ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.132.2020:26
sp. zn. 1 Afs 132/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. B., zastoupen JUDr. Ing.
Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem se sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 2. 2017, č. j. 4881/17/5200-10424-711507, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 15 Af
24/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj vydal dne 25. 5. 2016 tři platební výměry, kterými
žalobci sdělil penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani silniční
za zdaňovací období roku 2003 (č. j. 1470588/16/2509-50521-505464, v celkové výši 28.110 Kč);
2004 (č. j. 1470620/16/2509-50521-505464, v celkové výši 48.157 Kč) a 2005 (č. j.
1471078/16/2509-50521-505464, v celkové výši 7.069 Kč). Žalovaný napadeným rozhodnutím
zamítl žalobcova odvolání a platební výměry potvrdil.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl.
[3] Soud vyhodnotil jako opožděnou námitku (uplatněnou v replice ze dne 2. 5. 2017), podle
které celkový proces vybírání a vymáhání daňových nedoplatků je v současné době v rozporu
s dobrými mravy, neboť žalovaný činil úkony přerušující běh promlčecích lhůt až na samém
konci šestileté lhůty a v mezidobí žalobce nijak nezpravil o existenci nedoplatku ani jej nevyzval
k jeho úhradě.
[4] Krajský soud připomněl, že sdělení předpisu penále daňovému subjektu není omezeno
samostatnou lhůtou, nýbrž je vázáno na běh promlčecí lhůty pro vybrání daně (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005-35). Úkon směřující
k vybrání zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu pro vybrání a vymáhání
daně, přerušuje též lhůtu pro sdělení předpisu penále (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014-56). V posuzované věci byl běh lhůt pro vybrání
a vymáhání daně ve smyslu §70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků opakovaně přerušen
úkony správce daně podle §70 odst. 2 a odst. 5 téhož zákona. Tato ustanovení na daný případ
dopadají, a to s ohledem na přechodná ustanovení obsažená v §264 odst. 5 a odst. 14 daňového
řádu. Ve vztahu ke všem třem zdaňovacím obdobím došlo v důsledku vydání rozhodnutí
o zřízení zástavního práva ze dne 7. 4. 2010 k novému běhu promlčecí lhůty od 1. 1. 2011.
Dalším úkonem správce daně prodlužujícím lhůtu ve smyslu §160 odst. 3 daňového řádu
o šest let pak nepochybně bylo i vydání exekučního příkazu ze dne 8. 10. 2015 na srážky ze mzdy,
pročež konec lhůty nově připadá minimálně na den 8. 10. 2021 (nutno brát v potaz, že probíhající
exekuce nepřetržitě staví tuto lhůtu). Dalším úkonem správce daně prodlužujícím lhůtu ve smyslu
§160 odst. 3 nového daňového řádu o šest let bylo i vydání exekučních příkazů ze dne
14. 4. 2016 na prodej nemovitých věcí. Nově konec lhůty připadl bez dalšího minimálně
až na den 14. 4. 2022. V neposlední řadě další úkon správce daně významně prodlužující lhůtu
představuje rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 7. 4. 2010. Zřízení zástavního práva
s ohledem na §160 odst. 6 daňového řádu brání nástupu účinku promlčení vůči zajištěnému
nedoplatku po dobu 30 let od zápisu zástavního práva, k čemuž došlo dne 9. 4. 2010, a proto
konec lhůty připadá až na 9. 4. 2040.
[5] V žalobcově věci nedošlo k uplynutí lhůty pro vybrání samotných daňových nedoplatků,
a proto nemohlo ani dojít k jejímu uplynutí v případě penále za prodlení úhrady daňových
povinností na dani silniční za daná zdaňovací období.
[6] Námitku, že správce daně žalobce nezpravil o provedených úkonech, neměl krajský soud
za důvodnou. Z obsahu správního spisu totiž jednoznačně vyplývá, že veškerá rozhodnutí, která
byla vydána ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, obsahovala řádná poučení tak,
aby odpovídala zákonnému rozsahu poučení, které bylo zakotveno v §32 odst. 2 písm. f) zákona
o správě daní a poplatků. I rozhodnutí vydaná za účinnosti daňového řádu obsahovala řádná
poučení tak, aby odpovídala zákonnému rozsahu poučení, které je zakotveno v §102 odst. 1
písm. f) daňového řádu.
[7] Žalobcovo pojetí „zpravení ze strany správce daně“ jde zřetelně nad rámec zákonné
úpravy ohledně poučovací povinnosti, kterou mají finanční orgány vůči daňovým subjektům
v jednotlivých stádiích daňového řízení. Skutečnost, že žalobce je právním laikem, nezakládala
povinnost žalovaného poskytovat žalobci poučení o důsledcích rozhodovací činnosti pro žalobce
v hmotněprávní rovině.
[8] Soud proto pro nadbytečnost nepřikročil k dokazování účastnickým výslechem žalobce
a znaleckým posudkem, které žalobce navrhl za účelem údajného ozřejmění doručování
jednotlivých písemností v daňovém řízení. Skutkový stav byl v tomto směru náležitě zachycen
ve správním spise.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti rozsudku krajského soudu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel nejprve zrekapituloval obsah žaloby, vyjádření žalovaného i obsah napadeného
rozsudku. Nesouhlasí s napadeným rozsudkem, neboť napadené rozhodnutí žalovaného
je nezákonné a trpí vadami. Vadami je stižen rovněž napadený rozsudek, neboť krajský
soud nezohlednil žalobní námitku týkající se porušení dobrých mravů, kterou měl za opožděnou.
Krajský soud nadto nesprávně a nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav věci,
když neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy (výslech stěžovatele a znalecký posudek).
Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
[11] Pro úplnost stěžovatel uvádí, že bylo namístě užití diskreční pravomoci správního orgánu.
Podle stěžovatele totiž není výše penále v souladu s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „s. ř.“), neodpovídá okolnostem případu a zcela zjevně odporuje dobrým mravům.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu. Námitka rozporu s dobrými mravy byla opožděná. Soud řádně zdůvodnil,
proč považuje provedení navržených důkazů za nadbytečné, a vypořádal všechna tvrzení
uplatněná v žalobě. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Soud na úvod připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti
do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu.
Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
[15] Kasační soud zdůrazňuje, že stěžovateli se již v předcházejícím řízení dostalo dostatečné
a srozumitelné odpovědi na veškeré jeho námitky. Stěžovatel v kasační stížnosti nepřináší žádné
relevantní argumenty, kterými by zpochybňoval vyřčené právní a skutkové závěry. V kasační
stížnosti převážně buďto opakuje argumentaci uvedenou v žalobě, aniž by reagoval na věcné
vypořádání žalobních námitek krajským soudem, případně toto vypořádání pouze obecným
způsobem označuje za nedostatečné či nesprávné. Na takto nekonkrétní tvrzení může kasační
soud reagovat, veden dispoziční zásadou, toliko ve stejné míře obecnosti.
[16] Soud konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Krajský soud se řádně
vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě. Závěr krajského soudu, že námitka týkající
se porušení dobrých mravů je opožděná, byl správný. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby
a řádné uplatnění žalobních tvrzení (srov. §72 odst. 1 a §72 odst. 1 s. ř. s.) uplynula dne
3. 4. 2017, námitka porušení dobrých mravů však byla uplatněna až v replice ze dne 2. 5. 2017
(č. l. 28). Krajský soud proto nepochybil, pokud ji pro její opožděnost věcně nevypořádal.
Kasační námitka požadující užití „diskreční pravomoci správního orgánu“ a související
argumentace §2 odst. 4 s. ř. nebyla uplatněna v žalobě, je proto nepřípustná (§104
odst. 4 s. ř. s.).
[17] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně
jeho výslechem a znaleckým posudkem, a to za účelem ozřejmění doručování jednotlivých
písemností ve správním řízení. Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud
rozhodne, který z navržených důkazů provede. Soud tedy není povinen provést všechny důkazy
navržené účastníkem řízení. Pokud však soud důkaznímu návrhu nevyhoví, musí vyložit, z jakých
důvodů navržené důkazy neprovedl. Neučinil-li by tak, byl by jeho rozsudek nepřezkoumatelný
z důvodu existence tzv. opomenutých důkazů.
[18] Takovou vadou však přezkoumávaný rozsudek krajského soudu netrpí. Krajský soud
v bodu 27 rozsudku srozumitelně vyjádřil, že provedení důkazu výslechem stěžovatele
a znaleckým posudkem za účelem ozřejmění doručování písemností považuje za nadbytečné,
neboť správní spis poskytuje náležitou oporu pro posouzení otázky doručování písemností.
Stěžovatel odůvodnění neprovedení důkazů zpochybňuje tvrzením, že krajský soud „nekriticky
přijal skutkový stav vytvořený žalovaným „na míru“ předmětné věci“. Toto obecné tvrzení nijak
nezpochybňuje závěr krajského soudu (se kterým kasační soud souhlasí), že skutkový stav byl
zjištěn dostatečně a nachází oporu ve správním spisu.
[19] Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v závěru, že stěžovatel byl řádně
zpraven o úkonech správce daně směřujících k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatků,
které měly vliv na běh promlčecí lhůty. Jak podrobně zrekapituloval krajský soud v bodu 15
rozsudku, stěžovateli byly veškeré relevantní písemnosti doručeny do vlastních rukou oproti
vlastnoručnímu podpisu - výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 24. 10. 2005
doručil správce daně stěžovateli dne 13. 1. 2006, tři platební výměry ze dne 11. 11. 2009 dne
7. 12. 2009, rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 7. 4. 2010 dne 23. 4. 2010, exekuční
příkaz ze dne 8. 10. 2015 doručil plátci mzdy stěžovatele dne 8. 10. 2015 a exekuční příkazy
ze dne 14. 4. 2016 doručil správce daně stěžovateli dne 29. 4. 2016. Stěžovatelovo tvrzení,
že mu tyto písemnosti nebyly řádně doručeny, resp. že si této skutečnosti není vědom,
tak nenachází oporu ve správním spisu.
[20] Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl o úkonech směřujících k vybrání, zajištění
nebo vymožení nedoplatku řádně zpraven, měly tyto úkony účinek předpokládaný zákonem,
tedy prodloužení základní šestileté lhůty pro vybrání a vymožení daně (§70 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků). Sdělení předpisu penále je pak vázáno právě na běh promlčecí lhůty
pro vybrání a vymožení daně (srov. rozsudek ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005 – 35,
a usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009-265, č. 2317/2011 Sb. NSS).
Daňového dlužníka lze vyrozumět o předpisu penále nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje
vybrání nedoplatku, jenž je základem pro určení penále. Tato lhůta začne plynout od data
původní splatnosti daně. Úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který
přerušuje lhůtu pro vybrání a vymáhání daně, pak přerušuje i lhůtu pro sdělení předpisu penále
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014 – 56, č. 3336/2016
Sb. NSS).
[21] V posuzované věci se staly daňové nedoplatky splatnými v roce 2004 (za zdaňovací
období roku 2003), v roce 2005 (za zdaňovací období roku 2004) a v roce 2006 (za zdaňovací
období roku 2005). Pochyby o tom, že právo vymáhat nedoplatek není promlčeno, nemohou
v dané věci nastat již z toho důvodu, že rozhodnutím ze dne 7. 4. 2010 zřídil správce daně
k zajištění předmětných nedoplatků na dani silniční za všechna zdaňovací období zástavní právo
k nemovitostem zapsaným na LV č. X a č. X pro k. ú. L. u C., obec L., a k nemovitostem
zapsaným na LV č. X pro k. ú. L., obec L. Tento úkon byl ve vztahu ke všem nedoplatkům
učiněn v rámci základní šestileté lhůty pro vybrání a vymáhání daně ve smyslu §70 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků. Zástavní právo podle tohoto rozhodnutí bylo do katastru nemovitostí
zapsáno dne 9. 4. 2010. Nepochybně tak došlo k prodloužení lhůty ve smyslu §70 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků o 30 let ode dne zápisu zástavního práva do katastru, tedy až do 9. 4.
2040. Ani lhůta pro sdělení penále za prodlení úhrady daňových povinností proto dosud
neuplynula.
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s výkladem pojmu „zpravení“ zastávaným
stěžovatelem.
[23] Podle §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je-li proveden úkon směřující k vybrání,
zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí
kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. Zpravením daňového subjektu
ve smyslu tohoto ustanovení je nutno rozumět poskytnutí informace o tom, že správce daně
určitý úkon provedl. Nejvyšší správní soud má shodně s krajským soudem za to, že součástí
povinnosti zpravit daňový subjekt však již není povinnost hmotněprávního poučení daňového
subjektu o důsledcích učinění takového úkonu. Správce daně obecně má povinnost umožnit
osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva a v souvislosti se svým úkonem
jim poskytnout přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze
úkonu potřebné nebo stanoví-li tak zákon (srov. §6 odst. 3 daňového řádu). Daňový řád sice
výslovně nestanoví, že poučovací povinnost se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti,
nicméně z povahy daňového řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen
poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z daňového řádu. Poučovací povinnost
se proto nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení
hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní (srov. obdobně
rozsudek ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 – 214, č. 2235/2011 Sb. NSS). Výklad zastávaný
stěžovatelem, podle kterého by finanční orgány měly společně s oznámením o provedení určitého
úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku daňový subjekt současně
poučit, že takový úkon vede k přerušení a novému běhu promlčecí lhůty, jde zjevně nad rámec
povinností správce daně vymezených v zákoně i nad rámec obecné poučovací povinnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu