ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.376.2019:31
sp. zn. 4 As 376/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Česká republika - Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 21. 6. 2016, č. j. SPR-2298/10-61,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019,
č. j. 10 A 150/2016 - 26,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 A 150/2016 - 26,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 21. 6. 2016,
č. j. SPR-2298/10-61, se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení v řízení o žalobě
ani v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Předsedkyně žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla rozklad žalobce
a potvrdila rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2016, č. j. SPR-2298/10-56 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč
za správní delikt dle §45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
a o změně některých zákonů. Deliktu se žalobce měl dopustit tím, že v rozporu s §9 zákona
o ochraně osobních údajů jakožto správce osobních údajů žáků a studentů ve smyslu §28 odst. 5
zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon), od roku 2006 nejméně do začátku roku 2010 v rámci činnosti
jím zřízeného Ústavu pro informace ve vzdělávání zpracovával citlivé údaje vypovídající o druhu
zdravotního postižení, druhu dalšího zdravotního postižení a příznaku souběžného postižení
více vadami, a to v roce 2007 u přibližně 700 studentů středních škol a vyšších odborných škol,
v roce 2008 přibližně 68.000 žáků základních škol a dalších studentů (studentů středních škol,
vyšších odborných škol a konzervatoří) a v roce 2009 přibližně 38.000 žáků základních škol
a dalších studentů (studentů středních škol, vyšších odborných škol a konzervatoří).
[2] Předsedkyně žalovaného v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že žalobce
zpracovával osobní a citlivé údaje ve smyslu §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů,
přičemž ke zpracování citlivých údajů vypovídající o druhu zdravotního postižení, druhu dalšího
zdravotního postižení a příznaku souběžného postižení více vadami žalobce nedoložil souhlas
subjektů údajů a ani nenaplnil některý z dalších právních titulů dle §9 písm. b) až i) zákona
o ochraně osobních údajů. Žalobce podle žalovaného shromažďoval citlivé údaje v souboru
bez přímého identifikátoru, ale ke každému subjektu (žáku) byl shromažďován obdobný rozsah
údajů ve dvou souborech, přičemž jeden soubor obsahoval i rodné číslo a druhý soubor
obsahoval tyto údaje bez rodného čísla, které bylo nahrazeno zvláštním kódem. Takový postup
není anonymizací ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, neboť porovnáním těchto dvou
souborů, které jsou oba pod kontrolou žalobce, lze dotčené osoby ztotožnit, a to bez vynaložení
mimořádných prostředků či úsilí.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl, že skutková podstata
správního deliktu dle §45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů předpokládá aktivní
jednání účastníka (tj. zpracování citlivých údajů). Žalobce však citlivé údaje nezpracovával,
a skutková podstata výše uvedeného ustanovení tak nebyla prokázána. Nadto nemá v držení
takový soubor, který by umožňoval identifikovat konkrétní subjekty, není tedy splněna podmínka
dle §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, že subjekt údajů se považuje za určený
nebo určitelný, jestliže ho lze přímo či nepřímo identifikovat. Výklad žalovaného je natolik
extenzivní, že z odborného pohledu by v jeho důsledku nebylo možno zpracovávat v podstatě
žádné údaje a znemožňoval by jakoukoli statisticko-analytickou činnost. Dále žalobce
namítl, že žalovaný nevěnoval jeho argumentaci potřebnou pozornost a v napadeném rozhodnutí
se s ní náležitě nevypořádal, čímž porušil své povinnosti plynoucí mu z §50 a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Nesouhlasil ani s tím, že je ukládána pokuta správním úřadem
správnímu úřadu, neboť ve své podstatě jde pouze o „přelévání“ či „přesouvání“ finančních
prostředků v rámci majetku státu.
[4] Městský soud v Praze označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce
údaje zpracovával ve smyslu §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. V posuzovaném
případě nebyl naplněn předpoklad předávání čistě anonymních údajů, neboť „zakódování“ údajů
v druhém souboru dat prostřednictvím jedinečného osobního kódu při vypuštění údaje o rodném
číslu v tomto souboru dat nebylo způsobilé zabránit tomu, aby s ohledem na shodu
v parametrech v obou předávaných souborech údajů kterákoli osoba bez větších nesnází
identifikovala pomocí porovnání údajů uvedených pod překrývajícími se parametry subjekt údajů
prostřednictvím rodného čísla, jež bylo předáváno v rámci prvního souboru dat. Žalovaný
dle soudu došel ke správnému závěru, že se žalobce skutkem identifikovaným ve výroku
prvostupňového rozhodnutí dopustil správního deliktu podle §45 odst. 1 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů, když v rozporu s §9 téhož zákona bez souhlasu subjektů údajů
zpracovával citlivé osobní údaje, aniž by byla dána jiná ustanovením §9 aprobovaná výjimka
z obecné povinnosti zpracovávat citlivé údaje toliko se souhlasem subjektu údajů.
[5] Předsedkyně žalovaného zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlila důvody,
pro které neshledala námitky žalobce opodstatněnými. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce,
že mu jako „non-subjektu“ nemůže být uložena pokuta za správní delikt. Dle ustálené judikatury
správních soudů lze organizačním složkám státu v případě porušení povinnosti dle §45 odst. 1
zákona o ochraně osobních údajů uložit pokutu za správní delikt. Uzavřel, že nařízení
č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních
údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále též „obecné
nařízení“), na postižitelnosti uvedeného jednání ničeho nemění, přitom za obdobné protiprávní
jednání, za něž byl žalobce v předmětném případě postihnut, nestanoví nižší horní hranici
pokuty, a proto nelze novou úpravu považovat pro žalobce za příznivější.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek městského soudu kasační
stížností. Namítl, že je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný, jelikož z něj není
seznatelné, co přesně soud při svém posuzování nové právní úpravy ochrany osobních údajů
zvažoval a jaký delikt by se na jednání stěžovatele podle nové právní úpravy měl vztahovat.
Stěžovatel podotknul, že §45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů byl zrušen,
přičemž v nové právní úpravě, jež je představována zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování
osobních údajů, a obecným nařízením, obdobné ustanovení chybí. Městský soud se měl zabývat
tím, jestli by bylo zpracování stěžovatele, které bylo původně posouzeno jako nezákonné,
ve světle čl. 9 obecného nařízení možné. Stěžovatel měl za to, že lze jeho jednání podřadit
pod výjimku ze zákazu zpracování údajů dle čl. 9 odst. 2 písm. g) obecného nařízení, posouzení
skutků stěžovatele podle nové právní úpravy by tak bylo pro stěžovatele příznivější.
[7] Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně posoudil možnost uložení sankce
stěžovateli, kdy pozdější právní úprava zavedená zákonem o zpracování osobních údajů
a obecným nařízením, neumožňuje uložit sankci za správní trest orgánu veřejné moci (§62
odst. 5 zákona o zpracování osobních údajů ve spojení s čl. 83 odst. 7 obecného nařízení).
Nová právní úprava je tedy pro stěžovatele příznivější. Zopakoval již v žalobě uvedenou námitku,
že nesouhlasí s udělením pokuty správnímu úřadu ze strany správního úřadu, jelikož se jedná
pouze o „přesouvání finančních prostředků“ v rámci majetku státu. Nadto by stěžovateli mohl
svědčit liberační důvod dle §46 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s argumentací městského soudu
a dále uvedl, že institut upuštění od potrestání dle §62 odst. 5 zákona o zpracování osobních
údajů, jež se na stěžovatele jako orgán veřejné moci vztahuje, lze jen obtížně považovat
za podstatnou změnu trestní politiky státu, jak ji má čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních
práv a svobod na mysli. Pokuta uložená státnímu orgánu totiž není sankcí v materiální slova
smyslu, již jen proto, že státní orgán nepociťuje takovou pokutu jako vlastní majetkovou újmu.
Výše uvedené ustanovení tak nelze chápat jako materiální změnu trestní politiky státu v pravém
slova smyslu, jež by byla legitimně provázána se změnou postoje zákonodárce k postihu
předmětného jednání v rámci správního trestání, jež je podstatou ústavněprávní regulace
obsažené v čl. 40 odst. 6 Listiny. Formální změnu, kterou přinesl §62 odst. 5 zákona
o zpracování osobních údajů, je nutno chápat jako specifické technické opatření,
jež mělo zabránit samoúčelnému „přesouvání“ finančních prostředků v rámci majetku státu.
Žalovaný uzavřel, že v projednávaném případě nebyl žalovaný vázán principy plynoucími z čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní
soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek městského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je přitom vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy,
pokud by ji stěžovatel sám nenamítal.
[12] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí
vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých
případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[13] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
z toho, že se městský soud nevyjádřil k okolnostem souvisejícím s novou hmotněprávní úpravou
ochrany osobních údajů a tuto neposoudil vzhledem k možnosti uložení mírnějšího správního
trestu. Konkrétně se dle stěžovatele měl městský soud vypořádat s tím, jestli by bylo zpracování
osobních údajů stěžovatelem, které bylo původně posouzeno jako nezákonné, ve světle
čl. 9 obecného nařízení zákonné.
[14] Zásada použití pozdější příznivější právní úpravy, jež je zakotvena v čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod a provedená §7 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
resp. nyní v §2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, představuje zásadní výjimku z obecného principu zákazu zpětné účinnosti právních
norem (retroaktivity), jakožto jednoho ze základních prvků právního státu pramenícího
z požadavku právní jistoty (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2008, č. j. 9 As 7/2008 - 55).
K posouzení příznivosti pozdějšího zákona dochází vždy ex offo, což mimo jiné znamená,
že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze uplatnit, taková úvaha správního orgánu
(s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí. Námitka, že správní orgány
a krajský soud pochybily, když tuto úvahu nepromítly do svých rozhodnutí, je tak nedůvodná
(rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017 - 32). Lze navíc poukázat i na rozsudek NSS
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49, kde se uvádí: „zásada použití pozdější příznivější právní
úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená §7 odst. 1 zákona
o přestupcích, resp. §2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky neznamená, že správní orgán,
či soud je povinen vypracovat rozsáhlý traktát na téma srovnání právní úpravy účinné v době spáchání deliktu
a právní úpravy účinné v době rozhodování správních orgánů. Výhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba
posoudit komplexně, viz výše zmíněný rozsudek sp. zn. 4 As 96/2018, avšak zároveň s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem
na všechny možné i nemožné okolnosti.“
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nelze považovat napadený
rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud
se v bodu 99 napadeného rozsudku vyjádřil k možnosti aplikace novější právní úpravy ochrany
osobních údajů na projednávaný případ, přičemž dospěl k závěru, že obecné nařízení
na postižitelnosti uvedeného jednání ničeho nemění, přitom za obdobné protiprávní jednání,
za něž byl žalobce v předmětném případě postihnut, nestanoví nižší horní hranici pokuty,
a proto nelze novou úpravu považovat pro žalobce za příznivější. Takové odůvodnění splňuje
požadavky kladené na odůvodnění možnosti uložení příznivějšího správního trestu,
jak je vyloženo výše.
[16] Následně zdejší soud posoudil stěžovatelem namítanou nezákonnost napadeného
rozsudku, která měla spočívat v tom, že městský soud nesprávně posoudil otázku uložení sankce
stěžovateli.
[17] Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest
se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije,
jestliže je to pro pachatele příznivější.
[18] Podle §45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů se právnická
nebo podnikající fyzická osoba jako správce nebo zpracovatel dopustí přestupku tím,
že při zpracování osobních údajů zpracovává osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů
mimo případy uvedené v zákoně (§5 odst. 2 a §9). Tento zákon byl zrušen s účinností
ke dni 24. 4. 2019 zákonem o zpracování osobních údajů.
[19] Podle čl. 9 odst. 1 obecného nařízení se zakazuje zpracování osobních údajů, které
vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání
či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů,
biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu
či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.
[20] Podle §62 odst. 1 písm. b) zákona o zpracování osobních údajů, který nabyl účinnosti
dne 24. 4. 2019, tedy před vydáním rozsudku městského soudu, se správce dopustí přestupku
tím, že poruší některou ze základních zásad pro zpracování osobních údajů podle čl. 5 až 7
nebo 9 obecného nařízení.
[21] Podle §62 odst. 5 zákona o zpracování osobních údajů Úřad upustí od uložení správního
trestu také tehdy, jde-li o správce a zpracovatele uvedené v čl. 83 odst. 7 obecného nařízení.
[22] Podle čl. 83 odst. 7 obecného nařízení může každý členský stát stanovit pravidla týkající
se toho, zda a do jaké míry je možno ukládat správní pokuty orgánům veřejné moci a veřejným
subjektům usazeným v daném členském státě.
[23] Stěžovatel se v projednávaném případě dopustil přestupku dle §45 odst. 1 písm. e)
zákona o ochraně osobních údajů spočívajícího v tom, že zpracovával citlivé údaje o zdravotním
stavu konkrétních žáků či studentů bez jejich souhlasu. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel
v kasační stížnosti ani nerozporoval. Výše uvedenému přestupku odpovídá v nové právní úpravě
přestupek dle §62 odst. 1 písm. b) zákona o zpracování osobních údajů ve spojení s čl. 9 odst. 1
obecného nařízení. Dle §62 odst. 5 zákona o zpracování osobních údajů pak ve spojení s čl. 83
odst. 7 obecného nařízení Úřad upustí od uložení správního trestu, jde-li o správce
a zpracovatele, který je orgánem veřejné moci.
[24] Výše uvedený závěr o upuštění od potrestání v případě orgánu veřejné moci potvrzuje
také doktrína, dle které: „Pokud spáchá přestupek orgán veřejné moci nebo veřejný subjekt, Úřad od uložení
správního trestu upustí. Upuštění od uložení trestu lze rovněž aplikovat i v případě, že Úřad nařídí subjektu
pro vydávání osvědčení, aby osvědčení odebral, nebo pokud Úřad uloží opatření k odstranění zjištěných nedostatků
a stanoví přiměřenou lhůtu pro jejich odstranění“ (viz Vlachová, B., Maisner, M. Zákon o zpracování
osobních údajů. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2019, s. 131).
[25] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tvrzením žalovaného, že zásada použití
příznivější právní úpravy obsažená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená
v §7 odst. 1 zákona o přestupcích nedopadá na správní trest ukládaný státním orgánům.
Pakliže žalovaný tvrdí, že pokud by pokuta ukládaná státnímu orgánu byla vykládána materiálně
jako trestní sankce, založilo by to manifestní nerovnost subjektů před zákonem, nenachází
pro toto tvrzení zdejší soud oporu v citovaném ustanovení Listiny základních práv a svobod
ani v rozhodovací praxi zdejšího soudu. Jak již konstatoval rozšířený senát NSS: „Rozhoduje-li
krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině
a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí
změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti
poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“ (rozsudek rozšířeného senátu NSS
ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, č. 3528/2017 Sb. NSS). Ačkoli se v projednávaném
případě jednalo o aplikaci zásady dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod na přestupek
spáchaný fyzickou osobou, nic v rozsudku nenasvědčuje tomu, že by se tato zásada
neměla vztahovat na správní trestání veřejných subjektů.
[26] Pokud žalovaný tvrdí, že by aplikace zásady použití příznivější právní úpravy
na projednávaný případ založila nerovnost mezi subjekty, Nejvyšší správní soud zastává názor,
že nerovnost by naopak vyvstala v případě, kdy by zásada použití příznivějšího trestu nebyla vůči
státnímu orgánu, jakožto orgánu moci veřejné, aplikována, aniž by tato neaplikace měla podklad
v zákoně. Již v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, č. 461/2005 Sb. NSS,
dospěl zdejší soud k závěru, že „…trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání
za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují
obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty
a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno
přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu … Pro české právo to pak znamená,
že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele
výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním… Přijetí tohoto principu pak znamená,
že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní
skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová právní úprava stanoví mírnější
sankce za stejné jednání.“ K totožnému závěru dospěl NSS též v rozsudku ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 8 As 17/2007 - 135, č. 1338/2007 Sb. NSS, v němž konstatoval, že: „…pro trestnost správních
deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů“, a dále, že: „…správní delikty
představují ve srovnání s trestnými činy jinou formu protiprávního společensky nebezpečného jednání a pro jejich
trestnost mají platit podobné principy a pravidla, jako v případě trestných činů“. Ke změně právní úpravy
ve prospěch trestaného správní soud přihlédne i bez námitky (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, č. 1684/2008 Sb. NSS).
[27] Z rozhodovací praxe zdejšího soudu je ostatně patrné, že je zásada příznivější
právní úpravy aplikována též vůči orgánům moci veřejné či veřejným subjektům
(srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 As 140/2019 – 27, obdobně rozsudek
ze dne 30. 5. 2019, č. j. 5 As 25/2017 - 28). Na stěžovatele (stát), který jedná organizační složkou
státu, a byl postižen právě za jednání přičitatelné ústřednímu správnímu úřadu jako státnímu
orgánu, se přitom obligatorní upuštění od potrestání dle §62 odst. 5 zákona o zpracování
osobních údajů nepochybně vztahuje.
[28] Lze sice usoudit, že zákon o zpracování osobních údajů zakládá do určité míry nerovnost
v tom, že vyžaduje upuštění od uložení správního trestu orgánům veřejné moci a veřejným
subjektům, které se dopustily porušení zásad nakládání s osobními údaji, zatímco jiným
subjektům mohou být správní tresty uloženy. Jde však o výkon diskrece zákonodárce, pro který
lze najít racionální odůvodnění (veřejné subjekty zpravidla nedisponují vlastním majetkem,
nýbrž jsou financovány z veřejných rozpočtů, přičemž výnos uložených pokut je opět příjmem
veřejných rozpočtů). Obdobně ostatně zákonodárce vyloučil trestněprávní odpovědnost státu
a územních samosprávných celků dle §6 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim. Obecné nařízení pak výslovně umožňuje takové vyloučení
ukládání sankcí veřejným osobám.
[29] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud pochybil,
pokud nezohlednil příznivější právní úpravu svědčící ve prospěch stěžovatele, kdy stěžovateli
nelze dle §62 odst. 5 zákona o zpracování osobních údajů ve spojení s čl. 83 odst. 7 obecného
nařízení jakožto orgánu moci veřejné uložit správní trest. Žalovaný musí v novém rozhodnutí
zohlednit pozdější příznivější úpravu svědčící ve prospěch stěžovatele v souladu s čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod.
[30] V případě námitky stěžovatele, že by mu mohl svědčit liberační důvod dle §46 odst. 1
zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném do 30. 6. 2017, se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje se závěrem městského soudu, že obsah správního spisu dostatečně podporuje závěr
žalovaného o tom, že žalobce podmínku vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možno
spravedlivě požadovat, nesplnil.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského
soudu zrušil (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.). Současně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i napadené rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro takový postup. V souladu s §78 odst. 4 s. ř. s.
pak Nejvyšší správní soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v něm bude žalovaný vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[32] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§110
odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Toto právo by měl procesně úspěšný stěžovatel,
kterému však ani v řízení před městským soudem ani v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné
uplatnitelné náklady. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
před správními soudy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu