ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.427.2019:25
sp. zn. 10 Azs 427/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: V. H., zast. Mgr.
Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutím žalované ze dne 23. 9. 2019, čj. CPR-12560-2/ČJ-2018-930310-V241,
a čj. CPR-12560-3/ČJ-2018-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, čj. 41 A 67/2019-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského
kraje, uložila žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a stanovila dobu zákazu vstupu
na území členských států EU v délce 6 měsíců. Žalobkyně totiž vykonávala na území ČR
minimálně v období od 29. 9. 2017 do 11. 10. 2017 pracovní činnost bez platného povolení
k zaměstnání. Rozhodnutím z téhož dne správní orgán uložil žalobkyni povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaná v záhlaví označenými rozhodnutími zamítla odvolání
žalobkyně proti oběma výše zmíněným rozhodnutím.
[2] Proti oběma rozhodnutím žalované podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud zamítl.
V napadeném rozsudku mj. uvedl, že žalobkyně vykonávala u společnosti Lef na území ČR
závislou práci bez pracovního povolení a její činnost neměla povahu služby poskytované
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítla, že na území ČR nevykonávala práci neoprávněně. Správní orgány nepodloženě odmítly
aplikovat §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a směrnici 96/71/ES.
Stěžovatelka tvrdí, že byla zaměstnána u polské společnosti MAG SP. Z O.O. Do ČR byla
vyslána v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU,
tj. v rámci přeshraničního poskytování služeb v souladu s cit. směrnicí. Správní orgány
neakceptovaly její důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že bylo namístě aplikovat
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Podle stěžovatelky nelze v obchodních vztazích vyloučit
situaci, kdy z důvodu menší vytíženosti je zaměstnanec přijat do zaměstnání a ihned vyslán
k práci v jiném členském státě. To je i její případ.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Není sporné, že stěžovatelka disponovala jediným povolením k pobytu a zároveň
i k zaměstnání. Vydala jej Polská republika. Jde o národní dlouhodobé vízum, které jeho držitele
opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s Úmluvou k provedení Schengenské dohody,
ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010, též k pobytu na území jiných
členských států EU, a to s možností vícenásobného vstupu. Národní dlouhodobé vízum typu
„D“ vydané Polskou republikou však neopravňuje jeho držitele k výkonu zaměstnání na území
ČR. Stěžovatelka nemá v ČR tzv. zaměstnaneckou kartu, což potvrdil i Úřad práce ČR.
Dle správních orgánů je nepochybné, že činnost, kterou stěžovatelka vykonávala na území ČR
ve společnosti Lef, svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Stěžovatelka balila
a ukládala knedlíky ve vztahu podřízenosti k české společnosti Lef, na základě pokynů
této společnosti a pod její kontrolou. Stěžovatelka v ČR pracovala bez nutného povolení.
[8] NSS poznamenává, že stěžovatelka v kasační stížnosti téměř doslovně opakuje
argumentaci, kterou předestřela již v žalobě. Nijak nereaguje na to, co k ní uvedl krajský soud.
Nad rámec žaloby uvedla jen málo, a i to jen v obecné rovině. NSS nemůže pominout
šablonovitost kasační stížnosti. Nelze opomenout, že zástupce stěžovatelky poslal na NSS
v několika případech takřka identické kasační stížnosti (např. sp. zn. 1 Azs 463/2018;
1 Azs 465/2018; či 10 Azs 319/2018). NSS se opakovaně zabýval obdobnými případy
(nejpodrobněji viz rozsudek ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 289/2017-31, č. 3713/2018 Sb. NSS).
V rozsudku 2 Azs 289/2017 se detailně věnoval výkladu výjimky §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, jíž se stěžovatelka dovolává, v kontextu práva EU. Z tohoto rozsudku obsáhle
citoval i krajský soud v nynější věci. Stěžovatelka nepřinesla v kasační stížnosti žádné argumenty,
jimiž by právní závěry vyslovené v cit. rozsudku zpochybnila. NSS proto stěžovatelku odkazuje
na plné odůvodnění napadeného rozsudku 2 Azs 289/2017 (dále srov. též rozsudek
ze dne 14. 3. 2019, čj. 1 Azs 463/2018-19, a tam v bodě 10 cit. četnou judikaturu).
[9] Na tomto místě postačí shrnout, že výkon závislé práce cizincem, který není občanem
členského státu EU, na území ČR, je možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty,
karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání
(§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. k)
téhož zákona, jehož smyslem je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém
členském státě EU, aby na území ČR naplňovaly princip volného pohybu služeb (přeshraniční
poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy EU.
[10] V rozsudku 2 Azs 289/2017 NSS dovodil, že výjimka z obecné povinnosti cizince
mít k zaměstnání na území ČR povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou
kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání
pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků
spočívající v poskytnutí pracovní síly. „To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou
hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní
trh.“ Pod tuto výjimku nelze podřadit situaci, kdy účastník řízení pro zaměstnavatele usazeného
v jiném členském státě nikdy nepracoval, po podepsání pracovní smlouvy byl ihned vyslán
do ČR, kde vykonával závislou práci pro českou společnost. Jinak smluvní vztahy (pracovní
smlouva, smlouva o poskytování služeb mezi zaměstnavatelem v jiném členském státě a českou
společností) pouze zastírají skutečnost, že cizozemský zaměstnavatel fakticky jedná jako agentura
práce, která cizinci zprostředkovala zaměstnání na území ČR.
[11] Taková situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatelka svou hlavní činnost
nevykonávala ve státě sídla formálního zaměstnavatele (MAG SP). Vyslání stěžovatelky
nepředstavovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele.
V kasační stížnosti k tomu stěžovatelka nepředkládá naprosto žádnou argumentaci, stejně
tak neargumentuje ani tím, že by předtím pracovala na území Polska. Během výslechu naopak
zcela otevřeně uvedla, že územím Polska ji autobus víceméně jen provezl, aby se dostala do ČR.
[12] NSS připouští, že stěžovatelka se patrně stala obětí piklů, které kuli zprostředkovatelé
zaměstnání. Právě oni stěžovatelku vybavili pracovní smlouvou s polským zaměstnavatelem,
který stěžovatelku vyslal pracovat do české společnosti Vidininvest. Stěžovatelka ovšem
nepracovala v provozu pražské Vidininvest, ale u jihomoravské Lef, která dle doložené smlouvy
odebírala služby (práci vyslaných zaměstnanců) od jiné polské společností ARDNED SP. Vnitřní
nesoulad stěžovatelkou tvrzených a doložených smluvních vztahů jednoznačně ukazuje,
že tyto vztahy představovaly jen nedokonalou simulaci právních skutečností, jejichž existence měla
umožnit přeshraniční pronájem ukrajinské pracovní síly v ČR. Polský zaměstnavatel vyslal
stěžovatelku k výkonu práce do ČR, aniž kdy v Polsku stěžovatelka vykonávala jakoukoliv práci.
[13] NSS proto přisvědčil krajskému soudu a správním orgánům, že se stěžovatelka nemohla
dovolávat výjimky podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Naopak, stěžovatelka musela
mít povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo modrou kartu. Bez toho vykonávala práci
v ČR nelegálně. Provedení dalších důkazů by bylo zcela nadbytečné. NSS, stejně jako krajský
soud, ve spisech nedohledal stěžovatelkou odkazované vyjádření Evropské komise, dle něhož
údajně bylo zaměstnávání v souladu s právem EU. Pokud by ale šlo o stejné vyjádření,
které zástupce stěžovatelky předkládal v jiných podobných kauzách, ani toto vyjádření
by na posouzení věci nemohlo nic změnit (např. již cit. rozsudek 1 Azs 463/2018, bod 17)
[14] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch; žalované náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu