ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.444.2019:38
sp. zn. 4 As 444/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4.
2018, č. j. PK-DSH/1880/18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 A 93/2018 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Domažlice (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 12. 1. 2018, č. j. MeDO-3648/2018-Mencl., byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku
se žalobce dopustil tím, že dne 6. 11. 2017 v 17:10 hod. při řízení osobního automobilu na silnici
I. třídy mezi obcemi Kdyně a Domažlice překročil maximální povolenou rychlost mimo obec
o 57 km/h, když jeho naměřená rychlost činila po toleranci 147 km/h. Za tento přestupek
mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu v částce 6.000 Kč a zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 4. 2018, č. j. PK-DSH-1880/18, podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 A 93/2018 - 54, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku se krajský soud zabýval
mimo jiné i žalobní námitkou o podjatosti všech zaměstnanců žalovaného.
[4] Ve vztahu k ní krajský soud uvedl, že žalovaný nedůvodnost námitky podjatosti dostatečně,
srozumitelně a řádně odůvodnil. Podle závěru krajského soudu není možné implicitně dovodit
povinnost úředníků generovat zisk z vybraných pokut v přestupkových řízeních. Dále krajský
soud konstatoval, že není možné pojmout pochybnost o nepodjatosti úřední osoby pouze
ze skutečnosti, že obecní rozpočet obsahuje i kapitolu týkající se pokut a že součástí platu
úředníka může být i pohyblivá nenároková složka. Krajský soud se dále ztotožnil se závěry
žalovaného, že žalobcem uvedené argumenty o systémové podjatosti správního orgánu nemohou
zavdat důvodnou pochybnost, že by jakákoliv úřední osoba měla vnitřní motivaci rozhodovat
v dané věci jinak než podle zákona. Tuto námitku žalobce tedy neshledal krajský soud důvodnou
a rovněž se ztotožnil s žalovaným v tom, že je formulována zcela obecně a bez konkrétních
indicií o možné podjatosti. Proto bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti
provádět dokazování porovnáním rozhodovací praxe a platů či jiných odměn úředních osob
a článkem, na něhož žalobce v podání ze dne 23. 3. 2018 poukazoval a který se zaměstnanců
žalovaného vůbec netýkal.
[5] Podle dalšího závěru krajského soudu byla námitka podjatosti vznesená vůči zaměstnancům
žalovaného podána účelově s cílem protáhnout správní řízení a dosáhnout zániku odpovědnosti
za přestupek, neboť se i přes výzvu žalovaného jednalo o námitku nedostatečně konkrétní
a neprojednatelnou. Proto o ní nebylo nutné vydávat samostatné rozhodnutí a postačovalo,
když se žalovaný s argumenty žalobce vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalobce
neupřesnil žádné konkrétní okolnosti a ani v řízení nebylo zjištěno, že by zaměstnanci obou
správních orgánů měli být nějak ovlivňováni tak, aby byl daný případ vyřízen určitým způsobem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel ve stanovené měsíční
lhůtě od doručení usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti,
stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
Krajský soud se totiž nijak nevyjádřil k jeho odkazu na rozsudky sp. zn. 7 As 158/2014
a sp. zn. 7 As 281/2016, ačkoliv se jednalo o totožné věci týkající nevyřízení námitky podjatosti
předepsaným postupem, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jedná o podstatnou
vadu řízení. Pokud se tedy krajský soud hodlal od této judikatury odchýlit, měl uvést, z jakých
důvodů tak činí, avšak takto nepostupoval. Krajský soud se nevypořádal ani s žalobními
námitkami, v nichž poukazoval na nesprávnost, nelogičnost a nepřiléhavost argumentace
žalovaného ohledně námitky podjatosti.
[8] Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve vztahu
k námitce podjatosti vznesené vůči zaměstnancům žalovaného.
[9] Stěžovatel konkrétně poukázal na nesprávnost závěru krajského soudu, že námitka podjatosti
nebyla ani po výzvě k odstranění vad dostatečně konkrétní a projednatelná. Vymezení úředních
osob jako všech zaměstnanců žalovaného, včetně hejtmana kraje je totiž dostatečně srozumitelné,
neboť žalovaný by měl nepochybně vědět, kdo jsou jeho zaměstnanci i kdo je hejtmanem kraje.
Navíc v případě námitek systémové podjatosti není třeba všechny osoby uvádět jmenovitě,
jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 158/2014. V námitce podjatosti
uvedl zcela konkrétní důvody spočívající v poznatku, že úředníci žalovaného rozhodující
o odvoláních proti rozhodnutím o přestupku jsou finančně motivováni k jejich zamítání.
K ověření tohoto podezření navrhl provést dokazování porovnáním platů a rozhodovací praxe
úředníků a poukázal na to, že žalovaný byl již mnohokrát neúspěšně žádán o poskytnutí
informací o platech a odměnách. Na výzvu žalovaného pak doplnil, odkud se dozvěděl o systému
odměňování, a odkázal na internetový článek, z něhož plyne, že obdobně postupovala i finanční
správa. Nelze proto souhlasit s tím, že námitka podjatosti byla obecná ohledně jejích důvodů.
S nimi se ostatně vypořádával žalovaný i krajský soud, což by nebylo možné v případě jejich
nekonkrétnosti. Kromě toho není povinností účastníka řízení v námitce prokázat podjatost
konkrétní úřední osoby. Taková námitka jen iniciuje proces, v rámci něhož si příslušný orgán
aktivně obstarává podklady k posouzení její důvodnosti. Námitka podjatosti tak může být velmi
stručná a zpravidla nemá žádné přílohy ani důkazní návrhy. Jestliže tedy navrhoval provedení
určitých důkazů, činil tak nad rámec svých procesních povinností. Potřebné dokazování přitom
mělo být provedeno představeným, k čemuž však nedošlo, protože se k němu námitka podjatosti
ani nedostala a zabývala se jí pouze oprávněná úřední osoba.
[10] Podle stěžovatele je nesprávný také závěr krajského soudu o náležitém vypořádání námitky
podjatosti v žalobou napadeném rozhodnutí. Podle zmíněných rozsudků Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 7 As 158/2014 a sp. zn. 7 As 281/2016 byl totiž žalovaný povinen o této námitce
rozhodnout samostatným usnesením, proti němuž by bylo přípustné odvolání. Navíc o námitce
podjatosti nerozhodl představený toho, vůči komu směřovala, což měl být ministr dopravy.
Žalovaný pak neodkázal na žádný podklad, z něhož by vyplývalo, že uvedený systém odměňování
neprovozuje, ani v tomto směru neprovedl žádné dokazování. Nikdy přitom nenamítal,
že by bylo možné ve vztahu k přestupkovému řízení implicitně dovodit povinnost úředníků
generovat zisk z vybraných pokut, ani že by součástí obecního rozpočtu byla kapitola
týkající se pokut. Tyto úvahy krajského soudu tak byly nadbytečné a šablonovité
bez dostatečného uzpůsobení na konkrétní případ.
[11] Stěžovatel rovněž rozporoval závěr krajského soudu o účelovém podání námitky podjatosti.
Ta totiž byla učiněna z konkrétních důvodů a je to naopak žalovaný, kdo se zarputile brání
transparentnosti odměňování svých úředníků. Existence motivačního systému odměn úředních
osob není jen nepodloženou spekulací, nýbrž již byla prokázána ve finanční správě.
Přitom příplatky za stíhání více případů podezření z deliktů narušuje důvěru v činnost veřejné
správy i objektivitu vedení správního řízení. Účelovost námitky podjatosti pak nemůže vyplývat
ani z toho, že na výzvu žalovaného nevyjmenoval všechny jeho zaměstnance, vůči
nimž ji uplatnil, jak se uvádí v rozsudku krajského soudu, neboť všechny oprávněné úřední osoby
ani nemůže znát. Krajský soud rovněž pominul, že reagoval na výzvu k doplnění námitky
podjatosti.
[12] Stěžovatel krajskému soudu vytkl i jeho závěr, podle něhož nebyla zjištěna finanční motivace
zaměstnanců rozhodnout určitým způsobem. Uvedená skutečnost totiž nebyla prokázána
pouze proto, že žalovaný v tomto směru neprovedl žádné dokazování.
[13] Konečně stěžovatel vyjádřil nesouhlas jeho i svého zástupce z řad advokátů s tím,
aby v nyní posuzované věci byly vyvěšeny jejich osobní údaje a zveřejněna neanonymizovaná
rozhodnutí krajského soudu i kasačního soudu na webové stránce Nejvyššího správního soudu.
Na podporu svého názoru o nemožnosti takového postupu předestřel rozsáhlou právní
argumentaci.
[14] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitka podjatosti uplatněná v dané věci
se nevztahuje k systémové podjatosti, neboť v otázkách dopravních přestupků správní orgány
nerozhodují o otázkách, na nichž by měly samy zájem. Na tento druh námitky tak nebylo možné
uplatnit mírnější požadavky ohledně vymezení osob, které připouští judikatura Nejvyššího
správního soudu týkající se systémové podjatosti. Námitka podjatosti je navíc věcně nesmyslná,
neboť odvolací orgán nemá žádný příjem z vybraných pokut a finanční motivace jeho
zaměstnanců k zamítání odvolání tak ani z fiskálního hlediska nemá sebemenší opodstatnění.
Naopak, pokud by v důsledku takto nesmyslně nastavené motivace úředníci zamítali i oprávněná
odvolání, vystavoval by se odvolací orgán riziku soudních sporů, které by mohly vyústit
ve stanovení povinnosti k náhradě škody za nezákonná rozhodnutí. V posuzované věci
byla námitka podjatosti podána účelově s cílem protáhnout správní řízení. Kromě toho
byla natolik nekonkrétní, že pokud by byla i v takovéto podobě projednatelná, představovala
by nepřijatelný obstrukční nástroj v libovolném řízení před jakýmkoliv správním orgánem.
Stěžovatel přitom ani na výzvu žalovaného svoji námitku podjatosti nekonkretizoval. Napadený
rozsudek není možné považovat ani za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud žalobní bod
o nesprávném vyhodnocení námitky podjatosti odvolacím orgánem jako celek vypořádal.
S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[17] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[18] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. k asační stížnost lze podat pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Její důvodnost by totiž sama o sobě postačovala k zrušení rozsudku
krajského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[20] V posuzované věci napadený rozsudek tyto požadavky splňuje. Krajský soud se v něm sice
výslovně nezabýval odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 158/2014
a sp. zn. 7 As 281/2016, nicméně správní soudy nemají povinnost reagovat na každé
tvrzení žalobce a obsáhle jej vyvracet, neboť jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19. V rozsudku krajského soudu se přitom uvádí, že námitka podjatosti
byla i přes výzvu k odstranění vad nekonkrétní a neprojednatelná, takže o ní nebylo nutné
vydávat samostatné usnesení. Tento závěr je v napadeném rozsudku náležitě odůvodněn.
Vzhledem k tomu, že oba citované judikáty se zabývají problematikou námitek podjatosti,
jež nebyly projednány navzdory jejich dostatečné specifikaci, a v dané věci byla taková námitka
podle napadeného rozsudku nekonkrétní, jednalo se o rozdílné případy, byť krajský soud
tuto skutkovou odlišnost explicitně nezmínil. V tomto směru tak lze považovat odůvodnění
rozsudku krajského soudu za dostatečné. Dále krajský soud v potřebném rozsahu objasnil,
proč považuje za správnou argumentaci žalovaného týkající se námitky podjatosti vznesené vůči
jeho zaměstnancům. Poukázal-li v tomto směru na část odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, s nímž se plně ztotožnil, nepochybil, neboť nemusel neprakticky a zdlouhavě
říkat jinými slovy totéž, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130.
[21] Napadený rozsudek tak obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry. S nimi
ostatně stěžovatel polemizuje, což by v případě jejich absence nebylo možné. Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek shledává přezkoumatelným, v důsledku čehož důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s kasačními námitkami o nezákonnosti rozsudku
krajského soudu.
[23] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 30. 1. 2018 blanketní odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přestupku. V doplnění odvolání
ze dne 27. 2. 2018 vznesl námitku podjatosti proti všem zaměstnancům krajského úřadu,
neboť na základě informací, které se dozvěděl téhož dne od svého zmocněnce, má důvodné
pochybnosti o jejich nezaujatosti. Zejména se jedná o finanční motivaci úředníků žalovaného
rozhodovat o odvoláních tak, aby je zamítali. K tomuto tvrzení stěžovatel navrhl provedení
dokazování formou analýzy platů a rozhodovací praxe úředníků odvolacího orgánu zabývajícími
se přestupky za účelem zjištění, zda je poměr odvolání, která zamítli a jimž vyhověly, ve statisticky
významné souvislosti s jejich odměňováním. Uvedené pochybnosti nasvědčuje podle stěžovatele
i to, že podle jeho zdroje byl odvolací orgán již mnohokrát bezvýsledně žádán o obdobné
dokazování.
[24] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že povinnost rozhodnout o námitce
podjatosti usnesením představeného úřední osoby ve smyslu §14 odst. 2 správního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2018, se vztahuje jen na případy jejího včasného
uplatnění (srov. rozsudky ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010 - 152, a ze dne 6. 9. 2017,
č. j. 10 As 68/2017 - 32), neboť podle věty druhé tohoto usnesení k námitce se nepřihlédne, pokud
účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.
Z uvedené formulace námitky podjatosti je zřejmé, že zmocněnec, který byl za stěžovatele
oprávněn jednat a rovněž vznést námitku podjatosti, o jejím tvrzeném důvodu věděl
již před doplněním odvolání, nepochybně již v době podání odvolání, neboť podle stěžovatele
měl disponovat dlouhodobými poznatky o finanční motivaci úředníků rozhodujících
o odvoláních v přestupkových věcech k jejich zamítání. Rovněž bylo stěžovateli i jeho zmocněnci
známo, že o odvolání bude rozhodovat žalovaný. Tvrzený důvod podjatosti se navíc netýkal
konkrétní oprávněné úřední osoby, ale všech zaměstnanců žalovaného zabývajících se agendou
přestupků, takže nebylo třeba vyčkávat na informaci o úředníku, jemuž bude přidělena věc
k vyřízení. Přesto stěžovatel neuplatnil námitku podjatosti v odvolání, nýbrž až téměř o měsíc
později v jeho doplnění. Žalovaný tedy nepochybil, když se otázkou nepodjatosti jeho
zaměstnanců zabýval až v žalobou napadeném rozhodnutí, neboť s ohledem na opožděnost
námitky podjatosti nebyly dány důvody pro její projednání postupem podle §14 odst. 2
správního řádu, ve znění účinném do konce roku 2018 (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 319/2017 - 37, a ze dne 24. 4. 2020, č. j. 4 As 481/2019 - 21).
Krajský soud tedy učinil správný závěr, že v dané věci nebylo nutné vydávat samostatné
rozhodnutí o námitce podjatosti, byť v tomto ohledu chybně argumentoval nekonkrétností
a z ní vyplývající neprojednatelností uvedené námitky.
[25] Ostatně Nejvyšší správní soud oproti krajskému soudu nepovažuje stěžovatelem namítanou
podjatost všech zaměstnanců žalovaného za natolik obecnou, že by se jí nebylo možné zabývat.
Tato námitka se totiž vztahuje ke všem zaměstnancům žalovaného rozhodujících o odvoláních
v přestupkové agendě, čímž stěžovatel vymezil konkrétní skupinu potencionálně podjatých
úředních osob, jejichž identifikace nemohla činit významnější obtíže. Dále stěžovatel specifikoval
konkrétní zájem těchto úředníků na výsledku řízení, který měl spočívat v jejich finanční motivaci
zamítnout podané odvolání. Ostatně i žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí o odvolání námitkou
o možné podjatosti úředních osob věcně zabýval a vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou.
[26] Nicméně uvedené tvrzení stěžovatele obsažené v doplnění odvolání neobsahuje sebemenší
indicii, z níž by bylo možné reálně usuzovat na finanční zainteresovanost úředníků žalovaného
na zamítnutí odvolání v posuzované věci. Nevedení dokazování v tomto směru v jiných
případech pak nesvědčí o reálnosti takové obavy, nýbrž spíše o tom, že ji žalovaný i v minulosti
považoval za spekulativní a neopřenou o žádné konkrétní poznatky. Stěžovatel v reakci na výzvu
k odstranění nedostatků námitky podjatosti uvedl, že se jeho zmocněnec uvedenou informaci
dozvěděl na internetu, a poukázal na údajně obdobný motivační systém finanční správy.
Ani tato tvrzení však nevzbuzují aspoň minimální pochybnost o nepodjatosti úředních osob
konkrétního odvolacího správního orgánu. Přitom bylo rozumné očekávat, že měl-li zástupce
stěžovatele nějaké poznatky naznačující existenci zájmu na určitém výsledku řízení buď přímo
ve vztahu k příslušným zaměstnancům žalovaného, nebo alespoň úředníkům krajských úřadů
rozhodujících o odvoláních v přestupkových věcech, bude schopen je přinejmenším
konkretizovat. Při naprosté absenci indicií svědčících o reálnosti obavy vyjádřené v námitce
podjatosti a procesní pasivity, kterou v tomto směru stěžovatel projevil, tak žalovaný nemusel
provádět žádné dokazování za účelem vyvrácení tvrzení o finanční motivaci jeho úředních osob
na zamítnutí odvolání. Krajský soud proto nepochybil, když takový postup označil
za nadbytečný. Chtěl-li totiž stěžovatel dosáhnout řádného projednání své námitky podjatosti,
včetně provedení dokazování, měl ji upřesnit tak, aby bylo jasné, na základě jakých konkrétních
skutečností nabyl pochybnosti o nepodjatosti příslušných zaměstnanců žalovaného.
[27] Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru o nedůvodnosti námitky podjatosti vznesené
stěžovatelem a o nepotřebnosti vedení dokazování za účelem jejího prověření, byť tak zčásti
učinil na základě důvodů, jež musel Nejvyšší správní soud korigovat. Úsudkem krajského soudu
o účelovém podání námitky podjatosti se pak již není zapotřebí zabývat, neboť tato otázka
není podstatná z hlediska zákonnosti napadeného rozsudku.
[28] Jelikož tedy relevantní právní otázky posoudil krajský soud správně, nebyl naplněn ani důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[29] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného,
jakož i meritorních rozhodnutí na internetu Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního
řízení je garantována čl. 96 Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení
rozsudku, což ostatně potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí,
že jsou pravidelně při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační
údaje jednotlivých účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost
soudního řízení. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem na veřejném
vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků
řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních
údajů ustoupit (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 4 As 252/2019 - 42). Navíc advokát je veřejně činnou osobou a s ohledem na specifický
charakter jeho činnosti je nutno považovat za veřejnou prezentaci advokáta veškerou advokátní
činnost, která má souvislost se soudem projednávanou věcí. Nejvyšší správní soud odkazuje
na závěr vyslovený v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29, že jméno a příjmení
advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu.
Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161,
ve kterém konstatoval, že „pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být sekundárně viktimizován, je-li spojován
se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy
zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení
advokáta a zástupce účastníka řízení“.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému v něm
nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu