ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.138.2019:28
sp. zn. 1 As 138/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. KUJI 75515/2016, sp. zn. ODSH
1338/2016 Ves, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 2. 4. 2019, č. j. 29 A 248/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 10. 8. 2016 shledal Městský úřad Žďár nad Sázavou žalobce odpovědným
za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla ve smyslu §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla
v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních
komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích, za což mu uložil pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] Porušení pravidel provozu spočívalo v tom, že nezjištěný řidič dne 19. 5. 2016 v 8:54 hod.
na komunikaci I/37 v obci Stržanov u vyústění vjezdu z polní cesty, ve směru jízdy od křižovatky
s komunikací II/350, v rozporu s §18 odst. 4 zákona o silničním provozu řídil vozidlo,
jehož provozovatelem byl žalobce, rychlostí 90 km/h (po odečtu tolerance 3 km/h) v místě,
kde je nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h. Porušení povinnosti bylo zdokumentováno
automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích bez obsluhy.
[3] Rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které žalovaný zamítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský
soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[5] K námitce, že rychlost vozidla nebyla zjištěna automatizovaným technickým prostředkem
bez obsluhy, krajský soud uvedl, že charakter automatizovaného technického prostředku je dán
automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy, k čemuž odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38. Z tohoto rozsudku
vycházel soud i ve věci č. j. 9 As 213/2017-37, na kterou odkazoval žalobce a krajský soud
mu tak nepřisvědčil, že z něj vyplývají odlišné závěry, které potvrzují správnost jeho tvrzení.
[6] Dle krajského soudu nelze rozlišovat mezi automatizovanými technickými prostředky
na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě,
nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích, rozhodující není
ani podoba přístroje. Jediným dělicím kritériem je režim měření, tj. automatický režim,
kdy dochází ke snímání veškerých projíždějících vozidel a zaznamenávání jejich rychlosti,
a manuální režim, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama obsluha
rychloměru.
[7] Krajský soud uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je
zřejmé, že se povahou použitého rychloměru zabýval na str. 5 rozhodnutí v rámci hodnocení
důkazů, kdy konstatoval, že radarový rychloměr Ramer 10C, nastavený v automatickém režimu,
naměřil u vozidla žalobce překročení povolené rychlosti. Žalobce sice v odvolání zpochybnil
skutečnost, že použitý rychloměr splňoval požadavky vyplývající z §125f odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu, své závěry však nijak blíže neodůvodnil ani v odvolání, ani v dalším průběhu
řízení. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 5 As 177/2017 - 49, z něhož vyplývá, že: „Byl-li právní pojem užitý v zákoně o silničním provozu
stěžovateli (ale i obecně) znám, judikaturou již vícekrát vyložen (viz níže), a především je dostatečně srozumitelný
již z jeho jazykového vyjádření, nebylo třeba, aby správní orgány takový pojem v rozhodnutí bez dalšího podrobně
interpretovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 43/2008 - 97).“
Žalovaný se odvolací námitkou žalobce přesto pečlivě zabýval a potvrdil správnost rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně s odkazem na stanovisko Policie České republiky, č. j. PPR-
756-2/ČJ-2013-990440, doplněné o stanovisko Ministerstva dopravy č. j. 51/2014/160-OST/1,
věnující se aplikaci ustanovení §125f zákona o silničním provozu, z něhož mimo jiné vyplývá,
že mobilní měřící technické prostředky nastavené v automatickém režimu (např. měřiče typu
Ramer) se považují za automatizované technické prostředky používané bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
[8] Ani další žalobní námitky krajský soud neshledal důvodnými.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel namítá, že krajský soud se nevypořádal s jeho žalobní námitkou,
která spočívala v porušení jeho práva seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí.
Žalovaný totiž jeho stěžejní námitku, že použitý rychloměr není automatem, vypořádával
na základě stanovisek PČR a Ministerstva dopravy. Tyto podklady však nebyly obsahem spisu,
resp. žalobce nebyl žalovaným vyrozuměn o prováděném dokazování, ani tom, že by spis byl
o tyto podklady doplněn. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 1 As 70/2013 – 58. Rozsudek krajského soudu je tak dle stěžovatele nepřezkoumatelný.
[11] Stěžovatel dále rozporuje závěry krajského soudu týkající se posouzení rychloměru,
kterým došlo ke změření jeho vozidla, jako automatizovaného technického prostředku
bez obsluhy ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu a namítá nesprávné
právní posouzení této otázky.
[12] Mobilní rychloměr Ramer 10C dle názoru žalobce nemůže být považován za automat,
neboť takový rychloměr (resp. měřící vozidlo) musí být předtím, než je s ním započato měření,
řádně ustaven, a to rovnoběžně s vozovkou, což provádí obsluha rychloměru za pomoci výtyčky
a korigováním pozice měřícího vozidla. Obsluha rychloměru rovněž musí dle návodu k obsluze
vybrat vhodné měřící stanoviště, tj. zkontrolovat, zda se jedná o přímý úsek, a dále,
zda se v oblasti nevyskytují předměty, kvůli kterým by mohlo dojít k nežádoucí reflexi.
Tyto úkony nepochybně lze označit za obsluhu rychloměru, nejedná se proto o automatizovaný
technický prostředek používaný bez obsluhy.
[13] Krajský soud pojem „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“
dle stěžovatele vyložil v rozporu se smyslem a účelem §125f zákona o silničním provozu. Účelem
zavedení skutkové podstaty přestupku podle tohoto ustanovení totiž bylo umožnit potrestat
přestupky, které jsou zjištěny automatizovanými rychloměry, kdy není objektivně možné zjistit
řidiče, a je proto možné trestat provozovatele. Pokud však bylo jako zde měření rychlosti
provedeno ze služebního vozidla Policie ČR, tedy nepochybně za přítomnosti policistů, nic
policistům nebránilo v tom, aby zjistili totožnost řidiče.
[14] Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatel na rozsudek ze dne 31. 5. 2018,
sp. zn. 9 As 213/2017.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[17] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud nereagoval na jeho námitku, že mu nebylo
umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí žalovaného, resp. že správní spis
neobsahuje stanoviska Policie ČR a Ministerstva dopravy, na které žalovaný odkázal v souvislosti
s námitkou týkající se automatického rychloměru.
[19] Této výtce musí Nejvyšší správní soud přisvědčit. Ač stěžovatel v žalobě mimo jiné uvedl
tuto námitku, krajský soud se soustředil na vypořádání věcné správnosti závěrů žalovaného
a nevyjádřil se k procesnímu aspektu věci.
[20] Stěžovatel v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí obecně namítl,
že rychloměr Ramer 10C není automatizovaný prostředek používaný bez obsluhy. Žádnou další
konkrétní argumentaci k této otázce nesnesl. Žalovaný se k této námitce vyjádřil jednak
s odkazem na stanoviska Police ČR a Ministerstva dopravy a dále s odkazem na záznam
o přestupku, který je součástí spisu, a z nějž plyne, že měření bylo provedeno v automatizovaném
režimu. Žalovaný pochybil, opřel-li svoje rozhodnutí o stanoviska, která však neučinil součástí
správního spisu, neboť jeho závěr tak v této části nemá oporu ve spisovém materiálu.
Odkaz na tato stanoviska však nebyl jediným důvodem, proč neshledal stěžovatelovu odvolací
námitku důvodnou. Vycházel též z oznámení Policie ČR o odevzdání správního deliktu
a záznamu o přestupku, ze kterého plyne, že rychlost byla změřena měřicím zařízením
nastaveným v automatickém režimu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne,
že záznam, dle něhož bylo měřeno v automatickém režimu, dostatečně prokazuje povahu
technického prostředku (viz rozsudek odkazovaný krajským soudem ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 7 As 282/2016 - 38, či ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019 - 37). Odůvodnění žalovaného
a vypořádání odvolací námitky tedy obstojí i bez části opírající se o stanoviska, jež nebyla součástí
spisu, a skutečnost, že žalovaný neučinil tato stanoviska součástí spisového materiálu tak nemohla
mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí.
[21] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud domnívá, že zrušení rozsudku
krajského soudu pro opomenutí uvedené námitky by bylo v rozporu se zásadou procesní
ekonomie a hospodárnosti řízení. A to tím spíše, že důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud
ani námitku brojící proti věcnému posouzení otázky automatizovaného rychloměru (viz níže).
[22] Dle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu: „Právnická nebo fyzická osoba
za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná
o neoprávněné zastavení nebo stání“.
[23] Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 – 70,
v němž konstatoval, že „žádný právní předpis nedefinuje, co se rozumí automatem ve smyslu §125f odst. 2
písm. a) zákona o silničním provozu. Jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla
pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je
obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky
bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatu je tak dán automatizovaným měřením,
které probíhá bez vlivu obsluhy. (…) V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj
před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna
jeho správná funkčnost. To, že obsluha rychloměr nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště
apod. je pro způsob měření (automaticky nebo manuální režim) zcela irelevantní. Takovou argumentaci by bylo
možné následně vztáhnout k jakémukoliv rychloměru, protože každý (i stacionární) rychloměr musí někdo
nastavit, upravit do správné polohy a dokonce i vybrat měřící stanoviště. Jinak by za automat bylo možno
ad absurdum považovat pouze takový rychloměr, který se sám nastaví, ustaví do správné polohy a dokonce
si vybere samostatně měřící stanoviště, což ani při současném technologickém pokroku není reálně představitelné.
Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat
a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti konkrétního vozidla
nutná součinnost lidské obsluhy. Rychloměry nelze rozlišovat na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou
a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných
stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící
vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama
obsluha rychloměru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38,
ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 - 37). “
[24] V rozsudku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019 - 37, k tomu Nejvyšší správní soud
dodal: „Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že bylo měřeno „v automatizovaném režimu“ (což je uvedeno
na výstupu z rychloměru) nikterak nesouvisí s tím, zda se jedná o automatický technický prostředek, nelze mu
(s ohledem na výše citované závěry) v žádném případě přisvědčit.“
[25] Rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 - 37, na který stěžovatel odkazuje
v kasační stížnosti i žalobě, je založen na stejných, v odst. [23] shrnutých závěrech, které aplikuje,
Nejvyššímu správnímu soudu tedy není zřejmé, jak by měly jeho závěry potvrzovat stěžovatelovu
opačnou argumentaci.
[26] Z výše uvedeného plyne, že není rozhodné, že přístroj někdo v souladu s pokyny nastaví,
umístí na vhodné místo atd. Ani skutečnost, že rychloměr Ramer 10C může být (jako v nynějším
případě) umístěn v policejním autě, z něj nečiní manuální rychloměr, pokud je nastaven
v automatickém režimu, což v nyní projednávané věci dle obsahu správního spisu byl.
[27] Namítá-li nyní stěžovatel, že policistům nic nebránilo ve zjištění řidiče a že účelem §125f
zákona o silničním provozu není „vše řešit s provozovatelem“, jedná se o námitku,
kterou neuplatnil v žalobě, ač tak mohl učinit, a v kasační stížnosti je tak ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustná. Nadto dle výše uvedených kritérií není tato skutečnost pro určení,
zda se jedná o zjištění porušení pravidel silničního provozu prostřednictvím automatizovaného
technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích,
rozhodná. Provozovatel vozidla má navíc vždy možnost řidiče vozidla v průběhu správního
řízení označit (§125h odst. 6 zákona o silničním provozu). Je odpovědností provozovatele,
komu své vozidlo svěří. Zároveň platí, že o takové osobě je provozovatel povinen znát údaje
potřebné pro určení její totožnosti [§10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu].
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu