ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.278.2019:30
sp. zn. 2 Azs 278/2019 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: V. G., zastoupený
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 3. 2019, č. j. OAM-3/LE-LE05-VL16-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2019, č. j. 62 Az 1/2019 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce přicestoval na území České republiky z Ukrajiny v roce 2010. Dne 4. 1. 2019 podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnil ji tím, že na Ukrajině není práce a nemá
tam budoucnost. V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 2. 2019 dále uvedl,
že nikdy neměl žádné potíže, ničeho se neobává a nic mu v zemi původu nehrozí.
[2] Žalovaný dne 15. 3. 2019 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Po shrnutí skutkových
okolností tak, jak vyplývají ze správního spisu, dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný nebyl
povinen se zabývat hrozbou trestního stíhání v případě nenastoupení žalobce do armády
na Ukrajině, jelikož žalobce ve své žádosti nic takového netvrdil. To, že se obává povolání k výkonu
povinné vojenské služby či branné povinnosti uvedl až ve své žalobě. Podle krajského soudu
se však nejedná o pronásledování, které by zakládalo důvod pro udělení mezinárodní ochrany
podle §12 zákona o azylu. Mimoto nic nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce povolán do bojů.
Neochota nastoupit do armády není důvodem ani pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Výkon povinné vojenské služby nelze považovat za vážnou újmu podle
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ohledně tvrzení žalobce v jeho žalobě o neutěšené situaci
v ukrajinských věznicích krajský soud uvedl, že o těchto obavách žalobce ve správním řízení
neuvedl nic. Žalobce tedy nezavdal žalovanému důvod zabývat se stavem věznic na Ukrajině.
Krajský soud poznamenal, že legalizace pobytu na území České republiky nemůže být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany. Žádost o mezinárodní ochranu žalobce
je účelová, podal ji až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, za účelem jehož realizace byl
zajištěn.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností, kterou
opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Kasační stížnost
je podle stěžovatele přijatelná, jelikož se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, jelikož nesprávně posoudil otázku vážné újmy
hrozící stěžovateli při jeho návratu do země původu.
[5] Stěžovatel uvádí, že krajský soud se řádným způsobem nevypořádal s namítanou hrozící
vážnou újmou spočívající v nepřijatelných podmínkách v ukrajinských věznicích. Stěžovateli totiž
hrozí trest odnětí svobody v případě odmítnutí výkonu branné povinnosti. Stěžovatel tento důvod
při podání žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl, jelikož v době, kdy z Ukrajiny odjel, se teprve
ke konfliktu, s nímž souvisí branná povinnost, schylovalo. Později (v roce 2014) se však již obával
návratu. Žalovaný zcela opomněl zvážit okolnost, že v případě návratu a odmítnutí nastoupit výkon
vojenské služby by byl stěžovatel vězněn. Neakceptovatelné podmínky v ukrajinských věznicích
porušují zákaz mučení podle čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, proto jsou
splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Na nepřijatelné podmínky ve věznicích
upozorňuje podle stěžovatele i zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2014. Nedostatky jsou strukturální, způsobené
přeplněností věznic a jsou často předmětem přezkumu Evropským soudem pro lidská práva.
Stěžovatel uvádí, že není jeho povinností nade všechnu pochybnost prokázat, že bude v zemi
původu vystaven nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nepřijatelnou. Žalovaný zjistil veškeré
informace o reáliích v zemi původu stěžovatele, přičemž skutkový stav hodnotil detailně
i v souhrnu. Až v žalobě žalobce začal tvrdit, že se obává rekrutu do armády a trestního stíhání
v případě, že narukovat odmítne. Podle žalovaného však žádná skutečnost nenasvědčuje tomu,
že by měl žalobce být k výkonu vojenské služby povolán. Žalovaný zároveň odkázal na řadu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž se zabýval otázkou výkonu vojenské služby,
přičemž kasační stížnosti byly odmítnuty.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou její
přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle
§104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdil, že se krajský soud dopustil
zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, jelikož
nesprávně posoudil otázku vážné újmy hrozící stěžovateli při jeho návratu do země původu.
[11] K námitce stěžovatele, že obavy o jeho život v důsledku probíhajícího dlouhodobého
vnitrostátního ozbrojeného konfliktu a s tím související nástup do armády odůvodňují splnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, lze konstatovat, že krajský soud ve shodě s judikaturou
Nejvyššího správního soudu důkladně odůvodnil, proč nejsou v případě stěžovatele naplněny
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, ani pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a §14b téhož zákona. Situaci stěžovatele řádně zkoumal s ohledem
na individuální okolnosti.
[12] Nejvyšší správní soud se v minulosti zabýval bezpečnostní situací na Ukrajině již několikrát,
přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity,
že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí
vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne
25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26).
[13] Problematice odmítání služby v armádě jakožto azylově relevantnímu důvodu se Nejvyšší
správní soud věnoval opakovaně, např. již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49,
či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44. Nejvyšší správní soud již opakovaně
judikoval, že branná povinnost sama o sobě nemůže být považována za azylově relevantní.
V rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, uvedl, že „[s]amotné odmítání [branné
povinnosti] odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá,
a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu.“
[14] Jak uvedl i krajský soud, branná povinnost je legitimní povinností občana vůči domovskému
státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a povinnost služby v armádě při mobilizaci (případně
trest za její nesplnění) nelze považovat za azylově relevantní. Se stejným výsledkem byla posouzena
azylová irelevantnost branné povinnosti například také v usneseních ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, ze dne 10. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 175/2015 – 34, nebo ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Azs 141/2016 - 32.
[15] K postihu za nenastoupení vojenské služby Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
19. 10. 2006, č. j. 3 Azs 396/2005 - 88, konstatoval, že „obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl
být trestně stíhán za vyhýbání se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest
hrozící za vyhýbání se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter (…) Vyhýbání se vojenské službě
je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován za persekuci.“
V obdobných případech byla posouzena azylová irelevantnost branné povinnosti například také
v usneseních ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 - 34, ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 2 Azs 141/2016 - 32, či v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 - 26.
[16] K námitce nevyhovujícího stavu ukrajinských věznic se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
se závěry krajského soudu. Ve svých dřívějších rozhodnutích Nejvyšší správní soud již judikoval,
že „stěžovateli dosud reálně nebezpečí věznění na Ukrajině nehrozí a jedná se jen o jeho hypotetické úvahy,
které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností, které v daném případě dosud nenastaly a nastat
ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve doručen povolávací rozkaz (ani v případě nuceného návratu a předání
ukrajinským státním orgánům nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu), dále by stěžovatel musel
výkon služby odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení zdejšího soudu
ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen trest odnětí svobody,
který by mu v takovém případě hrozil.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2017,
č. j. 6 Azs 118/2017 – 38)
[17] Zcela obdobnou situací se zdejší soud zabýval také ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2017,
č. j. 6 Azs 118/2017 – 38: „stěžovatel v rámci řízení o žádosti vůbec nezmiňoval případné obavy stran
materiálních podmínek výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině a poukazoval na ně až v žalobě. Po celou dobu
řízení zdůrazňoval zejména ekonomické a rodinné důvody a okrajově zmínil i neochotu vykonávat brannou
povinnost. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že primárním zdrojem informací podstatných
pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází.
Žadatele stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán
zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy
výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně.“ Tento závěr má oporu i v další judikatuře Nejvyššího
správního soudu např. usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, ze dne 11. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, a ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, nebo rozsudky ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, a ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32.
[18] Co se týče rodinných, sociálních a ekonomických důvodů, jejich irelevanci z hlediska udělení
mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud předestřel např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65.
[19] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že jeho judikatura poskytuje dostatečnou odpověď
na stěžovatelem nastíněnou otázku, přičemž krajský soud rozhodoval v souladu s ní a nedopustil
se žádného pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[22] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2019,
č. j. 62 Az 1/2019 - 33 ustanoven zástupce Mgr. Ladislav Bárta, advokát. Odměnu za zastupování
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci
byla přiznána odměna v řízení o kasační stížnosti za jeden úkon právní služby (spočívající
ve vyhotovení návrhu ve věci samé - kasační stížnosti) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu