ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.430.2018:27
sp. zn. 9 Azs 430/2018 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) S. A., b) nezl. K. B.,
oba zast. Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1272/21,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2018, č. j. OAM-244/ZA-ZA11-P10-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
31. 10. 2018, č. j. 41 Az 2/2018 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci a) a b) (dále „stěžovatelé“, příp. „stěžovatelka a), stěžovatel b)“) se kasační
stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jím
rozhodl, že se stěžovatelům neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] V průběhu správního řízení vyšlo najevo, že důvodem žádostí stěžovatelů je snaha
o legalizaci pobytu a setrvání na území České republiky s manželem a otcem. Dalším důvodem
jsou špatné životní podmínky v Uzbekistánu. Žalovaný správní orgán ani krajský soud neshledaly
tyto důvody azylově relevantními.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatelé podávají kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Mají
za to, že krajský soud měl zkoumat konkrétní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatelé v kasační stížnosti předesílají, jaké důsledky bude mít zamítnutí jejich žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Těmito bude především rozdělení rodiny a vycestování
do Uzbekistánu, kde je nebezpečná politická i bezpečnostní situace. Stěžovatelé tvrdí,
že v Uzbekistánu nejsou dodržována základní lidská práva a svobody a že osobám vracejícím
se z ciziny hrozí výslechy a nepovolení opětovného vycestování do ciziny. Stěžovatelka a)
má obavy z omezení náboženské svobody a pronásledování, neboť vyznává sunnitský islám.
Uvádí, že z důvodu radikalizace islámu v zahraničí bylo v Uzbekistánu zakázáno nosit šátky pod
hrozbou pokuty. Stěžovateli b) by bylo vycestováním zásadním způsobem zasaženo do jeho
předškolní docházky a narušena sociální vazba s otcem. Stěžovatelé navrhují zrušení rozsudku
krajského soudu a v kasační stížnosti žádají o odkladný účinek.
[4] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu,
který se podrobně zabýval důvody uvedenými stěžovateli v jejich azylovém příběhu, které však
neshledal azylově relevantními. V rozhodnutí žalovaného neshledal soud žádná pochybení
či nezákonnost. Žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelky a) učiněná ve správním řízení, z nichž bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti
o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelů je legalizace pobytu na území ČR za účelem realizace
rodinného života. Ze správního spisu nevyplývá žádný předpoklad, že by stěžovatelé byli
po návratu do vlasti reálně vystaveni jakémukoli pronásledování ve smyslu ustanovení zákona
o azylu. Žalovaný trvá na tom, že v daném případě nebyly ani důvody pro udělení humanitárního
azylu. Neshledal ani důvody, na základě nichž by bylo stěžovatelům znemožněno realizovat svůj
osobní a rodinný život v zemi svého původu. Uvedl, že pokud stěžovatelé žádají o legalizaci
pobytu v České republice, budou se muset podrobit režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K obavám z omezení náboženské svobody (zakazování
nošení šátků) žalovaný uvádí, že se tyto obavy nezakládají na žádném skutečném zážitku
stěžovatelky a). Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§102
a násl. s. ř. s.).
[6] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[7] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů v mezích
vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu neshledal. Stěžovatelé
v rámci svých tvrzení nepředestřeli žádnou otázku, která by mohla mít obecný dopad
na rozhodovací činnost krajských soudů, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit za účelem
sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl ani z úřední povinnosti z obsahu spisů.
Krajský soud věc posoudil pečlivě, v souladu s právními předpisy i dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ke každé námitce stěžovatelů a skutečnostem tvrzeným v rámci
správního řízení se přezkoumatelným způsobem vyjádřil. Zabýval se rovněž jak otázkou udělení
tzv. humanitárního azylu, tak podmínkami pro udělení doplňkové ochrany. Samotný nesouhlas
se závěry soudu nezakládá důvod přijatelnosti. Jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí
žalovaného jsou náležitě odůvodněna.
[8] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatelů nepřesahuje jejich zájmy natolik,
aby se jí podrobně věcně zabýval.
[9] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nutno podotknout, že stěžovatelé konkrétně
nenamítají, v čem nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu shledávají.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je však natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez
námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Je tomu tak proto, že vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud pečlivě
přezkoumal rozhodnutí žalovaného, námitku nedostatečného zjištění skutečného stavu věci,
posoudil relevantnost a aktuálnost podkladů pro rozhodnutí žalovaného v souvislosti s tvrzeními
stěžovatelky a) a přezkoumatelným způsobem předestřel své závěry o nedůvodnosti žaloby.
Zabýval se rovněž otázkou práva na soukromý a rodinný život, přičemž přezkoumatelným
způsobem vysvětlil, proč jeho porušení neshledal.
[10] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalovaného i krajského soudu, že z obsahu
správního spisu je zřejmé, že jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha
stěžovatelů o legalizaci pobytu na území ČR. Ze soudního spisu je patrno, že stěžovatelé podali
žádost v okamžiku, kdy stěžovatelce a) nebylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu a kdy
jí nastala povinnost po roce a půl opustit území ČR. Sama stěžovatelka a) ve své žádosti
o mezinárodní ochranu uvedla, že její manžel a otec stěžovatele b) je v ČR od roku 2008, nyní již
na základě trvalého pobytu, a stěžovatelé by s ním chtěli zůstat. V Uzbekistánu není práce
a jsou tam obecně špatné ekonomické a životní podmínky. Během správního řízení pak neuvedla
žádné konkrétní skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod azylově relevantní důvody.
Ani v kasační stížnosti, v níž uvádí, jaké dopady pro stěžovatele bude mít navrácení do země
původu, neuvedla stěžovatelka a) žádná konkrétní azylově relevantní tvrzení vycházející z vlastní
zkušenosti. Takovým tvrzením zdejší soud neshledal ani námitku potenciálního nebezpečí
pronásledování z důvodu náboženského vyznání, kdy stěžovatelka a) jen konstatovala, že byl
v Uzbekistánu vydán zákaz nošení šátků, sama však neuvedla jedinou konkrétní negativní
zkušenost s pronásledováním její osoby z důvodu jejího náboženského vyznání. Věcné závěry
krajského soudu o tom, že snaha o legalizaci pobytu na území ČR za účelem realizace rodinného
života není relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, jsou v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou krajský soud případně odkazuje (k tomu
srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60,
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, nebo ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
dostupné na www.nssoud.cz).
[11] K námitce porušení extrateritoriálního účinku, v daném případě s ohledem na otázku
do jaké míry by byl stěžovatelům znemožněn jejich rodinný, případně soukromý život v jejich
zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit jim
přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto
účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu, zdejší soud uvádí, že neshledal, že by v daném
případě mohlo dojít k takové intenzitě případného zásahu do rodinného života, aby byly
naplněny podmínky pro aplikaci extrateritoriálního účinku (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). Ze správního spisu
nevyplývá, že by manželovi stěžovatelky a) bránil jakýkoli jiný než ekonomický důvod,
aby se vrátil do země původu a společně tam vedl se stěžovateli plnohodnotný soukromý
a rodinný život (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018,
č. j. 9 Azs 137/2018-55). Stejně tak je nutno podotknout, že stěžovatelům nebrání po návratu
do země původu podstoupit kroky k získání legálního pobytu na území ČR podle ustanovení
zákona o pobytu cizinců a v případě kladného výsledku následně realizovat rodinný život
na území ČR. Na tomto místě soud připomíná, že i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva vyplývají poměrně přísné podmínky pro nastoupení tohoto účinku (například rozsudek
ze dne 6. února 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98). Ustanovení
článku 8 Úmluvy „neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi“ (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). Z výše uvedených
důvodů zdejší soud konstatuje, že kasační námitka je nedůvodná.
[12] O návrhu na odkladný účinek Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť podle §32
odst. 5 ve spojení s §32 odst. 2 zákona o azylu má podání kasační stížnosti odkladný účinek
ze zákona.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, proto ji podle
§104a odst. 1 s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu