ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.215.2017:40
sp. zn. 4 As 215/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudkyň
Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L. H., zast. JUDr. Ing.
Miroslavem Noskem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 690/11, Tábor, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 3. 2014, č. j. MV-161272-5/VS-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2017, č. j. 22 A 53/2014 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Komise k projednávání přestupků města Pelhřimov (dále jen „přestupková komise“)
rozhodnutím ze dne 14. 11. 2012 uznala žalobkyni vinnou spácháním přestupků
proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) a proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“). Přestupková jednání žalobkyně měla spočívat v tom, že žalobkyně (stručně
řečeno): (1) dne 23. 3. 2012 z průjezdu dvou domů v Pelhřimově odnesla nejméně jeden
balík a tři desky zateplovací vaty v hodnotě celkem 960 Kč majitele R. V.,
(2) téhož dne třásla lešením, na kterém se nacházel R. V., který se musel držet, aby z lešení
nespadl, (3) dne 10. 4. 2012 tamtéž roztrhla dámskou bundu zn. Nordblanc ke škodě J. K. (dále
jen „poškozená“), a dále tuto odstrkovala a přitom jí špachtlí způsobila drobnou oděrku
pod okem. Přestupková komise uložila žalobkyni za spáchání uvedených přestupků pokutu ve
výši 3.000 Kč.
[2] Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 3. 2013,
č. j. KUJI 15006/2013, zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí přestupkové komise potvrdil.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 3. 2013.
[3] Dne 15. 7. 2013 podala žalobkyně ke krajskému úřadu rozsáhlou žádost o obnovu
uvedeného řízení o přestupku. Ten ji rozhodnutím ze dne 24. 3. 2014, č. j. MV-161272-5/VS-
2013, zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení stanovené
v §100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2014, č. j. MV-161272-5/VS-2013, poté
žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.
[4] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 22 A 53/2014 – 68, který však následně
zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 As 61/2016 – 64.
Nejvyšší správní soud označil rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, jelikož se krajský soud nevypořádal s řadou žalobních bodů, nevyjádřil se k navrženým
důkazům, přezkum napadeného rozhodnutí učinil pouze ve vztahu k jednomu z přestupkových
jednání (a ne zcela), ačkoli bylo zpochybňováno více skutků. Dále Nejvyšší správní soud
krajskému soudu vytknul, že při vypořádávání žalobních bodů argumentoval obsahem
rozhodnutí o přestupku, který však nebyl obsahem předloženého správního spisu. V dalším řízení
uložil Nejvyšší správní soud krajskému soudu v prvé řadě povinnost posoudit včasnost žádosti
žalobkyně o povolení obnovy řízení, a to ve vztahu ke každému ze skutků samostatně
(což měl krajský soud učinit i bez návrhu), a v případě závěru o včasnosti této žádosti povinnost
vypořádat řádně všechny žalobní body včetně důkazních návrhů.
[5] Rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 22 A 53/2014 – 133, krajský soud žalobu opětovně
zamítl. Uvedl, že žaloba se téměř shodovala s žádostí o povolení obnovy řízení a shrnul
skutečnosti, v nichž žalobkyně důvody pro povolení obnovy řízení spatřovala. Dále se krajský
soud dle svých slov „vypořádal s jednotlivými návrhy na obnovu řízení“. U každé vypořádávané
skutečnosti přitom uvedl, zda ji lze považovat za včasně uplatněnou z pohledu §100 odst. 2
správního řádu, a u skutečností, které označil za včasně uplatněné, dále uvedl,
zda je lze považovat za důvod pro povolení obnovy. V závěru rozsudku krajský soud uvedl,
že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí srozumitelně vyjádřil základní úvahu o věci,
když uvedl, že obnovu řízení lze povolit pouze za splnění podmínek §100 odst. 1 správního řádu,
přičemž v daném případě nedošlo ke změně podkladového rozhodnutí a ani nevyšly najevo
žádné nové skutečnosti či důkazy, popř. je žalobkyně nepředložila ve lhůtě podle §100 odst. 2
správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Namítala, že krajský soud v rozporu se skutečností uvedl, že žalobkyně podala žádost o obnovu
řízení dne 16. 7. 2013, ačkoli ji podala již dne 15. 7. 2013.
[7] Dále stěžovatelka uvedla, že se správní orgány ani krajský soud nevypořádaly s její stěžejní
argumentací, kterou v žádosti o povolení obnovy jednoznačně vysvětlila tak, že teprve
dne 28. 5. 2013 získala fotografie zachycující poškozenou v údajně roztržené bundě, které
jsou nezpochybnitelným důkazem o tom, že ačkoli poškozená v průběhu řízení o přestupku
uvedla, že bundu možná již vyhodila, a přestupkové komisi ji nepředložila, ve skutečnosti
jí v době řízení o přestupku disponovala. Touto nepravdivou informací poškozená
dle stěžovatelky záměrně zamezila tomu, aby mohla být přestupkovou komisí nucena
k předložení této bundy v souladu s §75 odst. 1 zákona o přestupcích a aby mohla stěžovatelka
navrhnout odborné posouzení jejího údajného roztržení. Nepředložení bundy poškozenou
v řízení o přestupku se dle stěžovatelky stalo ještě podezřelejším poté, co se z výsledku šetření
policie ze dne 25. 11. 2013 dozvěděla, že fotodokumentace údajně roztržené bundy
byla do policejního spisu pořízena až dne 3. 5. 2012, kdy ji přinesla poškozená na žádost
prap. R. B. k vyfocení, přičemž žádná ze dvou policií opatřených fotografií nezachycuje jakékoli
poškození bundy. Poškozená, která byla pořizování fotografií přítomná, by přitom nepochybně
lpěla na zdokumentování jejího roztržení. Za pouhých 27 dní poté, při jednání dne 30. 5. 2012,
poškozená nepravdivě uvedla, že bundu možná vyhodila, ale že ji viděla přímo na místě činu
policie, která má k dispozici fotografie poškozené bundy.
[8] Úřední osoby dle stěžovatelky tvoří konstrukce o tom, co se jak mohlo stát (tvrzení
žalovaného na str. 8 rozhodnutí o tom, že si poškozená mohla nechat v mezidobí bundu zašít).
[9] Stěžovatelka zdůraznila, že veškeré výše uvedené důkazy předložila bez své viny ve lhůtě
cca 1,5 měsíce od jejich získání a jedná se o důkazy, které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky,
která byla předmětem rozhodování. Krajský soud dle stěžovatelky chybně zjistil skutkový stav
a chybně posoudil, co se mělo předkládaným důkazem prokazovat. Argument krajského soudu,
že v řízení o přestupku nebyla řešena otázka, zda má poškozená bundu stále k dispozici,
je nelogický, neboť stěžovatelka to ani netvrdila.
[10] Dle stěžovatelky je nezbytné hodnotit důkazy, které předložila v řízení o žádosti o povolení
obnovy, komplexně, neboť mají silnou vypovídací hodnotu o tom, co vůbec přestupková komise
přijala za důkazy o podvodném jednání poškozené i policie a podjatém postupu přestupkové
komise, která odmítla zjišťovat, na jakém základě vystavěla policie své odborné vyjádření.
[11] Krajský soud dle stěžovatelky nesprávně dovodil, že se stěžovatelka s metadaty poškozenou
dodaných fotografií mohla seznámit již z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2013.
Stěžovatelka měla možnost tato metadata získat v elektronické podobě a poté analyzovat teprve
po vrácení spisu přestupkové komisi 28. 6. 2013, až tehdy došlo k založení důvodu obnovy řízení.
Již v žádosti o povolení obnovy řízení ze dne 15. 7. 2013, tj. včas, stěžovatelka vylíčila veškeré
podezřelé okolnosti, které z metadat zjistila, krajský soud se však s její argumentací zpochybňující
věrohodnost metadat, ani s tím, jak se s těmito argumenty a důkazy (ne)vypořádaly správní
orgány, nevypořádal.
[12] Znalecký posudek z oboru kybernetika, kriminalistika a ekonomika předložila stěžovatelka,
neboť byla správními orgány neustále napadána, že nepřináší žádné důkazy a že jen spekuluje.
Bylo jí sdělováno, že přeposlání fotografií poškozenou na soukromý mobil úředníka
je jen technickou otázkou, ačkoli namítala, že s datem pořízení snímku v mobilním telefonu
lze manipulovat, tudíž je nezbytné mít jistotu, že byly snímky skutečně pořízeny v uváděný čas.
Za těchto okolností nemohly správní orgány nekriticky od poškozené přijmout jako důkaz
předmětné fotografie a stěžovatelku jen osočovat ze spekulací, aniž by relevanci jejích námitek
posoudil odborník.
[13] Krajský soud se dle stěžovatelky rovněž správně nevypořádal s otázkou odborného
vyjádření ze dne 25. 4. 2012 o výši škody způsobené na předmětné bundě. Závěr soudu,
že skutečnosti uvedené v odborném vyjádření musely být stěžovatelce známy již v průběhu řízení
o přestupku, vůbec neodpovídá tomu, čím stěžovatelka argumentovala a pro co přinesla
zcela nesporné nové důkazy. Ve správním řízení sice požadovala zjistit, na základě jakého
podkladu bylo toto odborné vyjádření vystaveno, avšak marně. Dne 4. 7. 2013 se při setkání
s prap. R. B., který dostal incident ze dne 10. 4. 2012 na starost k došetření, dozvěděla,
že odborné vyjádření bylo zpracováno na základě dvou fotografií ze spisu pořízených
ihned po incidentu 10. 4. 2012 s tím, že roztržení bundy na nich bylo zachyceno.
Jelikož však stěžovatelka věděla, že na fotografiích není roztržení vidět, vyvolalo
to v ní nejasnosti o podkladech tohoto odborného vyjádření. Z výsledků šetření police, které
se dozvěděla na konci listopadu a v prosinci 2013, zjistila, že jediné fotografie předmětné bundy
byly do spisu pořízeny až dne 3. 5. 2012 (23 dnů po incidentu) poté, co police poškozenou
požádala, aby bundu na policii donesla. Fotodokumentace z místa činu nebyla do spisu
od počátku přiložena. Údaje o materiálu a barvě bundy byly součástí spisu až po zhotovení
fotografií dne 3. 5. 2012, přesto bylo již dne 25. 4. 2012 vyhotoveno obchodem odborné
vyjádření o výši škody na dámské bundě zn. Nord Blanc černobílé barvy, materiál softshell.
Ocenění škody částkou 2.490 Kč vzniklo bez jakéhokoli podkladu, což svědčí o antedatování
odborného vyjádření. Ze strany policie tak šlo zřetelně o podvod. Krajský soud do svého
rozhodnutí vůbec popsané skutečnosti nezahrnul.
[14] Dále stěžovatelka namítala, že fiktivní paragon nezpochybňuje jen výši škody,
nýbrž zejména dokazuje podvodné jednání poškozené. V důsledku předložených důkazů
se stávají nevěrohodnými také dodatečně objevení svědci. Závěrem kasační stížnosti uvedla,
že ve vztahu ke skutku ze dne 23. 3. 2012 je zarážející, že ochrana vlastního majetku představuje
úmyslné páchání schválností. Vše označila za podvod ze strany poškozené, policie a přestupkové
komise.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s rozsudkem krajského soudu.
Námitka, že fotografie dokazuje podvodné nepředložení bundy poškozenou přestupkové komisi,
tedy vadu řízení s možným vlivem na zákonnost rozhodnutí, dle žalovaného neznamená,
že by soud tento důkaz z pohledu podmínek §100 odst. 1 správního řádu nesprávně posoudil.
Ztotožnil se také se závěrem o marném uplynutí lhůty dle §100 odst. 2 správního řádu ve vztahu
k získání poznatku o metadatech fotografií předložených poškozenou, jakož i s úvahou soudu,
že požadovala-li stěžovatelka zjištění podkladů odborného vyjádření již ve správním řízení,
nemůže se jednat o novou skutečnost, kterou nemohla v tomto řízení uplatnit. Závěrečné
námitky stěžovatelky se dle žalovaného míjí s úvahami krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedené námitky podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud se dále také zabýval možnou existencí vad podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Takovou vadou mohl krajský soud zatížit
rozsudek tehdy, pokud by v rozporu s §110 odst. 4 s. ř. s. nerespektoval závazný právní názor
vyslovený v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 As 61/2016 – 64. To se však v posuzované věci
nestalo. Krajský soud ve vztahu ke každé skutečnosti, v níž byl stěžovatelkou tvrzen možný
důvod pro povolení obnovy řízení, vyjádřil úvahu o tom, zda dle zjištění vyplývajících z obsahu
spisu byla žádost o obnovu řízení podána do 3 měsíců ode dne, kdy se o tom kterém důvodu
obnovy řízení stěžovatelka dozvěděla. Shledal-li krajský soud, že byl některý z tvrzených důvodů
obnovy řízení uplatněn opožděně, neboť stěžovatelka již určitou skutečnost věděla po delší dobu,
než §100 odst. 2 správního řádu připouští, nezabýval se již tím, zda by takový důvod mohl vůbec
podmínky pro povolení obnovy řízení věcně splňovat. K tomuto postupu jej Nejvyšší správní
soud ostatně zavázal.
[18] Stěžovatelce lze úvodem přisvědčit, že žádost o povolení obnovy řízení podala
již dne 15. 7. 2013 k poštovní přepravě, a tudíž pokud by se jednalo o poslední den lhůty
dle §100 odst. 2 správního řádu, byla dle pravidel o počítání procesních lhůt [§40 odst. 1
písm. d) správního řádu] považována tímto dnem za zachovanou i v případě, že by byla žádost
doručena krajskému úřadu až dne 16. 7. 2013. V posuzované věci však nebylo třeba otázku
zachování lhůty v poslední den jejího běhu třeba řešit, a proto vypořádání této kasační námitky
postrádá praktický dopad do práv stěžovatelky.
[19] S žalobními námitkami se krajský soud vypořádal stručně, avšak požadavek náležitého
odůvodnění soudních rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každý
jednotlivý argument; krajské soudy jsou povinny vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace, tudíž postačí, pokud je reakce na určitou námitku v odůvodnění rozsudku obsažena
alespoň implicitně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09,
a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Současně je třeba zdůraznit, že přezkoumává-li
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu poté, co předchozí rozsudek zrušil,
bere více než jindy v úvahu, že zrušením napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost
vždy dojde k oddálení okamžiku, kdy bude základ sporu správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen, což není v zájmu účastníků řízení ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti
řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
Jelikož krajský soud nepominul konkrétní a stěžejní žalobní námitky, je jeho rozhodnutí
přezkoumatelné.
[20] Podle §100 odst. 1 správního řádu, řízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které
bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“ Podle odst. 2
téhož ustanovení „[ú]častník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který
ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let
ode dne právní moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit
v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
[21] Správní řád stanoví důvody pro povolení obnovy taxativním způsobem. Teprve za splnění
zákonem stanovených podmínek má účastník řízení právní nárok na povolení obnovy řízení.
[22] V řízení o přestupku nebyla předmětná roztržená bunda přestupkové komisi fyzicky
předložena k ohledání. Stěžovatelka k žádosti o povolení obnovy řízení doložila fotografii
pořízenou dne 28. 5. 2013, na níž je zachycena poškozená v předmětné bundě,
což dle stěžovatelky dokazuje, že poškozená v řízení o přestupku záměrně uvedla nepravdu,
neboť bundou disponovala. Touto nepravdivou informací poškozená dle stěžovatelky záměrně
zamezila tomu, aby mohla být přestupkovou komisí nucena k předložení této bundy v souladu
s §75 odst. 1 zákona o přestupcích a aby mohla stěžovatelka navrhnout odborné posouzení
jejího údajného roztržení.
[23] Krajský úřad v rozhodnutí v reakci na uvedené uvedl, že neurčité vyjádření poškozené
v řízení o přestupku nelze považovat za nepravdivé. S tímto hodnocením, jakkoli je kusé,
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Důvodem obnovy řízení dle výše citovaného §100 odst. 1
písm. a) správního řádu může být jednak situace, kdy vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti
nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl
v původním řízení uplatnit, ale také situace, kdy se provedené důkazy ukázaly nepravdivými. V žádosti
o povolení obnovy řízení o přestupku stěžovatelka uvedla, že poškozená stále disponuje údajně
poškozenou bundou, ačkoli při ústním jednání v řízení o přestupku dne 30. 5. 2012 prohlásila,
že si není jistá, zda bundu ještě má a je možné, že ji vyhodila. Stěžovatelka tedy sama potvrzuje,
že poškozená v řízení o přestupku neuvedla, že bundu nemá a nemůže ji k důkazu předložit.
Žalovaný rovněž v žalobou napadeném rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka
v řízení o přestupku požadovala, aby poškozená bundu předložila, avšak nebylo jí vyhověno.
Za této situace však bylo na stěžovatelce, aby v postavení obviněné v řízení o přestupku trvala
na tom, aby přestupková komise, případně odvolací orgán postupovaly ve smyslu §75 odst. 1
zákona o přestupcích a vyzvaly poškozenou k předložení bundy, která by se tak mohla stát
předmětem ohledání, obzvláště pokud na str. 2 žádosti o povolení obnovy sama uvádí,
že poškozenou dne 4. 10. 2012, tedy ještě v průběhu řízení o přestupku, v bundě viděla.
Poškozená svým neurčitým prohlášením přestupkové komisi v postupu dle §75 odst. 1 zákona
o přestupcích rozhodně nezamezila, jak stěžovatelka dovozuje.
[24] Skutečnost, že poškozená předmětnou bundou v době řízení o přestupku disponovala,
tak není novou skutečností ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, nýbrž skutečností,
která byla dle stěžovatelky v původním řízení přehlížena. Institut obnovy řízení je sice určen
k nápravě skutkových nesprávností, nikoli však k nápravě vad předchozího řízení. Stěžovatelka
měla dbát důsledné ochrany svých práv v samotném řízení o přestupku a měla-li za to, že správní
orgány obou stupňů v řízení o přestupku nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nepřetrvávaly
důvodné pochybnosti, bylo jejím právem obrátit se jednak přímo na správní orgán s podnětem
k přezkumnému řízení (což dle obsahu spisu bezvýsledně učinila), a zejména s žalobou
proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2013 na soud. Nejvyšší správní soud
však nemá informaci o tom, že by stěžovatelka žalobu podala. Právě v žalobě proti rozhodnutí
o přestupku mohla namítat, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, tedy domáhat se ochrany
svých porušených veřejných subjektivních práv v řízení o přestupku.
[25] Řízení o přestupku bylo pravomocně ukončeno dne 18. 3. 2013. Fotografie
ze dne 28. 5. 2013 je tudíž bezesporu ve vztahu k tomuto řízení novým důkazem. Důvodem
povolení obnovy řízení však mohou být pouze takové důkazy, které existovaly v době původního
řízení. Jelikož tato fotografie v době původního řízení neexistovala, byla pořízena
až po jeho pravomocném skončení, podmínky §100 odst. 1 písm. a) správního řádu nenaplňuje.
[26] Stěžovatelce lze přisvědčit, že z obsahu žádosti o povolení obnovy řízení ani následných
podání nelze dovodit její tvrzení, že fotografii ze dne 28. 5. 2013 považovala za důkaz
o neexistenci roztržení bundy. Správní orgány i krajský soud tudíž pochybily, pokud v reakci
na předloženou fotografii uvedly také úvahy, jimiž stěžovatelce podsouvaly, že tento důkazní
význam předmětné fotografii přisuzovala. Na podstatě shora uvedeného a správnosti závěru,
že se nemůže jednat o důvod pro povolení obnovy řízení, však tyto dílčí nadbytečné úvahy
ničeho nemění.
[27] Správní orgány v řízení o přestupku (jelikož jim nebyla předložena poškozená bunda)
považovaly za důkaz mj. fotografie zobrazující roztržení bundy, předložené samotnou
poškozenou dne 21. 9. 2012, které měla pořídit dne 11. 4. 2012, tj. den po incidentu. Stěžovatelka
v žádosti o povolení obnovy řízení uvedla, že s těmito fotografiemi byla v řízení o přestupku
seznámena dne 11. 10. 2012, avšak úřednicí přestupkové komise jí nebyla poskytnuta metadata
těchto snímků s odůvodněním, že tyto údaje nedokázala u snímků najít, resp. je otevřít. Sděleno
mělo být stěžovatelce toliko to, že se tyto fotografie do počítače správního orgánu dostaly
přetažením z mobilního telefonu úředníka, jemuž tyto fotografie zaslala poškozená. V rozporu
s nezjištěním metadat ze strany přestupkové komise však následně krajský úřad v reakci
na námitky stěžovatelky k autenticitě těchto fotografií v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2013 uvedl,
že z jejich metadat vyplývá jejich pořízení dne 11. 4. 2012 v 6:41 a 6:42 přístrojem HTC.
[28] Stěžovatelka v žádosti o povolení obnovy řízení uvedla, že informace o metadatech
byla pro ni zcela nová, přičemž sama se k podrobnějším informacím o vlastnostech uvedených
snímků dostala až dne 28. 6. 2013 při nahlížení do spisu poté, co byl vrácen krajským úřadem
přestupkové komisi. Krajský soud tudíž dle stěžovatelky nesprávně dovodil, že se s metadaty
těchto fotografií mohla seznámit již z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2013, které
jí bylo doručeno dne 18. 3. 2013.
[29] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že vědomost o existenci
samotných metadat nabyla stěžovatelka již dne 18. 3. 2013, tudíž pokud tuto skutečnost
jako skutkovou novotu uplatnila v žádosti o povolení obnovy řízení teprve dne 28. 6. 2013,
učinila tak po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty dle §100 odst. 2 správního řádu. Krajský soud
proto nepochybil, pokud v souladu se závazným právním názorem kasačního soudu (viz výše),
další skutečnosti namítané stěžovatelkou v této souvislosti nehodnotil.
[30] Nejvyšší správní soud však považuje za potřebné stručnou úvahu krajského soudu doplnit.
Stěžovatelka v žádosti o povolení obnovy netvrdila, že by metadata předmětných fotografií,
z nichž krajský úřad vycházel, neodpovídala skutečnosti. Jinými slovy, netvrdila ve smyslu §100
odst. 1 písm. a) správního řádu, že by šlo o nepravdivý důkaz. Na tuto skutečnost ostatně výslovně
v rozhodnutí poukázal krajský úřad. Stěžovatelka dokonce potvrzovala, že se v metadatech
fotografií objevují údaje o datu a čase vyfotografování, které odpovídají údajům, z nichž krajský
úřad vycházel. Současně však uvedla rozsáhlý popis dalších metadat (údajů o vytvoření a změnách
souborů), která se zobrazují k těmto snímkům na jejím flash disku, po uložení v jejím počítači
i v papírových kopiích záznamů o metadatech, pořízených ze správního spisu, které
dle stěžovatelky zakládají pochybnosti o tom, že mohlo být do těchto snímků, resp. jejich metadat
zasahováno. V žádosti a v následných podáních včetně žaloby stěžovatelka dále popisovala,
kterak současné technické možnosti skýtají prostor pro manipulaci s metadaty snímků a k žalobě
připojila také znalecký posudek ze dne 26. 5. 2014, jenž má sloužit jako důkaz o tom, že metadata
předmětných fotografií, na něž krajský úřad odkazoval, nejsou nezpochybnitelná.
[31] Se správními orgány obou stupňů Nejvyšší správní soud souhlasí, že předestřené úvahy
stěžovatelky jsou spekulativní a nemůže se tak vůbec jednat o skutečnosti zakládající důvod
pro povolení obnovy řízení ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Naopak nelze než opětovně
konstatovat, že stěžovatelka mohla a měla koncentrovat svou obranu do žaloby proti rozhodnutí
krajského úřadu ze dne 1. 3. 2013, v níž mohla namítat, že skutkový stav zjištěný správními
orgány není prostý pochybností a rozvést zde všechny nyní předestírané úvahy o metadatech
a možných manipulacích s nimi a poukazovat na nutnost postavit najisto autentičnost
poškozenou předložených fotografií s ohledem na jejich důkazní význam v řízení. Rovněž k nim
mohla připojit tvrzení, že policií opatřené fotografie ze dne 3. 5. 2012 roztržení bundy
nezachycují, ačkoli by poškozená měla logicky toto zdokumentování po policii vyžadovat,
či popis „podezřelého“ způsobu, jakým se fotografie dostaly do dispozice přestupkové komise
a kdy se tak mělo stát, což jsou pochybnosti, které stěžovatelku sužovaly již v průběhu
přestupkového řízení a na něž přestupková komise ani krajský úřad dle jejího názoru adekvátně
nereagovaly. Zejména by však v takové žalobě mohla s nadějí na úspěch namítat porušení svého
práva na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, je-li rozhodnutí krajského úřadu
opřeno o skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování (metadata) a stěžovatelka neměla
ve správním řízení možnost se k nim vyjádřit, případně že při hodnocení důkazů ze strany
správních orgánů došlo k porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch
obviněného).
[32] Ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru kybernetika, kriminalistika a ekonomika, který
si stěžovatelka nechala dle svého tvrzení zpracovat po vydání rozhodnutí žalovaného v reakci
na výtky správních orgánů, že ke svým spekulacím nepřináší žádné důkazy, Nejvyšší správní soud
uvádí, že provedení důkazu poprvé v řízení před soudem je možné a §77 odst. 2 s. ř. s. tuto
skutečnost předpovídá a upravuje. Soudy rozhodující ve správním soudnictví sice vychází
při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 2 s. ř. s.), to jim však s ohledem na plnou jurisdikci, v jejímž režimu
rozhodnutí správních orgánů přezkoumávají, nebrání provádět dokazování a s jeho výsledky
rozhodnutí správních orgánů poměřovat. Odmítnout provedení předloženého důkazu znaleckým
posudkem pouze s tím, že se k němu nemohly správní orgány vyjádřit, tedy není na místě
a je třeba tuto skutečnost krajskému soudu důrazně vytknout, obzvláště učinil-li tak s odkazem
na zcela nepřiléhavý judikát týkající se obnovy blokového řízení, na což stěžovatelka v kasační
stížnosti důvodně upozorňuje.
[33] Je však nezbytné uvést, že neprovedením důkazu předloženým znaleckým posudkem
krajský soud nezatížil své řízení vadou, pro kterou by bylo nutné rozsudek zrušit.
Pokud totiž samotné zpochybňování metadat předmětných fotografií nemohlo být posouzeno
jako důvod k povolení obnovy řízení, a to nejen pro opožděnost jeho uplatnění, nýbrž zejména
z důvodu, že úvahy stěžovatelky měly povahu toliko hypotetických tvrzení (viz výše),
nebylo namístě vést k této skutečnosti dokazování, a to ani v řízení před správními orgány,
ani před soudem. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že stěžovatelka
ani v žalobě netvrdila, že by znalecký posudek prokázal, že metadata fotografií, která zohlednil
krajský úřad v řízení o přestupku, neodpovídají skutečnosti.
[34] Krajský soud se dle stěžovatelky rovněž správně nevypořádal s otázkou odborného
vyjádření ze dne 25. 4. 2012 o výši škody způsobené na předmětné bundě. Dle závěru Nejvyššího
správního soudu tomu tak však není. Sama stěžovatelka soustavně uvádí, že v řízení o přestupku
se dožadovala objasnění podkladů, na jejichž základě byla zpracovatelem odborného vyjádření
(P&P EXTRA s. r. o.) škoda na bundě vyčíslena, avšak marně. Nejedná se tedy o novou
skutečnost ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, nýbrž o vytýkání vadného postupu
správních orgánů v řízení o přestupku. Nevěrohodnost předmětného podkladu rozhodnutí
tak stěžovatelka opět mohla a měla vtělit do žaloby proti rozhodnutí o přestupku.
Namísto toho se stěžovatelka pomocí odkazu na informace získané dne 4. 7. 2013 při setkání
s prap. R. B., který dostal incident ze dne 10. 4. 2012 na starost k došetření, snaží složitě
vykonstruovat tezi, že jí pochybnosti o předmětném odborném vyjádření nemohly být známy
dříve než poté, co se na konci roku 2013 dozvěděla, že jediné fotografie poškozené bundy,
jimiž policie disponovala, byly policií pořízeny až dne 3. 5. 2012, tedy poté, co si nechala odborné
vyjádření zpracovat.
[35] Stěžovatelka neuplatnila důvody obnovy řízení toliko v žádosti ze dne 15. 7. 2013,
nýbrž tuto žádost průběžně doplňovala, a to i uplatněním nové skutečnosti v řízení u žalovaného
správního orgánu. Tak tomu bylo v případě podání ze dne 4. 12. 2013, v němž stěžovatelka
uvedla, že poškozená přestupkové komisi předložila záměrně za účelem prokázání výše škody
fiktivní paragon o pořízení předmětné bundy za cenu 5.190 Kč, což stěžovatelka zjistila
dne 29. 11. 2013 od prodavačky v daném obchodě, která přiznala, že se na ni poškozená obrátila
s žádostí o vystavení nového paragonu o nákupu bundy, když původní údajně ztratila.
Jednalo se tak o paragon vystavený až ex post a cena na něm uvedená dle stěžovatelky
neodpovídá skutečnosti, neboť dle jejích zjištění (internet, reklamační oddělení výrobce bundy)
byla cena této bundy daleko nižší. S uvedenou skutečností se tudíž vypořádal toliko žalovaný.
V napadeném rozhodnutí uvedl, že popsaná okolnost nemoha mít vliv na posouzení skutku,
neboť nevyvrací závěr správních orgánů v rozhodnutích o přestupku, že stěžovatelka uvedenou
bundu svým jednáním poškodila. Zdůraznil, že v řízení o přestupku nebylo rozhodováno
o nároku na náhradu škody a správní orgány z tohoto paragonu nečinily žádná relevantní
skutková zjištění.
[36] Krajský soud se se závěrem žalovaného stručně ztotožnil a ani Nejvyšší správní soud
jej neshledává vadným. Skutečnosti či důkazy, na jejichž základě může být povolena obnova
řízení, musí naplňovat všechny podmínky uvedené v §100 odst. 1 správního řádu, který zahrnuje
také podmínku „…pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky,
jež byla předmětem rozhodování“. Ta však zřetelně splněna nebyla, a tudíž žalovaný nepochybil,
pokud na základě těchto nových skutečností řízení o přestupku neobnovil.
[37] Stěžovatelka se mýlí, pokud dovozuje, že je třeba posuzovat skutečnosti, které v žádosti
o povolení obnovy řízení zmínila, komplexně v tom smyslu, že měly správní orgány i krajský
soud zohlednit, že pochybnosti o paragonu vyvolávají pochybnosti o věrohodnosti poškozené,
resp. svědčí o jejím podvodném jednání, a že v důsledku předložených důkazů se stávají
nevěrohodnými také dodatečně objevení svědci. Nejvyšší správní soud však tento pohled nesdílí.
Při posuzování naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení musí správní orgány posuzovat
každou tvrzenou skutečnost a každý důkaz jednotlivě a ve vztahu ke každému z nich vyhodnotit,
zda podmínkám přísně nastaveným v §100 odst. 1 správního řádu ve všech parametrech
dostojí. Zcela nepřípustné by naopak bylo povolení obnovy řízení na základě skutečností
či důkazů, které samy o sobě z kteréhokoli důvodu podmínky §100 odst. 1 správního řádu
nenaplní, avšak lze na jejich základě dovozovat zpochybnění skutečnosti jiné. K otázce
znevěrohodnění svědků se krajský soud vyjádřil poměrně obsáhle a věcně správně na str. 8
rozsudku a k jeho argumentaci není třeba nic dalšího doplňovat.
[38] Poslední námitka týkající se skutku ze dne 23. 3. 2012 (odnesení materiálu ze staveniště
a třesení lešením) byla v kasační stížnosti uplatněna velmi obecně. Stěžovatelka si toliko
povzdechla, že je zarážející, že ochrana vlastního majetku představuje úmyslné páchání
schválností, avšak neuvedla žádnou polemiku se závěry krajského soudu o tom, že jí namítané
telefonáty nemohly být v žádném případě s ohledem na to, kdy byly učiněny, novou skutečností,
kterou by stěžovatelka nemohla uplatnit v řízení o přestupku, jehož obnovy se domáhá. Závěr
krajského soudu je zcela správný. Za dříve neznámou skutečnost je nutné považovat takovou
skutečnost, která existovala v době původního řízení, a objektivně ji účastník řízení nemohl znát
nebo nemohl uplatnit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 6 As 39/2009 - 74 a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010 - 113). I proto, že obnova řízení
je mimořádným opravným prostředkem, jehož důsledkem je zásah do pravomocného správního
rozhodnutí, tedy zásah do právních poměrů, které již byly autoritativně správním rozhodnutím
stanoveny, je třeba pojem „dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy“ chápat v objektivním smyslu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 – 74).
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že obnova řízení prolamuje účinek právní moci
rozhodnutí. Okamžik právní moci je důležitým momentem z hlediska právní jistoty a stability
všech subjektů veřejné správy. Do pravomocného rozhodnutí je proto možno zasáhnout
jen za zcela mimořádných a zákonem striktně specifikovaných podmínek, které
však v posuzovaném případě nebyly splněny, jak soud výše podrobně zdůvodnil. Stěžovatelka
vyvinula značné úsilí k zevrubnému popisu skutečností, pro které považuje rozhodnutí vydané
v řízení o přestupku za nezákonné a nespravedlivé. Znovu je však třeba připomenout,
že stěžovatelka zvolila k uplatnění tohoto závěru nesprávný nástroj, a to návrh na obnovu řízení,
namísto žaloby proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2013.
[40] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení
o kasační stížnosti úspěšná a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu