ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.92.2019:28
sp. zn. 2 Azs 92/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: H. T., zastoupený
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 5. 2018, č. j. OAM-181/ZA-ZA11-HA11-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 1 Az 29/2018 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozsudek městského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 1 Az 29/2018 - 58, zamítl Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 5. 2018, č. j. OAM 181/ZA-ZA11-HA11-2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14 a §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud dospěl k závěru, že pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona
o azylu neprokázal žalobce naplnění pojmu pronásledování, resp. odůvodněného strachu
z pronásledování, neboť tvrzení žalobce, že situace v Alžírsku je pro něho životu nebezpečná,
bylo založeno na incidentu z roku 2008, kdy alžírská tajná služba vtrhla do internetové kavárny
žalobce a zadržela jeho bratra a dva kamarády. Žalobce sám nebyl tajnou službou jakkoliv osobně
kontaktován, uvedl, že protivládní články nepsal, politicky aktivní nebyl a vzniklou situaci
ve své internetové kavárně se nepokusil nijak řešit. Žalobce ani nesdělil jiné skutečnosti, pro které
by snad mohl být vystaven negativním jevům uvedených ve zprávách nevládních organizací,
na které poukázal. Navíc žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu téměř po deseti letech
od vstupu na území Evropské unie, přestože mu v dřívějším podání žádosti objektivně nic
nebránilo.
[3] Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že nebyly naplněny ani podmínky pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu. V průběhu správního řízení nebyla zjištěna
žádná skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl žalobce v zemi původu vystaven skutečně
hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí
mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce neuvedl ani v průběhu
řízení nebyly nalezeny žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit v případě
návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný se také zabýval
otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce nebyl v době svého pobytu ve vlasti
pronásledován z azylově relevantních důvodů, a pokud se o žalobce, dle jeho výpovědi, zajímala
tajná služba, měl bezesporu podat vysvětlení, ve kterém by pravdivě odůvodnil, že se nikterak
nepodílel na žádné činnosti namířené proti státu.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítl, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci,
neboť si neopatřil aktuální zprávy o zemi původu (například nejnovější zprávy organizací Human
Rights Watch nebo Amnesty International), přitom politická i humanitární situace v Alžírsku
je dlouhodobě napjatá a obecně známá. Hlavním problémem je neschopnost bezpečnostního
a policejního aparátu reálně zajistit osobní bezpečnost stěžovatele, který měl v minulosti vážné
problémy s tamními státními orgány. Stěžovatel byl v zemi původu pronásledován z důvodu
projevu politických názorů na veřejnosti. V Alžírsku neexistuje svoboda projevu, veřejně
projevené názory na politické dění jsou tvrdě trestány. Stěžovatel se důvodně obává o své zdraví
i život, jelikož pobyt v alžírských věznicích je spojen s krutými tělesnými tresty. Stěžovatel
má obavu z nelidského zacházení, mučení a bití.
[6] Pokud žalovaný neshledal u stěžovatele důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, pak mohl stěžovateli, s ohledem na jeho konkrétní situaci a situaci v zemi původu, udělit
azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, případně doplňkovou mezinárodní
ochranu dle §14a téhož zákona. Výše uvedenými námitkami stěžovatele se nezabýval řádně
ani městský soud. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
i rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, v němž uvedl důvody, kvůli kterým neudělil stěžovateli ani jednu z forem
mezinárodní ochrany. Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl,
že by v zemi původu byl členem jakékoliv politické strany či organizace, taktéž se nezmínil
o politických aktivitách, které by v Alžírsku veřejně provozoval a pro které by měl problém
se státními orgány. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s., nebo aby ji zamítl pro její
nedůvodnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se zdejší soud zabýval její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. (k pojmu nepřijatelnosti viz zejména usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Kasační stížnost není
přijatelná.
[10] Nejvyšší správní soud v první řadě posoudil, zda rozsudek městského soudu trpí tvrzenou
nepřezkoumatelností. S touto námitkou se však neztotožnil, neboť z rozsudku je patrné,
jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných
skutečnostech, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností
a proč považuje právní závěry stěžovatele za nesprávné (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, č. 244/2004 Sb. NSS nebo
rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).
[11] Námitky stěžovatele jsou přitom formulovány pouze obecně, přičemž Nejvyšší správní
soud konstatuje, že žalovaný a městský soud se zabývali všemi námitkami stěžovatele
a dostatečně je vypořádali. Za pochybení městského soudu nelze považovat, že aproboval závěry
žalovaného (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
č. 1350/2007 Sb. NSS), jehož rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud rovněž za zcela
přezkoumatelné.
[12] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že žalovaný nezjistil
dostatečně skutkový stav. Z rozhodnutí jasně plyne, že žalovaný zohlednil všechny skutečnosti,
které vyšly najevo z pohovoru k žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu ze dne 26. 2. 2018,
při seznamování se s podklady dne 25. 4. 2018 a v neposlední řadě ze zpráv o situaci v Alžírsku
[Výroční zpráva Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018, Výroční zpráva Amnesty
International 2018 ze dne 22. 2. 2018, Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
amerických o dodržování lidských práv v roce 2016 ze dne 3. 3. 2017, Informace MZV ČR
ze dne 9. 6. 2017 na téma „Hnutí za autonomii Kabýlie (MAK), postoj alžírských státních orgánů
vůči ateistům, situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a návrat
do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí“, Informace OAMP na téma „Bezpečnostní
a politická situace v zemi Alžírsko, stav: červenec 2017“ ze dne 20. 7. 2017].
[13] Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný vycházel z nedostatečně aktuálních zpráv, Nejvyšší
správní soud tento názor nesdílí. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 21. 5. 2018 a zprávy,
z nichž žalovaný vycházel, pocházely z především z roku 2017 a 2018, přičemž nejnovější zpráva
pocházela z února 2018, což lze stěží považovat za neaktuální. Pokud měl stěžovatel za to,
že se v daném období staly zásadní skutečnosti, které by způsobovaly neaktuálnost informací
vyplývajících ze zpráv, měl možnost na to žalovaného upozornit při seznamování se s podklady,
případně předložit podklady své. To však neučinil.
[14] K samotnému neudělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany stěžovatel konkrétně
namítl, že když mu nebyl udělen azyl podle §12 zákona o azylu, mu měl být, s ohledem
na okolnosti jeho případu, udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu či doplňková
ochrana ve smyslu §14a citovaného zákona.
[15] V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce, že žalovaný a následně i městský soud
se nedostatečně zabývali otázkou dlouhodobě nepříznivé bezpečnostní situaci v zemi původu
stěžovatele, což by mohlo být relevantní z hlediska možného udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v rozhodnutí žalovaného je podrobně
popsáno, z jakých podkladů žalovaný vycházel a z jakých důvodů dospěl ke svým závěrům.
[16] Nejvyšší správní soud k otázce humanitárního azylu dále poukazuje na ustálenou
judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává
pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického právního státu (srov. např. rozsudek nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Humanitární azyl lze udělit v případě hodném
zvláštního zřetele. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl
neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době
přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit
například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo
osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Nic takového stěžovatel ani
netvrdil. Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany přitom zjevně byla pouze
stěžovatelova snaha o legalizaci jeho dlouholetého neoprávněného pobytu na území ČR. Tato
snaha však nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany a není ani dostatečným
důvodem pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu (viz například rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, č. 397/2004 Sb. NSS, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94, či
ze dne 29. 6. 2018, č. j. 7 Azs 165/2017 - 19).
[17] Z výše uvedeného je patrné, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu