ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.255.2019:43
sp. zn. 1 As 255/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce: Rybářství
Kolář, a. s., se sídlem Písečné 1, zastoupeného JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou
se sídlem Leopolda Pokorného 37, Třebíč, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina,
se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2017,
č. j. KUJI/72961/2017/Slo, OŽPZ/960/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 A 286/2017 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí Městského
úřadu Bystřice nad Pernštejnem (jako orgánu ochrany přírody) ze dne 9. 1. 2017,
č. j. BYS 93/2017/OŽO/Ba 6, tak, že žalobci udělil souhlas podle §4 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“), k zásahu do významného
krajinného prvku rybník spočívajícím v chovu ryb spojenému s aplikací závadných látek
na rybnících Nohavice (parc. č. 450/1) a Žabinec (parc. č. 336) v k. ú. Radkov u Moravce,
a stanovil za tímto účelem konkrétní podmínky. Platnost rozhodnutí byla omezena na dobu
určitou do 31. 12. 2023.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný mimo jiné poukázal na rozdílný rozsah řízení
o závadných látkách podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní
zákon) a řízení o povolení zásahu do významného krajinného prvku podle ZOPK. Uvedl,
že záměr k zásahu do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 ZOPK (tj. záměr
rybářského hospodaření) je širší než záměr posuzovaný v řízení o povolení výjimky podle §39
zákona vodního zákona, a je na něm nezávislý.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně,
v níž namítl nicotnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek pravomoci žalovaného
k jeho vydání. Podle žalobce totiž ZOPK žalovanému svěřuje pravomoc pouze k vydání
závazného stanoviska podle §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nikoliv k vydání
rozhodnutí ve věci samé. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
z důvodu jeho nepřehlednosti, nesrozumitelnosti a pro absenci odůvodnění výroku napadeného
rozhodnutí, resp. podmínek v něm žalobci uložených. Také poukázal na řadu pochybení,
kterých se žalovaný, jakož i správní orgán prvního stupně měli v řízení dopustit.
[4] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Dospěl k závěru, že závazné
stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK v posuzované věci neslouží jako podklad v jiném řízení
k vydání meritorního rozhodnutí, a není tak stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu, ale je
samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést k poškození nebo zničení
významného krajinného prvku (rybníku) či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce.
Žalovaný tak disponoval pravomocí k vydání napadeného rozhodnutí, a to tak není nicotné.
[5] Podle krajského soudu není možno žalobci přisvědčit, že disponoval platnými
a pravomocnými rozhodnutími o chovu ryb na rybnících Nohavice a Žabinec. Rozhodnutími
Městského úřadu Bystřice nad Pernštejnem ze dne 10. 2. 2009 a ze dne 19. 6. 2014 bylo žalobci
povoleno nakládat s vodami (rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009 bylo navíc vydáno stavební
povolení na stavbu „Rybník Žabinec – odbahnění a oprava objektů “, včetně stanovení podmínek
pro provedení stavby). Krajský soud proto nepřisvědčil námitce, že v době podání žádostí,
žalobce disponoval rozhodnutími, která by mu použití závadných látek povolovala.
[6] Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Přisvědčil žalobci,
že rozhodnutí sice vyznívá značně nepřehledně, zbytečně doktrinálně a obsahuje řadu informací,
které jsou bez zřejmého vztahu k dané věci. V části „R“ však žalovaný svoje závěry řádně
odůvodnil a v části „S“ dostatečně důkladně vypořádal veškeré odvolací námitky žalobce.
V celkovém kontextu je tedy zřejmé, jak žalovaný rozhodl i z jakého důvodu.
[7] Soud nepřisvědčil námitce, podle níž žalovaný doplnil řízení v takovém rozsahu,
že nahradil prvoinstanční řízení, a zbavil tak žalobce práva na odvolání. Žalobci
nebyla napadeným rozhodnutím uložena nová povinnost, pouze došlo ze strany žalovaného
ke změně podmínek souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku – rybníku. Žalobce
byl prvostupňovým orgánem k seznámení se s podklady vyzván, a to oznámením
o zahájení správního řízení ze dne 6. 12. 2016. Žalovaný v řízení o odvolání vyzval žalobce
k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí výzvou ze dne 30. 6. 2017.
[8] Žalobce brojil proti nepozvání všech účastníků řízení na ústní jednání
konané dne 18. 4. 2017 a nevyhotovení protokolu z tohoto jednání. Soud sice žalobci
přisvědčil, že se materiálně jednalo o ústní jednání ve smyslu §49 správního řádu a žalovaný
pochybil, pokud o jeho konání neuvědomil i dalšího účastníka správního řízení
a nepořídil o tomto jednání protokol. Žalobci však byla na základě uvedeného jednání
mezi žalobcem a žalovaným adresována žádost o doplnění informací ze dne 20. 4. 2017,
na kterou žalobce bez výtky k postupu žalovaného reagoval a požadované informace doložil.
Žalobce pochybení žalovaného nezmiňuje ani ve vyjádření k protokolu ze dne 18. 4. 2017.
Poprvé tak učinil až v žalobě. Krajský soud v této otázce dospěl k závěru, že ačkoli žalovaný
uvedeným postupem porušil §49 správního řádu, neměl takový postup vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť žádný konkrétní zásah do práv žalobce neuvedl a ani soud žádný
neshledal. Navíc na základě ústního jednání došlo pouze k doplnění vyhodnocení výlovů
na rybnících uvedených v žádostech žalobce, která nadto v konečném důsledku nebyla pro závěry
žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí významná.
[9] Správní orgány mají zásadně povinnost při doručování výzev postupovat v souladu s §19
a násl. správního řádu, což se v případě některých výzev nestalo, neboť byly žalobci sděleny
e-mailem či telefonicky, a řízení tak bylo zatíženo vadou. Podle krajského soudu se však nejedná
o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce totiž požadavky
správních orgánů obdržel (fakticky mu byly doručeny), porozuměl jim a následně jim vyhověl,
aniž by ve správním řízení na nesprávné doručování poukazoval. Nadto žalobce neuvedl,
jak konkrétně měl tento postup správních orgánů zasáhnout do jeho práv.
[10] Žalovaný nepochybil ani stran znaleckých posudků. Závěry napadeného rozhodnutí opřel
o znalecké posudky RNDr. Mojmíra Vlašína a RNDr. Richarda Fainy v kombinaci se závěry
místních šetření ze dne 19. 4. 2016 a 8. 7. 2016 provedených prvostupňovým správním orgánem
a místních šetření ze dne 4. 5. 2017 a 18. 5. 2017 provedených žalovaným. Byť znalecké posudky
odpovídají na obecné otázky, závěry místních šetření se zabývají průzkumy živočichů a rostlin
na konkrétních rybnících, mj. i na rybnících Nohavice a Žabinec. Právě výskyt zvláště chráněných
druhů vodního ptactva a přítomnost vegetace obnaženého dna byly důvodem ke stanovení
předmětných podmínek hospodaření. Proti obsahu znaleckých posudků, resp. závěrům místních
šetření nevznesl žalobce konkrétní námitky. Soud proto uzavřel, že není v rozporu se zákonem,
pokud byly znalecké posudky vyhotoveny ve vztahu k několika rybníkům. K námitce týkající se
znaleckého posudku Mgr. Maštery soud poznamenal, že tento posudek nebyl podkladem
pro vydání napadeného rozhodnutí.
[11] Dále soud žalobci přisvědčil, že žalovaný pochybil, jestliže žalobci předem nesdělil,
že budou prováděna místní šetření. Tato vada řízení však neměla vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Žalobce měl totiž možnost se s výsledky místních šetření seznámit, neboť byl řádně
vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí. Žalobce tak měl možnost brojit proti závěrům,
k nimž žalovaný při místních šetření dospěl, případně zpochybnit způsob provádění místního
šetření (záznamy o místních šetřeních včetně fotodokumentace jsou součástí správního spisu).
To však žalobce neučinil ani v odvolání, ani v podané žalobě.
[12] Nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí nemůže být důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí, neboť nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud žalobce
měl za to, že byl žalovaný nebo prvostupňový správní orgán ve věci nečinný, mohl se bránit
podle §80 správního řádu. To však neučinil. Soud nesouhlasil ani s námitkou, že žalovaný
měl řízení rozdělit na řízení o žádosti pro krmiva rostlinného původu, k jejichž aplikaci
není potřebný souhlas podle §39 odst. 12 vodního zákona, a na řízení o žádosti pro hnojiva
a medikace. Přikrmování ryb krmivy rostlinného původu nevyžaduje řízení o výjimce podle §39
vodního zákona. V daném případě však rozhodoval orgán ochrany přírody o výjimce podle §4
odst. 2 ZOPK.
II. Obsah kasační stížnosti
[13] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[14] Namítá, že v souladu s §4 odst. 2 ZOPK žádal správní orgán prvního stupně o závazné
stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku rybník. Správní orgány proto měly vydat
souhlas ve formě závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku podle §4
odst. 2 ZOPK spočívající v aplikaci závadných látek při chovu ryb, a to i třeba za nějakých
s tím souvisejících podmínek. Ve věci však bylo vydáno rozhodnutí, o které stěžovatel nežádal,
přičemž zákon nepředvídá zahájení takového řízení z moci úřední. Navíc žalovaný rozhodoval
o velikosti obsádek či manipulaci s vodou, aniž by řádně v těchto věcech zahájil správní řízení.
Takové rozhodnutí žalovaného je proto zcela nicotné. Soud se uvedenou námitkou v napadeném
rozsudku ani nezabýval.
[15] Stěžovatel má za to, že orgán ochrany přírody nemá uvážení, zda závazné stanovisko
vydá, má pouze povinnost posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vydání stanoviska.
Stěžovatel jednal v souladu s vydanými povoleními k chovu ryb v dotčených rybnících.
Měl v úmyslu ryby krmit, a tím aplikovat závadné látky. Jelikož tímto krmením dochází k zásahu
do významného krajinného prvku, požádal v souladu s §4 odst. 2 ZOPK o vydání závazného
stanoviska, aby následně mohl podat žádost podle §39 odst. 7 vodního zákona. I přesto žalovaný
uvádí ve výroku napadeného rozhodnutí „souhlas s chovem ryb“, ačkoli tento souhlas stěžovatel
má a v žádosti o něj nežádal. Navíc žalovaný v rozhodnutí stanovil podmínky, které se netýkají
předmětu žádosti, ale zcela mění záměr stěžovatele.
[16] Podle stěžovatele krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k nesprávnému právnímu
názoru, že závazné stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK neslouží jako podklad v jiném řízení
k vydání meritorního rozhodnutí, a není tak závazným stanoviskem ve smyslu §149
správního řádu, nýbrž samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce. V aplikační praxi krajské vodoprávní úřady tato závazná stanoviska k vydání rozhodnutí
podle §39 odst. 7 vodního zákona vyžadují, což vychází z principu předběžné opatrnosti
podle §13 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.
[17] Stěžovatel souhlasí s tím, že orgán ochrany přírody může rozhodovat o podmínkách
chovu ryb v rybníku podle §4 odst. 2 ZOPK. Velikost a složení obsádky však může nařídit
pouze v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení k nakládání s vodami podle §8 odst. 1
písm. a) bodu 4 vodního zákona. Soud tak sice správně uvedl, že v záležitosti
obsádek může orgán ochrany přírody do těchto obsádek zasahovat, ale tento závěr
byl na nepravém místě, neboť stěžovatel žádnou takovou žádost nepodal, a proto neměl žalovaný
(a před ním ani prvostupňový orgán) pravomoc o této otázce rozhodovat.
[18] Stěžovatel dále namítá, že soud vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisu,
neboť v bodu 20 napadeného rozsudku uvádí, že nelze souhlasit s tím, že by stěžovatel
disponoval platným a pravomocným rozhodnutím o chovu ryb na rybnících Nohavice a Žabinec.
Stěžovatel nikdy nikde netvrdil, že má rozhodnutí, které by mu použití závadných látek
povolovalo. Podal žádost o vydání závazného stanoviska podle §4 odst. 2 ZOPK, přičemž právě
na základě vydání takového závazného stanoviska chtěl žádat o vydání povolení k aplikaci
závadných látek.
[19] Podle stěžovatele soud zřejmě nepochopil, že žalovaný chybně rozhodoval,
pokud ke stěžovatelově žádosti vydal rozhodnutí, v němž povoluje, resp. souhlasí s chovem ryb,
namísto toho, aby se zabýval tím, o co stěžovatel žádal, tedy o aplikaci závadných látek
a k tomuto případně stanovil podmínky. Žalovaný rozhodoval úplně o něčem jiném,
než co bylo předmětem žádosti a k čemu měl pravomoc. Stanovené podmínky se vztahují
k něčemu, co již má stěžovatel platně povoleno.
[20] Pokud žalovaný tvrdí, že na místě jsou zvláště chráněné druhy, mělo být v rozhodnutí
uvedeno, že bude vyžadována výjimka k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů
v souvislosti s aplikací závadných látek podle §56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních
podmínek ochrany uvedených v §50 téhož zákona. Toto však žalovaný v rozhodnutí neuvedl.
Dále stěžovatel poukazuje na oddělenost řízení podle §4 a podle §56 ZOPK.
[21] Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí žalovaného je nesrozumitelné,
a tedy nepřezkoumatelné. Žalovaný řádně neodůvodnil výrok rozhodnutí ani jednotlivé
podmínky, přičemž nejsou patrné ani úvahy žalovaného při hodnocení a výkladu právních
předpisů.
[22] Stěžovatel vytýká soudu, že shledal nedůvodnými jeho námitky týkající se procesních
pochybení žalovaného, i přesto, že u většiny těchto pochybení seznal, že k nim skutečně došlo.
Stěžovatel trvá na tom, že veškerá v žalobě uvedená procesní pochybení správních orgánů nastala
a minimálně jejich mnohost způsobila nezákonnost rozhodnutí správních orgánů.
Dále zopakoval již v žalobě uvedený výčet procesních pochybení.
[23] Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že v rozhodnutí žalovaného nebyla stěžovateli
uložena povinnost, pročež nedošlo ke ztrátě jeho možnosti se odvolat. V napadeném rozhodnutí
byly oproti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu uloženy dvě nové podmínky,
proti kterým se již stěžovatel nemohl bránit odvoláním. Došlo tak k porušení §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu.
[24] Soud se podle stěžovatele dále chybně vypořádal s námitkou, že žalovaný sloučil
do jednoho řízení konečné rozhodnutí podle §67 správního řádu (závazné stanovisko k aplikaci
krmiv rostlinného původu) a závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu (k aplikaci
závadných látek - hnojení, medikace). Na přikrmování krmivy rostlinného původu nemusí být
vydána výjimka podle §39 odst. 7 vodního zákona. Měl být tedy vydán pouze souhlas formou
rozhodnutí podle §4 odst. 2 ZOPK. Pokud jde o další aplikované závadné látky jako medikovaná
krmiva, plnohodnotné krmné směsi typu např. KP1 (přidány živočišné látky, vitamíny, atd.),
organická a vápenatá hnojiva apod., mělo být vydáno závazné stanovisko podle §4 odst. 2
ZOPK, které je podkladem pro řízení o výjimce podle §39 odst. 7 vodního zákona.
[25] Závěrem stěžovatel namítá nevypořádání námitky týkající se podmínek 2, 3 a 4
napadeného rozhodnutí. V žalobě uvedl, že na oba rybníky vlastní schválené manipulační řády.
Podmínky 2, 3 a 4 těmto manipulačním řádům odporují.
III. Vyjádření žalovaného
[26] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu,
přičemž setrval na svém posouzení dané věci. K obsahu kasační stížnosti žalovaný uvedl,
že tato obsahuje nepříliš strukturované a opakující se argumenty. Stěžovatel potřebuje povolení
(či souhlas) k chovu ryb od orgánu ochrany přírody a krajiny, povolení k chovu ryb podle zákona
o vodách nestačí. Rybníkář je povinen požádat přinejmenším o souhlas se zásahem
do významného krajinného prvku rybník, který spočívá v chovu ryb – rybářském hospodaření.
Podstatou řízení podle zákona o ochraně přírody není zamezovat rybářskému hospodaření,
ale regulovat jej do ekologicky přijatelné intenzity.
[27] Žalovaný připustil, že žádost stěžovatele o závazné stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK
je nadepsána tak, že závazné stanovisko má sloužit jako podklad pro rozhodnutí vodoprávního
úřadu o výjimce podle §39 odst. 7 vodního zákona. Dodal však, že v žádosti jsou popsány i další
komponenty rybářského hospodaření, které navíc ještě stěžovatel dále doplňuje. Je tedy zcela
logické, že správní orgány posuzovaly žádost podle obsahu a ne podle žalobcem
předpokládaného účelu - tj. posuzovaly rybářské hospodaření jako celek. Žalovaný
dále poznamenal, že stěžovatel na jednom místě kasační stížnosti připouští, že za určitých
okolností může orgán ochrany přírody zasahovat do rybích obsádek, zatímco na jiném místě
toto popírá s argumentem, že už má povolení k chovu ryb.
[28] Žalovaný dodal, že považoval za logické a správné vydat v dané věci správní rozhodnutí,
a to zejména proto, že předmětem žádosti bylo celé rybářské hospodaření na uvedených
rybnících. Avšak i kdyby mělo být vedeno řízení jen o tzv. závadných látkách,
které jsou předmětem řízení o výjimce vodoprávního úřadu, musel by orgán ochrany přírody vést
formální správní řízení a vydat správní rozhodnutí. Argumentace stěžovatele o nutnosti vydat
ve věci závazné stanovisko je nesprávná. Ve vztahu souhlasu uděleného orgánem ochrany přírody
a rozhodnutí vodoprávního orgánu nejde o subsumpci těchto aktů, ale o řetězení na sebe
navazujících rozhodnutí. Subsumpční závislost právních aktů může stanovit jen zákon,
nikoli názor správních orgánů či dokonce vůle účastníků řízení, přičemž zákony subsumpční
závislost stanovují výslovně.
[29] Dále žalovaný nepřisvědčil námitce stěžovatele, že při rozhodování o zásahu
do významného krajinného prvku nelze „argumentovat zvláště chráněnými živočichy“. Řízení
podle §4 odst. 2 a §56 ZOPK jsou samostatná, na sobě nezávislá a vzájemně se nepodmiňující
a mají odlišný předmět zkoumání - na jedné straně vliv na významný krajinný prvek,
především jeho ekologickou stabilitu a na straně druhé poměřování zákazů při ochraně zvláště
chráněných druhů vzhledem k veřejnému zájmu na zásahu, který se dotýká tohoto zákazu.
Z ničeho nevyplývá, že by zvláště chráněné druhy nebyly součástí významného krajinného prvku
nebo že by při posuzování zásahu měly být zvláště chráněné druhy živočichů „vynechány“.
[30] K procesním pochybením žalovaný uvedl, že jejich mnohost nemůže sama o sobě
způsobovat nezákonnost rozhodnutí. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že stěžovatel
mohl procesní vady namítat již v průběhu správního řízení. K námitce o uložení nové povinnosti
změnou podmínek žalovaný doplnil, že stanovené podmínky nelze považovat za povinnosti
uložené stěžovateli, ale za opatření, jejichž realizací se záměr stěžovatele dostane do zákonných
mezí. Nadto, uložení „nové“ povinnosti není zákonem dovoleno, pokud žadateli způsobuje
újmu, zatímco zde mají pozměněné podmínky vůči stěžovateli jednoznačně zmírňující ráz.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[31] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[32] Kasační stížnost není důvodná.
[33] Nejvyšší správní soud se již zabýval téměř shodnými věcmi jako v nynějším případě
v rozsudcích ze dne 9. 1. 2020, č. j. 4 As 303/2019 – 38, ze dne 16. 1. 2020, č. j. 1 As 253/2019 - 40,
ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 254/2019 – 43, a ze dne 30. 1. 2020, č. j. 4 As 302/2019 – 39.
Předmětem sporu byla obsahově shodná žádost téhož stěžovatele, která se pouze vztahovala
k jiným rybníkům. Odvolací, žalobní i kasační argumentace byla také téměř totožná. Soud
proto ze závěrů citovaných rozsudků v nyní souzené věci plně vychází, neboť neshledal žádný
důvod, pro který by se od nich měl odchýlit.
[34] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, byť na §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. výslovně neodkázal.
[35] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Především nelze stěžovateli přisvědčit, že krajský soud nevypořádal námitku nicotnosti
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud se zabýval povahou napadeného rozhodnutí a pravomocí
žalovaného k jeho vydání na stranách 3 až 4 rozsudku, k námitce nicotnosti se pak výslovně
vyjádřil v bodu 19 rozsudku.
[36] Rozsudek není nepřezkoumatelný ani z důvodu namítaného nevypořádání žalobní
námitky, podle níž podmínky 2, 3, 4 výroku napadeného rozhodnutí, které se týkají manipulace
s vodní hladinou, odporují již schváleným manipulačním řádům na oba dotčené rybníky. Předně
je třeba zdůraznit, že stěžovatel vznesl tuto námitku v žalobě v obecné rovině, aniž by upřesnil,
v čem má tvrzený rozpor spočívat. Krajský soud se k odůvodnění podmínek stanovených
ve výroku rozhodnutí žalovaného (který podmínky částečně pozměnil oproti výroku rozhodnutí
vydaného v prvním stupni) vyjádřil v bodu 25 napadeného rozsudku. Odůvodnění podmínek
i jejich změny považoval za dostatečné a logické, a to především s odkazem na jejich ekologicko
stabilizační funkci. Soud také citoval část napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný vysvětloval
důvody pro stanovení podmínek pro manipulaci s hladinou: „Ekologicko stabilizační funkce rybníka
a její důležité složky se zde projevují především přítomností zvláště chráněných ptačích druhů a přítomností vegetace
obnaženého dna“, přičemž „na zachování výše uvedených druhů má přímý vliv zejména četnost, věková kategorie
a druhové složení rybí obsádky, cyklus hospodaření a manipulace s vodou (především potřeba částečného obnažení
dna)“ (zdůraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Byť se tedy krajský soud výslovně nevyjádřil
k tvrzenému nesouladu s manipulačními řády, vyslovil se k podmínkám týkajícím se manipulace
s hladinou. S ohledem na absenci tvrzení stěžovatele o konkrétním rozporu s manipulačními řády
a na podrobné zdůvodnění podmínek 2, 3 a 4 v rozhodnutí žalovaného (viz str. 29),
na nějž krajský soud odkázal, lze považovat odůvodnění napadeného rozsudku z hlediska
přezkoumatelnosti za dostatečné. Ostatně, konkrétní rozpor s manipulačními řády stěžovatel
netvrdí ani v kasační stížnosti.
[37] Stěžovatel dále namítá, že závazné stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK slouží
jako podklad pro rozhodnutí podle §39 vodního zákona a jako takové má být vydáno ve formě
závazného stanoviska podle §149 správního řádu.
[38] Spornou je tedy v tomto případě otázka, zda je závazné stanovisko podle §4 odst. 2
ZOPK k zásahu do významného krajinného prvku – rybník podkladem pro rozhodnutí
o výjimce ze zákazu vypouštění závadných látek podle §39 odst. 7 vodního zákona.
[39] Podle §4 odst. 2 ZOPK jsou významné krajinné prvky chráněny před poškozováním
a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo
k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení
jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné
stanovisko orgánu ochrany přírody.
[40] Podle §90 odst. 1 ZOPK jsou souhlasy a závazná stanoviska vydávaná
podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu závazným
stanoviskem podle správního řádu.
[41] Podle §149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním
orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.
[42] Závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu představuje závazný podklad
pro meritorní rozhodnutí vydávané ve správním řízení. Nemůže jím tedy dojít k založení, změně,
zrušení či deklaraci práv či povinností konkrétních osob. Může jej s ohledem na zásadu legality
vydávat pouze správní orgán, který je k tomu na základě zákona oprávněn, a také jeho vydávání
(podmínky nebo kritéria, za kterých je lze vydat) musí mít zákonnou oporu
(srov. také např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. C. H. Beck,
Praha, 2019, s. 780).
[43] Nejvyšší správní soud se již v judikatuře zabýval možnými formami závazného
stanoviska, přičemž konstatoval, že ačkoliv správní řád zavedl definici závazného stanoviska,
terminologicky neodlišil závazné stanovisko vydané ve formě správního rozhodnutí ve smyslu
§67 správního řádu od závazného stanoviska vydaného podle §149 téhož zákona.
Kterou formou se má konkrétní závazné stanovisko vydat, je dále upraveno v jednotlivých
tzv. složkových zákonech (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 – 113, č. 2434/2011 Sb. NSS).
[44] Soud dále ve výše citovaném rozsudku vymezil diferenciační kritéria jednotlivých forem
závazného stanoviska, neboť uvedl: „Přitom podstatným pro rozlišení, v jaké formě má být závazné
stanovisko vydáno, je, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí konečné (jediné, finální apod.), nebo slouží
teprve jako podklad pro vydání takového rozhodnutí. Pro samotný soudní přezkum je pak rozhodné hledisko
dle §65 s. ř. s. a v něm obsažená kritéria.“
[45] Rozlišovacím hlediskem pro stanovení formy závazného stanoviska tedy je,
zda toto samostatně, nezávisle na nějakém dalším úkonu závazně upravuje právní poměry
adresátů, či nikoliv. „To je přitom závislé na povaze činnosti či záměru, k nimž je závazné stanovisko
vydáváno. Proto i druhově týž úkon orgánu ochrany přírody, vydaný na základě téže zákonné pravomoci,
může být jednou rozhodnutím a jindy „pouhým“ závazným stanoviskem. Tak například, závazné stanovisko
k zásahu do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 OchPřKr. Bude-li zásah, který by mohl
vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce, spočívat například v umístění nové stavby, vyžadující územní rozhodnutí (§76 a násl. StavZ), bude úkon
orgánu ochrany přírody podle §4 odst. 2 skutečným závazným stanoviskem ve smyslu §149 SpŘ,
vydávaným podle části čtvrté SpŘ. Jestliže by ale pro realizaci posuzovaného zásahu nebylo územní rozhodnutí
(ani žádné z jeho alternativ) potřeba (půjde například o umístění některé ze staveb či zařízení uvedených v §79
odst. 2 StavZ), bude tento úkon samostatným rozhodnutím“ (Vomáčka V. a kol. Zákon o ochraně přírody
a krajiny. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2017, s. 622-637).
[46] V projednávané věci je konkrétním složkovým zákonem, který by měl specifikovat
formu závazného stanoviska, zákon o ochraně přírody a krajiny. Klíčovým ustanovením
je v tomto případě výše citovaný §90 ZOPK, který stanovuje podmínku „podkladu rozhodnutí“.
Tedy v těch případech, kdy souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle zákona o ochraně
přírody a krajiny nebudou podkladem pro rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů,
resp. nebude následovat rozhodnutí podle jiného zákona, pak bude orgán ochrany
přírody vydávat souhlasy a závazná stanoviska formou samostatného rozhodnutí
(srov. také např. Stejskal, V. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. Wolters Kluwer, Praha,
2016, s. 133.).
[47] Podle §39 odst. 1 vodního zákona jsou závadné látky takové, které nejsou odpadními
ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod.
Každý, kdo zachází se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly
do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí. Podle §39 odst. 7 písm. b)
vodního zákona vodoprávní úřad může při použití závadných látek povolit z odstavce 1 výjimku,
nejde-li o ropné látky, a to v nezbytně nutné míře, na omezenou dobu a za předpokladu,
že jich bude použito ke krmení ryb.
[48] Stěžovatel hospodaří na rybnících Žabinec a Nohavice a jeho záměrem je používat
při svém hospodaření závadné látky. Rybník jakožto významný krajinný prvek podléhá ochraně
v režimu zákona o ochraně přírody a krajiny a současně jakožto vodní dílo, do kterého obecně
nemohou být vypouštěny závadné látky, podléhá ochraně v rámci vodního zákona. Jak však plyne
z §39 odst. 7 vodního zákona, pro udělení výjimky ze zákazu vypouštění odpadních látek není
třeba závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK. Závazné
stanovisko vydané podle §4 odst. 2 ZOPK není podkladem pro rozhodnutí vodoprávního úřadu
o výjimce podle §39 odst. 7, tudíž má v tomto případě formu rozhodnutí ve smyslu §67 a násl.
správního řádu ve spojení s §90 ZOPK.
[49] Stěžovatelův argument, že krajské vodoprávní úřady vyžadují v těchto věcech
závazná stanoviska podle §149 správního řádu, je v situaci, kdy ze zákona neplyne povinnost
orgánu ochrany přírody vydat závazné stanovisko ve smyslu §149 správního řádu,
lichý. Nadto stěžovatel hovořil obecně o „aplikační praxi vodoprávních úřadů“,
bez toho aniž by tuto „praxi“ konkrétně specifikoval. Rovněž se nelze ztotožnit s námitkou
stěžovatele, že žalovaný své rozhodnutí používá přesně způsobem, který předvídá zákon,
tedy jako podklad pro vydání výjimky podle §39 odst. 7 vodního zákona. Stěžovatel
jednak nevysvětlil, o „jaký způsob“ se má jednat, jednak soud v postupu žalovaného neshledal,
že by tento směřoval k vydání závazného stanoviska ve smyslu §149 správního řádu.
Naopak žalovaný zaujal jasný názor, že záměr k zásahu do významného krajinného prvku je širší
než záměr posuzovaný v řízení o povolení výjimky podle §39 odst. 7 vodního zákona
a je na něm nezávislý. Nadto dodal, že ve vztahu rozhodnutí podle §4 odst. 2 ZOPK a §39
vodního zákona se nejedná o subsumpci správních aktů. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše
uvedenému přisvědčil krajskému soudu, že závazné stanovisko ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK
neslouží v posuzované věci jako podklad rozhodnutí o výjimce podle §39 odst. 7 vodního
zákona. Rozhodnutí žalovaného tedy není závazným stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu
ve spojení s §90 ZOPK, nýbrž je samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku (rybníku) či oslabení jeho ekologicko-
stabilizační funkce. Řízení podle §4 odst. 2 ZOPK a §39 o dst. 7 vodního zákona jsou
tedy v posuzované věci na sobě nezávislá, přičemž jejich předmětem je posouzení odlišných
právních otázek.
[50] Krajský soud tedy §4 odst. 2 ZOPK s přihlédnutím k okolnostem daného případu
správně interpretoval, přičemž na tento závěr nemůže mít vliv, pokud uvedl, že orgán ochrany
přírody rozhodoval o výjimce podle §4 odst. 2 ZOPK. Z kontextu rozsudku je zřejmé, že soud
touto „výjimkou“ měl na mysli stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku ve smyslu
§4 odst. 2 ZOPK. Stěžovatelova námitka v této věci je tedy nedůvodná.
[51] Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce, že orgánu ochrany přírody
nesvědčí uvážení, zda vydá závazné stanovisko, a že se měl řídit žádostí stěžovatele,
který výslovně žádal o vydání závazného stanoviska podle §4 odst. 2 ZOPK k žádosti o výjimku
ke krmení ryb podle §39 odst. 7 písm. b) vodního zákona. Naopak žalovaný správně posuzoval
žádost podle jejího obsahu, což je postup souladný s §37 odst. 1 správního řádu. Záměr
stěžovatele totiž obsahuje takové aspekty, které jdou nad rámec povolení výjimky podle §39
odst. 7 písm. b) vodního zákona (např. používání organických hnojiv, která výše uvedené výjimce
nepodléhají). Žalovaný tedy správně s přihlédnutím k obsahu žádosti posuzoval rybářské
hospodaření stěžovatele jako celek.
[52] Soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí,
o kterém nebylo ze strany správního orgánu zahájeno správní řízení. Řízení o závazném
stanovisku k zásahu do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 ZOPK je řízením
návrhovým ve smyslu §44 odst. 1 správního řádu. Ze správního spisu plyne, že stěžovatel doručil
dne 17. 3. 2016 Městskému úřadu Bystřice nad Pernštejnem žádost o vydání závazného
stanoviska k zásahu do významných krajinných prvků – rybníků Nohavice a Žabinec, čímž bylo
řízení v souladu s §44 odst. 1 zahájeno. Řízení tedy bylo v souladu s §4 odst. 2 ZOPK ve spojení
s §44 odst. 1 správního řádu zahájeno na základě žádosti stěžovatele.
[53] Nelze souhlasit s tvrzením, že žalovaný podle výroku napadeného rozhodnutí vydal
„souhlas s chovem ryb“, přestože tento souhlas stěžovatel podle svého tvrzení má
a o jeho vydání nežádal. Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že vydává souhlas
podle §4 odst. 2 ZOPK, tedy souhlas k zásahu do významných krajinných prvků spočívajícím
v chovu ryb spojeném s aplikací závadných látek na rybnících Nohavice a Žabinec. Stěžovatel
přitom, jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, nedisponoval v době podání žádosti platným
a pravomocným rozhodnutím o chovu ryb na těchto rybnících. Rozhodnutími ze dne 10. 2. 2009
a ze dne 19. 6. 2014 totiž Městský úřad Bystřice nad Pernštejnem povolil stěžovateli nakládat
s vodami (rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009 vydal navíc stavební povolení na stavbu „Rybník
Žabinec – odbahnění a oprava objektů “, včetně stanovení podmínek pro provedení stavby). Závěr
krajského soudu, že v době podání žádostí stěžovatel nedisponoval rozhodnutími,
která by mu použití závadných látek povolovala, je správný.
[54] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaný neměl pravomoc
rozhodovat ve věci rybích obsádek. Tvrzení stěžovatele, že žalovaný mohl nařídit velikost
a složení obsádky pouze v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení k nakládání s vodami
podle §8 odst. 1 písm. a) bodu 4 vodního zákona, je chybné. Pravomoc žalovaného
(jakožto orgánu ochrany přírody) samozřejmě není bezbřehá. Stěžovatel v předmětné věci žádal
o vydání závazného stanoviska k zásahu do významných krajinných prvků - rybníků,
jenž spočíval v chovu ryb a použití závadných látek ke krmení ryb. Na předmět žádosti však nelze
pohlížet izolovaně, naopak je nutné zohlednit všechny relevantní složky rybářského hospodaření,
které mohou mít na významný krajinný prvek vliv ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK. Podmínky,
které žalovaný v napadeném rozhodnutí stanovil stěžovateli, jsou v souladu s posledně citovaným
ustanovením a v jeho v mezích.
[55] Závěr o přípustnosti stanovených podmínek lze opřít také o judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 Ads 253/2016 – 38), podle které uložení
podmínek v závazném stanovisku bez zákonného zmocnění odporuje čl. 2 odst. 3 Ústavy,
respektive čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené v rozhodnutí
žalovaného ovšem nepředstavují uložení nové povinnosti bez zákonného zmocnění, ale jedná se
o omezení bezprostředně související s posuzovanou, respektive povolovanou činností
stěžovatele. „Pokud totiž právní řád opravňuje správní orgány udělovat adresátům veřejnoprávního působení
povolení k určité činnosti, opravňuje je v rámci téhož zmocnění stanovit i omezení bezprostředně související
s povolovanou činností, pokud je to v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů,
a to zejména se zásadou přiměřenosti. I takováto omezení jsou svou povahou jakýmisi povinnostmi, avšak
podloženými zákonným zmocněním k povolované činnosti “(rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 4 As 420/2018 - 29). Soud uzavírá, že rozhodnutí žalovaného stanovující konkrétní
podmínky na ochranu významného krajinného prvku rybník bylo vydáno v rozsahu svěřené
pravomoci ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK, není tedy nicotné.
[56] Soud dále nesouhlasí se stěžovatelem, že zásah do ekologicko-stabilizační
funkce významného krajinného prvku nelze zdůvodnit vlivem na zvláště chráněné
živočichy. Z judikatury, na kterou stěžovatel poukázal (rozsudky ze dne 15. 7. 2004,
č. j. 5 A 125/2001 – 44, a ze dne 10. 2. 2010, č. j. 6 As 43/2008 – 472), nevyplývá,
že by při posuzování ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku měly být
vynechány zvláště chráněné druhy rostlin nebo živočichů. Podle výše uvedených rozsudků jsou
řízení podle §4 odst. 2 a §56 ZOPK na sobě nezávislá, přičemž mají odlišný předmět zkoumání
– na jedné straně vliv na významný krajinný prvek, především jeho ekologicko-stabilizační funkci,
na straně druhé poměřování zákazů při ochraně zvláště chráněných druhů vzhledem k veřejnému
zájmu na zásahu, který se dotýká tohoto zákazu. Zákon o ochraně přírody a krajiny, ani žádný
z citovaných rozsudků však neuvádí, že by zvláště chráněné druhy živočichů (či rostlin) nebyly
součástí významného krajinného prvku nebo že by z posuzování zásahu podle §4 odst. 2 ZOPK
měly být zvláště chráněné druhy vyloučeny. Nadto druhý z citovaných rozsudků přímo vyslovil,
že „je nutné při rozhodování při vydávání závazného stanoviska k zásahu do významných krajinných prvků
podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny respektovat skutečnost, že […] součástí významného
krajinného prvku je i ochrana společenstva živočichů “. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalovanému
i krajskému soudu, že zásah do ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku
lze zdůvodnit vlivem na zvláště chráněné živočichy, jelikož tyto jsou v daném případě nedílnou
součástí významného krajinného prvku.
[57] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. K tomu lze uvést,
že ačkoli je napadené rozhodnutí značně rozsáhlé, tato skutečnost sama o sobě nemůže znamenat
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Výrok
napadeného rozhodnutí, který změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, žalovaný řádně
odůvodnil a jednotlivé námitky dostatečně vypořádal (zejména viz části „R“ a „S“ napadeného
rozhodnutí). Krajský soud tedy nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného neshledal
nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost.
[58] Stěžovatel dále trvá na tom, že veškerá v žalobě uvedená procesní pochybení správních
orgánů (tj. žalovaného a prvostupňového správního orgánu) nastala a minimálně jejich mnohost
způsobila nezákonnost správních rozhodnutí. Námitky ohledně procesního pochybení
žalovaného uvedl stěžovatel již ve správní žalobě, na niž krajský soud detailním způsobem
reagoval. Jelikož se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s argumentací krajského soudu,
tyto námitky stran procesních pochybení žalovaného vypořádává nyní pouze ve stručnosti.
[59] Nelze přisvědčit stěžovateli, že žalovaný doplnil řízení v takovém rozsahu, že nahradil
prvoinstanční řízení, a zbavil tak stěžovatele práva na odvolání. Jak přiléhavě konstatoval
již krajský soud, správní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek, a to od jeho zahájení
až do právní moci konečného rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 7 As 72/2006 – 167). Žalovaný je tedy zásadně oprávněn v odvolacím řízení napravovat vady
prvostupňového řízení, doplňovat dokazování a prvostupňové rozhodnutí měnit. S ohledem
na to nelze stěžovateli ani přisvědčit, že došlo uložením nových podmínek žalovaným k porušení
§90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Z uvedeného ustanovení plyne, že změna rozhodnutí není
přípustná toliko v případě, že by účastníkovi, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu
ztráty možnosti odvolat se. V projednávaném případě však správní orgány souhlasily se záměrem
stěžovatele, přičemž ze strany žalovaného došlo pouze ke změně podmínek souhlasu se zásahem
do významných krajinných prvků. Krajský soud tedy postupoval správně, když uvedenou
námitku shledal nedůvodnou.
[60] Nepravdivé je tvrzení stěžovatele, že prvostupňový správní orgán neseznámil
účastníky řízení se všemi podklady pro rozhodnutí. Jak již poukázal krajský soud, ze spisového
materiálu vyplývá, že stěžovatel byl prvostupňovým správním orgánem k seznámení se
s podklady vyzván, a to oznámením o zahájení správního řízení ze dne 6. 12. 2016. Žalovaný
pak stěžovatele v řízení o odvolání vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí
výzvou ze dne 30. 6. 2017.
[61] Důvodnou soud neshledal ani námitku, kterou stěžovatel brojí proti nepozvání
všech účastníků řízení na ústní jednání konané dne 18. 4. 2017 a nevyhotovení protokolu
z tohoto jednání. V daném případě šlo o ústní jednání ve smyslu §49 správního řádu, a žalovaný
tak pochybil, pokud o jeho konání neuvědomil i dalšího účastníka správního řízení a nepořídil
o tomto jednání protokol. Stěžovatel se ovšem jednání účastnil, tudíž toto pochybení by mohlo
případně zkrátit na právech pouze jiného účastníka, nikoli stěžovatele.
[62] Stěžovatel dále zopakoval námitky týkající se znaleckých posudků. Již krajský soud
upozornil, že znalecký posudek Mgr. Maštery nebyl podkladem pro vydání napadeného
rozhodnutí, stěžovatelovy námitky vůči tomuto posudku se proto míjí s předmětem řízení.
Stěžovatel rovněž setrval na námitce, že znalecké posudky musí být zpracovány vždy
na konkrétní významný krajinný prvek, nijak však nereagoval na odůvodnění napadeného
rozsudku, podle kterého správní orgány v posuzované věci vyšly ze znaleckých posudků
RNDr. Vlašína a RNDr. Fainy, které sice obsahovaly spíše obecné závěry, nicméně je posoudily
v kombinaci s několika místními šetřeními vztahujícími se ke konkrétním posuzovaným
rybníkům. Závěr krajského soudu, že tento celek poskytl dostatečný podklad pro napadené
rozhodnutí, stěžovatel v kasační stížnosti nijak konkrétně nezpochybnil.
[63] Také v případě námitky, podle níž správní orgány v prvním i druhém stupni činily některá
vyžádání doplnění podání e-mailem, což je v rozporu s §19 správního řádu, se Nejvyšší správní
soud ztotožnil se závěry krajského soudu. Ten uvedl, že ačkoli lze stěžovateli přisvědčit,
že správní orgány mají zásadně povinnost při doručování výzev postupovat v souladu s §19
a násl. správního řádu, což se v případě popsaných výzev nestalo, nejedná se o vadu, která
by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel totiž požadavky správních orgánů
obdržel a následně jim vyhověl, aniž by ve správním řízení nesprávné doručování napadl.
Lze tedy usuzovat, že byl s tímto neformálním způsobem doručování srozuměn.
Nadto stěžovatel ani neuvádí, jak konkrétně jej měl tento postup správních orgánů zkrátit
na jeho právech.
[64] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v posouzení námitky,
podle které měl žalovaný rozdělit řízení na řízení o žádosti pro krmiva rostlinného původu,
k jejichž aplikaci není potřebná výjimka podle §39 odst. 12 vodního zákona, a na řízení o žádosti
pro hnojiva a medikace. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v projednávané věci nešlo
o řízení ve smyslu §39 vodního zákona, ale o řízení o povolení zásahu podle §4 odst. 2 ZOPK.
Ostatně není zřejmé, jak by stěžovatel z takto komplikovaného postupu správních orgánů,
který by byl stěží v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle §6 odst. 1
a 2 správního řádu, mohl profitovat.
V. Závěr a náklady řízení
[65] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[66] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu