ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.237.2017:30
sp. zn. 9 As 237/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Vijator d.o.o., se sídlem
Preševo – Aliderce, Republika Srbsko, zast. Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem
se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje,
se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2015, č. j. MSK
74672/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 6. 2017, č. j. 22 A 88/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím změnil prvostupňové rozhodnutí Magistrátu
města Ostravy ze dne 2. 2. 2015, č. j. SMO/043941/15/OD/Zát, ve výši uložené pokuty
z 199 000 Kč na 189 000 Kč a v návaznosti na to také upravil celkovou částku pokuty s náklady
řízení z 206 000 Kč na 196 000 Kč. V ostatním prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla stěžovatelka uznána vinnou
ze spáchání správních deliktů podle §42b odst. 1 písm. b), r) a s) zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění v době rozhodné, kterých se dopustila tím, že nákladní
vozidlo tovární značky Scania, mpz SRB RZ VR 053 OO, a přípojné vozidlo tovární značky
Stokota, mpz X, jehož je provozovatelkou, bylo dne 23. 10. 2014 řízeno bez povolení zvláštního
užívání dle §25 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích a byla u něj překročena maximální
délka, hmotnost na nápravu č. 3 a okamžitá hmotnost motorového vozidla podle vyhlášky
Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o
technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
[3] Krajský soud se na podkladě podané žaloby zabýval zejména otázkami souvisejícími
s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces.
[4] Nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle kterého jí bylo znemožněno účinně se hájit, neboť
nebyla seznámena s povahou obvinění v jazyce, kterému rozumí (veškeré písemnosti byly
vyhotovovány v českém jazyce, stěžovatelka je srbskou společností a nebyl jí ustanoven
tlumočník). Zdůraznil, že úředním jazykem správního řízení je podle §16 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jazyk český. Podmínky
k ustanovení tlumočníka dle §16 odst. 3 správního řádu nebyly splněny, neboť ve věci
se nekonalo jednání a stěžovatelka o ustanovení nepožádala. Nedošlo ani k porušení
čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Evropská úmluva“).
Práva tam uvedená jsou zaručena osobě obviněné z trestného činu. Byť se vztahují i na správní
trestání právnických osob, neznamená to, že by byly zcela setřeny rozdíly mezi trestním řízením
a řízením o správním deliktu. Stěžovatelce bylo právo na jednání v mateřštině zaručeno
prostřednictvím možného ustanovení tlumočníka dle §16 odst. 3 správního řádu, k jehož
porušení z výše uvedených důvodů nedošlo.
[5] Výzva k vyjádření se k podkladům rozhodnutí byla doručena řádně na adresu sídla
stěžovatelky (§22 správního řádu). V sídle ji převzala osoba, která potvrdila doručení svým
podpisem a razítkem stěžovatelky, tudíž šlo jednoznačně o osobu, která byla k přebírání zásilek
oprávněna. Krajský soud v této souvislosti dále uvedl, že i kdyby došlo k porušení procesních
ustanovení, stěžejní otázkou je, zda porušení těchto procesních pravidel mohlo zasáhnout
do hmotněprávní sféry stěžovatelky, tedy zda mohlo vést k nezákonnosti napadeného
rozhodnutí. V nynější věci je nesporný skutkový stav a i kdyby došlo k určitému prodlení v době,
než se od řadového zaměstnance dostala zásilka k vedení společnosti, nemohlo by to vést
k nezákonnosti správního rozhodnutí.
[6] Z výše uvedených důvodů nedošlo ani k porušení zásady dvojinstančnosti řízení; správní
orgán nebyl povinen překládat oznámení o zahájení správního řízení ani výzvu k seznámení
se s podklady pro rozhodnutí do srbského jazyka, doručování shledal také jako řádné.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nenaplnění materiální stránky správních deliktů
podle §42b odst. 1 písm. r) a s) zákona o pozemních komunikacích, kterou stěžovatelka odvíjela
od skutečnosti, že jí bylo 24. 10. 2014 (tedy den po spáchání správního deliktu) uděleno
povolení k provedení přepravy výše popsanou jízdní soupravou na trase D2 Břeclav hraniční
přechod – D1 Věřňovice hraniční přechod. Dodatečné předložení povolení nebylo způsobilé
zhojit fakt, že souprava 23. 10. 2014 překročila maximální délku a maximální hmotnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo být neprodleně a v jazyce, kterému
rozumí, seznámena s povahou a důvodem obvinění proti ní podle čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy.
Krajský soud si odporuje, pokud na jedné straně uvádí, že se toto ustanovení vztahuje na správní
delikty právnických osob, na druhé straně ale dodává, že ve věci stěžovatelky tomu tak není.
V nynější věci přitom bylo neprodlené seznámení s povahou a důvody obvinění o to důležitější,
že souběžně bylo vedeno správní řízení s řidičem soupravy. Stěžovatelka, která je subjektem
práva Srbské republiky a jejíž zaměstnanci i členové statutárního orgánu nehovoří česky, nemohla
rozpoznat, že se jedná o jiné řízení.
[9] Dále tvrdí, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Výzva
k seznámení se s podklady rozhodnutí měla být podle §21 odst. 2 správního řádu ve spojení
s §21 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
doručena statutárnímu orgánu stěžovatelky. Jelikož se tak nestalo, stěžovatelka měla výrazně
zkrácený čas na seznámení se s podklady a i v tomto ohledu byla porušena její práva dle čl. 6
odst. 3 Evropské úmluvy. Statutární orgán se o existenci výzvy dozvěděl těsně před koncem
lhůty, okamžitě kontaktoval prvostupňový orgán a požádal jej o prodloužení lhůty, žádosti však
nebylo vyhověno. Krajský soud se v této souvislosti zabýval pouze otázkou zákonnosti
doručování, neposuzoval však otázku prodloužení lhůty k seznámení se s podklady. Nesprávně
také zhodnotil námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
[10] Materiální stránka deliktů dle §42b odst. 1 písm. r) a s) nebyla naplněna. Stěžovatelka sice
souhlasí s náhledem žalovaného, dle kterého je chráněným zájmem dobrý stav vozovky, nicméně
v nynější věci vůbec nepřipadalo v úvahu, že by na vozovce vznikla škoda. Pokud by tomu bylo
jinak, stěžovatelka by následujícího dne neobdržela povolení ke zvláštnímu užívání vozovky.
Krajský soud zcela neporozuměl podstatě její námitky a jeho poukaz na to, že k poškození
vozovky může dojít i při zvláštním užívání, byl mimoběžný. Jednání stěžovatelky nebylo
společensky škodlivé.
[11] Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud se opomněl zabývat její námitkou porušení
zásady ne bis in idem. Uvádí, že své povinnosti porušila pouze tím, že si povolení ke zvláštnímu
užívání obstarala pozdě, §42b odst. 1 písm. r) a s) však neporušila. Skutečnost, že si povolení
neobstarala včas, jí bylo k tíži přičteno dvakrát.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Předmětem přezkumu správních soudů bylo správní rozhodnutí ve věci spáchání
správních deliktů dle §42b odst. 1 písm. b), r) a s) zákona o pozemních komunikacích. Podle
citovaných ustanovení se právnická osoba dopustí správního deliktu tím, že:
b) v rozporu s §25 odst. 1 až 7 užije dálnici, silnici nebo místní komunikaci jiným než obvyklým způsobem nebo
k jiným účelům, než pro které jsou určeny, anebo nedodrží podmínky stanovené v povolení zvláštního užívání,
r) jako provozovatel vozidla provozuje vozidlo, které překročí při nízkorychlostním anebo vysokorychlostním
kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem,
s) jako provozovatel vozidla přikáže, dovolí, svěří nebo umožní řízení vozidla, jehož hmotnost převyšuje hodnoty
stanovené podle zvláštního právního předpisu.
Zvláštním právním předpisem, na který odkazují písm. r) a s), je mj. vyhláška Ministerstva
dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických
podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
[16] Stěžovatelce je kladeno za vinu, že provozovala vozidlo, které dne 23. 10. 2014
přepravovalo nadrozměrný náklad a překročilo maximální hodnoty stanovené vyhláškou
č. 341/2002 Sb. pro délku vozidla, hmotnost na nápravu, okamžitou hmotnost vozidla
a okamžitou hmotnost jízdní soupravy.
[17] Stěžovatelka nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, výklad užitých ustanovení ani jejich
aplikaci na projednávanou věc, má ale za to, že nebyla naplněna materiální stránka deliktů dle
§42b odst. 1 písm. r) a s) zákona o pozemních komunikacích, protože hned následujícího dne,
tj. 24. 10. 2014, získala povolení podle §25 odst. 6 písm. a) a b) zákona o provozu na pozemních
komunikacích ke zvláštnímu užívání pozemních komunikací, které ji opravňovalo převézt náklad
a užívat vozidlo překračující maximální hodnoty. Z toho dovozuje, že její vozidlo nebylo
způsobilé poškodit komunikaci, proto svým jednáním nenarušila ani neohrozila zájem chráněný
citovanými ustanoveními.
[18] Nejvyšší správní soud k tomu ve shodě se žalovaným uvádí, že pro naplnění skutkové
podstaty uvedených deliktů je rozhodující, zda stěžovatelka disponovala povolením ke zvláštnímu
užívání v době provedení kontroly a nízkorychlostního vážení. Vzhledem k tomu, že tomu
tak nebylo, byla povinna dodržet limity stanovené právními předpisy pro obvyklé užívání
pozemní komunikace, čemuž nedostála. Lze se jistě shodnout na tom, že zákon zde chrání zájem
na kvalitě pozemních komunikací, za tímto účelem (a za účelem ochrany bezpečnosti provozu)
nicméně jasně stanovuje, že ke zvláštnímu užívání je nutné mít povolení. Stěžovatelčiny polemiky
o tom, že jejím vozidlem nebyla a nemohla být způsobena škoda, se tedy míjí s podstatou věci.
[19] Stěžovatelka v této souvislosti dále namítá, že došlo k porušení zásady ne bis in idem
a že se krajský soud touto otázkou nezabýval. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že se jedná
o námitku, která nebyla uplatněna v žalobě, v důsledku čehož jednak nelze krajskému soudu
vytýkat, že se jí nezabýval, jednak se v řízení o kasační stížnosti jedná o námitku nepřípustnou
podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka ji poprvé uplatnila až nyní, byť tak nepochybně
mohla učinit již v řízení před krajským soudem.
[20] Dále se zabýval stěžovatelkou tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces,
respektive aspektů práva na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Evropské úmluvy, dle kterých
každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí,
podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnosti
k přípravě své obhajoby.
[21] Ve shodě se stěžovatelkou i krajským soudem předně uvádí, že čl. 6 Evropské úmluvy
se aplikuje i na správní trestání právnických osob, jak vyplývá ze setrvalé judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 29/2007 - 121).
[22] Stěžovatelka se nicméně mýlí ve svém názoru, že s tímto východiskem je rozporný názor
krajského soudu, dle kterého se pravidla stanovená primárně pro obhajobu účastníků trestního
řízení nemusí ve stejném rozsahu aplikovat i na správní trestání. Krajský soud jím totiž neříká nic
jiného, než že čl. 6 odst. 3 se sice na správní trestání aplikuje, neznamená to ale, že je třeba vždy
trvat na bezvýjimečném naplnění všech jeho dílčích aspektů, když nejde o trestní obvinění
v užším slova smyslu. O vnitřně rozpornou úvahu se tedy nejedná.
[23] Je nicméně pravda, že související část odůvodnění napadeného rozsudku vyznívá
poněkud kategoricky, jelikož končí u obecného konstatování a nevysvětluje, jak závažné bylo
obvinění stěžovatelky a jak konkrétně bylo možné slevit z požadavků čl. 6, respektive čl. 6 odst. 3
písm. a), kde je zakotveno právo na seznámení s důvodem a povahou obvinění. Za těchto
okolností mohlo vyjádření krajského soudu na stěžovatelku působit dojmem, že některá práva
související s právem na obhajobu dle čl. 6 se na správní trestání vůbec neužijí, což by byl závěr
nesprávný. Ze strany krajského soudu se nicméně jedná o argumentační nedokonalost, která
neměla vliv na posouzení věci. V napadeném rozsudku je prezentován dostatek dalších důvodů,
pro které nebyly námitky porušení práva na spravedlivý proces důvodné.
[24] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné zejména to, že veškeré výtky stěžovatelky
zůstávají v rovině tvrzení o dílčích nedokonalostech procesního postupu správního orgánu
prvního stupně, aniž by zmiňovala jakýkoli dopad do jejího práva na obhajobu v rámci řízení jako
celku. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva přitom setrvale stojí na základním principu,
že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek (viz rozsudek velkého senátu ESLP
ze dne 16. 11. 2010 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 84 a tam uvedené odkazy
na další judikaturu). Také porušení těchto práv se tedy zkoumá optikou celého řízení, nikoli jeho
dílčích částí.
[25] První pochybení správního orgánu prvního stupně spatřuje stěžovatelka v tom, že nebyla
seznámena s povahou a důvodem svého obvinění ve svém mateřském jazyce, ale pouze v českém
jazyce, kterému nerozumí její zaměstnanci ani členové statutárního orgánu. Požadavek
na neprodlené seznámení s povahou a důvody obvinění v jazyce, kterému obviněná osoba
rozumí, však není samoúčelný. Jedná se o jeden z dílčích aspektů práva na spravedlivý proces,
které ve svém souhrnu směřují k tomu, aby obviněná osoba měla dostatečný prostor prezentovat
svoji obhajobu. Podstatné tedy je, zda bylo obvinění sděleno takovým způsobem, aby osoba měla
dostatečný čas a možnosti obhajobu připravit a uplatnit (srovnej přiměřeně např. rozsudek ESLP
ze dne 14. 11. 2000 ve věci T. proti Rakousku, stížnost č. 22783/95). V nynější věci byla
stěžovatelka od počátku odvolacího řízení zastoupena českým advokátem, který byl nepochybně
schopen veškerá její práva řádně hájit a mohl tedy relevantní skutkové i právní námitky uplatnit
jak v odvolacím řízení, tak v následném řízení před krajským soudem. Stěžovatelka tedy měla
zcela dostatečný prostor pro přednesení své obhajoby.
[26] Totéž lze uvést ke druhému vytýkanému pochybení, které mělo spočívat ve znemožnění
seznámit se včas s podklady pro rozhodnutí. Stěžovatelčin zástupce se po vydání
prvostupňového rozhodnutí s podklady seznámil a měl tedy reálnou možnost v odvolání
či následně podané žalobě zformulovat jakékoli výtky ke zjištěnému skutkovému stavu,
ale nestalo tak. Za těchto okolností nemohlo být porušeno stěžovatelčino právo na obhajobu
podle čl. 6 odst. 3 uvedené úmluvy a její argumentace vyznívá účelově.
[27] Nejvyšší správní soud dále zhodnotil postup správního orgánu prvního stupně a neshledal
v něm nezákonnost.
[28] Námitka, že v řízení prvního stupně měl být ustanoven tlumočník, není důvodná. Podle
§16 odst. 3 správního řádu je jednou z podmínek pro tento postup prohlášení účastníka,
že neovládá český jazyk, k čemuž v řízení před správním orgánem prvního stupně nedošlo
a v odvolacím řízení již stěžovatelka měla českého advokáta.
[29] Poznámka stěžovatelky, že nemohla rozpoznat, že se jedná o jiné řízení než řízení ve věci
přestupku řidiče – fyzické osoby, je nedůvěryhodná. Veškeré listiny týkající se nynější věci byly
adresovány přímo stěžovatelce, nikoli řidiči, z povahy věci musely být jinak identifikovány
(spisovou značkou, jménem účastníka apod.). Sama stěžovatelka navíc uvádí, že v řízení prvního
stupně podnikla kroky k tomu, aby jí byla prodloužena lhůta k seznámení se s podklady
rozhodnutí, z čehož vyplývá, že si musela být vědoma toho, že s ní nějaké řízení bylo vedeno.
Dále z uvedeného plyne, že byla schopna se správním orgánem jednat a nic jí tedy nebránilo
v tom, aby případně prohlásila, že neovládá český jazyk.
[30] Výzva k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ze dne 7. 1. 2015,
č. j. SMO/006911/15/OD/Zát, byla v souladu s §22 správního řádu doručena na adresu sídla
stěžovatelky v cizině, kde ji za stěžovatelku převzala odpovědná osoba vybavená razítkem
společnosti – jednoznačně tedy šlo o osobu, která byla oprávněna zásilku převzít.
[31] Představa stěžovatelky, že by písemnosti mohl za právnickou osobu přebírat vždy pouze
člen statutárního orgánu, je zcela odtržená od reality a není ani pravda, že by takovou úpravu
obsahoval správní řád. Ze stěžovatelkou citovaného §21 odst. 2 správního řádu ve spojení s §30
správního řádu a §21 občanského soudního řádu naopak jasně vyplývá, že písemnosti
doručované do vlastních rukou jsou za právnickou osobu oprávněni převzít nejen členové
statutárního orgánu, ale také pověření zaměstnanci, vedoucí odštěpného závodu a prokuristé.
[32] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, dle které se krajský soud opomněl zabývat
zákonností postupu správního orgánu prvního stupně spočívajícího v neprodloužení lhůty
k seznámení se s podklady rozhodnutí. Stěžovatelka v žalobě pouze v souvislosti s argumentací
týkající se doručování výzvy k seznámení s podklady poznamenala, že lhůta nebyla prodloužena
a nebylo přihlédnuto k nesprávnému doručení výzvy a skutečnosti, že sídla správního orgánu
a stěžovatelky jsou od sebe vzdálena přibližně 1 200 km. Otázkou zákonnosti doručení výzvy
se krajský soud zabýval. Ve zbytku je uvedené konstatování prostým vyjádřením nesouhlasu
s postupem správního orgánu, které nenaplňuje požadavky na formulaci žalobního bodu
ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a krajský soud na něj tedy reagovat nemusel.
[33] Se závěrem krajského soudu, dle kterého v nynější věci nedošlo k porušení zásady
dvojinstančnosti řízení, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil. Jelikož nepřisvědčil námitkám
pochybení správního orgánu prvního stupně, je zjevné, že není opodstatněné od nich odvozené
porušení zásady dvojinstančnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu