ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.103.2020:47
sp. zn. 1 As 103/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Contur
media, s. r. o., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Mgr. Viktorem Hunalem,
advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
The building 91, s. r. o., se sídlem tř. Tomáše Bati 5331, Zlín, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 30 A 46/2019-66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně ne má práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému ani osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a její posouzení krajským soudem
[1] Žalobkyně se žalobou u krajského soudu domáhala ochrany před nezákonným zásahem
žalovaného, který spatřovala ve vydání výzvy ze dne 6. 2. 2019, č. j. KUZL 9565/2019, sp. zn.
KUSP 9565/2019 DOP/MK. Tou žalovaný vyzval žalobkyni jako vlastnici reklamního zařízení
umístěného a provozovaného v silničním ochranném pásmu silnice č. I/49 na pozemku
p. č. 1152/11 v k. ú. Zlín, jenž je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, bez povolení
silničního správního úřadu, k neprodlenému odstranění tohoto reklamního zařízení. Žalobkyně
argumentovala tím, že žalovaný, jako silniční správní úřad, nebyl oprávněn tuto výzvu dle §31
odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vydat, neboť reklamní zařízení
je umístěno v souvisle zastavěném území obce.
[2] Krajský soud nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl. Uvedl, že z dokumentace obsažené ve správním spisu je zřejmé,
že se posuzované reklamní zařízení nachází v ochranném pásmu silnice I/49 [vzdálenost
reklamního zařízení od osy silnice je podstatně kratší než 50 m – viz §30 odst. 2 písm. b) zákona
o pozemních komunikacích]. Pokud tedy chtěla žalobkyně reklamní zařízení nadále provozovat,
měla požádat silniční správní úřad (žalovaného) o vydání povolení k provozování reklamního
zařízení v silničním ochranném písmu ve smyslu §31 zákona o pozemních komunikacích.
Takové povolení ve vztahu k předmětnému reklamnímu zařízení nebylo vydáno (což žalobkyně
nezpochybňuje). Krajský soud proto shledal, že žalovaný byl oprávněn (či přesněji řečeno
povinen) vyzvat žalobkyni k odstranění reklamního zařízení podle §31 odst. 9 zákona
o pozemních komunikacích. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce týkající se žalobčiny
dobré víry, a to s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j.
6 As 311/2016-84, a ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 As 214/2018-48.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (s. ř. s.), ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatelka uvádí, že si je principu povolování reklamních zařízení v ochranném pásmu
vědoma, nicméně poukazuje na skutečnost, že v době schválení umístění reklamního zařízení
v roce 2008 byla mezi všemi dotčenými správními orgány shoda na tom, že se reklamní zařízení
nachází v souvisle zastavěném území. Přitom na této skutečnosti se od doby, kdy došlo
k umístění reklamního zařízení, nic nezměnilo, a to ani v důsledku konkretizace definice „souvisle
zastavěného území“, která byla provedena zákonem č. 152/2011 Sb. V době umístění reklamního
zařízení do dotčeného souvisle zastavěného území bylo v tomto území více jak pět budov
odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno číslo popisné či číslo evidenční a které byly evidovány
v katastru nemovitostí [viz podmínka podle §30 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních
komunikacích], a stejně tak odstupová vzdálenost (potažmo spojnice mezi půdorysy těchto
budov zvětšená po celém obvodu o 5 m) nebyla delší než zákonem požadovaných 75 m
[viz podmínka podle §30 odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích]. Proto se také
nelze nyní dovolávat toho, že v důsledku přijetí zákona č. 152/2011 Sb. došlo k takové změně,
která by snad postavila reklamní zařízení stěžovatelky mimo zákonný rámec. Krajský soud věc
nesprávně právně posoudil.
[5] Stěžovatelka zejména nesouhlasí s odůvodněním obsaženým v odst. 17 rozsudku
krajského soudu a napadený rozsudek považuje za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
Tvrdí, že z její strany naopak předloženým zákresem reklamního zařízení (z aplikace Google
maps), ve kterém je žlutou barvou znázorněno souvisle zastavěné území a zelenou
barvou „spojnice“ mezi jednotlivými budovami [ve smyslu §30 odst. 3 písm. b) zákona
o pozemních komunikacích), které prokazatelně nejsou delší než 75 m, jednoznačně prokázala,
že vymezené území, v němž je umístěno její reklamní zařízení, splňuje veškeré zákonné podmínky
stanovené pro souvisle zastavěné území obce. Namítá, že krajský soud ani nemohl náležitě zjistit
skutkový stav, když tento stěžejní důkaz předložený stěžovatelkou (zákres reklamního
zařízení v dotčeném území) v řízení ani neprovedl (viz vyjádření soudu v odst. 17 napadeného
rozsudku). Pokud by měl krajský soud za to, že tento důkaz ani proveden být nemusel,
s čímž se však stěžovatelka neztotožňuje, pak jej nesprávně a chybně posoudil, stejně
jako nesprávně a chybně posoudil, že se reklamní zařízení nachází mimo souvisle zastavěné
území. Skutkový stav byl v řízení před krajským soudem proto zjištěn nedostatečně a byl chybně
posouzen. Stěžovatelka má za to, že žalovaný a krajský soud v Brně v tomto případě postupovali
ryze formálně, navíc nepřezkoumatelně, a vzhledem k okolnostem daného případu zcela
nepřiměřeně.
[6] Jako separátní otázku je pak nutno posoudit také dobrou víru stěžovatelky. Po celou dobu
umístění reklamního zařízení jednala ve víře, že její reklamní zařízení je umístěno v území platně
(v souladu se zákonem), neboť již v době jeho umístění platila stejná pravidla, která platí nyní,
s tím že konkretizace definice „souvisle zastavěného území“ neměla v tomto projednávaném
případě na umístění reklamního zařízení z právního (ani faktického) pohledu žádného vlivu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že má za jednoznačně prokázané, že posuzované
reklamní zařízení se nachází v silničním ochranném pásmu. Stěžovatelka toto reklamní zařízení
provozovala bez povolení příslušného silničního správního úřadu, a proto bylo povinností
žalovaného podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích vyzvat ji k jeho odstranění.
Žalovaný považuje rozsudek krajského soudu za dostatečně přesvědčivý a řádně odůvodněný,
a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, protože byla-li by tato vada shledána, mohla
by představovat překážku posouzení důvodnosti ostatních kasačních námitek.
[11] Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná. Krajský soud se vypořádal se všemi
žalobními námitkami stěžovatelky. Učinil tak zcela přezkoumatelně a srozumitelně. Z rozsudku
je především zřejmé, o jaké důvody krajský soud své rozhodnutí opřel. Skutečnost,
že stěžovatelka s právním posouzením krajského soudu věcně nesouhlasí, nečiní její námitku
nepřezkoumatelnosti důvodnou. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že by některou z jejích
žalobních námitek krajský soud adresně nevypořádal.
[12] V nyní posuzované věci je předmětem sporu otázka, zda výzva žalovaného k odstranění
reklamního zařízení stěžovatelky provozovaného bez příslušného povolení silničního správního
úřadu (podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích) představuje nezákonný zásah.
Je tedy třeba posoudit, zda stěžovatelka k provozování reklamního zařízení umístěného
na pozemku p. č. 1152/11 v k. ú. Zlín toto povolení podle zákona o pozemních komunikacích
skutečně potřebovala. Pro rozhodnutí věci je pak stěžejní, jestli se posuzované reklamní zařízení
nachází v silničním ochranném pásmu ve smyslu §30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních
komunikacích, jak se domnívá žalovaný, nebo jestli je umístěno v souvisle zastavěném
území (§30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), jak argumentuje stěžovatelka. Nejvyšší
správní soud předesílá, že touto otázkou se již zabýval v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, č. j.
1 As 104/2020-43, který se týkal týchž účastníků řízení (s výjimkou osoby zúčastněné na řízení).
Soud přitom nemá důvod se v projednávané věci od již vyřčených právních závěrů odchýlit,
proto z nich vycházel i při posouzení této kasační stížnosti.
[13] Podle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zřízení a provozování reklamního
zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení silničního správního úřadu.
[14] Podle §31 odst. 9 tohoto zákona je silniční správní úřad povinen „do 7 dnů ode dne,
kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného […] bez povolení vydaného příslušným
silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník
reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy
příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních
dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto
zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost,
zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.“
[15] Podle §30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích se silničním ochranným
pásmem rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy
vozovky nebo přilehlého jízdního pásu silnice I. třídy nebo místní komunikace I. třídy.
[16] Podle §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích souvisle zastavěným územím obce
se pro účely určení silničního ochranného pásma podle tohoto zákona rozumí území, které
splňuje tyto podmínky:
„a) na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné
nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí,
b) mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude
spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov (u oblouků se použijí tečny).
Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov, spolu se stranami upravených půdorysů budov, tvoří území.
Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice,
silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy.“
[17] Nejprve Nejvyšší správní soud uvádí, že z podkladů založených ve správním spisu
jednoznačně vyplývá, že posuzované reklamní zařízení je umístěno ve vzdálenosti do 50 m od osy
vozovky silnice I. třídy č. I/49. Zákres ochranného pásma odpovídá §30 odst. 2 písm. b) a §30
odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Z podkladů obsažených ve spise žalovaného vyplývá,
že v místě, kde se nachází reklamní zařízení stěžovatelky, nejsou v blízkém okolí umístěny žádné
budovy, reklamní zařízení je umístěno mezi silnicí a přiléhajícím parkovištěm. Jak upozornil
již krajský soud, uvedený skutkový stav existující v okamžiku vydání výzvy stěžovatelka žádnými
konkrétními důkazy nezpochybnila. Podklad předložený a označený stěžovatelkou (i k žalobě
a nyní též ke kasační stížnosti – zákres reklamního zařízení z aplikace Google maps) je zachycen
ve spise žalovaného (viz příloha k námitkám stěžovatelky ze dne 21. 2. 2019 ve správním spise)
a shora citovaný skutkový stav nerozporuje. Z tohoto důvodu krajský soud dospěl k závěru,
že by bylo nadbytečné provádět dokazování tímto důkazem připojeným k žalobě.
Nejvyšší správní soud s tímto postupem krajského soudu souhlasí a zdůrazňuje, že stěžovatelka
nijak účinně nezpochybnila shora popsaný závěr žalovaného a krajského soudu,
že dle současných poměrů v území a dle účinné právní úpravy se reklamní zařízení nachází
v silničním ochranném pásmu.
[18] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje rovněž ohledně jím vypořádané
námitky týkající se dobré víry, kterou je správní orgán povinen ctít a chránit. K otázce dobré víry
a legitimního očekávání se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j.
6 As 311/2016-84, v němž uvedl, že „[d]obrá víra, případně legitimní očekávání, kterému by měla být
poskytnuta náležitá ochrana, by mohla být založena pouze tam, kde by žalobkyně obdržela příslušné povolení
správního orgánu, které by se následně ukázalo jako nezákonné, případně by se v důsledku změny zákona
bez odpovídajících přechodných ustanovení stalo nedostatečným.“ Jak zdůraznil již krajský soud, stěžovatelka
v posuzovaném případě neměla zákonem požadované povolení vydané silničním správním
úřadem pro provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu, nelze proto
dovozovat její dobrou víru či legitimní očekávání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 As 214/2018-48).
[19] Pokud tedy žalovaný zjistil, že stěžovatelka v současnosti provozuje reklamní zařízení
bez potřebného povolení dle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, zcela v souladu
se zákonem ji vyzval k odstranění tohoto zařízení (§31 odst. 9 zákona o pozemních
komunikacích). Jak správně uvedl krajský soud, výzva žalovaného nadto není sankcí trestní
povahy, u které by zkoumání dobré víry obviněného mohlo mít význam, a kde by si případná
dobrá víra a legitimní očekávání zasloužily náležitou ochranu. Stěžovatelka nemůže mít umístěno
reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu bez povolení, a žalovaný byl proto povinen
postupovat zákonem předpokládaným způsobem. I kdyby bylo možné dovodit dobrou víru
stěžovatelky, nemohla taková dobrá víra založit oprávnění k setrvání předmětného reklamního
zařízení v silničním ochranném pásmu, a nahradit tak de facto náležité povolení. Tento důsledek,
který se stěžovatelka snaží vyvolat, zcela odporuje zákonu, a nelze jej proto připustit.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly a osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila, proto
soud rozhodl, že se jim náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu