ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.440.2018:44
sp. zn. 9 Azs 440/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) H. P. N., b) C. T.
N., c) nezl. N. T. D., d) nezl. H. T. H., e) nezl. N. V. H., f) P. T. L. H., g) nezl. N. K. T. H.,
h) nezl. N. N. T. V., ch) N. T. P. T., i) P. V. K., j) L. T. L., k) nezl. N. T. A., l) nezl. N. T.Q.,
m) V. T. M. H., n) V. T. Y., o) nezl. T. T. A. P., p) H. T. M., q) nezl. P. D. D., r) nezl. T. M.
H., s) N. T. T., t) P. T. H., u) nezl. P. T. D., v) nezl. P. T. L., w) V. T. H., x) nezl. D. P. L., y)
P. T. B., z) nezl. L. T. K., aa) nezl. L. V. S., ab) B. T. T., ac) nezl. N. H. L., ad) CH. T. T., ae)
nezl. CH. M. D., af) nezl. CH. H. Ch., ag) N. T. Q., ah) D. T. S., ach) nezl. N. D. M., všichni
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem Chu Van An 13, Hanoi, adresa pro
doručování: Organizační útvar Ministerstva zahraničních věcí, Loretánské náměstí 101/5,
Praha 1, ve věci ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační
stížnosti žalobců j), k), l) a ag) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018,
č. j. 3 A 131/2018 - 136,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti žalobců k) a l) se za s t av u je .
II. Žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti žalobců k) a l) n e má pr á v o na náhradu
nákladů řízení.
III. Kasační stížnost žalobců j) a ag) se zamítá.
IV. Žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti žalobců j) a ag) n emá právo na náhradu
nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný zveřejnil dne 1. 2. 2018 na své úřední desce a webových stránkách informaci,
že žadatelé o termíny osobního podání žádosti o dlouhodobý či trvalý pobyt za účelem sloučení
rodiny nebo za účelem studia si musí sjednat schůzku prostřednictvím e-mailu, do jehož
předmětu musí uvést aktuální alfanumerický kód, který žalovaný zveřejní na webových stránkách.
Tento kód platí do naplnění kapacity a obnovuje se po uplynutí čtyř týdnů. Dále žalovaný
na svých webových stránkách uvedl, že nový alfanumerický kód bude zveřejněn 31. 5. 2018
v 11 hodin. Zástupce žalobců se v tuto hodinu pokusil otevřít webové stránky žalovaného
za účelem získání alfanumerického kódu a zaslání e-mailů žalobců, to se mu však z důvodu chyby
na stránkách žalovaného podařilo až ve 13 hodin. Žádnému z žalobců nebyl termín schůzky
poskytnut z důvodu naplnění kapacity. Náhodnou kontrolou webových stránek žalovaného
zástupce žalobců následně zjistil, že žalovaný pro podezření na manipulaci e-mailového
objednávání objednávky zaslané pod původním kódem zrušil a uvedl, že nový kód zveřejní
v 16 hodin. Po zveřejnění nového kódu zástupce žalobců opakovaně zaslal e-mailem objednávky,
termín však žalobcům opět nebyl poskytnut pro naplnění kapacity.
[2] V neposkytnutí termínu pro osobní podání žádosti žalobci spatřovali nezákonný zásah
žalovaného, proti kterému se bránili žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud v záhlaví uvedeném rozsudku konstatoval,
že nepřidělením konkrétního termínu na základě žádostí ze dne 31. 5. 2018 nebyli žalobci
zkráceni na právu podat žádost o pobytové oprávnění. V reakci na jejich žádosti o sjednání
termínu jim totiž žalovaný sdělil, že z kapacitních důvodů jim termín nebude stanoven
a že systém objednávání mohou využít znovu. Právo žalobců podat další žádost proto nebylo
nijak oslabeno. Žalovaný nejednal ani nezákonně, neboť byl podle §169f zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), mimo jiné s ohledem na kapacitu zastupitelského
úřadu, oprávněn stanovit způsob sjednávání termínů pro podávání žádostí. Podle městského
soudu je s ohledem na organizační poměry žalovaného 160 zpracovaných žádostí měsíčně
dostatečný počet. Ačkoliv mají cizinci právo podat žádost o pobytové oprávnění, nelze z něj
dovodit, že v každý okamžik musí být žadatelům o stanovení termínu vyhověno. Městský soud
proto žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobci j), k), l) a ag) (dále „stěžovatelé“) podali proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Z §169f zákona o pobytu
cizinců vyplývá, že žadateli, pokud o něj požádá, musí být termín schůzky k podání žádosti
poskytnut. Nestane-li se tak, jedná se o nezákonný postup bez ohledu na to, že žalovaný
je oprávněn požadovat předchozí sjednání schůzky. Pokud chtěl městský soud posoudit
přiměřenost počtu volných termínů, měl porovnat počet uvolňovaných termínů s počtem
zasílaných e-mailů. Počet termínů (160) a počty zasílaných e-mailů (více než tisíc) jsou totiž
v tak hrubém nepoměru, že počet termínů lze jen stěží označit za přiměřený, nadto je s ohledem
na organizační poměry žalovaného (zejména volnou kapacitu přepážek) velmi nízký. Stěžovatelé
by se proto mohli o nový termín marně ucházet měsíce nebo dokonce roky. Objednací systém
tedy v současnosti trpí stejnými nedostatky, jakými trpěl systém Visapoint. Vzhledem k tomu,
že se jedná především o pobytová oprávnění za účelem slučování rodin, je postup žalovaného
v rozporu s právem na rodinný život a směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“). Postupem žalovaného bylo navíc přímo zasaženo
do práva žalobců na podání žádosti, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nemožnost sjednat si jeden konkrétní
termín osobního podání žádosti neznamená, že termín nebude poskytnut zájemci v přiměřené
době či nikdy. Po soudu nelze požadovat, aby do budoucna obecně stanovoval, kolik
opakovaných pokusů o registraci by přesáhlo mez přiměřenosti. Počet doručených e-mailů
s žádostí o registraci k podání žádosti nadto nevypovídá o schopnosti žalovaného poskytnout
zájemcům termín osobního podání v přiměřené době, neboť počet registračních e-mailů značně
převyšuje počet reálných žadatelů kvůli tomu, že někteří z nich posílají e-maily opakovaně.
Například dne 31. 5. 2018 zaslalo pouhých 9 žadatelů celkem 2 500 e-mailů. Tento problém
žalovaný vyřešil zavedením pravidla, že pokud žadatel v rámci jednoho registračního termínu
zašle více než jeden e-mail, všechny jeho objednávky jsou pro daný termín vyřazeny,
což v registračním termínu v lednu 2019 vedlo k poklesu počtu žádostí na 250. Námitku zásahu
do práva na rodinný život stěžovatelé vznesli poprvé až v kasační stížnosti,
a proto je nepřípustná. Nemožnost objednat se v jeden konkrétní termín k podání žádosti nadto
nedosahuje intenzity zásahu do rodinného života. Postup žalovaného není ani v rozporu
se směrnicí 2003/109/ES, neboť ta ponechává na členských státech, jaké prostředky zvolí
k dosažení cílů v ní stanovených. Požadavek registrace k osobnímu podání žádosti nepřekračuje
diskreci poskytnutou členským státům, neboť sleduje legitimní cíl spočívající v nutnosti zajistit
efektivní organizaci vízové agendy. Ze směrnice 2003/109/ES ani z judikatury Soudního dvora
Evropské unie nelze dovodit požadavek, aby byl žadateli poskytnut termín k osobnímu podání
žádosti na základě prvního pokusu o registraci.
[5] Stěžovatelé v replice k vyjádření žalovaného uvedli, že ani po novém opatření kapacita
žalovaného nedostačuje k uspokojení zájmu o podání žádosti. Soud měl povinnost zabývat
se kapacitou žalovaného k vyřizování žádostí, neboť své rozhodnutí odůvodnil tím,
že ji považuje za dostatečnou, a pokud pro její překročení nebyl stěžovatelům poskytnut termín
k podání žádosti, jednalo se o nezákonný zásah. Pokud by byla ochrana žadatelům poskytnuta
teprve po několikaměsíční neúspěšné snaze o registraci, jednalo by se o ochranu neefektivní.
Žadatelé by nadto neměli žádný způsob, jak vyhodnotit, kdy se již jedná o nezákonný zásah.
Závěrem stěžovatelé poukázali na čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou
a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních,
publikované vyhláškou č. 98/1984 Sb., podle kterého mají občané Vietnamu zaručen volný
přístup k orgánům České republiky příslušným v rodinných věcech.
[6] Stěžovatelé k) a l) vzali podáním doručeným soudu dne 14. 1. 2019 kasační stížnost
v plném rozsahu zpět.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Řízení o kasační stížnosti stěžovatelů k) a l) soud výrokem I. zastavil podle §47 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., jelikož byla vzata zpět a projev vůle, kterým se tak stalo,
je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti.
[9] Kasační stížnost stěžovatelů j) a ag) není důvodná.
[10] Podle stěžovatelů z §169f zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pokud žadatel požádá
o termín schůzky k podání žádosti, musí mu být poskytnut, jinak se jedná o nezákonný zásah,
nehledě na povinnost sjednat si schůzku předem. Tuto argumentaci považuje soud za zavádějící.
Podle §169d zákona o pobytu cizinců [ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického
nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.
Cizinec je tedy povinen podat žádost o vydání povolení, v projednávaném případě
k dlouhodobému a trvalému pobytu, osobně, přičemž tuto povinnost soud ve své judikatuře
již dříve akceptoval jako legitimní požadavek (rozsudek ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 1/2011 - 69)
a stěžovatelé ji ani nijak nerozporují.
[11] Zákon o pobytu cizinců dále v §169f stanoví, že [ž]adatel je povinen si předem sjednat termín
osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce. Soud v rozsudku
ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013 Sb. NSS, konstatoval, že „žadatel o vízum,
jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny)
při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především předvídatelné a běžným žadatelem
obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž je nutno počítat i možnost podat
žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti obracet se na neoficiální
zprostředkovatele.“ Stěžovatelé tudíž mají právo podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému
či trvalému pobytu. Toto právo však může být, jak soud uvedl v citovaném rozsudku, podmíněno
předchozím splněním procedurálních podmínek, mezi něž patří také povinnost sjednat si termín
osobního podání žádosti. Sjednávání termínů musí nutně odrážet a zohledňovat na straně jedné
organizační, technické a personální možnosti daného zastupitelského úřadu a na straně druhé výši
poptávky po těchto termínech (rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 33).
Je proto nutné odmítnout argument, že pokud žadatelé požádají o přidělení termínu k osobnímu
podání a není jim s odkazem na naplnění kapacity poskytnut, jedná se bez dalšího o nezákonný
zásah. O ten by se totiž mohlo jednat teprve tehdy, pokud by byla nemožnost podat žádost
doprovázena také dalšími okolnostmi; řadou z těchto okolností se soud v minulosti již zabýval,
přičemž svou judikaturu přehledně shrnul v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, zabývajícím se fungováním systému Visapoint.
Soud proto nepovažuje za důvodnou námitku, že neposkytnutí termínu stěžovatelům
k osobnímu podání žádosti o trvalý či dlouhodobý pobyt představuje bez dalšího nezákonný
zásah.
[12] Stěžovatelé nicméně dále také namítají, že současný systém žalovaného pro sjednávání
termínů k osobnímu podání žádosti o trvalý či dlouhodobý pobyt trpí stejnými nedostatky jako
výše zmiňovaný Visapoint. K tomu soud v prvé řadě uvádí, že žalovaný je oprávněn stanovit
systém sjednávání termínů k osobnímu podání žádosti o trvalý či dlouhodobý pobyt. Jak totiž
rozšířený senát konstatoval v rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, „[p]rávě v zemích jako Vietnam
či Ukrajina se nabízí ke zvládnutí administrace žádostí využití informačních technologií. Tyto technologie
však musí být používány způsobem, který strukturuje masu žadatelů podle pravidel, která nejsou svévolná
a která pokud možno vyloučí rozhodování o žádostech na základě jiných než racionálních a férových kritérií.
Jakýkoli jiný postup, a to v kterékoli fázi administrace žádostí, může být podle okolností nezákonným zásahem,
proti kterému se dotčené osoby mohou bránit zásahovou žalobou. […] Je na veřejné správě, jakým způsobem
‚technicky‘ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených
nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém
horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije
informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické
regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje
však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho,
že nejsou zneužívány či používány svévolně.“ V rozsudku č. j. 8 As 90/2011 - 62 soud obdobně uvedl,
že veřejnou správou zavedená pravidla „nesmějí (např. svojí neprůhledností, bezdůvodnými průtahy,
prostorem pro nekontrolovatelnou libovůli příslušných úředníků či jinými podobnými vlastnostmi) představovat
faktickou překážku podávání takových žádostí a nesmějí ani nepřímo působit k tomu, aby odrazovala žadatele
od jejich podávání. Chce-li stát regulovat počet žádostí, má tak učinit zejména tím, že předem stanoví pravidla,
z nichž bude plynout, které žádosti pravděpodobně nebudou mít naději na kladné vyřízení (součástí takovýchto
předem stanovených pravidel může být i jistě prvek náhodnosti zakomponovaný do procedury vyřizování žádosti,
bude-li mít spravedlivou podobu, např. losování žadatelů o určitý typ víza), či tím, že za vyřízení žádosti stanoví
poplatek, jehož výše bude mít jistou odrazující, omezující a regulační funkci.“
[13] Soud dlouhodobě kritizoval fungování systému Visapoint, jakož i dílčí postupy
zastupitelských úřadů (rozsudek č. j. 10 Azs 153/2016 - 52), a proto je pochopitelné, že žalovaný
od tohoto systému upustil a nahradil jej systémem jiným. Podle stěžovatelů nový systém
sjednávání termínů k osobnímu podání žádosti o dlouhodobý či trvalý pobyt trpí stejnými
nedostatky jako Visapoint, tato tvrzení však nijak nedokládají. Ze zjištěného skutkového stavu
nevyplynulo, že by tento systém fungoval svévolně, neprůhledně, diskriminačně, neracionálně
či neférově. V případě stěžovatelů ani nelze hovořit o tom, že by jim tento systém dlouhodobě
znemožňoval podat žádost o udělení povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu,
neboť zásahovou žalobu podali již po dvou neúspěšných pokusech o sjednání termínu,
které učinili v jeden den. Úkolem soudů ve správním soudnictví není předcházet budoucím
a hypotetickým nezákonným zásahům. V projednávaném případě sice došlo k výpadku
webových stránek žalovaného, kde byl zveřejněn alfanumerický kód, tento výpadek však žalovaný
dostatečně vysvětlil tím, že se jednalo o cílený útok. Případné manipulaci a s ní spojeným
znevýhodněním poctivých žadatelů žalovaný zabránil a podmínky pro žadatele narovnal tím,
že žádosti o sjednání termínu podané při tomto výpadku anuloval a zveřejnil nový alfanumerický
kód společně s novým termínem pro sjednávání termínů osobního podání žádosti. Ani tento
postup nelze považovat za libovolný či neracionální, a tudíž za nezákonný ve smyslu vymezeném
výše citovanou judikaturou.
[14] Stěžovatelé spatřují nezákonný zásah především v počtu termínů, které žalovaný uvolňuje
k podání žádosti o trvalý či dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, přičemž městský soud
se podle nich nedostatečně a nesprávně vypořádal s otázkou přiměřenosti tohoto počtu. Úkolem
soudu však není určovat veřejné správě, jakým konkrétním způsobem má organizovat svou
činnost. Jak ostatně uvedl již v rozsudku ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 33, ze kterého
městský soud vycházel, „[t]rvání na respektování úředních hodin jednotlivých agend zastupitelského úřadu
není přímým zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Jakkoliv má násobně vyšší poptávka po podání žádostí na ZÚ
Hanoj za důsledek, že nikoliv všichni žadatelé mohou být v každý okamžik úředních hodin uspokojeni, fakt,
že se na některého žadatele nedostane řada, je pouhým nepřímým důsledkem regulace správního úřadu v podobě
úředních hodin. […] Správní úřad při výkonu své pravomoci v zahraničí nemá stejné technické a personální
možnosti jako správní úřady na území České republiky a jeho provoz je podstatně nákladnější než provoz
tuzemských správních úřadů. S přihlédnutím ke zvláštní povaze výkonu státní správy v zahraničí a z toho
vyplývajících omezení nezakládá pociťovaná nedostatečnost kapacit, resp. umožnění osobního podání žádosti ještě
nezákonnost takového postupu správního orgánu.“ Obdobně v rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 - 52
rozšířený senát konstatoval, že „si je vědom, že zejména v zemích, kde existuje vysoký přetlak poptávky
po zaměstnání v České republice nad nabídkou, kterou je Česká republika z politických, společenských
a ekonomických důvodů ochotna akceptovat (typicky Vietnam či Ukrajina), musí existovat systém,
který efektivně, tedy zejména za únosných nákladů, jež ponese český stát, dokáže zvládnout velkou masu žádostí
o pobytová oprávnění nejrůznějšího druhů, z nichž převážné většině nebude vyhověno. Česká republika
má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet
jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb.“ Intervence soudu
by byla na místě v okamžiku, pokud by sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o trvalý
či dlouhodobý pobyt nebylo s ohledem na kapacitu a organizaci žalovaného v podstatě možné,
případně pokud by nebylo možné v přiměřené době. O takový případ se však v nyní
projednávané věci nejedná. Soud již výše uzavřel, že stěžovatelé nebyli dlouhodobě neschopni
žádost o povolení k dlouhodobému či trvalému podat. NSS se ztotožňuje také se závěrem
městského soudu, že počet žalovaným uvolňovaných termínů zjevně není nepřiměřený. Městský
soud měl podle stěžovatelů porovnat počet uvolněných termínů s počtem zasílaných e-mailových
žádostí. Jak nicméně uvedl žalovaný ve svém vyjádření, počet zaslaných e-mailů nutně
neodpovídá počtu zájemců o osobní podání žádosti o dlouhodobý či trvalý pobyt, přičemž tento
problém je ze strany žalovaného aktivně řešen. Ani tuto námitku proto soud neshledal důvodnou.
[15] Je tedy namístě ztotožnit se s městským soudem v tom, že postup žalovaného v daném
případě nepředstavoval nezákonný zásah, neboť se stěžovateli nebylo zacházeno způsobem,
který by jim svévolně, iracionálně či diskriminačně znemožňoval podání žádosti. Tím spíše
nemohlo jít o zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jak stěžovatelé uváděli.
[16] Stěžovatelé konečně namítli, že postup žalovaného je v rozporu se směrnicí
2003/109/ES a právem na rodinný život, a poukázali také na Smlouvu mezi Československou
socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech
občanských a trestních. Vzhledem k tomu, že tyto námitky stěžovatelé neuplatnili již v žalobě
a soud nemá povinnost k ní přihlížet z úřední povinnosti, jedná se o námitky nepřípustné podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Protože soud řízení o kasační stížnosti stěžovatelů k) a l) zastavil, výrok o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti těchto stěžovatelů je odůvodněn ustanovením §60 odst.
3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[18] Soud dále ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelů j) a ag) není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatelů j) a ag) se opírá o §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli ve věci úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu