ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.9.2020:20
sp. zn. 3 Azs 9/2020 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: B, V. P., zastoupený
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 78
A 24/2019-20,
takto:
Kasační stížnosti se ne př i z ná v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2019, č. j. KRPU-184525-36/ČJ-2018-040026-SV,
bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie
v délce 5 měsíců, a stanovena doba k vycestování žalobce do 40 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Odvolání žalobce zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019,
č. j. CPR-17611-8/ČJ-2019-930310-V237, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 78 A 24/2019-20, zamítl.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 odst. 1 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že vyhověním jeho
návrhu nemůže jakýmkoli jiným osobám vzniknout žádná újma. Proto újma, která by mu vznikla
v důsledku výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, by byla zcela jistě nepoměrně větší
než újma třetích osob. Uvedl, že jeho setrvání na území České republiky není v rozporu
s veřejným zájmem; naopak ve veřejném zájmu je, aby byla zachována jeho procesní práva,
zejména účastnit se soudního řízení. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100. Stěžovatel považuje Českou republiku za jediný
opravdový domov, pobývá zde již od roku 2008. V případě návratu do země původu se obává,
že se pro nedostatek prostředků a chybějící rodinné a sociální zázemí ocitne na ulici. Stěžovatel
má v České republice nezletilou dceru a syna, oba občany ČR. Se synem sice nežije ve společné
domácnosti, ale snaží se být s ním v kontaktu a přispívá na jeho výživu finančně. Je tedy zjevné,
že zde má vytvořené komplexní zázemí. Důvody, jež vedly správní orgán k uložení správního
vyhoštění, nebyly tak závažné, aby bylo možno pomíjet důvodné obavy stěžovatele z návratu
do země původu, jakož i intenzitu zásahu do jeho soukromého života. Právě pro zvláště závažné
následky správního vyhoštění v osobní sféře dotčeného jedince, má žaloba proti takovému
rozhodnutí ze zákona odkladný účinek.
[4] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené
podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.).
[7] Je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně
jako samotné řízení o kasační stížnosti, charakterizováno přísnou dispoziční zásadou.
To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů,
které účastník uvede ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka
dohledávat či domýšlet konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku
vznesenému v návrhu na přiznání odkladného účinku.
[8] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně
individualizován a doložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení,
tak břemeno důkazní. K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek
přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel
musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (viz například usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu
by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních
okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická
či bagatelní.
[9] Stěžovatel ve svém návrhu toliko uvedl, že nucené vycestování by pro něj znamenalo
újmu, spočívající zejména ve ztrátě kontaktu se synem, vůči němuž plní vyživovací povinnost,
a ztrátě sociálního zázemí v České republice. Návrat do Vietnamu by pro něj též znamenal
hrozbu rapidního zhoršení jeho ekonomické situace a znemožnění účasti na soudním řízení.
Stěžovatel svá tvrzení ovšem nepodložil konkrétními důkazy, ani jejich provedení soudu
nenavrhl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak sám uvedl, nežije se svým synem ve společné
domácnosti, bylo na něm, aby soudu přinejmenším doložil intenzitu jeho kontaktů s ním a řádné
plnění vyživovací povinnosti; to však neučinil. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti,
že s rozhodnutím o správním vyhoštění je z povahy věci spjata újma spočívající v nutnosti opustit
území hostitelského státu a vynaložení nemalých finančních prostředků; výkonem správního
vyhoštění může také dojít k přerušení případných sociálních, ekonomických a rodinných
vazeb. Nejvyšší správní soud však má za to, že ani za situace, kdy je s žalobou ze zákona
spojen odkladný účinek, nelze jeho přiznání v řízení o kasační stížnosti bez dalšího očekávat.
Jak totiž bylo uvedeno výše, tento institut je vyhrazen pro zcela výjimečné situace, a to tím spíše
v řízení o mimořádném opravném prostředku. Ostatně, pokud by zákonodárce zamýšlel
přiznávat v těchto typových případech odkladný účinek, spojil by s podáním kasační stížnosti
tento následek ex lege, jako je tomu například u žadatelů o mezinárodní ochranu.
[10] Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat argumentem stěžovatele, že důvody, které vedly
k uložení správního vyhoštění, nemohly převážit nad intenzitou zásahu do stěžovatelova
soukromého života. Tato argumentace totiž směřuje do věcného posouzení kasační stížnosti.
Soud však při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku nijak nepředjímá
a ani nemůže předjímat, jaké bude rozhodnutí ve věci samé.
[11] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v případě nuceného opuštění území České republiky
by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, třetí senát si je vědom závěrů, které vyslovil
Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem odkazovaném usnesení ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011-100. Ačkoli v zásadě platí, že i v případě zastoupení advokátem má stěžovatel
právo vystupovat v soudním řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu
pokyny a poskytovat mu potřebnou součinnost, nelze zcela automaticky dovozovat, že při
každém nuceném opuštění území České republiky může dojít k újmě na výkonu práva stěžovatele
na spravedlivý proces. Lze odkázat například na usnesení tohoto soudu ze dne 5. 10. 2017,
č. j. 2 Azs 273/2017-19, z něhož se podává, že je třeba se vyhýbat tomu, aby v oblastech práva,
kde zákon s podáním žaloby, respektive kasační stížnosti odkladný účinek nespojuje, byla
judikaturou přijímána paušální řešení, znemožňující individuální posouzení konkrétního případu.
Potřeba fyzické přítomnosti cizince na území České republiky po dobu řízení před správními
soudy „musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení
pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Význ amnou roli hrají samozřejmě i poměry
cizince a poměry v zemi jeho původu . Jinak řečeno, lze-li očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení
před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou
komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu
soudního řízení zásadně potřeba, a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.“ Stejně jako v odkazované věci, ani v nyní projednávaném
případě není zřejmé, za jakým účelem spojeným s uplatněním práva stěžovatele na spravedlivý
proces je nezbytné, aby po dobu řízení setrval na území České republiky. Není tedy podstatného
rozdílu mezi situací stěžovatele a výše citovaným případem. Stěžovateli nic nebrání,
aby se z Vietnamu spojil se svým advokátem prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících
efektivní komunikaci na dálku, a zajistil tak, že jeho zástupce bude náležitě informován o všech
podstatných skutečnostech a jeho vůli. Takový postup je v době rozvinutých informačních
technologií zcela běžný.
[12] Stěžovatel tak neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Kasační soud
se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatele k možným újmám jiných osob
a ani otázkou dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutí
se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu