ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.37.2020:37
sp. zn. 3 Azs 37/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. H. L.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 53 Az 1/2019 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně požádala dne 27. 7. 2018 o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Žalovaný ji rozhodnutím ze dne 14. 12. 2018, č. j. OAM-659/ZA-ZA11-HA08-2018
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“) neudělil.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění poukázal na údaje, které žalobkyně poskytla
žalovanému k žádosti o mezinárodní ochranu při pohovoru k této žádosti a zrekapituloval,
že žalobkyně je bez náboženského vyznání, nikdy nebyla členkou politické strany ani hnutí,
je svobodná a má nezletilého syna, který má na území České republiky povolený trvalý pobyt.
Jediným důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodních ochrany je skutečnost,
že žalobkyně nedisponuje žádným povolením k pobytu na území České republiky. Do České
republiky žalobkyně přicestovala v roce 2005. Získala povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. V listopadu 2017 ji však žalovaný informoval, že v České republice
již nemá povolený pobyt a vydal příkaz k vycestování. V České republice žije její mladší sestra,
matka a druhá sestra žijí ve Vietnamu. Otec zemřel. Mateřským jazykem syna je vietnamština,
česky se dokáže dorozumět, nikoliv však v úředním styku. Žalobkyně Vietnam opustila
v 19 letech a nedovede si již představit tam žít a shánět práci. Obává se, že život ve Vietnamu
bude pro jejího syna obtížný, neboť se narodil v České republice a čeština je v podstatě jeho
druhým mateřským jazykem. Ve Vietnamu jí nikdo nepomůže, u matky bydlet nemůže. Jelikož
nemá žádné vzdělání, bude nemožné získat tam práci. Žádné problémy se státními orgány
ani se soukromými osobami ve Vietnamu neměla. Zástupce žalobkyně uvedl, že skutečným
důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je nekvalitní práce pracovníků žalovaného,
neboť jejich vinou přišla žalobkyně o povolení k pobytu.
[3] Po zhodnocení těchto informací dospěl krajský soud k závěru, že podmínky
pro poskytnutí mezinárodní ochrany u žalobkyně nejsou splněny a žalobu zamítl. Krajský soud
především přisvědčil názoru žalovaného, že mezinárodní ochranu nelze chápat jako jeden
z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze ji tedy ani využít jako
„náhradní řešení“ v případech, kdy žadatel nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu
podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně sama uvedenými důvody
stvrdila, že podala žádost kvůli legalizaci pobytu na území České republiky a nikoliv z důvodu
relevantních z hlediska některé z forem mezinárodní ochrany. Úkolem žalovaného nebylo
posuzovat zákonnost postupu správních orgánů v řízení o zrušení trvalého pobytu ani zákonnost
rozhodnutí vydaných v tomto řízení. Případná nezákonnost rozhodnutí, jímž byl žalobkyni
zrušen trvalý pobyt na území České republiky, není okolností jakkoliv relevantní pro posouzení
otázky, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně se tvrzené
nezákonnosti měla bránit před soudem, neboť přezkum těchto rozhodnutí není vyloučen. Řízení
o žalobě proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu však bylo zastaveno pro nezaplacení
soudního poplatku. Krajský soud proto konstatoval, že žalobkyně nehájí svá práva v řízení,
která jsou k tomu určena, ale naopak se snaží dovolat nápravy tvrzených pochybení v řízení,
které k tomu není určeno. Obsah správního spisu vedeného k řízení o zrušení trvalého pobytu
nemá pro řízení o udělení mezinárodní ochrany význam, proto provedení takového důkazu
by bylo zcela neúčelné. Žalovaný nepochybil, pokud tento důkaz neprovedl. Ze stejného důvodu
jej neprovedl ani krajský soud.
[4] Krajský soud dospěl dále k závěru, že žalovaný správně posoudil i otázku neudělení
humanitárního azylu a doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Poukázal na ustálenou
judikaturu, podle které humanitární azyl dopadá toliko na situace osob zvláště těžce postižených
či zvláště těžce nemocných nebo osob přicházejících z oblastí postižených významnou
humanitární katastrofou. Žalobkyně je zdravá a země původu není stižena žádnou přírodní
ani humanitární katastrofou. Důvodem pro udělení humanitárního azylu nemůže být skutečnost,
že by nezletilý syn byl nucen následovat žalobkyni do jejich země původu. Udělení doplňkové
ochrany by bylo možné zvažovat pouze tehdy, pokud by jejich rodinný či soukromý život byl
znemožněn v zemi původu, nikoli však situace, kdy v důsledku vycestování bude znemožněno
udržování a další rozvíjení rodinného a soukromého života etablovaného v České republice.
Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že z §2 odst. 9 a 10 a §14a odst. 1 zákona o azylu
vyplývá, že z pohledu přiznání doplňkové ochrany je relevantní pouze hrozba vážné újmy, jejímž
původcem je stát, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu občanem, resp. soukromé osoby
na území tohoto státu [pokud jim v tom stát nebrání, úmysl toleruje či dokonce podporuje
(pozn. NSS)]. U žalobkyně se nejedná o mimořádnou situaci, která by udělení doplňkové ochrany
vyžadovala, neboť z jejích tvrzení nelze dovodit, že by přenesení jejího rodinného života do země
původu bránily právní nebo faktické překážky, které by nebylo možné překonat. Není porušením
práva na rodinný život, jestliže adaptace žalobkyně a jejího syna na nové životní podmínky v zemi
původu bude určitou dobu trvat. Znalost vietnamského jazyka ze strany syna žalobkyně jistě není
tak slabá, jak uvedl při pohovoru zástupce žalobkyně, neboť sama žalobkyně v průběhu
správního řízení komunikovala ve vietnamském jazyce, neovládá tedy český jazyk na úrovni
rodilého mluvčího a lze se tak důvodně domnívat, že i se svým synem komunikuje
ve vietnamském jazyce. Přenesení rodinného života do země původu nebrání ani skutečnost,
že otec syna žije v Praze. Žalobkyně není s otcem svého syna v kontaktu, styk syna s otcem
se tak fakticky nerealizuje ani na území České republiky. Vycestování žalobkyně se synem
do země původu proto nebude mít jakýkoliv dopad na vztah syna s jeho otcem.
[5] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítla, že nelze předem vyloučit, že splňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu, aniž byly provedeny navrhované důkazy. Hrubá nespravedlnost,
ke které došlo při zrušení jejího povolení k trvalému pobytu, v kombinaci s její osobní a rodinnou
situací, může být případem, kdy by neudělení mezinárodní ochrany bylo nehumánní. Z žádného
zákonného ustanovení nevyplývá, že by náprava hrubé nespravedlnosti, která zcela zásadně
zasáhla do života stěžovatelky a jejího syna, nemohla být důvodem pro udělení mezinárodního
azylu, a to zvláště za situace, kdy náprava jiným způsobem není možná. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. K důvodům přijatelnosti kasační stížnosti se stěžovatelka nevyjádřila.
[6] Stěžovatelka podala kasační stížnost včas, prostřednictvím svého advokáta
a proti rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná (§102 s. ř. s.). Dříve, než mohl
Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání uplatněných kasačních námitek, musel posoudit
otázku přijatelnosti kasační stížnosti, neboť ta je podmínkou věcného přezkumu kasačních
stížností ve věcech mezinárodní ochrany.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
pouze tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu
tak, kasační soud ji pro nepřijatelnost odmítne.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
je přesahem vlastních zájmů stěžovatele „jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nebytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádné skutečnosti, v nichž spatřuje důvody
přijatelnosti kasační stížnosti. Takové důvody neshledal ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka
pouze obecně namítá hrubou nespravedlnost správního řízení o zrušení trvalého pobytu,
která zásadně zasáhla do jejího rodinného života a která by v kombinaci s její osobní a rodinnou
situací měla být důvodem udělení mezinárodního azylu. Tvrzený zásadní zásah však nijak blíže
nekonkretizuje.
[10] Nejvyšší správní soud v předložené věci nenašel žádnou právní otázku, k níž by bylo
nutné se v rámci sjednocování judikatury vyjádřit. Otázkou humanitárního azylu i rozsahem,
v jakém mohou soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů týkajících se neudělení
humanitárního azylu, se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, nebo v usnesení ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 36/2005 – 48. Krajský
soud se při posuzování věci od této judikatury neodchýlil a při svém hodnocení respektoval
i judikaturu, z níž vyplývá, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek státu akceptovat volbu stěžovatele
ohledně země společného pobytu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 6 Azs 163/2019 – 44). Povinností krajského soudu bylo posoudit konkrétní okolnosti
stěžovatelčina případu, což učinil v odstavcích 19-29 napadeného rozsudku. Krajský soud
vysvětlil, proč je provedení navrženého důkazu nadbytečné a z jakého důvodu považuje podanou
žalobu za nedůvodnou.
[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal, že by podaná kasační
stížnost svým významem podstatně přesáhla vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji podle
§104 odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[12] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné
(53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 23. prosince 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu