, vzniká povinnost
pojišťovny tyto zdravotní služby hradit. Zákon totiž výslovně stanoví, že pojišťovna takové
zdravotní služby „hradí“. V předmětném ustanovení tedy není dán žádný prostor k vlastní úvaze
zdravotní pojišťovny, zda tyto služby uhradí či nikoliv. V případě, že pojišťovna svým postupem
nárok pojištěnce popře, tzn. rozhodne o tom, že dané zdravotní služby nebudou hrazeny,
zasáhne negativně do práv pojištěnce zakotvených v §11 odst. 1 písm. d) a e) zákona o veřejném
zdravotním pojištění.
[27] Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelka rozhodovala o právu žalobce na bezplatnou
zdravotní péči ve smyslu článku 31 Listiny. Podle článku 31 věty druhé Listiny mají občané
na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
za podmínek, které stanoví zákon. Negativní rozhodnutí tak zasahuje rovněž do žalobcova práva
na bezplatnou zdravotní péči, která je garantována čl. 31 Listiny. Podle článku 4 Ústavy jsou
základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Z článku 36 odst. 2 Listiny potom vyplývá,
že úkony veřejné moci týkající se základních práv a svobod podle Listiny nelze vyloučit
z přezkumné pravomoci soudů. Nelze tedy než uzavřít, že spadá-li nyní posuzovaný případ
do rozsahu článku 31 Listiny, nelze žalobci soudní ochranu odepřít. Právě s ohledem na uvedené
zásahy do právní sféry žalobce je pak zřejmé, že rozhodnutí pojišťovny podle §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění naplňuje materiální znak rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s.
[28] V nyní posuzovaném případě má rozhodnutí stěžovatelky rovněž všechny formální znaky
rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. Jedná se o dokument v písemné formě, který obsahuje nadpis
„ROZHODNUTÍ“, následně výrok, odůvodnění a poučení, stěžovatelka vedla spisovou
dokumentaci a rozhodnutí oznámila žalobci. Ani při podrobném zkoumání nelze nabýt dojmu,
že by z formálního hlediska bylo něčím jiným, než rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Jedná se o individuální právní akt, určený konkrétnímu subjektu (žalobce) v konkrétní věci
(žádost žalobce o úhradu dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění), přičemž stěžovatelka
autoritativně vydala konečné rozhodnutí o veřejném subjektivním právu žalobce, tedy konala jako
orgán veřejné moci ve vrchnostenském postavení. S ohledem na povahu daného rozhodnutí je
irelevantní, že zákon podrobně neupravuje proces rozhodování. Ostatně stěžovatelka o žádosti
rozhodla v rámci formalizovaného postupu, v němž byly respektovány základní zásady činnosti
správních orgánů dle §2 až 8 správního řádu. Žalobci bylo umožněno se k jeho obsahu vyjádřit,
resp. proti němu uplatnit námitky, o nichž stěžovatelka následně rozhodla. Napadený správní akt
dostál rovněž formálním požadavkům kladeným na správní rozhodnutí, jak bylo uvedeno výše.
Z hlediska formálního mu nelze nic vytknout. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že na akty,
které je nutné považovat za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., nejsou judikaturou kladeny tak
vysoké formální požadavky (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 6 As 68/2012 - 47 a ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 - 41, a dále rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 61/2013 - 43 a ze dne 2. 3. 2017,
č. j. 7 As 242/2016 - 43).
[29] Stěžovatelka měla rovněž pravomoc k vydání napadeného rozhodnutí. Podle §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění je to totiž právě příslušná zdravotní pojišťovna, kdo rozhoduje
o úhradě zdravotních služeb ve výjimečných případech (jsou-li splněny ostatní podmínky).
Pro rozhodování podle uvedeného ustanovení přitom §53 zákona o veřejném zdravotním
pojištění nepředpokládá postup dle obecných předpisů o správním řízení. Sám zákon o veřejném
zdravotním pojištění na druhou stranu žádnou speciální úpravu opravných prostředků proti
rozhodnutí dle §16 neobsahuje. Zákon (v nyní účinném znění) tak nestanovuje žádný opravný
prostředek. Poučila-li však stěžovatelka žalobce o možnosti podat proti rozhodnutí ze dne
30. 10. 2017, č. j. VZP-17-03683726-A444, odvolání ve lhůtě 15 dnů, přičemž žalobce v souladu
s tímto (nesprávným) poučením postupoval, nesmí být žalobci na újmu, pokud opravný
prostředek proti rozhodnutí podal v dobré víře ve správnost v něm obsaženého poučení. Podle
nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, totiž účastníku řízení nesmí
být na újmu, pokud opravný prostředek proti rozhodnutí podal v dobré víře ve správnost v něm
obsaženého poučení. I když nesprávné poučení nemůže v rozporu se zákonem založit
přípustnost opravného prostředku, „je však třeba přihlédnout k tomu, že pokud stěžovatel podal
proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, vycházeje z jeho nesprávného poučení, nelze mu přičíst
k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení
sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku.“ Opačný postup by znamenal „odepření spravedlnosti,
resp. přístupu k soudu, neboť za situace, kdy byl stěžovatel na základě poučení v dobré víře v existenci opravného
prostředku, od něj nebylo možné očekávat podání žaloby.“ (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 Afs 2/2016 - 50).
[30] Lze shrnout, že rozhodnutí stěžovatelky vydané dle §16 zákona o veřejném zdravotním
pojištění je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. nejen z materiálního, ale i z formálního hlediska.
Naplňuje tak znaky rozhodnutí ve smyslu materiálně-formálního pojetí dle judikatury citované
stěžovatelkou. Proti uvedenému rozhodnutí je tedy přípustné bránit se žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne
29. 11. 2019, č. j. 5 Ads 28/2018 - 58. Námitky stěžovatelky vztahující se k povaze rozhodnutí tak
nejsou důvodné.
[31] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, v nichž stěžovatelka rozporovala
splnění podmínek stanovených v §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podle tohoto
ustanovení [p]říslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní
pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního
stavu pojištěnce. Ke schválení úhrady dle citovaného ustanovení je tedy nezbytné splnění
tří podmínek: (i) musí se jednat o zdravotní služby zdravotní pojišťovnou jinak nehrazené,
(ii) poskytnutí takových zdravotních služeb musí být jedinou možností z hlediska zdravotního
stavu pojištěnce, a (iii) musí být dána výjimečnost případu pojištěnce.
[32] V nyní posuzovaném případě je nesporné splnění první podmínky, tedy že LP Kanuma
není hrazenou zdravotní službou. Sporné je splnění zbývajících dvou podmínek.
[33] Městský soud opřel svůj závěr, že LP Kanuma je jedinou možností žalobce z hlediska
jeho zdravotního stavu o odborné články a studie založené v soudním spise. Byl to přitom pouze
žalobce, kdo v řízení před městským soudem předložil relevantní odbornou literaturu, na jejímž
základě mohl soud činit závěry o případné jedinečnosti léčby [Sebelipase Alfa: A review in Lysosomal
Acid Lipase Deficiency, James E. Frampton, 2016, Childhood/adult-onset lysosomal acid lypase deficiency:
A serious metabolic and vascular phenotype beyond liver disease – four new pediatric cases, Pierre Poinsot
(a kol.), 2017, Cholesteryl ester storage disease: Review of the findings in 135 reported patients with an
underdiagnosed disease, Donna L. Bernstein (a kol.), 2013, a Lysosomal Acid Lipase Deficiency – A New
Therapy for a Genetic Lipid Disease, Daniel J. Rader, 2015]. Stěžovatelka toliko setrvala na svém
tvrzení, že existuje variantní standardní léčba prostřednictvím hypolipidemik (statinů) a případné
následné transplantace jater. Toto své tvrzení však žádnými relevantními odbornými podklady
nedoložila, přestože je v daném případě posuzována navýsost odborná otázka spadající právě
do působnosti stěžovatelky, jak ona sama ostatně zdůrazňuje. Na rozdíl od žalobce však
nepředložila žádné podklady, které by dokládaly existenci a účinnost tvrzené standardní léčby,
případně pak zpochybňovaly závěry studií předložených žalobcem, z nichž soud při posouzení
věci vycházel a které správnost posouzení předmětné podmínky §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění ze strany stěžovatelky popírají. Městskému soudu tedy nelze vytýkat,
že učinil závěry o možnosti využití jednotlivých druhů léčby pouze na základě odborných studií
předložených žalobcem. Správní soudy skutečně nedisponují odbornými medicínskými znalostmi,
na základě kterých by mohly samy činit závěry o jedinečnosti léčby či o její efektivitě.
Při rozhodování se tedy musí opírat o vyjádření osob, které příslušnou odborností (v oblasti
medicínských věd) disponují a která jsou obsažena právě např. v odborných studiích
či ve znaleckých posudcích. Jestliže stěžovatelka žádné oponentní odborné vyjádření
nepředložila, sama touto svou pasivitou způsobila, že městský soud své závěry činil toliko
na podkladě nijak nezpochybněných materiálů předložených žalobcem.
[34] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje své tvrzení, že v případě žalobce existuje jiná
varianta léčby hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění, která nebyla dosud využita.
Touto otázkou se nicméně zabýval zevrubně již městský soud, přičemž na základě předložených
odborných studií konstatoval, že stěžovatelkou uváděná léčba hypolipidemiky, mezi něž patří
mj. statiny, které by měly představovat hrazenou alternativu léčby CESD, není v případě tohoto
onemocnění účinná a naopak může mít negativní dopady v podobě rychlejší progrese
onemocnění. S ohledem na obsah spisového materiálu nelze tomuto hodnocení městského soudu
nic vytknout.
[35] V kasační stížnosti stěžovatelka nad rámec již uvedeného pouze obecně odkázala na dva
odborné články (Targeting Wolman Disease and Cholesteryl Ester Storage Disease: Disease Pathogenesis and
Therapeutic Development z roku 2017 a Long term substrate reduction therapy with ezetimibe alone
or associated with statins in three adult patients with lysosomal acid lipase deficiency z roku 2018), z nichž
citovala vybrané pasáže. Zdejší soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že tyto citace článků
nebyly sto kompenzovat procesní pasivitu stěžovatelky v řízení před městským soudem,
kde stěžovatelka žádné relevantní podklady nepředložila. I kdyby však soud odhlédl od této
skutečnosti, je nutné uvést, že ani z nyní citovaných odborných článků nevyplývá,
že by stěžovatelkou navrhovaná léčba statiny s případnou transplantací jater byla alternativou
k použití LP Kanuma. Předmětné články je totiž nutné posoudit v jejich plném znění.
Z kompletního znění článků pak vyplývá, že navrhovaná alternativní léčba má s ohledem
na specifika nemoci u jednotlivých pacientů velmi nejasné výsledky. Předložené odborné články
sice potvrzují, že stěžovatelkou navrhovaná alternativa léčby po dlouhá léta představovala jediný
aplikovaný postup, nicméně z této skutečnosti nelze dovozovat, že nutně musí být za současného
stavu poznání stále považována za léčbu lege artis. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 29. 11. 2019, č. j. 5 Ads 28/2018 - 58: „Ústavní konformita §16 zákona o veřejném zdravotním
pojištění musí zajistit soulad s právem pacienta garantovaným čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně,
přičemž si lze jen těžko představit profesní standardy, které se odchýlí od aktuálně dosažitelných možností
lékařské vědy. Náležitou odbornou úroveň proto vymezuje soulad s pravidly lékařské vědy, přičemž se musí jednat
o pravidla aktuální (objektivně možná), což odpovídá dynamickému postupu lege artis.“ Odborné studie
a články předložené či citované stranami sporu přitom vzbuzují přinejmenším pochybnosti
o tom, že by léčbu statiny navrhovanou stěžovatelkou bylo možno dle současného stavu poznání
považovat za alternativu léčby CESD, a to zejména za situace, kdy tato léčba nezabraňuje
nutnosti transplantovat játra. Ani pasáže citované stěžovatelkou tedy nezpochybňují závěry,
k nimž na základě studií předložených žalobcem dospěl městský soud.
[36] V případě transplantace jater jakožto hrazené alternativy péče se pak Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje s hodnocením městského soudu vycházejícím ze závěrů odborné literatury,
že transplantaci jater nelze považovat za alternativu léčby CESD. Nejedná se totiž o léčbu
žalobcova onemocnění, nýbrž o léčbu jaterního selhání, přičemž i transplantovaná játra by byla
tímto onemocněním opět poškozována. Je rovněž nutné zdůraznit, že v případě selhání jater
nemusí dojít ke včasnému nalezení vhodného dárce, přičemž i sama transplantace je spojena
s mnoha významnými riziky, např. operačních či pooperačních komplikací, s nutností
doživotního užívání dalších léčivých přípravků atp. Ostatně i sama ošetřující lékařka žalobce
akcentovala rizika spojená s transplantací, přičemž doporučila použití LP Kanuma právě jako
jedinou možnost léčby.
[37] V souvislosti s posuzováním existence alternativní léčby hrazené z prostředků veřejného
zdravotního pojištění pak nelze rovněž pominout skutečnost, kterou žalobce zdůrazňoval již
v replice k vyjádření stěžovatelky k žalobě, a sice že hypolipidemika nejsou k terapii CESD
hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Žalobce poukázal na to, že indikace CESD
není uvedena v podmínkách jejich úhrady, které jsou stanoveny Státním ústavem pro kontrolu
léčiv. Léčba hypolipidemiky navrhovaná stěžovatelkou tedy nesplňuje definici alternativy hrazené
z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Toto tvrzení žalobce se stěžovatelka v průběhu
soudního řízení nepokusila nijak zpochybnit, přestože by stačilo doložit podklady k jednomu
léčivému přípravku, u nějž by byla stanovena úhrada pro léčbu CESD. Naopak nelze považovat
za reálné, aby žalobce, který má v tomto ohledu mnohem omezenější možnosti než stěžovatelka,
dokládal tuto negativní skutečnost u všech léčivých přípravků. Ačkoliv byla tedy důkazní pozice
stěžovatelky nepochybně snazší, na jakoukoliv aktivitu co do doložení správnosti svého tvrzení
o existenci alternativní léčby hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění rezignovala.
[38] S ohledem na výše uvedené tedy nelze souhlasit se stěžovatelkou, že městský soud
neprávně vyhodnotil splnění podmínky, že poskytnutí LP Kanuma představuje jedinou možnost
z hlediska zdravotního stavu žalobce. Městský soud posoudil splnění této zákonné podmínky
na základě obsahu spisu správně.
[39] Dle stěžovatelky městský soud posoudil chybně rovněž podmínku výjimečnosti, neboť
její splnění dovodil z toho, že CESD je vzácným onemocněním s nízkou četností. To však není
zcela přesné. Pro posouzení výjimečnosti případu nebyl rozhodný status CESD jako vzácné
nemoci, jak se snaží dovodit stěžovatelka. Rozhodný byl skutečný zjištěný počet výskytů
onemocnění. Výjimečnost situace je dle městského soudu dána tím, že se jedná o zdravotní stav,
kterým trpí pouze 7 pacientů v celé České republice. Tento reálný počet výskytů považuje
městský soud za výjimečný. Z napadeného rozsudku městského soudu tedy nevyplývá,
že by podmínka výjimečnosti byla splněna v případě všech onemocnění charakterizovaných jako
vzácných, jak se domnívá stěžovatelka. Námitka stěžovatelky tak fakticky vychází z nepochopení
závěrů městského soudu.
[40] Nejvyšší správní soudu dodává, že je mu z jeho činnosti známo, že sama stěžovatelka
označuje jako výjimečný případ právě takový zdravotní stav pojištěnce, který je výjimečný
četností svého výskytu v populaci (viz řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku
městského soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 14 Ad 13/2017 - 50). Obdobně se stěžovatelka vyjádřila
i v prvostupňovém rozhodnutí, kde uvedla, že §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
„je mimořádným právním institutem, určeným pro úhradu zdravotní péče u tak mimořádného zdravotního stavu,
který je výjimečný buď četností svého výskytu, nebo kombinací několika onemocnění nebo komplikován takovými
potížemi, že pro léčbu nelze použít obvyklé léčebné postupy.“ (důraz přidán). Považuje-li stěžovatelka
obecně četnost výskytu zdravotního stavu v populaci za důvod výjimečnosti případu, není soudu
zřejmé, proč by tato kvalifikace v případě žalobce neměla platit. Pokud se stěžovatelka v případě
žalobce odchyluje od vlastních závěrů, zpochybňuje tím transparentnost svého postupu
při schvalování úhrad dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podmínka nízké četnosti
výskytu zdravotního stavu v populaci je přitom v nyní posuzovaném případě bezezbytku splněna.
Ani sama stěžovatelka nezpochybňuje, že žalobce je jediným pacientem v České republice, který
nebyl zahrnut do studie LP Kanuma. Žalobce neměl (s ohledem na okamžik stanovení diagnózy)
možnost využít tuto léčbu, na rozdíl od ostatních 6 pacientů s CESD, kterým byla v rámci studie
a rovněž po jejím ukončení poskytnuta předmětná léčba formou „compassionate use“ zdarma.
[41] Stěžovatelka dále zpochybnila výsledky léčby LP Kanuma, a to především s odkazem
na stanovisko NICE. Toto stanovisko však není pro posouzení věci relevantní. Nevyjadřuje se
totiž k výjimečné úhradě ve smyslu §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nýbrž
k ekvivalentu schválení úhrady LP Kanuma ve standardním režimu. V případě standardního
režimu úhrady LP Kanuma by pochopitelně bylo nezbytné v souladu se zákonem hodnotit
i nákladovou efektivitu léčby, nicméně standardní stanovení výše a podmínek úhrady ve smyslu
části šesté zákona o veřejném zdravotním pojištění není předmětem tohoto sporu. Právě vysoká
cena (potažmo tedy nákladová efektivita) je přitom hlavním faktorem, který je ve stanovisku
NICE sebelipáze alfa (účinná látka LP Kanuma) vytýkán. Ostatně i nejistota ohledně
dlouhodobých výsledků léčby je ve stanovisku úzce provázána především s vysokými náklady
na ni. Jinými slovy, ze stanoviska lze vysledovat, že by pochybnostem o dlouhodobých výsledcích
léčby nebyl přikládán takový význam, pokud by byla levnější. Výtky stanoviska NICE se tedy
týkají především ekonomické stránky věci. Z hlediska léčebného přínosu léčby sebelipázou alfa
stanovisko naopak uvádí, že se jedná o potenciálně život zachraňující léčbu. Dosavadní zjištění
v rámci studií tedy nepochybně vnímá jako pozitivní a potvrzuje příznivé výsledky léčby.
[42] Stěžovatelka rovněž namítá, že soudu nepřísluší činit závěry ohledně efektivity léčby LP
Kanuma, neboť k tomu nemá potřebnou kvalifikaci. Posouzení efektivity léčby pochopitelně
představuje navýsost medicínskou otázku. Městský soud si však nepřisvojoval působnost
v oblasti zkoumání samotné účinnosti daného přípravku, ale (stejně jako Nejvyšší správní soud)
pouze hodnotil důkazy předložené stranami sporu. Závěry o efektivitě LP Kanuma tedy nebyly
učiněny městským soudem, jak dovozuje stěžovatelka, ale jednotlivými autory odborné literatury,
která byla v rámci řízení předložena. V odborné literatuře, o kterou městský soud své rozhodnutí
opírá, přitom převažuje závěr o efektivitě žalobcem požadované léčby.
[43] V dalším bodě stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se nezabýval jejími námitkami
rozporujícími nákladovou efektivitu LP Kanuma.
[44] Nejvyšší správní soud opakuje, že pro danou věc není otázka nákladové efektivity
stěžejní. Předmětem sporu bylo splnění podmínek §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
mezi které nákladová efektivita nepatří. Hodnocení nákladové efektivity a předpokládaný dopad
úhrady na finanční prostředky zdravotního pojištění mají význam při schvalování standardní
úhrady léčivých přípravků podle části šesté zákona o veřejném zdravotním pojištění (ta však
v nyní posuzované věci posuzována není).
[45] Nadto z rozsudku městského soudu vyplývá, že se uvedenými námitkami zabýval.
Mj. poukázal na problematiku finančních limitů systému veřejného zdravotního pojištění
a zdůraznil, že v případě §16 zákona o veřejném zdravotním je nutné mít neustále na zřeteli,
že se jedná o poslední pojistku pro výjimečné případy, která ovšem nesmí sloužit k prolomení
principů veřejného zdravotního pojištění vyplývajících z části páté zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Z rozsudku je zřejmé, že městský soud vzal tyto požadavky při rozhodování v úvahu,
avšak neshledal, že by náklady na úhradu LP Kanuma v případě žalobce narušily systém
veřejného zdravotního pojištění.
[46] Vzhledem k tomu, že nákladová efektivita není hodnotícím kritériem pro schválení
mimořádné úhrady dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jsou námitky brojící proti
ekonomické neefektivnosti LP Kanuma irelevantní. Lze však souhlasit s výhradou stěžovatelky,
že je žádoucí, aby LP Kanuma prošel standardním procesem při stanovování úhrad před SÚKL.
Nelze nicméně přičítat žalobci k tíži, že se tomu tak dosud nestalo. Dle §39f odst. 2 zákona
o veřejném zdravotním pojištění [ž]ádost o stanovení výše a podmínek úhrady mohou podat a) držitel
rozhodnutí o registraci léčivého přípravku, je-li léčivý přípravek registrován, a dovozce nebo tuzemský výrobce
potraviny pro zvláštní lékařské účely, b) dovozce nebo tuzemský výrobce léčivého přípravku, je-li jím dovážený
nebo vyráběný léčivý přípravek používán na území České republiky v rámci specifického léčebného programu nebo
jiný předkladatel specifického léčebného programu, c) zdravotní pojišťovna. Podle §39f odst. 4 téhož zákona
pak může SÚKL zahájit řízení o stanovení výše a podmínek úhrady z moci úřední v případě
veřejného zájmu. Pacient však aktivní legitimaci k podání žádosti nemá a případné zahájení řízení
o stanovení výše a podmínek úhrady nemůže žádným způsobem ovlivnit. Právě uvedená absence
aktivní legitimace na straně pacientů zdůrazňuje význam mimořádné úhrady dle §16 citovaného
zákona, neboť se jedná o jediný institut, který je s to jim zajistit úhradu léku na základě jejich
aktivity. Nelze přitom přehlédnout, že i když stěžovatelka považuje za žádoucí, aby LP Kanuma
prošel standardním procesem schvalování úhrad, neuvádí, že by snad ona sama jakoukoliv
aktivitu v tomto ohledu vyvinula. Je to přitom právě ona, komu (na rozdíl od žalobce) svědčí
aktivní legitimace k podání žádosti o stanovení výše a podmínek úhrady.
[47] Poslední okruh námitek stěžovatelky směřuje proti výkladu čl. 24 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte ze strany městského soudu. Odkaz na citované ustanovení je nicméně třeba
chápat v kontextu celého rozsudku. Městský soud založil své rozhodnutí na tom, že byly splněny
podmínky §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Městský soud v žádném případě
nedovodil nárok na úhradu LP Kanuma z čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Odkaz
na citované ustanovení úmluvy představuje pouze podpůrný argument spočívající v tom,
že při splnění zákonných podmínek pro přiznání úhrady vyplývá pro stát mezinárodní závazek
takovouto léčbu zajistit. Městský soud tedy touto úvahou nijak nepochybil.
[48] Ani žádná další argumentace nebyla s to zpochybnit závěry městského soudu. Nejvyšší
správní soud se s napadeným rozsudkem plně ztotožnil a v podrobnostech na něj odkazuje.
[49] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.)
[50] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce měl ve věci úspěch; nebyl
však zastoupen advokátem a ani na základě výzvy soudu nespecifikoval vzniklé náklady řízení.
Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by mu v řízení nějaké náklady vznikly. Proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu