ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.79.2019:27
sp. zn. 1 Azs 79/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: D. Q. N.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2017, č. j. MV-96601-
4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 90/2017 - 54,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 90/2017 - 54,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce podal dne 25. 1. 2017 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost
o udělení dlouhodobého víza za účelem „sloučení rodiny“. Dne 19. 5. 2017 vydalo Ministerstvo
vnitra informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza. Žalobce následně podal odvolání,
které žalovaná posoudila jako žádost o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení
dlouhodobého víza. Žalovaná dne 22. 9. 2017 opětovně posoudila důvody neudělení
dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem společného soužití rodiny na území a dospěla
k závěru, že je dán důvod pro neudělení víza podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění do 14. 8. 2017
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti (oddací
list).
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud žalobu
shledal důvodnou a zrušil jak rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2017, tak Ministerstva vnitra
ze dne 19. 5. 2017.
[3] Hlavním předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou bylo, zda by se na žalobcem
podanou žádost ze dne 25. 1. 2017 mělo hledět jako na žádost o udělení dlouhodobého víza
ve smyslu §30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebo jako žádost o udělení dlouhodobého pobytu
za účelem společného sloučení rodiny ve smyslu §42a téhož zákona.
[4] Krajský soud zrekapituloval obsah správního spisu a uzavřel, že existuje důvodná
pochybnost o tom, zda žalobce podanou žádostí skutečně zamýšlel požádat o dlouhodobé vízum,
jak uvádí žalovaná, tedy o vízum, které by mu mohlo být uděleno pouze na několik měsíců.
Žalobce sice přesně nevymezil dobu, po kterou se chce zdržet na území ČR, ovšem ze správního
spisu, resp. z podané žádosti je zřejmé, že úmyslem žalobce nebylo na území ČR svou rodinu
pouze navštívit (pro což by mu dostačovalo udělení dlouhodobého víza), jelikož tuto možnost
jako účel svého pobytu v bodě 28 žádosti nazvaném „Účel pobytu“ vyloučil, když právě v daném
bodě zaškrtnul pole „ostatní“ a do specifikace uvedl „sloučení rodiny“ a kolonku „návštěva
rodiny“ nechal bez povšimnutí. Dle názoru soudu záznam o pohovoru s žalobcem uvedené
jenom potvrzuje. Cílem žalobcem podané žádosti je jednoznačně realizace rodinného života
na území ČR a co nejdelší možný pobyt se svou rodinou zde, nikoliv pouze jenom krátkodobá
návštěva.
[5] Správní orgán v souzené věci pochybil, když bez dalšího dospěl k závěru, že žalobce
usiluje o udělení dlouhodobého víza pouze na základě skutečnosti, že podal svou žádost
o udělení pobytového oprávnění na formuláři s názvem „Žádost o dlouhodobé vízum“,
když ze správního spisu je zřejmé, že v daném případě existují indicie nasvědčující tomu,
že záměrem žalobcem bylo podat žádost o pobytové oprávnění, na jehož základě by mohl
na území ČR setrvat po delší dobu, než jakou by mu umožňovalo udělené dlouhodobé vízum.
[6] Právě s ohledem na shora uvedené soud neodmítl podanou žalobu ve smyslu §68
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) s odkazem na §171
písm. a) zákona o pobytu cizinců a přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí.
[7] Dále soud přisvědčil žalobci, že pokud měly správní orgány pochybnosti o pravosti
oddacího listu, měly se žalobce dotázat na okolnosti uzavření sňatku, provést výslech manželky
nebo jiným způsobem nechat ověřit pravost této veřejné listiny. Správní orgány neshromáždily
dostatek podkladů k tomu, aby mohly bez dalšího uzavřít, že žalobcem předložený oddací list
není pravý.
[8] Skutkový stav, který vzaly správní orgány za podklad napadeného rozhodnutí, tak dle
soudu nemá dostatečnou oporu ve spisovém materiálu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka namítá, že žádost posuzovala oprávněně dle jejího obsahu jako žádost
o vydání dlouhodobého víza, nikoliv jako žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.
[11] Z předloženého tiskopisu žádosti není patrné, že by se jednalo o žádost o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Úřední tiskopis žádosti
nadepsaný v záhlaví jako „Žádost o dlouhodobé vízum“ pak žalobce opatřil svým podpisem,
čímž potvrdil, že se s žádostí o dlouhodobé vízum ztotožňuje. Doklady doložené k žádosti
odpovídají žádosti o dlouhodobé vízum dle §31 zákona o pobytu cizinců, namítané nelze
dovodit ani ze záznamu z pohovoru.
[12] Skutečnost, že žalobce je ve smyslu 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců osobou
oprávněnou podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny na území, neznamená, že nemůže podat žádost o udělení dlouhodobého víza,
jehož účelem by bylo soužití s manželkou na území, což je obvyklá praxe cizinců.
[13] Z úředního tiskopisu žádosti je patrné, že žalobce v bodě 25 nazvaném „Předpokládaná
doba pobytu“ uvedl pouze 180 dnů, není tedy pravdou, jak uvádí krajský soud, že žalobce přesně
nevymezil dobu, po kterou se chce zdržet na území České republiky, naopak uvedl konkrétní
počet dnů, který odpovídá právě žádosti o udělení dlouhodobé víza. Stejně tak se žalobce o tom,
že by mělo jít o žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nikoliv o žádost o udělení
dlouhodobého víza, zmínil až v žádosti o nové posouzení.
[14] Závěr krajského soudu o úmyslu žalobce, že cílem podané žádosti o pobytové oprávnění
na území České republiky je jednoznačně realizace rodinného života na území a co nejdelší
možný pobyt se svou rodinou zde, nikoliv pouze jenom krátkodobá návštěva, tedy, že žalobce
chtěl podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, je pouze spekulace, která nemá
oporu ve spisovém materiálu.
[15] Praxe podávání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny je
obvyklá, protože řízení o dlouhodobém vízu je méně formální a lhůta stanovená zákonem
pro vyřízení žádosti o dlouhodobé vízum (§170 odst. 6 zákona o pobytu cizinců) je podstatně
kratší než lhůta pro vyřízení žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu (§169 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců).
[16] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, týkajícím se pravosti oddacího
listu. Pokud lze skutečnosti rozhodné pro výsledek řízení opatřit vlastními silami, v souladu
se zásadou hospodárnosti řízení je logické, že nebylo přistupováno k dalším nadbytečným
krokům jako v tomto případě navrhovaný výslech manželky žalobce (s ohledem na skutečnost,
že se jedná o manželku žalobce, by tento mohl být brán jako tendenční), popř. vypracování
znaleckého posudku.
[17] Stěžovatelka rovněž odkazuje na §180e odst. 3 větu druhou zákona o pobytu cizinců.
„Důvodem žádosti nemohou být skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení víza
nebo v souvislosti s odepřením vstupu na území.“ Řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza včetně
nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza je méně formální než správní řízení
podle části druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Možnosti opatřování podkladů
pro posouzení žádosti jsou omezené i s ohledem na podstatně kratší zákonnou lhůtu pro vyřízení
žádosti (srov. §170 odst. 6 a §169 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců) a při posuzování
žádosti se zásadně vychází z této žádosti a k ní přiložených dokladů.
[18] Stěžovatelka proto měla i s ohledem popsaný charakter řízení za to, že další dokazování je
nadbytečné, neboť v souladu s §3 správního řádu zjistila stav věci v rozsahu nezbytném
pro provedení úkonu, tedy posouzení žádosti o dlouhodobé vízum.
[19] Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 30. 1. 2015 ve spojení
s rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 16. 4. 2015 vyplývá, že žalobci bylo
uloženo správní vyhoštění, protože porušil povinnosti tím, že pobýval na území České republiky
v období od 7. 6. 2012 do 19. 11. 2014 bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Zároveň
žalobce pobýval na území od konce května 2011 do 19. 11. 2014 bez cestovního dokladu. Bylo
tedy postaveno na jisto, že žalobce nemohl sňatek uzavřít, neměl doklad totožnosti, tudíž nemohl
cestovat, a bylo rozhodnuto o tom, že v daném období nelegálně pobýval na území České
republiky. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka neměla důvod nevyužít skutková zjištění
učiněná dříve v řízení o správním vyhoštění aprobovaná správními soudy, a to za situace,
kdy žalobce k žádosti nepředložil žádné doklady potvrzující jeho tvrzení, kterým tato skutková
zjištění rozporuje.
[20] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak dlouhodobé vízum, tak povolení
k dlouhodobému pobytu jsou vždy nutně časově ohraničená a předpokládá se u nich jejich
prodlužování. Stěžovatelka dále argumentuje rozporuplně, pokud tvrdí, že oddací list není pravý,
zároveň ovšem odmítá provedení důkazu výslechem manželky žalobce, z důvodu jeho možné
tendenčnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[22] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[23] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že postupovala správně, když žalobcovu žádost
ze dne 25. 1. 2017 posoudila jako žádost o udělení dlouhodobého víza.
[24] K rozsouzení této otázky sporu považuje Nejvyšší správní soud za nutné zrekapitulovat
podstatný obsah správního spisu, z nějž vycházel i krajský soud, a učinil z něj závěr odlišný
od stěžovatelky.
[25] Žalobce podal svoji žádost prostřednictvím formuláře nadepsaného Žádost o udělení
dlouhodobého víza. K žádosti doložil fotografie, fotokopii cestovního pasu, doklad o účelu
pobytu v ČR (oddací list, rodný list dcery, kopie pasu a povolení k trvalému pobytu na území ČR
manželky a dcery), doklad o zajištění ubytování, doklad o zajištění finančních prostředků
(prohlášení manželky a výpisy z účtu) a výpis z rejstříku trestů. V kolonce předpokládaná doba pobytu
žalobce vyplnil 180 dní, jako účel pobytu žalobce zaškrtl políčko ostatní a následně do volného pole
pro specifikaci dopsal sloučení rodiny. Pole návštěva rodiny nechal nezaškrtnuté. Datum zamýšleného
příjezdu vyplnil jako 26. 3. 2017 a datum zamýšleného odjezdu 26. 9. 2017. V rámci pohovoru žalobce
uvedl, že v roce 2015 dostal zákaz pobytu, proto vycestoval z ČR do Vietnamu. V prosinci 2016
mu skončil zákaz pobytu a teprve teď může podat žádost o sloučení rodiny. Na otázku „Jak
dlouho se hodláte zdržovat na území ČR, co zde budete dělat, jak budete trávit volný čas - rozveďte?“ žalobce
odpověděl: „Já jsem podal žádost na sloučení rodiny, já tam chci být se svou manželkou a se svou dcerou, dokdy
je povolení. ...“. Na otázku „Jak dlouho hodláte v ČR pobývat, hodláte pracovat - kde případně jaké aktivity
plánujete vyvíjet na území ČR?“ žalobce odpověděl „Já mám plán, že budu žít v ČR se svou rodinou
a pokud budeme mít peníze, přiletíme do Vietnamu na návštěvu.“.
[26] Ministerstvo vnitra dlouhodobé vízum žalobci neudělilo s odkazem na §56 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti, konkrétně
měl správní orgán pochybnosti o pravosti doloženého oddacího listu, neboť v době uzavření
sňatku, neměl žalobce platný cestovní pas, nemohl tak vycestovat a opět se navrátit do ČR a tudíž
uzavřít v domovské zemi sňatek s nositelkou oprávnění ke sloučení.
[27] Proti informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza podal žalobce odvolání,
ve kterém namítl, že vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo zakoupit registraci v systému
Visapoint k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, o jehož povolení
ve skutečnosti usiluje, byl nucen podat žádost na formuláři žádosti o dlouhodobé vízum.
Z obsahu žádosti i z jejích náležitostí je však zřejmé, že žalobce usiluje o povolení k pobytu,
na které se vztahuje směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. Správní orgán
prvního stupně tak měl posuzovat žádost dle jejího skutečného obsahu a vyzvat žalobce
k odstranění vady žádosti, která spočívala v použití nesprávného formuláře.
[28] Žalovaná posoudila toto odvolání jako žádost o nové posouzení důvodů neudělení
dlouhodobého víza. V rozhodnutí o novém posouzení uvedla, že na žádost nahlíží jako na žádost
o dlouhodobé vízum, neboť ze žádosti ani z pohovoru není patrné, že by se jednalo o žádost
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Dále uvedla obdobnou argumentaci, jakou později
užila v kasační stížnosti. Proti rozhodnutí žalované podal následně žalobce žalobu,
ve které uplatnil shodnou argumentaci jako v „odvolání“.
[29] Dle §30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „Vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje ministerstvo
na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce.
Vízum k pobytu nad 90 dnů nelze udělit za účelem zaměstnání.“
[30] Dle §30 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Vízum podle odstavce 1 se uděluje s dobou platnosti
nejdéle na 1 rok, ...“
[31] Dle §42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců: „Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území (dále jen "společné soužití rodiny") je oprávněn podat cizinec,
který je manželem cizince s povoleným pobytem.“
[32] Dle §44 odst. 4 písm. d) zákona o pobytu cizinců: „Povolení k dlouhodobému pobytu
ministerstvo vydává s dobou platnosti 2 roky v případě společného soužití rodiny, bylo-li nositeli oprávnění
ke sloučení rodiny vydáno povolení k trvalému pobytu.“
[33] Co se týče náležitostí žádosti a přikládaných dokladů, jsou požadavky u obou typů
pobytového oprávnění téměř totožné (srov. §31 odst. 1, 4 a §42b odst. 1, 4 zákona o pobytu
cizinců).
[34] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud v projednávané věci nesprávně
vyhodnotil skutečný obsah žádosti, a učinil tak nesprávný závěr ohledně jejího typu.
[35] Z výše zrekapitulovaných podstatných skutečností zřejmých ze správního spisu
dle Nejvyššího správního soudu neplyne, že by cílem žalobce bylo podat ve skutečnosti žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Ačkoliv je zřejmé, že jeho snahou je získat
pobytové oprávnění v České republice, kde se nachází jeho manželka a dcera, z této samotné
skutečnosti nelze dovozovat, že tímto typem povolení by mělo být nutně povolení
k dlouhodobému pobytu.
[36] Učiněná podání je třeba vždy posuzovat dle jejich skutečného obsahu (§37 odst. 1
správního řádu). Tuto zásadu lze vyložit jako nutnost nelpět na formálním označení jednotlivých
podání, zároveň však toto pravidlo brání správnímu orgánu svévolně vykládat podání učiněná
účastníkem řízení jiným způsobem, než jak z podání plyne. Tedy například v případě rozporu
mezi obsahem a označením účastníkova podání, má správní orgán upřednostnit jeho obsah.
Pokud však takový rozpor nenastal, není správní orgán povinen ani oprávněn domýšlet skutečný
účel podání.
[37] Z obsahu žádosti, přiložených dokladů ani provedeného pohovoru, které jsou hlavním
zdrojem informací o skutkovém stavu v dané věci, nevyplývá vůle žalobce požádat
prostřednictvím tiskopisu Žádost o dlouhodobé vízum ve skutečnosti o povolení k dlouhodobému
pobytu. Zejména je třeba upozornit na skutečnost, že ani v samotném formuláři, ani následně
při pohovoru žalobce takovou skutečnost neuvedl. Dále ve formuláři žalobce jasně označil dobu,
na kterou žádá o vydání víza včetně dat příjezdu a návratu z ČR, jako 180 dní, tedy časový úsek,
na který je běžně udělováno právě dlouhodobé vízum, nikoliv povolení k dlouhodobému pobytu.
Krajský soud tak svůj závěr opřel pouze o skutečnost, že žalobce v žádosti jako účel pobytu uvedl
sloučení rodiny a v pohovoru vyjádřil snahu žít se svou rodinou v ČR. Tyto informace však nejsou
s žádostí o udělení dlouhodobého víza v rozporu, neboť i toto vízum lze vydat za rodinným
účelem a umožní cizinci legální pobyt na území ČR s jeho rodinnými příslušníky, kteří v České
republice pobývají. Za situace, kdy z ostatních skutečností neplyne žádná pochybnost o účelu
a typu podané žádosti, je závěr krajského soudu postavený na výše uvedených informacích pouze
spekulativní.
[38] Zároveň je třeba uvést, že není úkolem správního orgánu domýšlet, jaký typ pobytového
oprávnění je pro žadatele nejvýhodnější, pokud cizinec podal žádost o určitý typ oprávnění
a z předložených dokladů nevyplývají oprávněné pochybnosti o jeho vůli. Nadto žadatel může
mít pro svůj postup různé důvody. Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala například
na rozdílnou délku řízení o žádosti o vydání víza nad 90 dní a žádosti o povolení dlouhodobého
pobytu za účelem sloučení rodiny. Zatímco žádost o udělení víza je ministerstvo povinno vyřídit
ve lhůtě 90 dní a ve zvláště složitých případech do 120 dní (§170 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců), na rozhodnutí o žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení
rodiny má lhůtu až 270 dní [§169 odst. 1 písm. c) zákon o pobytu cizinců]. Dalším z důvodů
pro žádost o vízum, nikoliv povolení k dlouhodobému pobytu může být následná možnost podat
žádost o povolení k dlouhodobému pobytu již přímo na území ČR, nikoliv na zastupitelském
úřadě (viz §42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).
[39] Zamýšlel-li stěžovatel podat žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu, měl svůj
úmysl dát zřetelně najevo již v prvotní žádosti nebo nejpozději v průběhu řízení o ní. Nové
posouzení důvodů neudělení víza dle §180e zákona o pobytu cizinců je speciálním řádným
opravným prostředkem v případě neudělení víza. Dle §180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců
nemohou být důvodem žádosti o nové posouzení skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl
v žádosti o udělení víza. Žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza tak neslouží k uvádění
nových skutkových okolností rozhodných pro kladné vyřízení žádosti.
[40] Údajným důvodem žalobcova postupu byla nemožnost registrace v systému Visapoint
pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Nejvyšší správní soud opakovaně
judikoval, že v případě nefunkčnosti systému Visapoint má žadatel právo podat žádost jiným,
tzv. nouzovým způsobem, kterou je správní orgán povinen akceptovat (srov. rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52 a shrnutí judikatury uvedené
v části IV. 2. 1. tohoto rozsudku). Žalobci však nic nebránilo uvést tuto skutečnost již v prvotní
žádosti či v průběhu pohovoru. Žalobcovo tvrzení ohledně nemožnosti získání termínu
pro podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu zůstalo i následně v jeho „odvolání“
i žalobě zcela nekonkrétní a nedoložené. Tato skutečnost nebyla důvodem, pro který by krajský
soud shledal žalobu důvodnou.
[41] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že Ministerstvo vnitra i stěžovatelka postupovaly
správně, když žalobcovu žádost ze dne 25. 1. 2017 posuzovaly jako žádost o udělení víza
nad 90 dnů.
[42] K námitce týkající se pravosti oddacího listu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud
správní orgány vlastní činností zjistily, že žalobce v době údajného uzavření sňatku nemohl
legálně vycestovat z České republiky a uzavřít manželství ve Vietnamu, může jim toto zjištění
zakládat odůvodněné pochybnosti týkající se pravosti oddacího listu. Ze správního spisu ovšem
také vyplývá, že jak žalobce, tak jeho manželka, v řízení týkajícím se správního vyhoštění
vypověděli, že manželství uzavřeli ve Vietnamu bez osobní přítomnosti, na základě plné moci.
Jedná se o informaci, která správním orgánům byla známa z jejich činnosti, neboť plyne z téhož
rozhodnutí o správním vyhoštění, z nějž čerpali i informaci o místě žalobcova pobytu v době
sňatku. Měly tedy i s touto informací pracovat a zaměřit se na to, zda bylo takové uzavření
manželství možné či nikoliv, případně se k této otázce žalobce v rámci pohovoru zeptat na detaily
sňatku, jak správně uvedl krajský soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[44] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že sám nerozhodl o odmítnutí žaloby podle
§110 odst. 1 věty prvé za středníkem, neboť žalobní argumentaci k otázce přípustnosti žaloby
musí nejprve posoudit krajský soud. V opačném případě by byli účastníci připraveni o možnost
opravného prostředku.
[45] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnost (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu