ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.217.2019:77
sp. zn. 10 Azs 217/2019 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: P. H. S., zast. Mgr.
Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 5. 2018, čj. OAM-37/ZA-ZA12-HA08-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2019, čj. 30 Az 22/2018-30,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Viktoru Klímovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 12 342 Kč, která bude proplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 15. 1. 2018 žádost o mezinárodní ochranu. Do ČR přijel v roce 1981,
je zdráv, s ničím se neléčí a neužívá žádné léky. Jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany
uvedl, že v ČR žije od 17 let, je zde více zvyklý než ve Vietnamu, Vietnam je komunistická země
a není tam demokracie, v ČR má navíc syna. Do protokolu k žádosti o mezinárodní ochranu
sdělil, že během svého pobytu v ČR se do Vietnamu vrátil 4x a bydlel tam u rodičů. V roce 2008
se zúčastnil demonstrace, kvůli níž měl pak konflikt s policií. Řekli mu, aby se neúčastnil dalších
demonstrací, jinak skončí ve vězení. V roce 2009 se do Vietnamu znovu vrátil a neměl tam žádné
problémy s místními státními orgány. Nikdy neměl potíže s vycestováním ze země. Pobyt v ČR
měl povolen do roku 2014. Nestihl si jej prodloužit, neboť musel nastoupit do výkonu trestu
odnětí svobody na základě odsouzení za trestný čin přechovávání omamných a psychotropních
látek a jedů. Žalobce uvedl, že ve Vietnamu nebyl nikdy trestně stíhán, mohl by se tam
bez problémů vrátit, ale nikoho tam nemá. Již dlouho žije v ČR a chce zde zůstat. Na dotaz
žalovaného, zda důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je legalizace jeho pobytu na území ČR,
žalobce odpověděl, že ano.
[2] Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2018 žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana
dle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Namítl nesprávné posouzení
možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu z důvodu toho, že na území ČR
žije přibližně 37 let, ČR se pro něj stala domovem a má zde syna. Dále vytkl způsob posouzení
udělení mezinárodní ochrany dle §12 a §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Jeho návrat
do Vietnamu by znamenal porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“), neboť veškeré zázemí soukromého a rodinného života má v ČR,
navíc ve Vietnamu jsou potlačována politická práva, jakož i právo na spravedlivý proces.
[4] Krajský soud posoudil žalobcovu věc z hlediska všech možných důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany dle §12 až §14b zákona a azylu a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná,
a v záhlaví označeným rozsudkem ji zamítl.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítl, že krajský soud neoprávněně vycházel ze skutkového stavu, který zde byl v den vydání
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud měl zjistit aktuální informace o stavu dodržování lidských
práv a bezpečnostní situaci ve Vietnamu. K tomu podotkl, že některé zprávy o zemi původu
stěžovatele, byly neaktuální již v době rozhodování žalovaného. V soudním přezkumu
rozhodnutí o mezinárodní ochraně nelze aplikovat §75 s. ř. s., neboť je v rozporu s čl. 46
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice).
[6] K závěrům žalovaného, že měl možnost si požádat o mezinárodní ochranu již dříve,
stěžovatel uvedl, že hlavním tvrzeným důvodem pro podání žádosti bylo dlouholeté zakořenění
v ČR. Neudělení mezinárodní ochrany má za následek porušení čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Není tedy pravda, že hlavním účelem žádosti byla pouze
legalizace pobytu v ČR.
[7] Stěžovatel dále namítl, že jeho výpověď ohledně bezproblémového vycestování byla
žalovaným dezinterpretována. Stěžovatel sice nikdy neměl potíže s vycestováním z Vietnamu,
ale vždy to bylo podmíněno zaplacením úplatku ve výši 2 000 až 3 000 USD. Žalovaný měl klást
vysvětlující otázky, resp. přizpůsobit otázky osobnosti stěžovatele. Na uvedeném nemůže
nic změnit ani to, že stěžovatel je držitelem platného cestovního dokladu [stěžovatel ovšem
ve správním řízení tvrdil, že svůj cestovní doklad ztratil a nový mu zastupitelský úřad dosud
nevydal – stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody (viz poskytnutí údajů k žádosti
o mezinárodní ochranu ze dne 19. 1. 2018 a protokol o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany z téhož dne - pozn. NSS]. Dále stěžovatel odkázal na příručku Evropského
podpůrného úřadu pro otázky azylu k provádění azylového pohovoru.
[8] Podle stěžovatele žalovaný také nedostatečně posoudil možnost udělení azylu
dle §12 zákona o azylu. Ve Vietnamu je nedemokratický režim, v němž jsou porušována základní
lidská práva. Stěžovatel si není jist, zda mu náhodou vzhledem k vietnamské legislativě nebylo
odejmuto státní občanství. Tato případná skutečnost spolu s jeho účastí na demonstraci
v roce 2008 by mohla být důvodem, proč mu nebyl vydán nový cestovní pas. Odkázal
na rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2005, čj. 7 Azs 74/2005-50.
[9] K humanitárnímu azylu stěžovatel uvedl, že žalovaný měl nejprve posoudit,
zda mu svědčí některý z důvodů pro jeho udělení. Pokud by dospěl ke kladnému závěru, měl
teprve aplikovat správní uvážení, zda humanitární azyl udělí nebo ne. Správní uvážení není
možné uplatnit na subsumpci skutkového stavu pod pojem humanitárního azylu. Žalovaný měl
přihlédnout k tomu, že stěžovatel žije v ČR už 38 let. V tomto ohledu podotkl, že důvodem
pro neudělení této formy azylu by mohla být jeho trestná činnost. Té však lituje a odpykal si
za ni již trest a nemůže za ni být znovu trestán v rámci posouzení naplnění důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany.
[10] Stěžovatel byl v ČR odsouzen za drogovou trestnou činnost. Obává se, že ve Vietnamu
bude vystaven dalšímu trestnímu stíhání pro tento skutek a bude mu uložen trest smrti.
Dle vietnamského práva není rozhodné, že za shodný skutek byl již v zahraničí potrestán.
Tuto skutečnost sice stěžovatel výslovně nenamítal ve správním řízení ani v řízení před krajským
soudem, ale bylo povinností žalovaného náležitě zjistit skutkový stav a zajistit transparentní
a aktuální zprávy o zemi původu stěžovatele. Stěžovatel navíc nebyl v těchto řízeních zastoupen
advokátem a nedostalo se mu tedy poučení, z jakých důvodů může žádat o mezinárodní ochranu.
Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, v němž se
Ústavní soud vyjadřoval k podmínkám přihlédnutí k novým skutečnostem před správním
soudem prvního stupně.
[11] Dle stěžovatele žalovaný ani krajský soud dostatečně nevyhodnotili, že stěžovatel žije
v ČR od roku 1981 a za tuto dobu je na území plně integrován. Jeho vycestování by bylo
v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Uvedl, že je také nutné posoudit přiměřenost rozhodnutí s ohledem
na jeho soukromý a rodinný život, který blíže popsal, jakož i omezenou možnost podání žádosti
o pobytové oprávnění.
[12] Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v tom, že v důsledku svého vycestování
může být reálně popraven. V tomto výjimečném případě je třeba, aby námitku stěžovatele
přezkoumal NSS, přestože ji před krajským soudem, v němž nebyl zastoupen advokátem,
nevznesl.
[13] Dle stěžovatele by se měl NSS také vyjádřit k otázce, zda je nutné posuzovat zásah
do soukromého a rodinného života cizince v důsledku rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
Upozornil na to, že zprávy o zemích původu související s důvody pronásledování nejsou často
transparentní, neboť jsou pořizovány MZV nebo konkrétními zastupitelskými úřady,
které nemohou mít přehled o jednání státních orgánů v zemích původů žadatelů o mezinárodní
ochranu ve vztahu k vlastním občanům.
[14] Krajský soud podle stěžovatele nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi NSS,
neboť čl. 8 Úmluvy nepovažoval za relevantní k udělení doplňkové ochrany.
[15] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného.
[16] Žalovaný považoval kasační stížnost za nedůvodnou. Jeho rozhodnutí i napadený
rozsudek byly vydány v souladu se zákonem. Odkázal na spisový materiál, své rozhodnutí
a rozsudek krajského soudu. Ve vztahu k námitkám, které se shodují s žalobními námitkami,
se ztotožnil s napadeným rozsudkem. Námitky uplatněné až v kasační stížnosti jsou
podle žalovaného nepřípustné, stěžovatel je uvedl s cílem vygradovat svůj azylový příběh.
Žalovaný dále odkázal na judikaturu NSS, dle které žadatel o mezinárodní ochranu svými
tvrzeními určuje další směr postupu správního orgánu, přičemž není povinností správního orgánu
seznamovat žadatele o mezinárodní ochranu s důvody, pro něž by mohlo být jeho žádosti
vyhověno (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2004, čj. 3 Azs 23/2004-65, a ze dne 6. 10. 2004,
čj. 3 Azs 21/2004-62). Krajský soud se podle jeho názoru podrobně, jasně a srozumitelně
vypořádal s žalobními námitkami a s jeho závěry se ztotožňuje.
[17] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost odmítl, případně ji zamítl.
[18] V replice stěžovatel k nepřípustnosti námitek uvedl, že je třeba posoudit, zda je daná
právní úprava v souladu s unijním právem. Stěžovatel uváděl pravdivé údaje,
nebylo jeho povinností specifikovat jednotlivé právní instituty. Pokud nepředložil cestovní
doklad, nebyl žalovaný bez dalšího oprávněn považovat stěžovatele za občana Vietnamu.
Dále stěžovatel opětovně zdůraznil, že nebyl v řízení před žalovaným a krajským soudem právně
zastoupen. Odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16,
a ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/2007. Dále zopakoval, že žalovaný neposoudil hrozbu
udělení trestu smrti ve Vietnamu. V této souvislosti se stěžovatel rozsáhle vyjádřil k možnosti
udělení trestu smrti dle zásad mezinárodního práva a věnoval se i podmínkám rozhodování
o uložení tohoto trestu ve Vietnamu. Stěžovatel podrobně rozebral rovněž právo na účinný
opravný prostředek a možnost posoudit věc krajským soudem ex nunc. Zpochybnil rovněž
dostatečné zjištění svého státního občanství, které je nutné pro posouzení pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu. Zopakoval argumentaci ohledně neaktuálnosti zpráv o zemi
původu a humanitárního azylu. Bohatě se vyjádřil také k závěrům krajského soudu k hrozbě
pronásledování a vážné újmy.
[19] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
v souladu s §104a s. ř. s. nejprve zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou (viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39).
[20] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[21] Rozsah přezkumu správního rozhodnutí je vymezen uplatněnými žalobními body.
Tím je dán rámec soudního přezkumu (§75 odst. 2 s. ř. s., rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2004,
čj. 2 As 17/2003-79, č. 571/2005 Sb. NSS). Tímto rámcem je následně vázán i NSS v řízení
o kasační stížnosti, neboť v kasační stížnosti není možné uplatnit důvody, které nebyly uplatněny
v řízení před krajským soudem, ač tak stěžovatel učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s., usnesení NSS
ze dne 30. 6. 2003, čj. 4 Ads 23/2003-124, č. 34/2003 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004,
čj. 1 Azs 34/2004-49, č. 419/2004 Sb. NSS). Krajský soud v napadeném rozsudku posoudil
všechny důvody pro udělení mezinárodní ochrany, ačkoli byl výslovně namítán pouze důvod
dle §12, §14, §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (viz bod 3 tohoto rozhodnutí). Odůvodnění
krajského soudu týkající se jiných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu
bylo rozvedeno pouze obiter dictum, neboť rozsah přezkumu stanovený žalobními body byl užší.
Pokud stěžovatel napadá rozhodovací důvody krajského soudu, které byly řečeny nad rámec
soudního přezkumu, jsou jeho námitky nepřípustné (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2007,
čj. 8 As 52/2006-74, č. 1655/2008 Sb. NSS). NSS proto nepřihlížel k námitkám, které se netýkají
udělení humanitárního azylu z důvodu toho, že stěžovatel na území ČR žije už mnoho let a ČR
považuje za svůj domov, nedemokratického režimu ve Vietnamu a porušení mezinárodních
závazků ČR v souvislosti s jeho soukromým a rodinným životem.
[22] K námitce týkající se neaktuálnosti podkladů pro rozhodnutí o stěžovatelově žádosti
NSS zjistil, že ve správním spise jsou založeny zprávy o zemi původu stěžovatele z let 2016
a 2017, je zde založena ovšem také zpráva z roku 2018 (výroční zpráva Human Rights Watch
z ledna 2018). Nelze tedy hovořit o tom, že by zprávy nebyly aktuální, neboť zprávy staršího data
byly doplněny zprávou z roku 2018. Z těchto zpráv mohl vycházet i krajský soud,
neboť od té doby se situace ve Vietnamu zásadně nezměnila a neproběhly žádné významné
změny a převraty. V tomto ohledu stěžovatel ostatně ani netvrdí, v čem byl konkrétně zkrácen
na svých právech neopatřením nových zpráv, a v žalobě ani neuváděl žádné nové skutečnosti
ohledně země svého původu, které by bylo nutné nově posoudit. Nadto je třeba zdůraznit,
že správní orgán při posuzování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany nevychází pouze
ze zpráv o zemi původu MZV a zastupitelských úřadů, tyto zprávy jsou doplňovány
a konfrontovány s dalšími zprávami jiných organizací. NSS podotýká, že krajský soud je povinen
se ve věcech mezinárodní ochrany odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. pouze v případě, že po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí vyšly najevo skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní
ochrany, pokud v daném případě nejsou dány dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové
skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by měl být navrácen
do země původu (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-131). V projednávané
věci nevyšly najevo žádné další skutečnosti, které nemohly být posouzeny již v rozhodnutí
žalovaného. Nelze souhlasit také se stěžovatelem, že mu v tomto ohledu nebyly dostatečně
kladeny doplňující a vysvětlující otázky. Žalovaný podrobně zjišťoval, zda stěžovatel měl v zemi
původy problémy a zda mu něco brání v návratu. U stěžovatele nelze shledat ani existenci dalších
překážek, které by mu bránily ve sdělení všech relevantních skutečností. Odkaz stěžovatele
na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, je proto nerelevantní.
[23] NSS dále konstatuje, že ačkoli stěžovatel tvrdil, že důvodem pro podání žádosti
o mezinárodní ochranu je legalizace jeho pobytu na území ČR, která nemůže být relevantním
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2006,
čj. 4 Azs 442/2005-43), žalovaný se přesto zabýval i dalšími tvrzeními stěžovatele, které byly
relevantní pro případné udělení mezinárodní ochrany.
[24] Existence nedemokratického režimu v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu
sama o sobě nemůže být důvodem pro udělení ochrany, neboť bez dalšího neznamená,
že by cizinec byl vystaven pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu (viz rozsudek NSS
ze dne 21. 7. 2005, čj. 3 Azs 303/2004-79). Stěžovatel žádné takové skutečnosti netvrdil.
Problémy, které údajně měl s policií při demonstraci v roce 2008, neměly žádné následky
a sám stěžovatel uvedl, že po návratu do Vietnamu v roce 2009 jej nikdo nevyhledal
ani nekontaktoval v souvislosti s jeho účastí na této demonstraci.
[25] K možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu NSS uvádí, že k udělení
tohoto druhu azylu přistoupí správní orgán např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory, tedy v případech, na něž sice nedopadají taxativní výčty §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Soudy pak posuzují,
zda správní orgán při rozhodování o humanitárním azylu nevybočil z mezí správního uvážení
a nerozhodl v rozporu se zákazem libovůle (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004,
čj. 2 Azs 8/2004-55). Žalovaný všem těmto kritériím dostál a jeho postup byl zcela standardní.
Stěžovatel neuváděl žádné relevantní důvody pro udělení tohoto azylu ve smyslu citované
judikatury.
[26] K námitce, že se žalovaný nezabýval podrobně možností udělení trestu smrti, NSS uvádí,
že žadatel o mezinárodní ochranu svými tvrzeními vymezí, jakými skutečnostmi se bude správní
orgán konkrétně zabývat při posouzení, zda jsou splněny důvody pro udělení mezinárodní
ochrany dle některého z důvodů dle §12 až 14b zákona o azylu. V tomto rozsahu
je správní orgán povinen také dostatečně zjistit skutkový stav (srov. rozsudek NSS
ze dne 17. 6. 2004, čj. 3 Azs 23/2004-65). Stěžovatel výslovně neuvedl a ani z kontextu
jeho výpovědi a žádosti o mezinárodní ochranu nelze seznat, že by se obával návratu
do Vietnamu kvůli hrozbě trestu smrti. Sám výslovně uvedl, že by se do Vietnamu mohl klidně
vrátit, jen tam nikoho nemá. Přiznal také, že důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu
byla legalizace pobytu v ČR. Nelíbilo se mu také, že ve Vietnamu není demokratický režim.
Nebylo proto povinností žalovaného, aby se zabýval hrozbou trestu smrti, který by údajně mohl
být stěžovateli ve Vietnamu udělen. Žalovaný se navíc stěžovatele přímo ptal, zda se něčeho
obává v případě návratu do Vietnamu. Stěžovatel ovšem odpovídal pouze tak, že ve Vietnamu
nikoho nemá.
[27] O údajném možném uložení trestu smrti stěžovatel nic ve správním řízení
a řízení před krajským soudem netvrdil a ani v řízení o kasační stížnosti konkrétně netvrdí
a ničím neosvědčuje, že takové trestní řízení je vůči němu ve Vietnamu vedeno,
resp. mu skutečně hrozí. Stěžovatelova tvrzení a listiny, které předkládá (zejména překlad
vietnamského trestního zákoníku do angličtiny, anglický překlad vietnamského zákona o státním
občanství a skutková zjištění německého správního soudu), mají jen obecný charakter
a mohou doložit pouze skutečnost, že trest smrti za některé trestné činy (včetně drogových)
skutečně ve Vietnamu hrozí. Tato skutečnost je známá zdejšímu soudu již z úřední činnosti,
není proto zapotřebí tyto listiny provádět k důkazu. To však bez dalšího neznamená, že takové
trestní stíhání a trest hrozí v projednávané věci také přímo stěžovateli. NSS v této souvislosti
poukazuje zejména na skutečnost, že předchozí stanoviska a tvrzení stěžovatele tuto údajnou
hrozbu nijak nezmiňují (srov. např. usnesení ze dne 6. 2. 2014, čj. 9 Azs 27/2013-27,
či usnesení NSS ze dne 23. 11. 2016, čj. 6 Azs 139/2016-28). Stěžovatel naopak jednoznačně
tvrdil, že mu v návratu do Vietnamu nic nehrozí, může se tam klidně vrátit a jediným problémem
je, že tam nikoho nemá. Nelze ani přehlédnout, že se nejedná o první řízení stěžovatele
o mezinárodní ochranu, stěžovatel si tedy musel být vědom významu svých tvrzení a je nutno
vzít také v potaz skutečnost, že stěžovatel po dlouhou dobu žije na území ČR, a nepochybně
se tedy ve zdejších poměrech dostatečně orientuje. Tuto námitku však uplatnil až v kasační
stížnosti. Za této situace a s ohledem na předchozí tvrzení stěžovatele tak nelze než konstatovat,
že se jedná o námitku nevěrohodnou. Obdobné závěry platí také pro námitku o údajném
(opět jen spekulativním) odebrání vietnamského občanství stěžovateli, neboť stěžovatel již dříve
uvedl, že důvodem nevydání nového cestovního dokladu byl jeho nástup do výkonu trestu odnětí
svobody, a teprve v kasační stížnosti spekuluje o údajném odnětí občanství jako důvodu
jeho nevydání.
[28] Zásah do soukromého a rodinného života, který by odůvodňoval udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nastane pouze výjimečně
(srov. rozsudky NSS ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, či ze dne 8. 6. 2011,
čj. 2Azs 8/2011-55). Žalovaný dovodil, že zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života
neudělením mezinárodní ochrany nedosáhne intenzity, která je nutná pro udělení mezinárodní
ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ke shodnému závěru dospěl
také krajský soud a NSS se s jejich závěry ztotožňuje. Není proto ani pravda, že by krajský soud
čl. 8 Úmluvy nepovažoval za relevantní k udělení doplňkové ochrany. Citovaný článek je však
podstatný pouze ve výjimečných případech.
[29] Zákon o azylu a ustálená judikatura NSS tedy poskytují dostatečnou odpověď na všechny
námitky uvedené v kasační stížnosti. NSS neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a NSS ji proto odmítl podle §104a s. ř. s.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[31] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátovi, který byl stěžovateli ustanoven
soudem, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený advokát provedl ve věci
tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], doplnění kasační stížnosti a podání repliky, tj. písemné podání soudu
ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden provedený úkon právní služby
advokátu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát doložil, že je plátcem DPH. Za tři úkony
právní služby včetně DPH advokátu náleží odměna ve výši 12 342 Kč. Tuto částku NSS vyplatí
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu