ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.420.2017:40
sp. zn. 9 Afs 420/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: E. V., zast. Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013,
č. j. 10828/13/5000-14102-711138, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 10 Af 28/2013 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím rozhodl o odvolání stěžovatele proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2009,
č. j. 71028/09/005914107145, na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za rok 2005
tak, že jej změnil způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí.
[2] Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věci stěžovatele podruhé. Rozsudkem ze dne
20. 9. 2012, č. j. 5 Afs 44/2011 - 90, rozhodl o zrušení prvního rozsudku městského soudu
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 11 Af 32/2010 - 49, i prvního rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru, a to rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne
7. 4. 2010, č. j. 2001/10-1100-103204, a vrátil věc finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
S ohledem na reorganizaci finanční správy vedl od 1. 1. 2013 řízení žalovaný, který následně vydal
rozhodnutí, jež bylo předmětem přezkumu městského soudu v projednávané věci.
[3] V nynější fázi věci zůstává sporná daňová uznatelnost těchto výdajů uplatněných
stěžovatelem: nákup vozidla Mercedes-Benz, odpisy notebooku, sedací soupravy a osobního
automobilu Fabia. Oproti věci řešené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 Afs 44/2011
stěžovatel do řízení nově vnesl otázku uplynutí lhůty pro vyměření daně.
[4] Městský soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku marného uplynutí lhůty k vyměření
daně. Lhůta počala běžet dne 1. 1. 2006 a měla skončit k 31. 12. 2008, byla však přerušena
zahájením daňové kontroly dne 10. 1. 2007 a nově tedy měla skončit k 31. 12. 2010. Dále
se zastavila zahájením prvního řízení před městským soudem ode dne 4. 6. 2010 až do právní
moci prvního rozsudku městského soudu dne 4. 5. 2011. Poté běžela do zahájení prvního řízení
před Nejvyšším správním soudem a stála po dobu jeho vedení, konkrétně ode dne 20. 5. 2011
do dne 15. 10. 2012. V té době z ní zbývalo celkem 195 dní a skončila tak uplynutím dne
29. 4. 2013. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne
19. 4. 2013, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 byla žalobci doměřena
před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty.
[5] Městský soud přisvědčil důvodům, pro které žalovaný neuznal výdaj na nákup automobilu
Mercedes-Benz. Městský soud i Nejvyšší správní soud již ve svých prvních rozsudcích
zdůvodnily, že listiny, které stěžovatel předložil k nákupu tohoto vozidla, byly v rozporu: z kupní
smlouvy a pokladních dokladů vyplývalo, že stěžovatel nabyl automobil v roce 2005, kdežto
z technického průkazu (a také z registru motorových vozidel) plynulo, že se tak stalo již v roce
2004. Jelikož stěžovatel nereagoval na výzvu finančního ředitelství v prvním řízení o odvolání
a uvedený rozpor neodstranil, neunesl své důkazní břemeno. Žádné důkazní prostředky neoznačil
a nepředložil ani v dalším řízení o odvolání, městský soud tedy také v nynější věci uzavřel,
že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
[6] Žalovaný dle městského soudu dostatečně odůvodnil své pochybnosti ohledně
správnosti, důvodnosti a prokazatelnosti podaného daňového přiznání v rozsahu odpisů výše
uvedených položek. U notebooku a sedací soupravy stěžovatel neprokázal, že je nabyl
od společnosti CIKOTA Prod. s. r. o. a za jakou pořizovací cenu, která je zároveň vstupní cenou
pro odpisování. Pochybnosti o správnosti odpisu osobního automobilu Fabia plynuly ze zjištění
z registru motorových vozidel, dle kterého stěžovatel automobil již v roce 2003 prodal.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel především tvrdí, že lhůta pro vyměření daně skončila již dne 12. 4. 2013.
Navíc, i kdyby vycházel z úvah městského soudu, výpočet v odůvodnění napadeného rozsudku
je chybný, neboť v době podání první žaloby zbývalo ze lhůty jen 200, nikoli 210 dní.
[8] Dále namítá, že nabytí vozidla Mercedes-Benz prokázal předloženou kupní smlouvou
a pokladními doklady. Přechod vlastnického práva k vozidlu se neodvíjí od zápisu v registru
motorových vozidel, ale od úplného zaplacení kupní ceny, jelikož tak bylo ujednáno v kupní
smlouvě. V roce 2004 byl provozovatelem vozidla, ale nevlastnil jej. Nerozumí, z čeho pramení
pochybnosti žalovaného. Pokud by vozidlo nabyl již v roce 2004, související výdaj by uplatnil
v daňovém přiznání za rok 2004, což se nestalo. Náklady na provoz vozidla byly správcem daně
uznány, stejně jako byl uznán příjem za pozdější prodej vozidla v roce 2005.
[9] K odpisům notebooku, sedací soupravy a osobního automobilu Fabia uvádí, že žalovaný
neprezentoval relevantní pochybnosti o správnosti předložených dokladů, neboť existence všech
věcí byla jasně prokázána.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti prezentuje argumentaci věcně shodnou
s odůvodněním napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Zjistil,
že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou v souladu s §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost je na samé hranici projednatelnosti, jelikož stěžovatel se omezil
na zopakování žalobních bodů, aniž by reflektoval odůvodnění městského soudu. Nejvyšší
správní soud vzal kasační stížnost k věcnému projednání v podstatě proto, že v ní je namítáno
doměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty. Ani k této problematice sice stěžovatel neuvádí
téměř žádnou argumentaci, jedná se však o otázku, kterou soudy přezkoumávají z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal správnost všech souvisejících úvah
městského soudu.
[13] Předesílá nicméně, že obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu, ale také obsah jeho rozsudku
(ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomu srovnej např. rozsudek ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční
a je odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí městského soudu. Pokud tak neučiní, není úkolem Nejvyššího
správního soudu za něj tyto důvody domýšlet a závěry městského soudu přehodnocovat,
a to zvláště za situace, kdy je jeho odůvodnění pečlivě zpracované jako v nynější věci.
[14] K otázce uplynutí lhůty pro vyměření daně Nejvyšší správní soud ve spisech ověřil
správnost skutkových okolností, ze kterých městský soud vycházel. Následně přezkoumal
zákonnost právních důvodů uvedených v napadeném rozsudku. Zcela se ztotožnil s interpretací
relevantních zákonných ustanovení [§47 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, §41 s. ř. s. a §148 odst. 4 písm. a) ve spojení s §264
odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů] a jejich aplikací
na projednávanou věc. Zkontroloval také správnost uvedeného výpočtu. S ohledem
na obsah kasační stížnosti odkazuje na podrobné odůvodnění městského soudu uvedené
na str. 5 odst. 7 a str. 6 odst. 1 napadeného rozsudku a uzavírá, že lhůta pro vyměření daně měla
skončit až 29. 4. 2013, tj. po té, co žalobou napadené rozhodnutí nabylo dne 19. 4. 2013 právní
moci.
[15] Ke kasační argumentaci týkající se nákupu vozidla Mercedes-Benz uvádí, že stěžovatel jí
relevantně nezpochybňuje závěr městského soudu o neunesení důkazního břemene z důvodu
neodstranění rozporu týkajícího se roku pořízení vozidla. Jak uvedl městský soud, oba soudy
tento závěr podrobně zdůvodnily již ve svých prvních rozsudcích a stěžovatel v dalším řízení
o odvolání nepředložil žádné nové důkazy. Za těchto okolností je nasnadě, že hodnocení soudů
bude i nyní zcela stejné a Nejvyšší správní soud proto stěžovatele odkazuje na relevantní část
odůvodnění svého prvního rozsudku sp. zn. 5 Afs 44/2011, zejména na str. 8 a 9.
[16] Nad rámec nutného dodává, že argumentace týkající se prostého provozování vozidla
v roce 2004 a nabytí vlastnictví až v roce 2005 byla rozvinuta až v nynější žalobě,
nikoli v daňovém řízení a nebyla nijak doložena. Irelevantní jsou zmínky stěžovatele,
že kdyby vozidlo nabyl již v roce 2004, související výdaj by uplatnil v daňovém přiznání za rok
2004, a že náklady na provoz vozidla byly správcem daně uznány, stejně jako byl uznán příjem
za pozdější prodej vozidla v roce 2005. Žalovaný správní orgán ani městský soud
nezpochybňovaly, že stěžovatel vozidlo v minulosti provozoval, vlastnil a měl s tím spojené
výdaje. Podstata věci spočívá v tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že se nákup
vozidla uskutečnil tak, jak deklaroval.
[17] Námitkou týkající se odpisů notebooku, sedací soupravy a osobního automobilu Fabia
se stěžovatel zcela míjí s důvody napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
nezpochybňoval existenci těchto věcí, ale u notebooku a sedací soupravy dospěl k závěru
o neunesení důkazního břemene zejména ohledně pořizovací ceny, u osobního automobilu Fabia
poukazoval na to, že jej stěžovatel v roce 2005 již nevlastnil. Tyto důvody stěžovatel v žalobě ani
kasační stížnosti nijak nezpochybnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst.
1, věty poslední, s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu