ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.174.2019:28
sp. zn. 2 As 174/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ch. D., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 10/DS/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 75 A 10/2017 – 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 75 A 10/2017 – 28,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 10/DS/2017, se zru š u je a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
a řízení o žalobě celkem 20 342 Kč, k rukám zástupce žalobce, Mgr. Jaroslava Topola,
a to do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo blanketní odvolání a potvrzeno
napadené rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán“)
ze dne 13. 10. 2016, č. j. MM/OPD/OKS/42881/2016/KruE (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), jímž byl stěžovatel shledán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterého se měl dopustit tím, že se dne 16. 4. 2016 ve 21:55 hodin, jako řidič osobního
motorového vozidla tovární značky Opel, registrační značky X, na Mírovém náměstí v Ústí
nad Labem, neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích a s uvedeným vozidlem
parkoval na chodníku, čímž porušil §25 odst. 1 písm. a) a §53 odst. 2 téhož zákona.
Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta 1500 Kč současně s povinností
uhradit náklady správního řízení.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že místo spáchání přestupku
bylo v rozhodnutí žalovaného, resp. v prvostupňovém rozhodnutí, vymezeno dostatečně,
neboť v žádné části ulice Mírové náměstí není příslušnou dopravní značkou povoleno parkování
a nadto je do této ulice dopravní značkou zakázán vjezd (s výjimkou dopravní obsluhy).
Nemohlo se tedy stát, že by stěžovatel parkoval v části ulice, v níž by to nebylo zakázáno. Dále
krajský soud shledal účelovou žalobní námitku spočívající v tom, že stěžovateli nebyl ze strany
správního orgánu sdělen údaj o místě spáchání přestupku, neboť stěžovatel sám byl přítomen,
když strážníci městské policie sepisovali u předmětného vozidla oznámení o přestupku a zároveň
fotografie vozidla a jeho okolí byly později součástí spisového materiálu, do kterého měl
stěžovatel možnost nahlédnout před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Následně krajský
soud nepřisvědčil ani námitce, že oznámení o přestupku nepostačuje k prokázání, že se přestupku
dopustil právě stěžovatel. Neztotožnil se se stěžovatelem ani v tom, že vozidlo nestálo
na chodníku; vyšel přitom z toho, že si správní orgán opatřil stanovisko Odboru dopravy
a majetku, oddělení správy, údržby a evidence majetku, podle kterého stálo vozidlo skutečně
na chodníku. Žalobu proto shledal krajský soud nedůvodnou.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítl, že krajský soud opomněl, že ani v řízení
o přestupku nemá obviněný povinnost se hájit, v čemž odkazuje na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, a na nález Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11. Stěžovatel setrvává na tom, že nebyl proveden
jediný důkaz svědčící o tom, že by vozidlo na místě zanechal právě on.
[5] I v kasační stížnosti setrvává stěžovatel na tom, že výrok prvostupňového rozhodnutí
nevymezuje dostatečně místo spáchání přestupku. Označení „Mírové náměstí“ totiž zahrnuje
jak celé náměstí, tak i přilehlou ulici, přičemž stěžovatel považuje za velmi nepravděpodobné,
že by celá tato plocha byla chodníkem. Není pravdou, že stěžovatel v žalobě netvrdil, že na
Mírovém náměstí je i chodník, kde je parkování dovoleno s ohledem na tamní dopravní značku;
stěžovatel toto v žalobě výslovně tvrdil. Sice k tomuto tvrzení neoznačoval žádný důkaz,
avšak domníval se, že tato skutečnost byla správním orgánu z úřední činnosti známa, obdobně
jako měla být známa soudu. Stěžovatel si tedy nebyl vědom toho, že by tuto skutečnost bylo třeba
vůbec dokazovat, a měl tedy o takové nutnosti být ze strany správních orgánů, resp. krajského
soudu, poučen.
[6] Podle stěžovatele byl nadto skutek, který je mu kladen za vinu, nesprávně právně
kvalifikován. Zanechání stojícího vozidla na chodníku nemůže představovat porušení §25 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu, neboť chodník nemá určený směr jízdy. Pokud totiž
na chodníku v konkrétním místě parkovat není vůbec dovoleno, je zbytné uvažovat nad tím,
zda vozidlo stálo či nestálo co nejblíže okraji chodníku. Krajský soud přitom tuto námitku,
jakožto námitku žalobní, nevypořádal, čímž navíc zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[8] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přezkoumatelností napadeného rozsudku,
a to nejen v rozsahu stěžovatelem uplatněné námitky (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že napadený rozsudek je přehledně a logicky strukturován a náležitě odpovídá
na všechny stěžovatelem uplatněné žalobní body. Napadený rozsudek je tudíž přezkoumatelný.
Stěžovatelova námitka, že se krajský soud nevypořádal s žalobním argumentem nesprávné právní
kvalifikace skutku, není důvodná, neboť touto žalobní námitkou se krajský soud zabýval
v odst. 34 napadeného rozsudku. Zda zaujal správný právní názor, je irelevantní
co do přezkoumatelnosti napadeného rozsudku (a bude předmětem přezkumu níže).
[11] Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel má pravdu v tom, že v žalobě tvrdil
existenci takových částí chodníku v ulici Mírové náměstí, na nichž je zastavení a stání vozidla
povoleno, ačkoli krajský soud v napadeném rozsudku uvádí opak (tedy že stěžovatel v žalobě nic
takového netvrdil). Nejvyšší správní soud však toto nepovažuje za důvod ke zrušení napadeného
rozsudku, neboť předmětné (opomenuté) žalobní tvrzení nemá pro posouzení otázky určitosti
výroku prvostupňového rozhodnutí v konečném důsledku relevanci (podrobněji viz níže).
[12] Problematikou požadavku na určitost skutkové věty výrokové části rozhodnutí
o přestupku se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Z důvodu
rozmanitosti všelikých skutkových podstat přestupků je přitom nabíledni, že nároky na precizaci
místa spáchání přestupku ve výrokové části správního rozhodnutí nemohou být u všech typových
přestupků jednotné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 1 As 31/2017 – 33, bod 21).
[13] Ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2018, č. j. 9 As 172/2016 – 46, Nejvyšší správní soud
uvedl, že „[j]de-li o přestupek mající základ ve stání s vozidlem na místech, kde je to zakázáno (případně
správní delikt provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním provozu spočívající v nezajištění, aby řidič
respektoval zákaz stání na těchto místech), nelze jednoznačně konstatovat, zda ve výroku rozhodnutí o přestupku
či správním deliktu je místo spáchání přestupku či správního deliktu dostatečně vymezeno, jestliže je určeno pomocí
názvu ulice a označení obce (či označením silnice a obce) v kombinaci s přesným určením času a označením
vozidla. Záleží totiž na dalších okolnostech, jestli je nezbytné z hlediska popisu místa spáchání přestupku
či správního deliktu vymezení přesnější než jen označením ulice a obce, případně označením silnice a obce.“
[14] Dále pak ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 43, Nejvyšší správní
soud uvedl, že ve věcech správního trestání „je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno
správní řízení o správním deliktu, byl řádně označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání.
Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání
potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty
správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ Tento názor vyslovil na základě situace, kdy nezjištěný
řidič vozidla měl porušit zákaz vyplývající z dopravní značky IP 25a (zóna s dopravním
omezením) a zaparkovat vozidlo v úseku platnosti této dopravní značky s vyobrazením značky
IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem a dodatkovým textem „zakazuje se stání bez platné
parkovací karty nebo parkovacího poplatku Po-Pá 6-22 h, So 7-12 h“), přičemž v předmětném
vozidle nebyla viditelně umístěna platná parkovací karta ani za předmětné vozidlo nebyl zaplacen
parkovací poplatek. Nejvyšší správní soud ve vzpomínané věci shledal vymezení místa spáchání
přestupku za užití formulace „ulice Jiráskova“ nedostatečným, neboť v dané věci vyšlo najevo,
že předmětná ulice skýtá jak placená, tak i neplacená parkovací místa. Současně Nejvyšší správní
soud upozornil, že vytknutou vadu nelze překonat poukazem na fotografie, které byly součástí
správního spisu a jimiž byl proveden důkaz. Přesné zjištění místa spáchání přestupku totiž
za daných okolností nemůže být činěno až ex post na základě dodatečné analýzy spisového
materiálu, ale musí být seznatelné již z výroku rozhodnutí o přestupku.
[15] Naopak v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 9 As 271/2016 - 41, posuzoval Nejvyšší
správní soud určitost vymezení místa spáchání deliktu v takto formulovaném textu výroku
správního rozhodnutí: „neznámý řidič zastavil a stál s vozidlem Lancia […] na nám. Přemysla Otakara II.
v Českých Budějovicích, ačkoliv to v daném místě není povoleno příslušnou dopravní značkou […], za čelním
sklem nebyl na viditelném místě umístěn platný parkovací lístek“. Zde shledal vymezení místa spáchání
správního deliktu dostatečným, protože se jednalo o jediné náměstí tohoto názvu v Českých
Budějovicích a všechna parkovací místa na daném náměstí jsou v danou dobu zpoplatněna,
vyjma krátkého úseku před Magistrátem města České Budějovice, kde je umožněno parkování
pouze dopravní obsluze a účastníkům obřadů (viz bod [57] rozsudku).
[16] Ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2019, č. j. 5 As 362/2018 – 29, Nejvyšší správní soud
zastal názor, že „smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným
ze spáchání přestupku (správního deliktu), je, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly
řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem,
překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu“.
Přestupce zde podle rozhodnutí o přestupku nerespektoval svislé dopravní značení (IP 12) -
,,Vyhrazené parkoviště‘‘ s dodatkovou tabulkou (E 13) - ,,Stání pro držitele parkovací karty R, A
PO-PÁ 7-20 hod. SO 8-15hod.‘‘ s dodatkovou tabulkou (E 8e) ,,Úsek platnosti vlevo 24 m,
vpravo 35 m‘‘ a vodorovné dopravní značení (V 10e) ,,Vyhrazené parkoviště‘‘, neboť stál
předmětným vozidlem v jejich působnosti, přestože nebyl držitelem parkovací karty R, A.
Nejvyšší správní soud v této věci shledal vymezení místa spáchání přestupku za užití formulace
„v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici Jurečkova, u Domu umění“, dostačujícím.
[17] Nyní posuzovanou věc lze nejblíže připodobnit situaci řešené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 9 As 271/2016 – 41, stručně popsané výše (rozsudek je
též dostupný na www.nssoud.cz). V nyní posuzované věci bylo místo spáchání přestupku
v prvostupňovém rozhodnutí vymezeno
takto:„v ulici Mírové náměstí, v Ústí nad Labem, (...)
na chodníku“. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě ztotožňuje s krajským soudem v názoru,
že obecným pravidlem vyplývajícím ze zákona o silničním provozu je zákaz užívání chodníku
jinými účastníky provozu než chodci (§53 odst. 2 tohoto zákona). Odkazované ustanovení
výslovně počítá s výjimkami, přičemž pokud jde o zastavení a stání vozidel, jsou tyto výjimky
představovány informativními dopravními značkami provozními č. IP 11d, IP 11e, IP 11f a IP
11g dle přílohy 5 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla
provozu na pozemních komunikacích. Obvykle tedy postačí, pokud z výroku rozhodnutí
ve spojení se spisovou dokumentací bude zřejmé, že vozidlo stálo na chodníku (kde obecně vzato
vozidlo nesmí zastavit nebo stát) a že v místě, kde stálo, nebyla výše uvedenými nebo jinými
značkami výjimečně možnost stání či zastavení vozidla umožněna (příp. důvody pro legální
nacházení se vozidla neplynuly z nějakých jiných, specifických okolností). Není tedy třeba
rozsáhle dokumentovat úpravu stání či zastavení vozidel na celé ulici či celém náměstí, o něž jde,
nýbrž právě jen na té jejich části, kde vozidlo, jímž měl být spáchán přestupek, stojí. Nejvyšší
správní soud má proto za to, že označení místa „Mírové náměstí, Ústí nad Labem“
a „na chodníku“ je ve spojení s časovým údajem „16. 04. 2016 v 21:55 hod.“ zcela způsobilé
jednoznačně a nezaměnitelně identifikovat předmětné přestupkové jednání. Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem shledal, že údaje o místu spáchání přestupku ve výroku
prvostupňového rozhodnutí poskytují ve spojení s fotodokumentací předmětného vozidla a jeho
přilehlého okolí založenou ve správním spisu, jasný podklad pro určení zcela konkrétního místa,
kde vozidlo stálo, stejně jako podklad k závěru, že v tomto místě není výjimečná možnost stání
či zastavení dopravními značkami či jinak založena. Ostatně lze podotknout, že na základě těchto
informací je možné předmětné místo spáchání přestupku ztotožnit na webové satelitní mapě
během několika málo minut.
[18] Pokud stěžovatel namítal, že v žalobě tvrdil, že na Mírovém náměstí jsou chodníky,
na jejichž částech je zastavení a stání vozidel povoleno, pak ani samotný fakt, že krajský soud
ve svém rozsudku (nesprávně) přítomnost takové žalobní námitky popřel, nemění nic na tom,
že v části chodníku, na níž stálo předmětné vozidlo, toto povoleno nebylo (a stěžovatel to ani
netvrdil). Jinými slovy lze uvést, že je nerozhodné, zda a případně jak byla možnost zastavení
a stání upravena dopravní značkou v jiných částech Mírového náměstí. Předmětné pochybení
krajského soudu tudíž nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[19] K námitce, podle níž byl přestupek nesprávně kvalifikován, Nejvyšší správní soud uvádí,
že i tato je nedůvodná. Lze přisvědčit tomu, že ustanovení §25 zákona o silničním provozu
upravuje přímo pouze stání a zastavení vozidla na pozemní komunikaci, kterou se však pro účely
tohoto ustanovení očividně nerozumí chodník. Současně je ale třeba vzít v potaz, že v místě,
kde stěžovatel na chodníku zastavil, není jiných pozemních komunikací než právě chodníku
a k němu přilehlé vozovky, a pakliže stěžovatel zamýšlel zastavit a stát v místech, kde to není
na přilehlém chodníku povoleno, pak býval měl zastavit a stát na okraji vozovky v souladu s §25
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, což ale neučinil. Nejvyšší správní soud nesporuje,
že by ve výroku prvostupňového rozhodnutí postačil toliko odkaz na ustanovení §53 odst. 2
zákona o silničním provozu, avšak z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán
neposoudil stěžovatelovo jednání jako souběh dvou přestupků, což by jinak vedlo k uplatnění
absorpční zásady trestání ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
zákona č. 204/2015 Sb. (zrušen s účinností ke dni 1. 7. 2017, pozn. NSS), a případně
k zohlednění souběhu v rámci výměry sankce dle §12 odst. 1 téhož zákona. Uvedení odkazu
na §25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve výroku prvostupňového rozhodnutí
proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za pochybení, které by způsobovalo jeho nezákonnost
nebo nesrozumitelnost či které by jakkoli jinak zasahovalo do právní sféry stěžovatele.
[20] Stěžovatelovu námitku poukazující na absenci důkazů o tom, že přestupek spáchal právě
on, shledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Po podrobném prozkoumání obsahu správního
spisu nezbývá než konstatovat, že k otázce osoby pachatele tento skýtá pouze oznámení
o přestupku ze dne 16. 4. 2016, č. j. MP-1- 2376 /16/A, podle kterého „[v]ýše jmenovaný (tj. žalobce,
pozn. NSS) ponechal výše uvedené vozidlo na Mírovém náměstí Ústí nad Labem a to na chodníku v místě,
kde to není povoleno dopravní značkou. Jmenovaný odmítl blokové řízení a dle zákona poučen.“ Dále obsahuje
oznámení o přestupku v části určené pro text vyjádření osoby podezřelé z přestupku toliko
tištěný text „Bez vyjádření“, opatřený nečitelným podpisem (parafou). Nejvyšší správní soud
z takto strohého oznámení o přestupku není s to učinit si dostatečný obraz o průběhu zásahu
policisty na místě. Není zřejmé, zda policista stěžovatele pozoroval, jak při řízení vozidla zajíždí
na předmětný chodník a zůstává na něm s vozidlem stát, případně zda stěžovatel pouze zastavil
a zůstal ve vozidle, nebo z vozidla vystoupil a na chodníku je ponechal, zatímco se dočasně
vzdálil, nebo snad policista nejprve přistoupil k prázdnému vozidlu a až posléze konfrontoval
příchozího stěžovatele a usoudil, že právě on musel být tím, kdo vozidlo na místě „ponechal“.
V oznámení o přestupku tedy zcela absentuje jakýkoli popis situace na místě, který by
odůvodňoval hodnotící soud policisty o tom, že právě stěžovatel vozidlo na předmětném místě
ponechal. Tím má Nejvyšší správní soud na mysli, že oznámení o přestupku neposkytuje popis
toho, jak policista vnímal situaci svými smysly, a není z něj patrné, zda je konstatování
o ponechání vozidla na místě stěžovatelem výsledkem policistova vlastního pozorování,
nebo toliko jeho dedukce. Nejvyšší správní soud konstatuje, že za uvedené důkazní situace
nezbývá než přisvědčit stěžovateli v tom, že správním orgánem prvního stupně nebyl zjištěn stav
věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti (srov. §3 správního řádu). Krajský soud
tuto otázku posoudil nesprávně, ačkoli měl k důvodné žalobní námitce rozhodnutí žalovaného
zrušit. Za stávající důkazní situace není možno nad rozumnou pochybnost dospět k závěru,
že vozidlo, jež objektivně stálo na chodníku v místě, kde zastavit ani stát nesmělo,
svým minimálně nedbalostním jednáním (řízením vozidla) na tento chodník umístil právě
stěžovatel. To, že tak stěžovatel učinil, je jistě velmi dobře možnou a asi i dosti pravděpodobnou
variantou skutkového děje, nebylo to však zatím prokázáno. Stejně tak jsou dobře představitelné
i jiné varianty skutkového děje.
[21] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, nezbylo než napadený
rozsudek zrušit v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. Vzhledem k tomu, že již krajský soud
měl k důvodné žalobní námitce zrušit rozhodnutí žalovaného, postupoval Nejvyšší správní soud
dále podle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 věty první s. ř. s. a zrušil
pro nezákonnost rozhodnutí žalovaného, přičemž v souladu s §78 odst. 4 vrátil žalovanému věc
k dalšímu řízení. Podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. bude žalovaný
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu o nedostatečném zjištění
totožnosti pachatele přestupku a bude tedy na něm, aby podle možností k této otázce vedl další
dokazování a znovu rozhodl o stěžovatelově odvolání.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a řízení o žalobě rozhodl Nejvyšší správní
soud přiměřeně podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 a §110 odst. 3 větou druhou téhož
zákona. Stěžovatel byl procesně úspěšný jak v řízení o kasační stížnosti, tak i v řízení o žalobě,
a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů obou těchto řízení. Tyto náklady sestávají
z odměny zástupce (advokáta) za poskytnutí celkem tří úkonů právní služby (příprava a převzetí
zastoupení, podání žaloby a podání kasační stížnosti), ve výši vypočtené podle §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1999 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném
znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. 3 100 Kč za každý úkon právní služby. K tomu je třeba
připočíst částku paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši
300 Kč ke každému úkonu právní služby. Celkové náklady na odměnu za právní služby advokáta
ve výši 10 200 Kč je třeba navýšit o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, jíž je zástupce
stěžovatele plátcem, a která činí 2 142 Kč. Do nákladů stěžovatele se započítává i zaplacený
soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí (3 000 Kč) a za kasační stížnost (5 000 Kč). Celkem
tedy dosahují stěžovatelem účelně vynaložené náklady v řízení o kasační stížnosti a v řízení
o žalobě částky 20 342 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli tuto částku k rukám zástupce
stěžovatele do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu