ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.374.2019:66
sp. zn. 1 As 374/2019 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Mgr. E. M., zastoupena Mgr.
Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2015, č. j. 103/2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 10
Ad 11/2015 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2009, č. 1598/2009, zvýšil náměstek ředitele Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále
jen „správní orgán I. stupně“ či „náměstek ředitele“) žalobkyni ode dne 1. 2. 2009 osobní
příplatek na 2.100 Kč. Žalobkyni daným rozhodnutím zařadil na služební místo vrchní
inspektor u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru služby dopravní
policie, oddělení dopravních nehod, skupina zpracování dopravních nehod.
[2] Náměstek ředitele rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009, č. 2423/2009, žalobkyni odvolal
ze služebního místa vrchní inspektor a ustanovil ji na služební místo komisař u Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy, integrované operační středisko. V rozhodnutí
současně vymezil služební příjem, který se skládal ze základního tarifu 26.420 Kč zvýšeného
o 10 % a zvláštního příplatku 3.600 Kč. Výroková část neobsahovala vymezení osobního
příplatku.
[3] Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, přiznal náměstek ředitele žalobkyni
ode dne 1. 12. 2009 osobní příplatek ve výši 1.500 Kč. Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014,
č. 5829/2014, jej ode dne 1. 10. 2014 zvýšil na 2.530 Kč. Dne 22. 5. 2014 žalobkyně požádala
o doplacení osobního příplatku za období od 1. 5. 2009 do 30. 11. 2009 a za období
od 1. 12. 2009 do 30. 4. 2014. Tuto žádost zamítl správní orgán I. stupně dne 13. 10. 2014,
č. 6311/2014. Proti tomuto rozhodnutí a proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014,
podala žalobkyně společné odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 22. 4. 2015,
č. 82/2015.
[4] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 5. 12. 2014, č. 9896/2014, rozhodl
podle §115a zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru př íslušníků bezpečnostních sborů
(dále jen „zákon o služebním poměru“), o stanovení celkového služebního příjmu žalobkyně,
neboť jí byl nově stanoven základní tarif služebního příjmu. Mezi ostatními složkami
služebního příjmu byl uveden i osobní příplatek podle §122 záko na o služebním poměru
ve výši 2.530 Kč. V odůvodnění náměstek ředitele stručně poukázal na nařízení vlády
č. 227/2014 Sb., kterým došlo ke změně stupnice základních tarifů. Žalovaný napadeným
rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí náměstka ředitele.
[5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 6. 2. 2019, č. j.
10 Ad 11/2015 - 40, odmítl žalobu proti napadenému rozhodnutí pro nesplnění podmínek
řízení, neboť dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na usnesení rozšířeného
senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 - 41, v němž rozšířený senát vymezil podmínky
žalobní legitimace podle §65 s. ř. s., městský soud uvedl, že šlo o správní akt vydaný
správním orgánem, jímž rozhodoval o právech a povinnostech právnických či fyzických osob
v oblasti veřejné správy, neboť žalovaný v rámci své pravomoci a pů sobnosti rozhoduje
mj. o stanovení výše osobního příplatku, tedy o otázkách, proti jejichž posouzení žalobkyně
v nyní posuzované věci brojí. Není však naplněna materiální stránka roz hodnutí, podle které
musí správní rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. zakládat, měnit, rušit či závazně
určovat práva a povinnosti svému adresátovi, eventuálně se alespoň dotýkat jeho právní sféry.
Žalobkyně totiž nebyla napadeným rozhodnutím (ve spojení s rozhodnutím správního orgánu
I. stupně) nikterak zkrácena na svém veřejném subjektivním právu, na jehož ochranu žalobu
k soudu podala.
[6] Dle městského soudu správní orgán I. stupně rozhodnutím žalobkyni toliko
v návaznosti na vydání nařízení vlády č. 227/2014 Sb. v souladu s §115a z ákona o služebním
poměru sdělil navýšení základního tarifu. Pokud náměstek ředitele ve výroku rovněž uvedl
ostatní složky služebního příjmu, včetně osobního příplatku, ve vztahu k němuž žalobkyně
v podané žalobě snáší žalobní námitky, výše těchto ostatních složek vychází z dříve vydaných
pravomocných rozhodnutí nadaných presumpcí správnosti. Rozhodnutí pouze rekapituluje
výši osobního příplatku přiznaného předchozími rozhodnutími. Žalobou napadená
rozhodnutí tak pouze deklarovala stávající právní stav, který nastal po vydání nařízení vlády
č. 227/2014 Sb. U ostatních složek služebního příjmu byl zachován předchozí již existující
právní stav. Rozhodnutí, jímž se žalobkyni de facto pouze oznámila nová výše základního
tarifu pro konkrétní časové období, aniž by se měnilo její platové zařazení či se měnila
dřívějšími pravomocnými rozhodnutími přiznaná výše osobního příplatku, tak není svou
povahou aktem ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 As 59/2019 - 47,
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního
soudu byly rozporné závěry městského soudu, dle nichž napadeným rozhodnutím žalovaný
rozhodoval o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, avšak rozhodnutí
zároveň nezasáhlo do práv žalobkyně. Napadeným rozhodnutím žalovaný nerozhodoval
o služebním příjmu nikoho jiného než žalobkyně, a není tedy zřejmé, jak mohl rozhodovat
o právech a povinnostech fyzické osoby, avšak zároveň nemohlo být zasaženo do práv
žalobkyně.
[8] Usnesení městského soudu shledal Nejvyšší správní soud nezákonným, neboť
rozhodnutím o stanovení jednotlivých složek platu dochází vždy k zásahu do právní sféry
příslušníka bezpečnostního sboru, a jedná se tudíž o rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Na základě
platebního výměru se služební příjem příslušníkovi bezpečnostního sboru vyplácí,
a to ve výši, jaká je v něm uvedena. Dle Nejvyššího správního soudu si proto lze představit
situaci obdobnou jako v nyní posuzovaném případě, kdy se platovým výměrem pouze
deklaruje nová výše základního tarifu stanovená nařízením vlády a dále pak ostatní složky
platu stanovené dřívějšími rozhodnutími. Pokud by však výše tarifu, případně dalších složek,
byla uvedena chybně v rozporu s nařízením vlády či předchozími rozhodnutími,
pak by nebylo pochyb, že takové rozhodnutí o stanovení platu je způsobilé zasáhnout
do práv příslušníka bezpečnostního sboru a že dotčená osoba se může proti takovému
rozhodnutí bránit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Řešení toho, zda skutečně došlo
k chybnému určení výše jednotlivých složek platu, je však otázkou věcného posouzení žaloby
a nelze ji zaměňovat s otázkou přípustnosti návrhu. Rovněž posouzení, zda se žalobkyně
mohla domáhat nároku na původní osobní příplatek v rámci řízení o žalobě, nemohl městský
soud učinit již ve fázi hodnocení přípustnosti návrhu, ale až při věcném přezkumu
napadeného rozhodnutí.
[9] Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, zohledněné
skutečnosti věcně posoudil a žalobu napadeným rozsudkem zamítl. S ohledem na závěry
Nejvyššího správního soudu měl za to, že aby mohla být žaloba shledána důvodnou, musel
by žalobce důvodně namítat, že výše tarifu byla v napadeném rozhodnutí uvedena chybně
v rozporu s nařízením vlády č. 227/2014 Sb., popř. namítat, že ostatní složky služebního
příjmu byly v napadeném rozhodnutí uvedeny bez ohledu na dříve vydaná pravomocná
rozhodnutí služebních orgánů ve věcech těchto složek služebního příjmu či v rozporu
s takovými předchozími rozhodnutími. Takové námitky však žalobkyně v posuzované věci
neuplatnila. Přestože svou žalobu formálně směřovala proti napadenému rozhodnutí,
žalobkyně svou žalobní argumentací znovu fakticky brojila proti nedoplacení osobního
příplatku dle žádosti ze dne 22. 5. 2014, jak plyne mj. i z poznámky v bodě II. žaloby.
[10] Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 5. 12. 2014,
č. 9896/2014, vydané podle §115a zákona o služebním poměru, pouze deklarovaly stávající
právní stav, který nastal po vydání nařízení vlády č. 227/2014 Sb. Pokud jde o ostatní složky
služebního příjmu (konkrétně zvláštní příplatek a dále osobní příplatek podle §122 tohoto
zákona), rozhodnutí zachovala předchozí, již existující právní stav založený rozhodnutím
náměstka ředitele ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009 (přiznání osobního příplatku ve výši
1.500 Kč měsíčně), resp. rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014 (zvýšení
na 2.530 Kč). Náměstek ředitele tedy o osobním příplatku, jehož výše je nyní
zpochybňována, napadenými rozhodnutími fakticky nerozhodoval, ale pouze zrekapituloval
již dříve zvláštními rozhodnutími přiznané nároky. Soud přitom nezjistil (a ani žalobkyně
tímto směrem neargumentovala), že by v rámci deklarace osobního příplatku odhlédl
od závěrů či postupoval v rozporu se závěry plynoucími ze svých rozhodnutí ze dne
30. 11. 2009, č. 5282/2009, a ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014.
[11] Těmito otázkami se pak městský soud meritorně již zabýval v rozsudcích ze dne
13. 4. 2017, č. j. 6 Ad 14/2015 - 55, a ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 Ad 14/2015 - 51. Soud
žalobkyni přisvědčil v jejích námitkách stran kontinuity osobního příplatku v období od
1. 5. 2009 do 1. 12. 2009. Ve vztahu ke zbývající části nároku za období po 1. 12. 2009
uzavřel, že se žalobkyně měla bránit již proti rozhodnutí ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009,
kterým jí správní orgán I. stupně fakticky snížil osobní příplatek z 2.100 Kč na 1.500 Kč.
Původní procesní nečinnost žalobkyně v roce 2009 nelze zhojit obranou proti aktu, kterým
byla žalobkyni o pět let později sdělena v důsledku nařízení vlády č. 227/2014 Sb. u pravená
výše základního tarifu a také nijak nezměněná výše osobního příplatku přiznaná
již předchozími pravomocnými rozhodnutími, nadanými presumpcí správnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit a konečně i z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[13] Stěžovatelka nejprve podrobně shrnula skutkový stav i obsah žaloby. Následně
připomenula, že se jedná o její několikátou kasační stížnost, jejíž předmět je obdobný. Je nucena
opakovaně brojit proti jednotlivým rozhodnutím náměstka ředitele a žalovaného o výši jejího
osobního příplatku. Žalovaný ve svých rozhodnutích o zvyšování jejího služebního příjmu
opakovaně uvádí i výši jejího osobního příplatku, ačkoliv je tato výše sporná. Takovýmto
postupem žalovaný záměrně znepřehledňuje řízení vedená mezi ním a stěžovatelkou. Z tohoto
důvodu stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí žalovaného z roku 2009, jimiž došlo
k počátečnímu pochybení (rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 17. 2. 2009, č. 1598/2009).
[14] Za nezákonný označila závěr městského soudu, dle kterého správní orgán I. stupně toliko
deklaroval závěry plynoucí z dříve vydaných rozhodnutí. Správnost a zákonnost rozhodnutí
nemůže soud odvíjet od toho, že rozhodnutí vychází z jiných podkladových rozhodnutí,
když tato podkladová rozhodnutí jsou nesprávně interpretována. Předchozí rozhodnutí nelze
vnímat doslovně, ale je třeba jejich výroky vykládat v soudu s jejich odůvodněními. Stěžovatelka
byla kladně hodnocena pro rychlé zapracování se na novém služebním místě a rozhodnutím
došlo ke zvýšení jejího osobního příplatku; je nelogické, aby fakticky došlo k jeho snížení.
V celkovém kontextu tak bylo rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009,
rozhodnutím o zvýšení osobního přípatku o 1.500 Kč, nikoliv o zvýšení osobního příplatku
z 2.100 Kč na 1.500 Kč. Takovéto „zvyšování“ by bylo nelogické a stěžovatelka by byla za vyšší
kvalitu a nasazení „odměňována“ faktickým snížením osobního příplatku.
[15] Nesprávný je rovněž závěr městského soudu o absenci faktického rozhodnutí o výši
osobního příplatku žalovaným. Výše osobního přípatku je uvedena ve výrokové části napadeného
rozhodnutí, a stěžovatelka tak má za nerozhodné, zda došlo fakticky ke změně jeho výše
či nikoliv. Z odůvodnění napadených rozhodnutí by mělo být zřejmé, z jakého důvodu
je příslušníkovi přiznán osobní příplatek v konkrétní výši bez ohledu na to, zda dochází k jeho
zvýšení, snížení či zůstává neměnným. Rozhodnutí určují celý služební příjem, včetně jeho složek,
tedy včetně osobního příplatku. Pokud je celý příjem včetně všech složek uveden ve výroku
rozhodnutí, pak došlo k jeho určení, a to včetně všech složek. Odůvodnění se nevztahuje
k celému výroku, ale pouze k jeho části. Pokud by se rozhodnutí mělo týkat pouze některé složky,
stěžovatelka nerozumí tomu, proč se výrok rozhodnutí týká všech složek.
[16] Stěžovatelka dále nesouhlasí tím, že fakticky brojila proti nedoplacení osobního příplatku
dle žádosti ze dne 22. 5. 2014, nýbrž se domáhala stanovení řádné výše osobního příplatku.
O doplatku osobního příplatku je vedeno jiné řízení.
[17] Stěžovatelce nemůže být kladeno k tíži, že nebrojila proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, kterým osobní příplatek fakticky zvýšil z 2.100 Kč
o 1.500 Kč na 3.600 Kč (nikoliv „zvýšil“ z 2.100 Kč na 1.500 Kč). Nemohlo se jednat o snížení
jeho výše, neboť pak by fakticky byla stěžovatelka za vyšší a kvalitnější výkon „odměněna“
snížením osobního příplatku.
[18] Nesouhlasí rovněž s příliš obecným vypořádáním jejích obecných námitek. Stěžovatelka
nemohla shora uvedené námitky úžeji specifikovat, neboť odůvodnění napadených správních
rozhodnutí jsou velmi strohá a ke konkretizaci žalobních námitek ve vyšší míře nemohlo dojít.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgán I. stupně svým
rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009 změnil výši osobního příplatku. Pokud se stěžovatelka
nebránila této změně odvoláním, rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti a osobní
příplatek jí byl snížen na částku 1.500 Kč. Od tohoto pravomocného rozhodnutí se odvíjí
veškerá následná rozhodnutí ve věcech služebního poměru v otázkách platových nároků
stěžovatelky. Osobní příplatek podle §122 odst. 1 služebního zákona je jen jeden nárok,
příslušník nemůže mít více osobních příplatků v jednom časovém období. Pokud správní
orgán I. stupně rozhodl o přiznání osobního příplatku v jiné výši, došlo k rozhodnutí
o změně příplatku ve smyslu téhož ustanovení. Při ustanovení na nové služební místo
nezanikl nárok stěžovatelky na osobní příplatek již přiznaný, a proto jí žalovaný rozhodnutím
ze dne 28. 7. 2017, č. 756/2017, přiznal doplacení osobního příplatku v celkové částce
14.700 Kč za období od 1. 5. 2009 do 30. 11. 2009. Stěžovatelka doplacení osobního
příplatku přijala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je kasační
stížnost přípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o stěžovatelčinu
opakovanou kasační stížnost. Dle tohoto ustanovení je kasační stížnost dále nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí
krajského soudu nemůže být dále nepřípustná, pokud se předchozí rozsudek Nejvyššího
správního soudu nemohl vyjádřit k meritu věci (srov. nález IV. ÚS 136/05). Tak tomu bylo
i v právě projednávaném případě; kasační stížnost je tedy přípustná.
[21] Proto soud přistoupil k posuzování důvodnosti kasační stížnosti, kterou posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Stěžovatelka za jádro sporu označila určení výše jejího osobního příplatku ve smyslu
§122 zákona o služebním poměru, neboť zpochybňuje jeho výši vymezenou v rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 5. 12. 2014, č. 9896/2014.
[23] Podle §133 zákona o služebním poměru (ve znění účinném v rozhodné době) služební
příjem příslušníka tvoří:
a) základní tarif,
b) příplatek za vedení,
c) příplatek za službu v zahraničí,
d) zvláštní příplatek,
e) osobní příplatek a
f) odměna.
[24] Podle §122 odst. 1 zákona o služebním poměru je osobní příplatek nenárokovou složkou
služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Rozhodnutí
o přiznání, změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno .
[25] Podle §115a téhož zákona vláda stanoví nařízením stupnici základních tarifů pro následující
kalendářní rok, poprvé pro rok 2007. Při stanovení této stupnice může zvýšit procentní částku uvedenou
v §114 odst. 2.
[26] Jak však správně uvedl městský soud v napadeném rozsudku, správní orgán I. stupně
rozhodnutím ze dne 5. 12. 2014, č. 9896/2014, stěžovatelce v návaznosti na vydání nařízení
vlády č. 227/2014 Sb. v souladu s §115a zákona o služebním poměru sdělil navýšení
základního tarifu, tedy deklaroval stávající právní stav, který nastal po vydání tohoto nařízení
vlády. Pokud náměstek ředitele ve výroku rovněž uvedl ostatní složky služebního příjmu,
včetně osobního příplatku, výše těchto ostatních složek vychází z dříve vydaných rozhodnutí
náměstka ředitele ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009 (přiznání osobního příplatku ve výši
1.500 Kč měsíčně), a ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014 (zvýšení na 2.530 Kč). Jeho výši pouze
rekapituluje.
[27] S ohledem na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j.
9 As 59/2019 - 47, soud neshledal, že by výše osobního příplatku byla uvedena chybně
v rozporu s právními předpisy určujícími výši tarifu nebo bez ohledu na předchozí
pravomocná rozhodnutí, jimiž byly stěžovatelce přiznány jednotlivé složky služebního
příjmu, či v rozporu s nimi. Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením
stěžovatelky, že výše osobního příplatku skutečně byla uvedena v rozporu s těmito dřívějšími
rozhodnutími, neboť správní orgány i městský soud je nesprávně interpretovaly, a proto
z nich soud nemůže vycházet jako z podkladových rozhodnutí. Obě rozhodnutí jsou
pravomocná, závazná a vykonatelná, přičemž pokud se stěžovatelka domnívala, že došlo
k nezákonnému snížení dříve přiznaného osobního příplatku, stalo se tak již těmito
předchozími rozhodnutími. Proti prvnímu rozhodnutí se však stěžovatelka odvoláním
nebránila vůbec. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatelka měla odvoláním broji t
již proti tomuto rozhodnutí; v odvolání mohla namítat, že rozhodnutí je vnitřně rozporné,
když jí je na jednu stranu přiznává n osobní příplatek za mimořádné zásluhy, na straně druhé
je fakticky snižován. Proti druhému zmiňovanému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání
a následně i žalobu, o níž městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j.
5 Ad 14/2015 - 51. V něm dal městský soud stěžovatelce za pravdu, že při ustanovení
příslušníka na nové služební místo nezaniká jeho nárok na osobní přípla tek již přiznaný.
Ke změnám osobního příplatku dochází jen na základě rozhodování dle §122 odst. 1 zákona
o služebním poměru. Vyjádřil se také k povaze prvního rozhodnutí. Byť se dle městského
soudu mělo jednat o odměnu za kvalitní službu, reálně došlo ke snížení osobního příplatku,
neboť tím došlo k odstranění rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009. Náměstek ředitele očividně
dosud vycházel ze závěrů o diskontinuitě osobního příplatku, tedy když stěžovatelka
nastoupila na nové služební místo, hleděl na ni tak, jako by žádný osobní příplatek neměla.
Ačkoli takový postup byl nesprávný, stěžovatelka nepodala proti tomuto rozhodnutí žádný
opravný prostředek, jedná se tedy o pravomocné rozhodnutí, jemuž svědčí presumpce
správnosti. Ve vztahu k druhému rozhodnutí pak městský soud zdůraznil, že osobní příplatek
je možné jako každé jiné právo přiznat pouze jednou - vydání druhého rozhodnutí, které
by mělo existovat souběžně s rozhodnutím prvním, brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté. To však nevylučuje změny ve věci osobního příplatku, ke kterým dochází vždy
na podkladě §122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Tento rozsudek městského soudu byl
napaden kasační stížností vedenou pod sp. zn. 9 As 416/2018, o níž Nejvyšší správní soud
rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 14. 5. 2020. V něm dospěl k právním závěrům
obdobným těm, které jsou uvedené shora.
[28] Na druhou stranu nemůže následně žalovaný klást k tíži stěžovatelky, že výši
osobního příplatku fakticky uznala tím, že přijala doplacení osobního příplatku v celkové
částce 14.700 Kč za období od 1. 5. 2009 do 30. 11. 2009, neboť toho se sama dobrala
soudní cestou, přičemž jí soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 Ad 14/2015 - 55, vyhověl
pouze částečně.
[29] Pokud stěžovatelka namítá, že jí městský soud klade k tíži , že nebrojila proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že taková tvrzení městský soud uvádí v rekapitulaci obsahu svých
dřívějších rozsudků ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 Ad 14/2015 - 55, a ze dne 17. 10. 2018, č. j.
5 Ad 14/2015 - 51. Nečiní tak ve vypořádání nyní projednávané věci.
[30] Rovněž stěžovatelčino tvrzení, že formálně městský soud její žalobu hodnotil
jako obranu proti nedoplacení osobního příplatku dle žádosti ze dne 22. 5. 2014, je lichá,
neboť z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že jádrem sporu je stanovení řádné výše
osobního příplatku. Městskému soudu je jistě známo, že o doplatku osobního příplatku je vedeno
jiné řízení, neboť svůj rozsudek v tomto řízení v rozsudku zmiňuje (rozsudek ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 6 Ad 14/2015 - 55).
[31] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že námitku stran obecného vypořádání jejích
obecných námitek stěžovatelka nijak nespecifikovala, a proto soud pouze konstatuje, že takové
pochybení městského soudu neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalovanému, která byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu