ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.162.2019:26
sp. zn. 3 Azs 162/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. M. L. N.,
zastoupena Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2019, č. j. CPR-40371-2/ČJ-2018-930310-V243,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 41 A 15/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“) specifikovaného v záhlaví, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2019, č. j. CPR-40371-2/ČJ-2018-930310-V243.
Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 8. 2018,
č. j. KRPB-139350-52/ČJ-2018-060026-SV, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a byla stanovena
doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku
a doba k vycestování v délce 30 dnů. Důvodem pro uložení správního vyhoštění žalobkyni byla
skutečnost, že v období od 17. 6. 2018 do 18. 6. 2018 pobývala na území České republiky
neoprávněně (v cestovním pasu žalobkyně se nenacházelo žádné platné vízum, pouze výjezdní
příkaz platný od 17. 5. 2018 do 16. 6. 2018).
[2] V žalobě proti rozhodnutí žalované namítala žalobkyně výhradně skutečnost, že správní
orgány bez dalšího převzaly do svých rozhodnutí závěry závazného stanoviska Ministerstva vnitra
ze dne 20. 9. 2018, ev. č. ZS44085, a neprovedly vlastní zkoumání ohledně možného vycestování
žalobkyně do Vietnamu, resp. existence důvodů znemožňujících takové vycestování
(§179 zákona o pobytu cizinců). Nesouhlasila totiž s tím, že by vyžádané závazné stanovisko bylo
bez dalšího závazným pro vlastní rozhodnutí správního orgánu.
[3] Tuto námitku žalobkyně posoudil krajský soud jako nedůvodnou. Konstatoval, že oba
správní orgány se s překážkami vycestování žalobkyně ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců
dostatečně zabývaly a v souladu se zákonem se s nimi vypořádaly. Řádně aplikovaly
§120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož byl správní orgán I. stupně povinen vyžádat
si závazné stanovisko ministerstva vnitra o tom, zda vycestování žalobkyně je možné. Předmětné
závazné stanovisko vyčerpávajícím způsobem ohodnotilo nejen osobní situaci žalobkyně, ale také
politickou a bezpečnostní situaci ve Vietnamu, včetně stavu dodržování lidských práv. Důvody
uvedené v §179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců znemožňující její vycestování přitom v dané
věci nebyly prokázány.
[4] Krajský soud dále objasnil, že ke zjišťování uvedených okolností je příslušnými
instrumenty nadáno pouze ministerstvo vnitra, proto je policie povinna v rámci rozhodování
o správním vyhoštění vyžádat si jeho závazné stanovisko a jako závazné jej i respektovat.
Dedukce žalobkyně o tom, že ačkoliv je správní orgán I. stupně povinen si vyžádat závazné
stanovisko ministerstva vnitra, z §120a zákona o pobytu cizinců neplyne, že by toto
stanovisko bylo pro správní orgán prvního stupně bez dalšího závazným, je tedy nepravdivá.
Z §149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, mj. plyne, že obsah závazného
stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Závaznost takového
stanoviska je dále potvrzena v §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je policie
povinna si takové závazné stanovisko vyžádat. Na postupu správních orgánu proto nelze shledat
nic nezákonného. Žalobkyně navíc ani jakkoliv nekonkretizovala, co mělo být předmětem dalšího
zkoumání správních orgánů, anebo jaké rozhodné okolnosti nebyly v závazném stanovisku
vyhodnoceny.
[5] Krajský soud také zdůraznil, že proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně
blanketní odvolání, které ani ve stanovené lhůtě nedoplnila. Správní orgány se přitom zabývaly
i případnou nepřiměřeností zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejího soukromého nebo
rodinného života (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a přiměřeností vydaného rozhodnutí
ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců; žádné pochybení či nepřiměřenost rozhodnutí
však nezjistily. Žalobou napadené rozhodnutí tvoří s prvostupňovým správním rozhodnutím
jednotný celek a rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná. Krajský soud tedy shrnul, že správním
orgánem I. stupně byl skutkový stav v dané věci spolehlivě zjištěn a stejně tak lze považovat
za správný postup žalované, která tyto závěry převzala. Žalobu proto zamítl jako nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost formálně z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž konkrétně
namítala jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[7] Stěžovatelka má za to, že krajský soud se v napadeném rozsudku nezabýval jí uplatněnou
žalobní námitkou, respektive že se nevypořádal s tvrzeními uvedenými v rámci této žalobní
námitky, a pouze obecně vyložil §120a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka setrvala na svém
názoru, že správní orgán I. stupně není oprávněn bez dalšího vlastního zkoumání a prověřování
převzít závěry uvedené v závazném stanovisku jako podklad pro tu výrokovou část svého
rozhodnutí, ve které konstatuje, že se na ni nevztahují důvody znemožňující vycestování podle
§179 zákona o pobytu cizinců; takový postup není v souladu s §149 odst. 1 správního řádu,
ani s §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení §149 správního řádu totiž upravuje
pouze formu, nikoli však obsah závazného stanoviska, která musí vyplývat ze zvláštního zákona.
Z §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců však taková závaznost pro rozhodnutí správního
orgánu I. stupně neplyne, neboť je zde pouze dána podmínka, že tento správní orgán je povinen
si závazné stanovisko vyžádat. Postup správního orgánu I. stupně v dané věci je tak v rozporu
s §3 správního řádu, a je tudíž postupem nepřezkoumatelným. S touto argumentací stěžovatelky
se krajský soud nevypořádal; stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti věcně nevyjádřila a pouze odkázala na shromážděný
spisový materiál.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, které jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své
kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda se krajský soud řádně vypořádal s žalobní
námitkou stěžovatelky, podle které závazné stanovisko ministerstva vnitra, zda je vycestování
stěžovatelky možné (§179 zákona o pobytu cizinců), vyžádané v rámci rozhodování o správním
vyhoštění, není bez dalšího závazné pro vlastní rozhodnutí správního orgánu.
[11] Uvedená otázka, se kterou se podle názoru stěžovatelky krajský soud řádně nevypořádal,
a založil tak nepřezkoumatelnost svého rozsudku pro nedostatek důvodů, byla současně jedinou
námitkou uplatněnou v žalobě. Po přezkoumání odůvodnění napadeného rozsudku dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedená kasační námitka není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, podle kterého je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, pokud
z jeho odůvodnění: „není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené
právní normy.“
[13] Krajský soud se s danou žalobní námitkou vypořádával v bodech 12. až 18. odůvodnění
napadeného rozsudku. V jejich rámci nejenže v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními
vyložil otázku faktické závaznosti předmětného závazného stanoviska ministerstva vnitra
při rozhodování o správním vyhoštění, ale taktéž se komplexně zabýval skutečnostmi týkajícími
se konkrétně případu stěžovatelky. Velmi podrobně zde přitom vyložil jak postup správních
orgánů v řízení o správním vyhoštění stěžovatelky a skutečnosti, které vyplynuly ze závazného
stanoviska, tak i podklady, ze kterých správní orgány při rozhodování ve věci vycházely, a závěry,
ke kterým na základě těchto podkladů dospěly. Nejvyšší správní soud tedy nemůže ztotožnit
s názorem stěžovatelky, že odůvodnění krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Naopak jej shledal jasným, srozumitelným, ba i nadstandardně podrobným
a vyčerpávajícím. Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] Stěžovatelka nadále trvá na tom, že správní orgán není oprávněn bez vlastního zkoumání
převzít závěry uvedené v závazném stanovisku jako podklad pro výrokovou část svého
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se však s tímto jejím názorem neztotožňuje.
[15] Podle §120a odst. 1, věty před středníkem, zákona o pobytu cizinců platí, že „[p]olicie
v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle §119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko
ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§179)“. Podle §149 odst. 1 správního řádu je závazné
stanovisko „úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím
ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány
příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.“
[16] Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře s odkazem na §149 správního řádu
konstatoval závaznost obsahu závazného stanoviska pro výrokovou část rozhodnutí o správním
vyhoštění (např. v rozsudku ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, ze dne 15. 4. 2015,
č. j. 1 Azs 21/2015 - 37, ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 198/2017 – 38, a dále i v rozsudku ze dne
13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018 - 59, v němž řešil otázku použití závazného stanoviska z řízení
o správním vyhoštění v řízení o zajištění). Tato judikatura konstantně přistupuje k závaznému
stanovisku v řízení o správním vyhoštění tak, že je pro správní orgán závazné. To samozřejmě
nebrání přezkumu závazného stanoviska v rámci přezkumu končeného rozhodnutí (blíže
viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113, publ. pod
č. 2434/2011 Sb. NSS): závazné stanovisko musí být proto samo o sobě přezkoumatelné – musí
zejména obsahovat důvody, o které se závazné stanovisko opírá, a podklady pro jeho vydání
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53).
[17] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro odchýlení
se od své ustálené judikatury a ztotožňuje se s výkladem §120a zákona o pobytu cizinců
a §149 správního řádu tak, jak jej učinil krajský soud. Soud v této souvislosti upozorňuje,
že stěžovatelka byla správním orgánem I. stupně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvána
k seznámení a vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Právní zástupce se s kompletním spisovým
materiálem seznámil a avizoval, že se k němu vyjádří ve lhůtě 10 dnů, avšak to již neučinil. Obsah
závazného stanoviska pak stěžovatelka nijak nezpochybňovala ani v průběhu správního řízení,
ani v rámci blanketního odvolání, které nebylo doplněno, a nakonec ani v samotné žalobě.
IV. Závěr
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované, která by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, nevznikly v řízení náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu