ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.349.2019:29
sp. zn. 2 Azs 349/2019 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. T., zastoupený Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2019,
č. j. OAM-18/LE-LE05-LE05-2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 9. 2019, č. j. 62 Az 7/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce přicestoval na území České republiky ilegálně a bez dokladů na konci roku 2016.
Do Evropy přijel již v roce 2006 z Tuniska přes Libyi. Pobýval či navštívil střídavě Itálii, Francii
a Belgii, kde žádost o mezinárodní ochranu nepodal. Dne 31. 1. 2017 podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany v ČR. Odůvodnil ji tím, že se nechce vrátit do Tuniska, jelikož jeho rodiče
zemřeli a má pouze bratra ve Francii. Bál se o svůj život, jelikož mu muslimské bratrstvo vylilo
kyselinu na jeho levou paži.
[2] Žalovaný dne 16. 4. 2019 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Po shrnutí skutkových
okolností tak, jak vyplývají ze správního spisu, dospěl krajský soud, pokud jde o udělení doplňkové
ochrany, k závěru, že shromážděné informace ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu
dodržování lidských práv v Tunisku jsou dostatečné a přiměřeně aktuální k datu vydání napadeného
rozhodnutí. Žalovaný nikterak tvrzení žalobce nebagatelizoval a nezaobíral se pouze dílčími
nedostatky jeho výpovědi. Logickým a srozumitelným způsobem se vypořádal se skutečnostmi,
které byly v průběhu řízení zjištěny. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobcem
předložené listiny jsou nevěrohodné. Žalobce se totiž opakovaně shodně vyjádřil ohledně okolností
svého odjezdu z Tuniska, že se tam již nikdy nevrátil a nikdy tam nebyl trestně stíhán. Dokumenty,
které předložil, však mají za cíl vzbudit dojem obtíží spojených s údajným trestním stíháním
v Tunisku. I pokud by krajský soud listiny považoval za věrohodné, nemohly by ve věci žádosti
žalobce nic změnit. Žalobce kromě předložení dokumentů netvrdil žádné bližší okolnosti ohledně
trestního stíhání v případě návratu do země původu. Není zřejmé, jaké rozpory v jeho výpovědi
by měly být při případném doplňujícím pohovoru k jeho žádosti vyjasněny. Žalobce v průběhu
řízení neuvedl žádné azylově relevantní důvody. Irelevantní je i žalobcem tvrzené nedokonalé
tlumočení při jeho pohovoru s žalovaným. Žalobce již ve správním řízení využil právní pomoci
jak nevládní organizace, tak advokáta. Pokud by měl žalobce konkrétní pochybnosti o tlumočení,
vyjevil by je jistě již v průběhu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Kasační stížnost
je podle stěžovatele přijatelná podle §104a s. ř. s., jelikož o jeho hmotněprávním postavení krajský
soud rozhodl chybně, když nesprávně posoudil otázku, zda je v případě návratu do země původu
ohrožen vážnou újmou ze strany orgánů Tuniska a Muslimského bratrstva.
[5] Stěžovatel uvádí, že dokumenty, které předložil, nelze považovat za nevěrohodné
ani rozporné s jeho výpověďmi. Již v době výpovědi měl strach z pronásledování Muslimským
bratrstvem, které je aktivní i v České republice. Žalovaný neprovedl řádné dokazování hrozící vážné
újmy a své závěry postavil na vlastních spekulacích. Krajský soud i žalovaný situaci stěžovatele
bagatelizují a činí nevěrohodným. Stěžovatel unesl břemeno tvrzení a judikatura po žalovaném
požaduje, aby vhodně kladenými otázkami zjistil, zda jsou tvrzené skutečnosti azylově relevantní.
Krajský soud nesprávně aproboval, že žalovaný nedostál své povinnosti zjistit podrobnější
informace o trestním řízení v zemi původu stěžovatele a nezohlednil ani informace
o pronásledování Muslimským bratrstvem; namísto přiměřené pravděpodobnosti požadoval jistotu,
což je nesprávné. Klíčovým faktorem je podle stěžovatele posouzení jeho celkové věrohodnosti
a pravděpodobnosti, zda k tvrzené události mohlo dojít. Své věrohodné tvrzení nemusí
prokazovat jinými důkazními prostředky. Je na žalovaném, aby pravdivost potvrdil, či vyvrátil.
V případě pochybností a stavu důkazní nouze se postupuje ve prospěch žadatele o mezinárodní
ochranu. To platí i v případě rozporů vzniklých nedokonalým tlumočením jeho výpovědi.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.,
neboť napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žalovaný dále odkázal na správní spis, na napadené rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dosp ěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnosti odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdil, že o jeho hmotněprávním
postavení krajský soud rozhodl chybně, když v kontextu §14a odst. 1 zákona o azylu nesprávně
posoudil otázku, zda je ohrožen vážnou újmou ze strany orgánů Tuniska a Muslimského bratrstva.
[11] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“
[12] Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud (a potažmo i žalovaný) posoudil tvrzení
stěžovatele jakkoliv v rozporu se zákonem o azylu či ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „zásada tzv. materiální pravdy
má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení.“ Nejvyšší správní soud však zároveň vysvětluje, že „je na správním orgánu,
aby prokázal, či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností
vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). Krajský soud
správně dospěl k závěru, že pravdivost a věrohodnost tvrzení stěžovatele byla na základě
skutečností vyplývajících ze spisu a jeho vlastních dalších tvrzení vyvrácena s takovou mírou
pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o úsudcích žalovaného v napadeném
rozhodnutí.
[13] Podle Nejvyššího správního soudu „povinnost tvrzení spočívá především ve sféře žadatele o azyl“.
Až v návaznosti na takové tvrzení platí, že „jakmile uvádí jakékoliv skutečnosti svědčící o tom, že došlo,
nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv, který by byl azylově relevantní, pak je třeba
se tvrzeními detailně zabývat a žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími se situace v zemi
původu žadatele“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63,
či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Avšak podle Nejvyššího správního soudu je třeba
vycházet z výpovědi, která se po celou dobu řízení drží jedné dějové linie a kterou lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladnou s dostupnými informacemi o zemi původu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83,
nebo rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Krajský soud ani žalovaný tvrzení
stěžovatele nikterak nebagatelizovali ani nezkreslovali. Krajský soud v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu správně posoudil, že žalovaný se relevantními skutečnostmi tvrzenými
stěžovatelem dostatečně zabýval a své závěry přiléhavě odůvodnil.
[14] Pokud jde o stěžovatelovy námitky stran tlumočení ve správním řízení, zde lze plně odkázat
na rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, či ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 2 Azs 5/2011 – 77, dle kterého „v řízení o žalobě a následně v řízení o kasační stížnosti nelze účinně
zpochybnit kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl pohovor veden
v jazyce, jejž si žadatel o mezinárodní ochranu sám zvolil, svým podpisem potvrdil, že souhlasí s obsahem protokolu
z tohoto pohovoru, a ani při napadení správního rozhodnutí založeného na těchto pohovorech neuváděl a neuvádí
konkrétní body, které byly podle něj přetlumočeny chybně. […] Pokud byl nespokojen s tím, jak byla jeho vyjádření
tlumočena, měl to uvést již během pohovorů, popřípadě neměl podepisovat na každé straně protokolu o pohovoru
prohlášení o tom, že s ní byl seznámen a že s protokolem souhlasí, nýbrž měl uvést, které části jeho projevu
byly tlumočeny chybně. […] To však fakticky neučinil dosud, když sice chybami v tlumočení zdůvodňuje rozpory
ve svých výpovědích, neoznačuje však konkrétní místa, která byla v konkrétním pohovoru přetlumočena chybně.“
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než
kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2019,
č. j. 62 Az 7/2019 - 16, ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát. Odměnu za zastupování
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému
zástupci byla přiznána odměna v řízení o kasační stížnosti za jeden úkon právní služby
(spočívající ve vyhotovení návrhu ve věci samé - kasační stížnosti) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto usnesení na účet, který uvedl ve svém podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu