ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.315.2018:32
sp. zn. 10 As 315/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. Z., JUDr. Ing. Jiřím
Němcem, advokátem se sídlem Štefánikova 114/45, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 12. 2016, čj. JMK 182145/2016, sp. zn. S-JMK 174174/2016/ODOS/Př, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018,
čj. 62 A 46/2017-47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 3 400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce JUDr. Ing. Jiřího Němce, advokáta se sídlem Štefánikova 114/45, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016, čj. ODSČ-34949/16-28, sp. zn. ODSČ-34949/16-
SOB/V, Magistrát města Brna (dále jen „magistrát“) uložil žalobci pokutu za správní delikt
dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu). Proti rozhodnutí magistrátu podal žalobce
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2016 zamítl a prvostupňové rozhodnutí
potvrdil.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u krajského soudu, který rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalobce označil existující a z hlediska doručování
také kontaktní osobu, která byla aktivním řidičem (M. V.). Z obsahu správního spisu přitom
nevyplývá, že by žalobce postupoval obstrukčně. Za této situace podle názoru krajského soudu
postupoval magistrát v rozporu s §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, protože neučinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Krajský soud uvedl, že magistrát měl dále vyzvat
žalobce, aby doložil, že jím provozované vozidlo skutečně v rozhodnou dobu řídil (měl v užívání)
M. V. Krajský soud rovněž podotkl, že ani po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele
vozidla magistrát nesdělil žalobci přes jeho žádost důvody, pro které nezahájil přestupkové řízení
proti M. V. Žalobce tak nedostal možnost dodatečně doložit, že jím provozované vozidlo řídil
jím označený řidič.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[5] Stěžovatel je přesvědčen, že magistrát učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Ze správního spisu vyplývá,
že žalobce na výzvu podle §125h zákona o silničním provozu sdělil údaje o totožnosti řidiče
vozidla (M. V., nar. X, N. 23, B.), přičemž uvedl, že si není jist rokem narození. Magistrát zjistil,
že jmenovaný s rokem narození X se v příslušném registru nenalézá, ale žalobcem označeným
řidičem může být osoba s rokem narození X. Magistrát této osobě zaslal výzvu k podání
vysvětlení na adresu trvalého pobytu (vráceno zpět) a na adresu sdělenou žalobcem (osobně
převzato dne 30. 9. 2015), na kterou M. V. nereagoval. Magistrát následně věc přestupku řidiče
vozidla odložil a zahájil správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla - žalobce.
[6] Stěžovatel poukázal na údajně různorodý postoj krajského soudu k problematice
nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2016,
čj. 22 A 37/2015-35, měl krajský soud uvést, že pokud provozovatelem označená osoba řidiče
na předvolání nereagovala, nelze to považovat za nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.
Správní orgán I. stupně může vůči domnělému přestupci použít pořádkových opatření.
Stěžovatel však zdůraznil, že předvedení lze podle §60 správního řádu uplatnit pouze u účastníka
nebo svědka ve správním řízení, které v dané fázi neprobíhá. Pořádkovou pokutu podle
§62 správního řádu lze uložit i mimo správní řízení. V rozsudku ze dne 13. 12. 2016,
čj. 22 A 37/2015-35, krajský soud rozšířil povinnost učinit nezbytné kroky o opakované zaslání
výzvy k podání vysvětlení označeného řidiče. V nyní projednávané věci krajský soud dále
požaduje po správních orgánech, aby provozovatele vozidla opětovně vyzvaly k doložení
skutečnosti, kdo vozidlo řídil. Stěžovatel tento postup považuje za rozporný s dosavadní praxí
správních orgánů, soudní judikaturou a zákonem o silničním provozu. Stěžovatel zdůraznil,
že po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost
za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči vozidla poskytuje (viz rozsudek NSS
ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 As 135/2016). Pokud provozovatel nejedná s přiměřenou
obezřetností, nelze důsledky z toho plynoucí přenášet na správní orgány a požadovat po nich,
aby na základě nesprávných údajů od provozovatele činily rozsáhlá pátrání po údajném pachateli
přestupku. Uvedené by již bylo krokem nad rámec zákonných povinností (viz rozsudek NSS
ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 1 As 31/2017).
[7] Dále stěžovatel uvedl, že v projednávané věci žalobce nesdělil správné údaje o totožnosti
řidiče vozidla, magistrát se však přesto nad rámec svých povinností snažil najít osobu podobného
data narození, které zaslal výzvu k podání vysvětlení. Přestože tato osoba na výzvu nereagovala,
magistrát tak učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Podle názoru stěžovatele další
kontaktování žalobce jako provozovatele vozidla nemá oporu v zákoně (popř. v soudní
judikatuře) a stěžovatel je považuje za nadbytečné.
[8] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[9] Žalobce se ztotožnil se závěry krajského soudu a zopakoval své argumenty uvedené
v žalobě a replice.
[10] Žalobce navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Spornou otázkou v projednávané věci je, zda magistrát učinil nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, a to dříve,
než věc odložil a vyvodil odpovědnost vůči žalobci jako provozovateli vozidla.
[13] Skutkově obdobnými případy se již NSS zabýval, a to zejména v rozsudku
ze dne 9. 10. 2019, čj. 2 As 346/2018-22, a v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, čj. 9 As 260/2018-21.
V nyní projednávané věci není důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozsudcích odchýlit.
Ve shodě s těmito rozsudky je vhodné předeslat, že NSS si je vědom své dřívější judikatury
k rozhodné právní otázce, ale je třeba konstatovat, že mimo některé obecně platné závěry
se ve většině případů jedná o individuální posouzení konkrétní věci.
[14] V této souvislosti NSS zdůrazňuje, že je v jednotlivých věcech nezbytné odlišit případy,
ve kterých provozovatel vozidla neuvede (a) dostatečné množství osobních údajů konkrétní
osoby, aby ji bylo možné identifikovat a kontaktovat, popřípadě uvede údaje smyšlené či falešné,
nebo (b) se jedná o provozovatele (resp. jejich zástupce), kteří opakovaně jednají v podobných
věcech obstrukčním způsobem. K oběma uvedeným případům NSS v rozsudku ve věci
sp. zn. 2 As 346/2018 uvedl příklady z dosavadní judikatury a i v této věci NSS na tento rozsudek
v podrobnostech odkazuje. V nyní projednávané věci ovšem žádný z těchto případů nenastal.
[15] Žalobce na výzvu magistrátu ze dne 1. 9. 2015 reagoval a sdělil dostatečné údaje
o konkrétní osobě s doručovací adresou na území ČR – M. V. Na tomto závěru nic nemění ani
skutečnost, že si žalobce nebyl jist (resp. se zmýlil) datem narození označeného řidiče. Žalobcem
označený M. V. byl kontaktní a na žalobcem uvedené adrese si také převzal výzvu magistrátu
k podání vysvětlení. Z obsahu spisu přitom zatím nevyplývá žádná indicie, že by se jednalo o
obstrukční či zneužívající taktiku žalobce s cílem vyhnout se postihu za správní delikt.
[16] NSS v rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 346/2018 konstatoval, že „[z]a situace, kdy se nejednalo
o obstrukční chování provozovatele vozidla, aprobuje Nejvyšší správní soud posouzení krajského soudu,
že odložení přestupkové věci dle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích [míněn tehdy aplikovaný zákon
č. 200/1990 Sb., o přestupcích – pozn. soudu] bylo předčasné, neboť prvostupňový správní orgán neučinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, resp. jich neprovedl dostatečné množství, pročež nebyla splněna
podmínka §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Prvostupňový správní orgán měl k dispozici
dostatek konkrétních identifikačních údajů sdělené osoby; pakliže jejich pravdivost nevyloučil lustrací sděleného
řidiče v centrálním registru obyvatel, nebylo na místě ihned při (teprve) první obtíži s doručováním zanechat všech
dalších kroků a bez dalšího přistoupit k odložení věci. (…) Nelze taktéž bez dalšího dát za pravdu úvaze
žalovaného, že pokud označený řidič nemá domovní schránku, nevyzvedne si na základě výzvy zanechané
na jiném vhodném místě poštovní zásilku osobně na poště. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že prvostupňový
správní orgán se nedozvěděl žádné další indicie, na základě kterých by mohl zjistit pachatele přestupku; ve shodě
s krajským soudem však již nelze souhlasit s jeho přesvědčením, že k tomu prvostupňový správní orgán využil
veškeré možnosti, které se mu rozumně nabízely. (…) V projednávané věci ovšem Nejvyšší správní soud neshledal
úkony učiněné prvostupňovým správním orgánem za dostatečné naplnění k požadavku nezbytných kroků
ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu; po vrácení doručované písemnosti z důvodu jejího
nevyzvednutí na poště a nemožnosti uložit ji do domovní schránky adresáta měl prvostupňový správní orgán
provést další smysluplný úkon reálně směřující ke zjištění pachatele přestupku, resp. kontaktování označeného
řidiče, a teprve v případě jejich nezdaru mohl věc odložit“.
[17] Ke stejným závěrům dospěl NSS i v nyní projednávané věci. Poukazuje přitom dále
na svůj rozsudek ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, ze kterého vyplývá, že „[p]okud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří
doručovat, (…) je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích [správně
míněn zákon o silničním provozu – pozn. soudu] naplněna a správní orgán po odložení či zastavení
řízení o přestupku projedná správní delikt“. V nyní projednávané věci však nemohl magistrát dovodit,
že se M. V. nedaří doručovat, neboť výzvu k podání vysvětlení doručoval pouze jednou a doručit
tuto písemnost se podařilo. Bylo proto předčasné věc bez dalších kroků odložit. Jedním
z možných kroků, které mohl magistrát učinit, byla také krajským soudem uvedená výzva žalobci
k doložení, že jeho vozidlo skutečně řídil jím označený řidič (ostatně žalobce jako provozovatel
vozidla by mohl v přestupkové věci vystupovat jako svědek). V závislosti na konkrétní situaci
si lze ovšem představit i jiné vhodné úkony magistrátu. NSS nadto k argumentaci stěžovatele
v této souvislosti uvádí, že předvedení obecně není možné, ledaže by nastaly výjimečné skutkové
okolnosti (srov. bod 26 rozsudku NSS ze dne 13. 1. 2020, čj. 9 As 260/2018-21).
[18] Z výše uvedeného je zřejmé, že stávající judikatura NSS dává odpověď na veškeré
námitky stěžovatele, které je nutno vyhodnotit jako nedůvodné.
[19] Ve shodě s oběma citovanými rozsudky je pak možné uzavřít, že jestliže žalobce
jako provozovatel vozidla označil za řidiče osobu, k níž sdělil dostatečné údaje (M. V.),
a věrohodně tvrdil, že dané vozidlo mohla tato osoba řídit, měl magistrát dostatek indicií k tomu,
aby se pokusil nalézt pachatele přestupku. Není naplněním nezbytných kroků ke zjištění
pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu pouze jediné
doručení předvolání k podání vysvětlení, na něž M. V. nereagoval, ale magistrát byl povinen
učinit další smysluplný úkon směřující ke zjištění pachatele přestupku.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce,
přísluší mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Tato náhrada sestává z nákladů žalobce na odměnu právního zástupce za jeden úkon
právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových
výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), celkem tedy 3 400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu