ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.153.2018:45
sp. zn. 9 As 153/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Aleše Sabola a JUDr. Tomáše Rychlého ve věci žalobců: a) V. P., b) T. Z., c) V. B., d) V.
G., e) P. S., f) V. Ž., všichni zastoupeni Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem
Pekařská 18, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17,
Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: AGROS farmy morava s. r. o., IČO: 49435141,
se sídlem Jungmannova 1337/28, Kyjov, zastoupena Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou
se sídlem Lesnická 787/10, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 A 141/2015-55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 20 183 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně
žalobců Mgr. Reginy Komárkové, advokátky.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 3. 2018, č. j. 9 A 141/2015-55, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ministra zemědělství ze dne
22. 4. 2015, č. j.: 21053/2015-MZE12151, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Ministr zemědělství rozhodl podle §3g odst. 7 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství (dále jen
„zákon o zemědělství“) tak, že nevyhověl námitkám žalobců proti oznámením Ministerstva
zemědělství, Krajské agentury pro zemědělství a venkov Jihomoravský kraj, pracoviště Znojmo
(dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „zemědělská agentura“), ze dne 3. 12. 2014 ve vztahu k žalobci
a) pod č. j. 296/2/2014, ve vztahu k žalobci b) pod č. j. 295/2/2014, ve vztahu k žalobci c)
pod č. j. 294/2/2014, ve vztahu k žalobci d) pod č. j. 298/2/2014, ve vztahu k žalobci e)
pod č. j. 297/2/2014, a ve vztahu k žalobci f) pod č. j. 293/2/2014, o neprovedení ohlášené
změny v evidenci zemědělské půdy podle uživatelských vztahů. Městský soud řízení o žalobách
spojil ke společnému projednání usnesením ze dne 18. 8. 2015, č. j. 9 A 141/2015-15.
[2] Správní orgán I. stupně všem žalobcům oznámil, že neprovedl navržené změny v evidenci
zemědělské půdy podle uživatelských vztahů u příslušných půdních bloků (dílů půdních bloků)
uvedených v oznámeních a nacházejících se ve čtverci 610-1170 v k. ú. X, v k. ú. X, na části k. ú.
X, na části k. ú. X a části k. ú. X. Následně ministr zemědělství námitkám žalobců nevyhověl s
odůvodněním, že v dané věci je třeba vycházet z §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), ve
znění ke dni nabytí právní moci rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský
kraj, pobočka Znojmo, o výměně nebo přechodu vlastnických práv, tj. k 15. 4. 2014. Ministr
zemědělství dospěl k závěru, že podle tohoto ustanovení dosavadní nájemní vztahy zanikají k 1.
říjnu běžného roku. Pokud tedy žalobci podali ohlášení změny dne 29. 4. 2014, bylo ohlášení
předčasné. Jelikož rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv nabylo právní moci 15.
4. 2014, mohly dotčené vztahy zaniknout až k 1. 10. 2014, ledaže by se žalobci dohodli s
dosavadním uživatelem (osobou zúčastněnou na řízení) jinak. K takové dohodě ovšem nedošlo.
Podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění před účinností zákona č.
503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále také
jako „zákon o Státním pozemkovém úřadu“), tj. do 31. 12. 2012, který zánik dosavadních nájemních
vztahů spojoval s právní mocí rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, přitom
nelze použít a nelze ani aplikovat přechodné ustanovení uvedené v §22 odst. 8 zákona o Státním
pozemkovém úřadu, neboť to výslovně řeší jen pravidla řízení o pozemkových úpravách, nikoliv
již však otázku povahy ryze občanskoprávní, jakou je např. otázka existence či zániku nájemních
vztahů, která vyvstává až po definitivním ukončení správního řízení vydáním rozhodnutí ve věci.
[3] Městský soud, který rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
odkázal na důvodovou zprávu k §22 odst. 8 zákona o Státním pozemkovém úřadu, podle
níž bylo v zájmu dosažení právní jistoty účastníků řízení o pozemkových úpravách výslovně
stanoveno, že pokud byl zpracovaný návrh pozemkových úprav již vystaven ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona k veřejnému nahlédnutí, řízení se dokončí podle dosavadních předpisů;
jen pokud by tomu tak nebylo, platila by pro řízení o pozemkových úpravách právní úprava nová.
Řízení o pozemkových úpravách skončilo nabytím právní moci rozhodnutí o výměně nebo
přechodu vlastnických práv dne 15. 4. 2014, tj. až po účinnosti zákona o Státním pozemkovém
úřadu, zpracovaný návrh komplexní pozemkové úpravy pro dané území byl vystaven
k veřejnému nahlédnutí po dobu třiceti dnů již od 30. 1. 2012 do 28. 2. 2012, tedy v případě
žalobců byly splněny podmínky uvedené v §22 odst. 8 věty druhé zákona o Státním
pozemkovém úřadu. Proto měl být aplikován zákon o pozemkových úpravách ve znění
do 31. 12. 2012.
[4] Městský soud dále konstatoval, že zánik nájemních vztahů je spojen s veřejnoprávní
normou. Jelikož zapsání, resp. nezapsání změn v evidenci půdy dle ohlášení nebylo sporné
z hlediska předložených právních titulů k užívání, byl podstatný pouze okamžik, ke kterému mělo
na základě veřejnoprávní normy dojít k zániku dosavadních nájemních vztahů osoby zúčastněné
na řízení a vzniku práva žalobců začít na dotčených pozemcích hospodařit. Nebyl proto důvod
při aplikaci přechodného ustanovení §22 odst. 8 zvažovat veřejnoprávní či soukromoprávní
charakter dotčených norem zákona o pozemkových úpravách nebo dotčených uživatelských
vztahů. V této souvislosti se městský soud neztotožnil s názorem žalovaného, že změna zákona
o pozemkových úpravách dopadá pouze na normy procesní, nikoliv na normy hmotněprávní.
Konstatoval, že zákon o pozemkových úpravách (§12 odst. 2 tohoto zákona ve znění účinném
do 31. 12. 2012) v rámci procesní úpravy stanovil i hmotněprávní normu týkající se okamžiku
zániku dosavadních uživatelských vztahů. Tyto uživatelské vztahy byly úzce spjaty s dřívějším
uspořádáním území (pozemků), a jeho změnou po provedeném řízení o pozemkových úpravách
vyvstala nezbytnost stanovení jejich zániku, aby se mohly uplatnit vztahy odpovídající novému
uspořádání pozemků, a tedy aby právní stav odpovídal stavu skutečnému. Neskončená řízení
o pozemkových úpravách, která splňují podmínky věty druhé §22 odst. 8 zákona o Státním
pozemkovém úřadu, je proto nutné dokončit podle dosavadní právní úpravy účinné ve znění
do 31. 12. 2012. Městský soud neshledal případným ani tvrzení žalovaného, že s ohledem
na přechodné ustanovení uvedené v §25 zákona o Státním pozemkovém úřadu zaniká na základě
rozhodnutí podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách pouze zatímní bezúplatné
užívání s tím, že pokud by si zákonodárce přál, aby tomu tak bylo i u nájemních vztahů, výslovně
by to v přechodném ustanovení uvedl. Podle městského soudu není důvodem pro zařazení této
úpravy do přechodných ustanovení vyřešení střetu dosavadní a nové právní úpravy týkající
se zatímního bezúplatného užívání; stejná právní úprava, tj. zánik těchto vztahů, se totiž i dříve
řídil právní mocí rozhodnutí vydaného podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
Důvodem přesunutí do přechodných ustanovení byl pouze ustupující význam tohoto institutu
v důsledku postupného zániku těchto vztahů.
[5] Ve vztahu k ohlášení změn v evidenci půdy provedeným na základě schválené komplexní
pozemkové reformy městský soud konstatoval, že každý z žalobců doložil příslušné smlouvy
o pronájmu pozemku nebo pachtovní smlouvy. Jestliže rozhodnutí o výměně nebo přechodu
vlastnických práv ze dne 28. 3. 2014 nabylo právní moci 15. 4. 2014 a žalobci podali svá ohlášení
29. 4. 2014, byl správní orgán povinen ohlášené změny provést v souladu s §3g odst. 4 zákona
o zemědělství, neboť dosavadní nájemní vztahy zanikly dnem 15. 4. 2014 a výše citované
ustanovení mu neposkytuje prostor pro uvážení, zda i po splnění zákonných podmínek změny
provede, či nikoliv.
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
jíž se domáhá zrušení napadeného rozsudku pro nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právních otázek soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel předně namítl, že městský soud nesprávně posoudil otázku zániku dosavadních
nájemních vztahů pro účely posouzení oprávněnosti ohlášení změny v evidenci půdy. Tvrdil,
že bylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci
rozhodování o pozemkových úpravách vydáno po dni 1. 1. 2013, nelze na jeho právní důsledky
ve vztahu k dosavadním nájemním vztahům k pozemkům aplikovat zákonnou úpravu účinnou
do 31. 12. 2012. Tato právní úprava byla v době vydání takového rozhodnutí již zrušena. Na tom
nemůže ničeho změnit ani přechodné ustanovení §22 odst. 8 zákona o Státním pozemkovém
úřadu. Toto přechodné ustanovení se totiž podle jeho doslovné dikce zabývá toliko postupem
a procesními pravidly řízení o pozemkových úpravách směřujících teprve k vydání rozhodnutí
a nikoliv již další fází, která nastane po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo
přechodu vlastnických práv.
[8] Svou argumentaci stěžovatel podpořil nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/05
ze dne 11. 7. 2007, rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne
27. 10. 2004 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 99/2008-89 ze dne 15. 1. 2009.
Namítl, že soudní judikatura dovodila, že přechodná ustanovení, která zněla obdobně, jak znělo
přechodné ustanovení uvedené v §22 odst. 8 zákona č. 503/2012 Sb., lze chápat pouze
v procesním, a nikoli hmotněprávním smyslu, přičemž intertemporální ustanovení nemůže mít
ambici upravovat hmotněprávní otázky, a lze je proto vyložit jen procesně.
[9] I v případě, že argumentace stěžovatele uvedená výše není správná, rozhodnutí krajského
soudu dle názoru stěžovatele neobstojí. Rozhodnutí je totiž v rozporu s §12 odst. 2 zákona
o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012. Rozhodnutí pozemkového úřadu
o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav podle §11 odst. 4 nabylo právní moci dne
21. 8. 2012. Žalobci věděli, že v území dotčeném komplexními pozemkovými úpravami užívá
pozemky osoba zúčastněná nařízení (AGROS farmy morava s. r. o.), tehdy podnikající
pod názvem AGROS Vedrovice s. r o., a to jednak na základě nájemních smluv, jednak i z titulu
vlastnictví cca 6,5 ha. Žalobci se dohodli, že hospodaření na vyměněných pozemcích zahájí
již na jaře 2014, když předtím požádali pozemkový úřad o vytyčení hranic pozemků a uzavřeli
nové pachtovní smlouvy s vlastníky vyměněných pozemků s ujednáním, že tyto pachtovní
smlouvy jsou účinné ode dne nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo
přechodu vlastnických práv k pozemkům, tj. v daném případě ke dni 15. 4. 2014. Žalobci
nerespektovali stanovisko osoby zúčastněné na řízení, která trvala na tom, že dosud užívané
pozemky, z nichž část koncem roku 2013 připravila na budoucí úrodu, předá novým uživatelům
až po sklizni úrody a provedení podmítky, nejpozději k 1. 10. 2014. Osoba zúčastněná na řízení,
která byla též vlastníkem pozemků dotčených komplexními pozemkovými úpravami, se s žalobci
nedohodla, proto měli žalobci právo zahájit hospodaření nejdříve k 1. 10. 2014. Ustanovení
§12 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, mohlo platit pouze
v případě, kdy vlastníci uzavřeli dohodu o předmětu komplexních pozemkových úprav,
a pozemky nebyly dotčeny závazkovými vztahy. Taková situace v daném případě nenastala, navíc
osoba zúčastněná na řízení byla zároveň vlastníkem pozemků dotčených komplexními
pozemkovými úpravami. Nedošlo tak k naplnění §12 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2012.
[10] Stěžovatel se neztotožnil ani s právním názorem městského soudu, pokud soud jeho
odkaz na §25 zákona o státním pozemkovém úřadu označil za nesprávný a vytržený z kontextu.
Podle tohoto přechodného ustanovení totiž v souvislosti s vydáním rozhodnutí podle
§11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách výslovně zaniká zatímní bezúplatné užívání
založené zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
Pokud by měl zákonodárce v úmyslu, aby zanikly rozhodnutím podle §11 odst. 8 zákona
o pozemkových úpravách jak zatímní bezúplatné užívání, tak i nájemní vztahy, zcela určitě
by to v přechodných ustanoveních k novele zákona č. 139/2002 Sb. jednoznačně vyjádřil.
[11] Žalobci ve svém vyjádření navrhli kasační stížnost zamítnout. Ztotožnili se s právním
názorem městského soudu na to, v jakém znění má být na věc aplikován zákon o pozemkových
úpravách, naopak nesouhlasili s názorem stěžovatele, že svým postupem porušili
§12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Poukázali rovněž na svou dobrou víru
ve správnost právního výkladu podávaného v průběhu doby orgány státní správy
s tím, že existující nejednotnost v rozhodovací praxi nemůže jít k jejich tíži.
[12] Osoba zúčastněná na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §3g odst. 4 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství (ve znění účinném
do 31. 12. 2014) ministerstvo provede aktualizaci evidence půdy podle ohlášení změny, popřípadě
ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, jestliže
a) údaje v ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení neshledá nepravdivými,
popřípadě neúplnými,
b) ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení je doloženo písemnou dohodou
podle odstavce 3 nebo uživatel, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení
zařazení, předložil doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která
se stala předmětem rozporu podle odstavce 3.
Ministerstvo vydá osobě, která ohlásila změnu, jakož i dalším osobám, pokud se jich změna týká,
oznámení o provedení změny v evidovaných údajích.
[17] Podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012
je schválený návrh závazným podkladem pro rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických
práv, určení výše úhrady a lhůty podle §10 odst. 2, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným
pozemkům a pro zpracování obnoveného souboru geodetických informací. Rovněž je závazným podkladem
pro rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí společná zařízení. Upřesnění
výměr parcel vyplývající ze zaokrouhlení při tvorbě obnoveného souboru geodetických informací není změnou
návrhu. Proti rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného
břemene vydanému na základě schváleného návrhu se nelze odvolat. Tímto rozhodnutím zanikají dosavadní
nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem (§15) k předmětným pozemkům,
kterých se rozhodnutí týká. Ustanovení zvláštního právního předpisu se nepoužije.
[18] Podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění zákona o Státním
pozemkovém úřadu (tj. od 1. 1. 2013) je schválený návrh závazným podkladem pro rozhodnutí
pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše úhrady a lhůty podle
§10 odst. 2, […]. Dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem
k předmětným pozemkům, kterých se rozhodnutí týká, zanikají k 1. říjnu běžného roku. Ustanovení zvláštního
právního předpisu se nepoužije. […].
[19] Zákon o Státním pozemkovém úřadu obsahuje v §22 odst. 8 přechodné ustanovení,
podle něhož řízení o pozemkových úpravách zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí
podle tohoto zákona. Pokud však je zpracovaný návrh pozemkových úprav vystaven ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona k veřejnému nahlédnutí, řízení se dokončí podle dosavadních právních předpisů. […].
[20] Předmětem sporu je primárně otázka, podle jakého znění zákona o pozemkových
úpravách má být určen okamžik zániku právních vztahů k pozemkům dotčeným komplexními
pozemkovými úpravami. Stěžovatel právní úpravu zániku dosavadních nájemních vztahů
(uvedenou v §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách) z řízení o pozemkových úpravách
vyčleňuje s odůvodněním, že jde o ustanovení hmotněprávní. Nejvyšší správní soud tedy v první
řadě posuzoval, zda právní úprava zániku právních vztahů dotčených pozemkovými úpravami
je součástí procesu pozemkových úprav.
[21] Komplexní pozemkové úpravy jsou rozsáhlým procesem s dopady do práv vlastníků
pozemků úpravami dotčených. Cílem úprav je prostorové a funkční uspořádání pozemků.
Pozemky se během úprav scelují nebo dělí tak, aby bylo zabezpečeno jejich využití a vyrovnání
jejich hranic, a vytvořily se tak podmínky pro racionální vlastnické hospodaření. V těchto
souvislostech se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související služebnosti. Součástí procesu
je například soupis a ocenění nároků vlastníků, na jejichž základě se posuzuje přiměřenost kvality,
výměry a vzdálenosti původních a nově navrhovaných pozemků. Vlastníkům pozemků
pozemkový úřad navrhuje nové pozemky, v rámci procesu pozemkových úprav případně
vypořádává spoluvlastnictví. Na základě schváleného návrhu pozemkových úprav je následně
rozhodováno o výměně a přechodu vlastnických práv apod. Řízení o pozemkových úpravách
tedy není čistě procesním postupem směřujícím k vydání rozhodnutí, nýbrž komplexním
postupem s bezprostředními dopady do věcných práv účastníků řízení. Takovým dopadem řízení
projevujícím se v rovině hmotněprávní je i zánik nájemních vztahů v důsledku vydání rozhodnutí
o výměně nebo přechodu vlastnických práv ve smyslu §11 odst. 8 zákona o pozemkových
úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012. Rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických
práv je výsledkem realizovaného procesu pozemkových úprav, úzce jsou proto na předchozí
proces navázány i důsledky takového rozhodnutí. Ty potom ovšem nelze z komplexního procesu
pozemkových úprav vyčleňovat a dovozovat u nich režim odlišný. Nejvyšší správní soud tedy
předně uzavírá, že zánik nájemních vztahů v důsledku vydání rozhodnutí o výměně nebo
přechodu vlastnických práv ve smyslu §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění
účinném do 31. 12. 2012, je součástí procesu komplexních pozemkových úprav. Právní úprava
takového důsledku je potom nedílnou součástí právní úpravy řízení o pozemkových úpravách
podle části druhé zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012.
[22] Pokud tedy přechodné ustanovení uvedené v §22 odst. 8 zákona o státním pozemkovém
úřadu, jímž byl s účinností od 1. 1. 2013 změněn zákon o pozemkových úpravách, hovoří o řízení
o pozemkových úpravách, pak o něm hovoří jako o celém komplexním procesu s dopady
v rovině procesněprávní i hmotněprávní. Není sporu o tom, že řízení o pozemkových úpravách
bylo v předmětné věci zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona o státním pozemkovém
úřadu, není sporu ani o tom, že do tohoto období spadá i okamžik, kdy byl zpracovaný návrh
pozemkových úprav vystaven k veřejnému nahlédnutí. Na daný případ je tedy nutné aplikovat
větu druhou §22 odst. 8 zákona o státním pozemkovém úřadu a okamžik zániku nájemních
vztahů spojit s vydáním rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv ve smyslu
§11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012. K obdobnému
závěru dospěl městský soud, Nejvyšší správní soud se s jeho názorem ztotožňuje. Námitku
nesprávného určení relevantní právní normy městským soudem Nejvyšší správní soud neshledává
důvodnou.
[23] Jak je uvedeno výše, řízení o pozemkových úpravách není čistě procesním postupem
směřujícím k vydání rozhodnutí, nýbrž komplexním postupem s bezprostředními dopady
do věcných práv účastníků řízení. V tom je rozdíl oproti stěžovatelem namítanému zákonu
č. 415/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, kde jsou
ustanovení o řízení od hmotněprávních ustanovení striktně oddělena. Judikatura předložená
žalobcem se proto na posuzovanou věc neuplatní. Nepřiléhavá na danou věc je pak stěžovatelem
namítnutá soudní judikatura vztahující se k aplikaci ústavní záruky článku 40 odst. 6 Listiny.
Závěry soudů se týkaly zásady použití pozdější příznivější právní úpravy při správním trestání,
tedy situace od nyní posuzované věci odlišné.
[24] Lze doplnit, že zákonodárce obecně ve vztahu k řízení o pozemkových úpravách
při změně zákona o pozemkových úpravách zvolil princip nepravé retroaktivity, tzn. právní
vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně
tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem
novým. Tato zásada však v daném případě platí jen potud, pokud nejde o řízení, v nichž byl
zpracovaný návrh pozemkových úprav k 1. 1. 2013 již vystaven k veřejnému nahlédnutí. Je zde
chráněn zvláštní zájem na právní jistotě účastníků řízení za situace, kdy pozemkové úpravy
dospěly do fáze zpracovaného návrhu, tedy do fáze, kdy nejnáročnější část řízení již proběhla.
[25] Neobstojí pak námitka stěžovatele, že rozhodnutí městského soudu je v rozporu
s §12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle tohoto
ustanovení „Pozemkový úřad zabezpečí, aby nové uspořádání pozemků bylo vytyčeno a označeno v terénu podle
potřeby vlastníků, a to nejdříve po nabytí právní moci rozhodnutí podle §11 odst. 4. Vytyčení vlastnických hranic
pozemků, jejichž lomové body jsou v katastru nemovitostí v souvislosti s provedením pozemkových úprav označeny
trvalou stabilizací, nelze opakovaně hradit z prostředků státu. Pokud se vlastníci pozemků nedohodnou
jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla
k 1. říjnu běžného roku, a to i v případě, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle §11 odst. 8.“ Stěžovatel
v této námitce nepolemizuje se závěry městského soudu, nýbrž uvádí nové důvody, proč nemůže
být žádosti žalobců vyhověno. Stěžovatel tedy znovu věcně posuzuje návrh žalobců podle
uvedeného zákonného ustanovení, aniž by tak učinil dříve v žalobou napadeném rozhodnutí.
Stěžovatel v řízení nezkoumal, zda jsou naplněny podmínky pro zahájení hospodaření na nově
vytyčených pozemcích, tj. zda byla sklizena úroda a provedena podmítka. Žalobci se tedy proti
takovým případným důvodům nemohli vymezit ve správní žalobě, nemohl je logicky posoudit
ani městský soud. V daném případě proto nemohou ani kasační důvody směřovat proti
relevantním závěrům krajského soudu. Kasační stížnost je přitom opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti
s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že kasační stížnost se v této námitce opírá o „jiné důvody“ než důvody uvedené
v §103 s. ř. s., a ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. je v tomto rozsahu nepřípustná. Pouze
pro úplnost lze doplnit, že argumentace stěžovatele odkazující na toto ustanovení není
ani přiléhavá. Okolnosti, za nichž lze hospodaření zahájit se neodvíjí výlučně od existence
dohody vlastníků pozemků. Její existence může sice modifikovat zákonem stanovený okamžik
(ukončení sklizně a provedení podmítky), není-li však takové dohody, platí termín zákonem
předpokládaný. Nelze pominout, že podle uvedeného ustanovení takový okamžik nastane
zpravidla (zvýrazněno soudem) k 1. říjnu běžného roku, nejde tedy o okamžik co do data pevně
stanovený.
[26] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele odkazující
na §25 odst. 1, odst. 2 zákona o Státním pozemkovém úřadu. Podle tohoto ustanovení se zatímní
bezúplatné užívání založené zákonem č. 284/1991 Sb., ve znění zákona č. 38/1993 Sb., ke dni
předcházejícímu dni nabytí účinnosti zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, ruší, pokud se účastníci tohoto vztahu nedohodnou jinak. V územích, kde byly
přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, zahájeny pozemkové úpravy, zaniká zatímní bezúplatné užívání rozhodnutím podle
§11 odst. 8.“ Nejvyšší správní soud se sice neztotožňuje se závěrem městského soudu, že toto
přechodné ustanovení neřeší střet dosavadní a nové právní úpravy, neboť řešení tohoto střetu
je samotnou podstatou přechodného ustanovení, avšak seznatelný závěr soudu, že na základě
tohoto ustanovení nelze dovodit aplikaci nové právní úpravy zániku právních vztahů podle
§11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, obstojí. K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje,
že přechodné ustanovení v §25 odst. 2 zákona o Státním pozemkovém úřadu neobsahuje výčet
právních vztahů, které mají zaniknout v důsledku vydání rozhodnutí podle §11 odst. 8 zákona
o pozemkových úpravách, nýbrž navazuje na zrušení zatímního bezúplatného užívání
(nedohodnou-li se účastníci tohoto vztahu jinak) podle odst. 1 citovaného přechodného
ustanovení a je speciálním ustanovením pro případy, kdy jsou tímto způsobem využívány
pozemky dotčené zahájenými pozemkovými úpravami. V takovém případě potom zatímní
bezúplatné užívání zaniká vydáním rozhodnutí podle §11 odst. 8 zákona, nikoliv k 1. říjnu
běžného roku, jak je uvedeno v právní úpravě nové. I zde tedy přechodné ustanovení respektuje
zájem na právní jistotě vlastníků pozemků dotčených pozemkovými reformami, tedy v důsledku
zachovává dopady původní právní úpravy na základě stejného principu, na němž stojí přechodné
ustanovení uvedené v §22 odst. 8 zákona o Státním pozemkovém úřadu.
[27] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byli úspěšní žalobci, soud
jim tuto náhradu přiznal. Výše náhrady je tvořena odměnou za zastupování
advokátkou, a to za jeden úkon právní služby za každého z žalobců snížená o 20 % [§11 odst. 1
písm. d) – vyjádření ke kasační stížnosti; to vše ve spojení s §7 bodem 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §12 odst. 4 zákona č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], tj. 6x 3 100 Kč sníženo o 20%, celkem
14 880 Kč. Náklady právního zastoupení žalobců jsou dále tvořeny paušální částkou ve výši
6x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková výše nákladů, které žalobcům v tomto
řízení vznikly, tedy činí 16 680 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobců je plátkyní DPH,
soud odměnu a náhradu paušálních nákladů zvýšil o náhradu daně z přidané hodnoty ve výši
21%, tj. 3 503 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů
řízení v celkové výši 20 183 Kč, a to ve stanovené lhůtě k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Reginy
Komárkové, advokátky (§149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
nepřiznal žalobcům odměnu za převzetí a přípravu věci jejich zástupkyní, neboť ta zastupovala
žalobce již v řízení o žalobě před městským soudem, a proto musela být s věcí náležitě
seznámena. Se zřetelem k tomu, že rozsudkem městského soudu jim již za převzetí a přípravu
věci byla odměna přiznána, Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přiznání odměny za tento
úkon právní služby. Osobě zúčastněné na řízení pak Nejvyšší správní soud neukládal žádnou
povinnost, s níž by byly spojeny náklady, nenastaly ani okolnosti zvláštního zřetele hodné,
na jejichž základě by jí měla být přiznána náhrada nákladů dalších (§60 odst. 5 s. ř. s ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu