ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.431.2017:39
sp. zn. 9 Afs 431/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Tlaková
plynárna Ústí nad Labem a. s., se sídlem Havířská 346/100, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 11. 2017, č. j. 15 Af 80/2015 – 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2015, č. j. 18529/15/5200-11432-702271 (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr
Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 12. 2013,
č. j. 2129827/13/2501-24803-507381 (dále jen „platební výměr“), kterým byla žalobkyni doměřena
daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010.
[2] Z daňového spisu a rozhodnutí žalovaného vyplývá, že správce daně odmítl jako daňově
uznatelné náklady částku ve výši 12 879 820 Kč, kterou žalobkyně uplatnila jako náklady
na demolici budov, které vlastnila ve svém areálu v katastrálním území Trmice, v Ústí nad Labem,
a na související práce. Správce daně proto platebním výměrem doměřil žalobkyni daň z příjmů
právnických osob za výše uvedené zdaňovací období ve výši 2 447 200 Kč a stanovil jí výši
penále 489 440 Kč.
[3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, které Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) vyhověl. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2017,
č. j. 15 Af 80/2015 – 131, proto rozhodnutí žalovaného zrušil. Uvedl pro to dva důvody. Zaprvé,
žalovaný podle krajského soudu zatížil své řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí, protože použil jako důkazní prostředek protokoly o výslechu svědků (Tomáše
Smrčky a Dana Charváta) převzaté ze dvou odlišných daňových řízení s jinými daňovými subjekty
(GENOVA spol. s r. o., respektive TEKO Trmice, a.s.). Žalovaný opřel svá skutková zjištění
o tyto podklady, přestože žalobkyně navrhovala, aby byl výslech uvedených svědků proveden
v „jejím“ daňovém řízení. Žalovaný užití těchto podkladů odůvodňoval tím, že výslech v jiném
daňovém řízení byl proveden k rozhodným skutečnostem (tedy ohledně provedení a rozsahu
sporných demoličních prací) a výslechu byl přítomen advokát, který zastupoval i žalobkyni
v „jejím“ daňovém řízení.
[4] Krajský soud výše uvedené stanovisko žalovaného nesdílel. Odkázal na zásadu přímosti
a bezprostřednosti, které se odrážejí v právu žalobkyně být přítomna výslechu svědků a klást
jim otázky. Navržený důkaz výslechem svědků proto nemůže být nahrazen listinným důkazem
zachycujícím jejich výslech v jiném řízení. Přítomnost advokáta, jenž je současně i zástupcem
žalobkyně, není podstatná, protože hájil zájmy svých klientů, společností GENOVA spol. s r. o.
a TEKO Trmice a. s., nikoli zájmy žalobkyně. Nelze vyloučit, že by z pozice zástupce žalobkyně
pokládal svědkům jiné otázky. Použitím protokolů o výsleších uvedených svědků proto došlo
k porušení §96 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), které mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí
vyslovil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno.
[5] Jako druhý zrušovací důvod krajský soud vytkl žalovanému vadu spočívající v tom,
že nebyl proveden navrhovaný výslech svědka M. M., jenž byl v rozhodném období členem
představenstva žalobkyně, nicméně tato funkce mu zanikla dříve, než byl jako svědek ze strany
žalobkyně navržen. V této souvislosti krajský soud poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která nepřipouští výslech členů statutárních orgánů jako svědků (například
rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541). Krajský soud však zdůraznil, že pokud
funkce v představenstvu navrženému svědkovi již zanikla, jeho dřívější členství ve statutárním
orgánu žalobkyně nebylo překážkou, aby byl v řízení jako svědek vyslechnut. Daňové orgány
mohly k předchozímu angažmá přihlédnout při hodnocení výpovědi, nicméně nebyly oprávněny
provedení tohoto důkazu odepřít.
[6] Rozsudek krajského soudu žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel polemizuje s oběma důvody pro zrušení jeho rozhodnutí. Co se týče důvodu
prvního, poukázal zejména na rozsáhlé dokazování (výslechy čtyř svědků, listiny a informace
od stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem a další podklady získané od třetích osob)
provedené v daňovém řízení vedeném se žalobkyní. Stěžovatel návrhu na výslech dvou svědků
(tedy T. S. a D. Ch.) nevyhověl, protože tito svědci - byť v jiném daňovém řízení - neuvedli
žádné informace, které by zpochybněná plnění (tedy provedení demoličních prací) potvrdily.
[8] Stěžovatel poukazuje na to, že zástupce žalobkyně byl výslechům navržených svědků
v jiných daňových řízeních přítomen, byť jako zástupce dodavatele a subdodavatele zakázky
na demoliční práce zadané žalobkyní. U zastoupení těchto osob a žalobkyně se však nejednalo
o zastoupení klientů, jejichž zájmy jsou protichůdné. Otázky správce daně navíc směřovaly
obecně k tomu, které firmy pracovaly v té době v areálu žalobkyně na demoličních pracích
a naopak nesměřovaly výlučně k postavení daňových subjektů odlišných od žalobkyně (tedy
k postavení TEKO Trmice a.s. a GENOVA spol. s r. o.). Správce daně při těchto výsleších nijak
neomezoval otázky právního zástupce. Ten si byl vědom, že zastupuje v jiném řízení i žalobkyni
a v případě hrozící protichůdnosti zájmů svých klientů by do výslechů jistě zasáhl. Stěžovatel
též poukazuje na to, že kromě společného zástupce v daňovém řízení, JUDr. L. P., žalobkyně a
společnost GENOVA mají (což platilo i v rozhodné době) také totožný statutární orgán, pana L.
M. Prostřednictvím obou osob byla žalobkyně obeznámena s konáním výslechu svědků.
Stěžovatel dále podrobně rozebírá a hodnotí výpovědi svědků s tím, že podle něj obsah těchto
výpovědí nepřinesl potvrzení skutkové verze žalobkyně.
[9] Stěžovatel také odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 6 Afs 117/2014 – 49, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01,
z nějž zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu vychází. Podle Ústavního soudu
neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze ospravedlnit, pokud tento důkaz není
s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
„vypovídací potencí“. Stěžovatel se domnívá, že opakované výpovědi navržených svědků
by ji neměly, a proto by nepřispěly k objasnění skutkového stavu. Z tohoto důvodu nedošlo
k zásahu do práv žalobkyně, jež by byl takové intenzity, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušil.
[10] Ani s druhým zrušovacím důvodem napadeného rozsudku (týkajícím se neprovedení
výslechu bývalého člena představenstva žalobkyně – M. M.) stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na
§8 odst. 1, věta první daňového řádu a užívá analogii s právní úpravou zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád; dále jen „o. s. ř.“ (konkrétně odkazuje na §126a o. s. ř., ve spojení s §131 o.
s. ř.). Z toho dovozuje, že bývalého člena statutárního orgánu daňového subjektu nelze
v daňovém řízení vyslechnout jako svědka, týká-li se výslech období, kdy vykonával svoji funkci.
I když tedy M. M. přestal být dne 27. 12. 2011 členem představenstva žalobkyně, případný
výslech by se stále vztahoval k období, kdy tuto funkci vykonával (tedy zdaňovacího období roku
2010). Proto by se vůči žalobkyni, jako účastníku daňového řízení, nejednalo o výslech svědka
jako osoby odlišné od žalobkyně, jak požaduje daňový řád. Stěžovatel na podporu svého názoru
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 237/2017 – 23.
[11] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2,
věta první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Co se týče kasační námitky směřující proti prvnímu zrušovacímu důvodu krajského soudu
(neprovedení výslechů svědků v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti žalobkyně),
Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že totožnou otázku již řešil ve svém rozsudku
ze dne 15. 3. 2018, č. j. 6 Afs 379/2017 - 54, ve věci žalobkyně GENOVA spol. s r. o. (dále jen
„rozsudek GENOVA“); všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.
V uvedeném případě soud rozhodoval rovněž o kasační stížnosti žalovaného - Odvolacího
finančního ředitelství - proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu, kde důvodem pro zrušení
rozhodnutí žalovaného bylo také neprovedení výslechů svědků a užití protokolů z výslechů
těchto svědků provedených v daňovém řízení s jinými daňovými subjekty. I v tehdejší věci
žalovaný argumentoval tím, že žalobkyně měla stejného zástupce jako daňové subjekty v jiných
řízeních. Je zde tedy dána velmi úzká podobnost nyní projednávané věci a věci rozhodované
v rozsudku GENOVA.
[15] Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné citovat rozhodnou část rozsudku
GENOVA, která se věnuje právě otázce užití protokolů o výsleších svědků v jiném daňovém
řízení. Soud tehdy odkázal na svoji předcházející judikaturu (zejména na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. ledna 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Dále
uvedl: „Z posledně citovaného rozsudku (tj. rozsudku č. j. 2 Afs 24/2007 - 119; pozn. soudu) vyplývají
též podmínky, za nichž mohou protokoly o výpovědi svědků pořízené v jiných řízeních sloužit jako podklady
pro rozhodnutí. (1) Nesmějí být pořízeny účelově proto, aby správce daně zabránil daňovému subjektu
v přítomnosti u výslechu svědka a ve výkonu práva klást svědkovi otázky; (2) výslechy musejí být provedeny
v souladu se zákonem; a (3) musejí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se s jejich obsahem mohl seznámit
a případně navrhnout další důkazy. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu
s jinými důkazy provedenými v daném daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, přičemž – je-li možno
příslušného svědka předvolat – nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech, při němž mu budou nejasnosti
předestřeny. Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje -li to daňový subjekt, ledaže se jedná
o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení.“
[16] Rozsudek GENOVA dále odkázal na §93 odst. 3 daňového řádu s tím, že „[t]oto
ustanovení provedení výslechu svědka, jehož výpověď je zachycena v protokolu, který správce daně zamýšlel použít
jako důkaz v jiném daňovém řízení, neváže na splnění žádných podmínek – s výjimkou situací, kdy výslech
svědka není reálně možný (například v případě jeho úmrtí – srov. důvodovou zprávu k §93 daňového řádu,
sněmovní tisk č. 685/0, 5. volební období, www.psp.cz). Stěžovatel tedy nemohl odmítnout provést výslech
(navržených svědků – pozn. soudu) proto, že při své předchozí výpovědi tito svědci neuváděli potřebné
podrobnosti o zakázce na demoliční práce a neuvedli nic, co by prokázalo tvrzení žalobkyně, že společnosti
NOWAK a CST pro ni skutečně práce v souvislosti s touto zakázkou provedly.“
[17] Rozsudek GENOVA také odmítl argument žalovaného, že postačovalo,
pokud se výslechu svědků v jiném daňovém řízení zúčastnil stejný zástupce, jenž zastupoval
žalobkyni - účastníka daňového řízení (v judikované věci jím byla právě společnost GENOVA):
„Je sice pravda, že výslechu svědka H. V. se účastnil zástupce společnosti TPÚ – advokát, který v daňovém
řízení zastupoval i žalobkyni. Daňové řízení se společností TPÚ se však týkalo daňové povinnosti této společnosti,
pro niž však bylo zcela irelevantní, zda žalobkyně pro plnění svého závazku provést pro ni demoliční práce
využila služeb subdodavatelů či nikoli. Zástupce společnosti TPÚ tudíž neměl důvod ptát se svědka na okolnosti,
které mohly podpořit tvrzení žalobkyně, že demoliční práce pro společnost TPÚ za ni částečně provedli
subdodavatelé. Nelze tudíž dovozovat, jak to činí stěžovatel, že právo žalobkyně klást svědkovi otázky vykonával
její zástupce, který během výslechu svědka V. působil jako alter ego zcela odlišného subjektu.“
[18] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel, že „[s]těžovatel tím, že na žádost
žalobkyně nevyslechl (navrhované) svědky, porušil §93 odst. 2 a 3 a §96 odst. 5 daňového řádu, a zatížil
tak své řízení podstatnou vadou. Stěžovatel totiž na jednu stranu vycházel z nezákonných důkazů, neboť
k použití protokolů o výslechu těchto svědků jako listinných důkazů nebyly splněny zákonné předpoklady.
Zároveň tyto svědky nevyslechl, i když k tomu byl podle §93 odst. 3 daňového řádu povinen bez ohledu
na to, jak důležité jejich výpovědi mohly být. Lze v zásadě konstatovat, že pokud stěžovatel výpovědi těchto svědků
nepovažoval za podstatné pro posouzení daňové povinnosti žalobkyně, neměl z daňového řízení se společností TPÚ
přebírat protokoly o jejich výsleších. Pokud tak však učinil, musel současně respektovat právo žalobkyně
požadovat výslech těchto svědků ve 'svém' daňovém řízení.“
[19] Jak je uvedeno výše, v projednávané věci jde prakticky o totožnou otázku, tedy
o přípustnost užití protokolů výslechů svědků z jiného daňového řízení. V projednávaném
případu z daňového spisu a zprávy o daňové kontrole (č. l. 34 vyhledávací části daňového spisu)
vyplývá, že žalobkyně navrhla výslech T. S. již v řízení před správcem daně, „opakovaný“ výslech
D. Ch. a znovu výslech T. S. navrhovala žalobkyně i v odvolacím řízení. Podobně jako
v rozsudku GENOVA i zde žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na
zákonnost jeho rozhodnutí, pokud návrhům žalobkyně nevyhověl a jako důkaz bez dalšího
použil protokoly o výslechu navržených svědků v jiném daňovém řízení.
[20] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom, že žalovaný vedl
daňová řízení s různými členy skupiny dodavatele, respektive subdodavatelů žalobkyně, a že tito
členové byli navzájem personálně propojeni. Za těchto okolností se může zdát racionální úvaha,
že bude vhodné z hlediska procesní ekonomie provádět výslechy svědků vždy jen v jednom
daňovém řízení a pak protokoly z těchto výslechů používat v dalších daňových řízeních s jinými
daňovými subjekty, protože se týkaly vždy stejné skutkové otázky [tedy (ne)provedení
demoličních prací v areálu žalobkyně různými dodavateli a subdodavateli]. Jakkoli je však zásada
hospodárnosti řízení významná, nelze tolerovat, aby v zájmu procesní ekonomie utrpěla výše
zmíněná zásada přímosti a bezprostřednosti.
[21] Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2014 – 49,
kde se mimo jiné uvádí: „Podle judikatury Ústavního soudu v zásadě nelze spatřovat porušení procesních práv
účastníka pouze v tom, že rozhodující subjekt nevyhoví všem jeho důkazním návrhům (nález Ústavního soudu
ze dne 21. března 2002 sp. zn. I. ÚS 55/01, N 36/25 SbNU 279, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Na druhou stranu tento proces nemůže vykazovat prvky libovůle
rozhodujícího orgánu. V souladu s tím Ústavní soud stanovil, že neakceptování důkazního návrhu účastníka
lze ospravedlnit (1) z důvodů nadbytečnosti navrhovaného důkazu; (2) jestliže tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení a (3) pokud důkaz není
s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (nález
Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, N 254/55 SbNU 455).“
[22] Stěžovatel má za to, že důkaz výslechem navržených svědků nemusel být akceptován
z důvodu uvedeného sub (3) citovaného rozsudku. To je však mylné, protože důvod sub (3)
dopadá výlučně na situace, kdy navržený důkazní prostředek nemá vůbec vypovídací hodnotu
pro probíhající řízení, a nemůže tedy přinést žádné informace, které by bylo možné v řízení
smysluplně využít. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo, protože žalovaný se ve svém
rozhodnutí na protokoly z výslechů obou navržených svědků rozsáhle odvolává a tyto důkazní
prostředky evidentně měly vliv na jím učiněné skutkové závěry (viz str. 16 až 18 rozhodnutí
žalovaného ohledně výslechu Tomáše Smrčky a str. 19 až 20 téhož rozhodnutí týkající
se výslechu D. Ch.).
[23] Ve skutečnosti - soudě z obsahu kasační argumentace - stěžovatel míří na jiný důvod
neakceptování důkazního návrhu, a to důvod uvedený sub (1) citovaného rozsudku (viz odstavec
[21] výše), tedy jeho nadbytečnost. Pro lepší pochopení tohoto důvodu je vhodné citovat přímo
odkazovaný nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 118/09). Ten jako nadbytečnost důkazu
označuje „[a]rgument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
Jak je z citované pasáže zjevné, Ústavní soud považuje za legitimní, pokud soud (v nyní
projednávané věci orgány finanční správy) neprovede důkaz nadbytečný, který již nemůže přinést
další objasnění skutkového základu věci. Důležité však je, že i bez takového důkazu je dané
tvrzení „bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno“.
[24] Není úlohou zdejšího soudu, aby v nyní projednávané věci hodnotil, zda by skutková
zjištění žalovaného obstála i bez provedení výslechu navrhovaných svědků. V každém případě
však je zřejmé, že žalovaný tyto důkazy v době vydání svého rozhodnutí jako nadbytečné
nehodnotil, jejich provedení považoval za účelné, avšak učinil tak procesně vadným způsobem.
[25] Co se týče námitky týkající se druhého zrušovacího důvodu napadeného rozsudku
(neprovedení výslechu bývalého člena představenstva žalobkyně – M. M.), Nejvyšší správní soud
stěžovateli přisvědčuje. Naopak je nutné korigovat názor krajského soudu, podle něhož lze tuto
osobu vyslechnout jako svědka, protože v době výslechu již nebyla členem představenstva
žalobkyně. Obecně je nesporné, že jako svědka nelze vyslýchat člena statutárního orgánu
účastníka řízení, jeho jednání je totiž přímo přičítáno účastníku řízení samému a jeho výslech jako
svědka by mohl být mimo jiné v rozporu se zásadou zákazu sebeobvinění. V tomto ohledu
krajský soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a vhodně citoval z jeho
rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541.
[26] Spornou je však otázka, zda zánik funkce člena statutárního orgánu vede k tomu,
že bývalý člen již může být vyslýchán jako svědek, byť by se jeho výslech týkal okolností, které
nastaly ještě v době trvání jeho funkce. Krajský soud na ni odpověděl kladně s tím, že orgány
daňové správy mohly k předchozímu angažmá svědka přihlédnout při hodnocení jeho výpovědi.
[27] Stěžovatel v této otázce příhodně odkázal na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 6 Afs 237/2017 - 23, který se k ní jednoznačně vyjádřil. Podobně jako stěžovatel v kasační
stížnosti i Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku odkázal na právní úpravu §126a o. s. ř.
a k otázce samé uvedl: „Z citované judikatury vyplývá, že bývalého člena statutárního orgánu daňového
subjektu nelze v daňovém řízení vyslechnout jako svědka, týká-li se výslech období, kdy vykonával svoji funkci.“
M. M. tedy nemohl být v daňovém řízení vyslýchán jako svědek, jelikož se výslech měl týkat
právě období, ve kterém vykonával funkci člena představenstva žalované.
[28] I když je z výše uvedeného důvodu nutno korigovat názor krajského soudu, napadený
rozsudek přesto obstojí, neboť první zrušovací důvod rozsudku krajského soudu je zákonný,
jak je vyloženo v odstavcích [14] až [24] výše. V dalším řízení tedy žalovaný zajistí provedení
výslechu navržených svědků T. S. a D. Ch., případně zdůvodní, proč jsou tyto výslechy
nadbytečné, a to v rozsahu a způsobem odpovídajícím požadavkům vyjádřeným ve zde citované
judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
[29] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Toto právo by měla mít procesně úspěšná žalobkyně; z obsahu spisu
však není patrné, že by jí v řízení o kasační stížnosti nějaké náklady vznikly. Z výše uvedených
důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu