ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.231.2020:47
sp. zn. 1 As 231/2020 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatelů: a) Beer Bike Prague s.r.o.,
se sídlem Štichova 596/10, Praha 4, b) INVESTER GROUP HOLDING s.r.o., se sídlem
Za Hládkovem 680/12, Praha 6, c) Discover Prague Tours s.r.o., se sídlem Korunní 588/4,
Praha 2, d) Stag Adventures s.r.o., se sídlem Na Petřinách 1247/85, Praha 6, e) Gwern s.r.o.,
se sídlem Benická 519, Nupaky, všichni zastoupeni Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem
Litevská 1174/8, Praha 10, proti odpůrci: Hlavní město Praha, Magistrát hl. m. Prahy,
se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupen Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem
se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
ze dne 27. 11. 2019, č. j. MHMP-2383583/2019/O4/Kf, v řízení o kasační stížnosti odpůrce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 8 A 26/2020 - 78, o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatelé se návrhem podaným u městského soudu domáhali zrušení opatření obecné
povahy ze dne 27. 11. 2019, č. j. MHMP-2383583/2019/O4/Kf, kterým odpůrce vymezil území
v rámci městských částí Praha 1, Praha 2, Praha 4, Praha 5, Praha 6, Praha 7, Praha 8 a Praha 10,
do nichž je zakázán vjezd a kde je zakázáno provozování tzv. beerbiků (pivních kol). Napadené
opatření mělo být v praxi realizováno pomocí zákazových svislých dopravních značek
umístěných po obvodu vymezeného území. Městský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem
napadené opatření obecné povahy zrušil s účinností ke dni právní moci rozsudku. Dospěl totiž
k závěru, že jej vydal věcně nepříslušný správní orgán.
[2] Proti rozsudku městského soudu podal odpůrce (stěžovatel) kasační stížnost, se kterou
spojil návrh na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
II. Důvody návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
[3] Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že na základě vydání opatření obecné povahy zahájil
veškeré činnosti vedoucí k rozmístění dopravních značek, a to na poměrně velké části území
městských částí. V současné době jsou v dotčeném území rozmístěna dopravní značení, která
byla umisťována s cílem dlouhodobé regulace, čemuž odpovídá i charakter upevnění. Upozornil,
že městský soud zrušil opatření ke dni právní moci rozsudku, fakticky ihned po doručení
rozsudku tak pozbylo všechno dopravní značení právního podkladu. Městský soud měl stanovit
jiný okamžik zrušení opatření tak, aby měl stěžovatel reálnou možnost takový požadavek naplnit.
V současné době není možné z důvodu četnosti a rozsahu dopravního značení jakkoliv v takto
krátkém časovém okamžiku zajistit odstranění či zakrytí všech předmětných dopravních značek.
[4] Uvedený stav je dle stěžovatele kritický a neúnosný, jelikož podstatným způsobem
zasahuje do právní jistoty účastníků dopravního provozu. Zároveň zasahuje i do veřejného
pořádku. Případné sankce za porušení dopravního značení totiž budou příslušné orgány na místě
projednávat, avšak následně dojde k jejich rušení, jelikož předmětný zákaz nemá příslušnou
právní oporu. Ochrana veřejných subjektivních práv účastníků silničního provozu spočívající
v zachování právní jistoty tedy převažuje nad individuálními zájmy jednotlivých účastníků, kteří
budou dočasně, do vyřešení předmětného sporu, omezeni v užívání pozemních komunikací.
Újma jednotlivého účastníka silničního provozu spočívající v nemožnosti zpřístupnění části
pozemních komunikací je podstatně nižší než újma vzniklá stěžovateli v podobě zvýšené
administrativy a nákladů na odstraňování dopravních značek, a zejména než újma hrozící všem
ostatním účastníkům silničního provozu vzniklá v důsledku užívání tzv. pivních kol. Stěžovatel
se proto dovolává zajištění ochrany veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu.
III. Vyjádření navrhovatelů
[5] Navrhovatelé upozorňují, že stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku za situace,
kdy vydal nové opatření obecné povahy, kterým si vytváří prostor pro ponechání značení
na místě, a zjevně tak deklaruje, že nebude napadený rozsudek respektovat. Jakoukoliv logiku
postrádá jeho tvrzení o tom, že dopravní značení není možné zneplatnit či zakrýt, a to ani 1 měsíc
po právní moci rozsudku, neboť samotná instalace značení proběhla ve velmi krátké době.
Zneplatnění značení je přitom možné provést jeho zakrytím, anebo přelepením dvěma páskami.
Tvrzení stěžovatele, že nalepení či sundání několik set samolepících pásek na značky představuje
reálnou a nevratnou újmu, je až úsměvné. Stěžovatel navíc neuvedl, kolik značek by musel
přeškrtnout či zakrýt, jaký rozsah práce by to obnášelo. Dle navrhovatelů stěžovatel ani není
schopen doložit, že by jeho újma byla vyšší, než je újma osob, kterým je omezeno obecné užívání
pozemní komunikace. Upozorňují proto na zájem na tom, aby dopravní značení bylo platně
umístěno a bylo funkční jen na základě řádného podkladu ve formě opatření obecné povahy.
Dle navrhovatelů tedy nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku,
a proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhli, aby odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej ale může na návrh stěžovatele
přiznat a užije přitom přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Ustanovení §73 s. ř. s. sice upravuje
rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
a v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části schází zákonný podklad
pro jeho aplikaci (viz usnesení NSS ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Ao 4/2010 – 20). Nejvyšší správní
soud však ve své judikatuře dovodil, že v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části takový zákonný podklad
představuje citovaný §107 odst. 1 s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 29. 3. 2016,
č. j. 4 As 217/2015 – 182, č. 3415/2016 Sb. NSS). Z povahy věci pak možnost přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti připadá v úvahu právě v řízení o kasační stížnosti proti
rozhodnutí, kterým krajský soud vyhověl (byť jen částečně) návrhu a napadené opatření obecné
povahy nebo jeho část zrušil. Případný odkladný účinek přiznaný kasační stížnosti totiž bude
působit vůči rozhodnutí krajského soudu, tj. zamezí důsledkům zrušujícího rozsudku krajského
soudu po dobu kasačního řízení.
[7] Odkladný účinek kasační stížnosti představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění
účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon
rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost
jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby
rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet
jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit.
[8] Při použití §73 s. ř. s. na podmínky, za kterých lze přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek, je třeba vycházet z toho, že vedle formální podmínky, kterou je existence návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musí být splněny další tři materiální
předpoklady: i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu,
ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[9] Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení NSS ze dne
29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku,
se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom,
že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám,
vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností
o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel
v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše
uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto
důkazního břemene po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání
odkladného účinku, také řádně doložil (srov. např. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j.
2 As 218/2015 - 50).
[10] Zároveň je nutno vzít v úvahu, že vznik nepoměrně větší újmy na straně správního
orgánu (odpůrce) jako stěžovatele bude z logiky věci mnohem méně častý než na straně žalobce
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V této souvislosti lze připomenout usnesení
rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 č. 3270/2015 Sb. NSS,
podle něhož lze návrhu správního orgánu na přiznání odkladného účinku vyhovět spíše
výjimečně, a to za situace, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno
ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat
právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám
a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
[11] V nyní posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výše uvedené
podmínky nutné pro aplikaci tohoto výjimečného institutu naplněny nejsou. Stěžovatel totiž
ani dostatečně konkrétně netvrdil ani neprokázal, že by mu v důsledku výkonu nebo jiných
právních následků napadeného rozsudku vznikla podstatná újma, která by případně byla větší,
než jaká by vznikla jiným osobám přiznáním odkladného účinku.
[12] Stěžovatel spatřuje újmu zejména v administrativních „nákladech“ při odstraňování
či zakrytí veškerého dopravního značení nainstalovaného v důsledku zrušeného opatření obecné
povahy. Nijak však nespecifikoval, kolik takových dopravních značek již rozmístil (ve svém
návrhu uvedl, že teprve zahájil činnosti vedoucí k jejich rozmístění), ani nerozvedl, jak náročné
a nákladné by pro něj bylo provést zneplatnění již umístěných značek. Samotné odstranění
dopravních značek by sice patrně bylo značně nákladné, jak však upozornili navrhovatelé,
stěžovatel může provést zneplatnění dopravních značek rovněž jejich přelepením/překrytím
(přičemž tuto možnost stěžovatel v návrhu rovněž sám zmínil), v čemž soud nespatřuje
postup způsobující stěžovateli neúměrnou újmu. Pokud jde o stěžovatelem namítaný krátký
časový úsek, v němž měl dopravní značky odstranit/zneplatnit, Nejvyšší správní soud uvádí,
že mu při rozhodování o odkladném účinku nepřísluší hodnotit zákonnost napadeného rozsudku,
resp. otázku stanovení účinnosti zrušení napadeného opatření obecné povahy.
[13] Zásadní újmu stěžovatele nelze spatřovat ani v tom, že příslušné orgány budou v případě
neodstranění (nezneplatnění) dopravního značení ukládat za jejich porušení sankce, které
budou posléze rušeny. Zrušené opatření obecné povahy totiž vůbec nemůže být aplikováno,
a je tak na stěžovateli, aby o této skutečnosti případně informoval příslušné správní orgány.
[14] Dále stěžovatel argumentuje zásahem do právní jistoty účastníků silničního provozu
a do veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu. Zásadní ohrožení bezpečnosti
silničního provozu by dle soudu zcela jistě mohlo být pádným důvodem pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, resp. by na něj mohlo být pohlíženo jako na nepoměrně větší újmu
stěžovatele, než která by vznikla přiznáním odkladného účinku jiným osobám. Stěžovatel
však tato svá tvrzení ponechal toliko v obecné rovině, aniž by je jakkoliv specifikoval. Ve svém
podání zejména nijak nekonkretizoval, jaká rizika pro bezpečnost provozu vjezd a provozování
beerbiků v rámci příslušných úseků městských částí Prahy (specifikovaných v napadeném
opatření obecné povahy) představují, není ani zřejmé, zhruba jaký počet beerbiků se na tomto
území pohybuje, a tedy jak naléhavé ohrožení bezpečnosti provozu vzniká.
[15] Soud tedy uzavírá, že stěžovatel svá tvrzení o hrozící újmě dostatečně nespecifikoval
ani nijak nedoložil, a nelze proto posoudit, zda by tvrzená újma v podobě administrativních
nákladů na zneplatnění dopravních značek a případné ohrožené bezpečnosti silničního provozu
byla nepoměrně větší, nežli újma, která by mohla v mezidobí vzniknout navrhovatelům.
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. splněny a kasační stížnosti proto odkladný účinek nepřiznal.
[17] Na závěr soud upozorňuje, že nepřiznáním odkladného účinku nijak nepředjímá
rozhodnutí o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu