ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.477.2019:38
sp. zn. 4 As 477/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: SWAKOP s. r. o.,
se sídlem Na Šafránce 1808/34, Praha 10, zast. Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem
28. října 438/219, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Národní sportovní centrum
Prostějov, z.s., se sídlem Za Velodromem 4187/49a, Prostějov, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 8. 2017, č. j. KUOK 85314/2017, sp. zn. KÚOK/75555/2016/OSR/7515, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019,
č. j. 30 A 240/2017 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Magistrát města Prostějova, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 18. 4. 2016,
č. j. PVMU 50942/2016 61, sp. zn. SÚ/227/2016-Ing.Net., podle §79 a §92 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“), na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení rozhodl o umístění stavby
„Olympijské sportovní centrum v Prostějově“ v ulici Za Velodromem na blíže specifikovaných
pozemcích v katastrálním území Prostějov.
[2] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2017,
č. j. KUOK 85314/2017, sp. zn. KÚOK/75555/2016/OSR/7515, zamítl pro nepřípustnost
podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
neboť žalobkyně nebyla účastnicí územního řízení o umístění stavby.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 30 A 240/2017 - 95, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku se krajský soud mimo jiné
ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyni postavení účastníka nepříslušelo. Vycházel z toho,
že vzdálenost sportovní haly od nemovitosti žalobkyně činí zhruba 300 m. Z této vzdálenosti
je podle krajského soudu zřejmé, že umísťovaná stavba nebude mít takový vliv na intenzitu
dopravy, který by jakýmkoliv způsobem přímo zasahoval do užívání pozemků a rodinného domu
ve vlastnictví žalobkyně. Zvýšený pohyb osob a vozidel rovněž podle projektové dokumentace
nemá probíhat v blízkosti pozemku žalobkyně, nýbrž pouze v okolí stavby, zejména na přilehlých
přístupových komunikacích v ulicích U Stadionu, Krapkova, Před Velodromem
a Za Velodromem po odbočení na Krapkovu. Námitku žalobkyně spočívající v nastalém nárůstu
dopravy a nesprávném parkování při sportovních utkáních až u komunikace, která slouží
k příjezdu k její nemovitosti, soud odmítl s tím, že případné nezákonné jednání třetích osob
(nesprávné parkování) nemůže založit účastenství žalobkyně v územním řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že krajský soud se nedostatečným a nesprávným
způsobem vypořádal s jejím tvrzením, že měla být považována za účastnici územního řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že splňuje podmínky účastenství stanovené v §85 odst. 2 písm. b)
stavebního zákona, jelikož vlastní nemovitost v okolí stavby, která může být stavbou přímo
dotčena. Zejména upozorňovala na riziko zvýšení intenzity dopravy a nárůstu hluku.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 1 As 16/2008. Žalovaný i krajský soud však postupovali nesprávně,
když pro přiznání účastenství v řízení požadovali prokázání skutečného porušení jejích
subjektivních práv a nespokojili se s prokázáním možnosti dotčení těchto práv.
Podle stěžovatelky totiž není možné odmítnout jí přiznat postavení účastníka řízení s odkazem
na zjištění učiněná podrobným vyhodnocením projektové dokumentace, jelikož její hodnocení
má probíhat až v rámci územního řízení samotného.
[6] Stěžovatelka dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 62 A 153/2017 - 77, který se v obdobné věci rovněž zabýval účastenstvím stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že řízení v obou těchto věcech se týkají vzájemně se podmiňujících staveb
(tedy sportovní haly a příjezdové komunikace), je nutné při vymezení okruhu účastníků
brát v úvahu i specifické okolnosti této situace.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především zopakoval argumentaci obsaženou
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Ohledně námitek stěžovatelky se ztotožnil
se závěry krajského soudu spočívajícími v tom, že vzhledem k více než 300 metrové vzdálenosti
pozemků stěžovatelky od sportovní haly nelze uvažovat o přímém dotčení jejích pozemků
v důsledku zvýšení intenzity dopravy. Poukázal rovněž na plánovanou výstavbu 44 parkovacích
míst v rámci nové příjezdové komunikace a připomněl, že ke zvýšení intenzity dopravy nedojde
v blízkosti pozemků stěžovatelky. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., avšak z jejího obsahu je zřejmé, že tak učinila výhradně podle písmena a), podle něhož
kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti brojila pouze proti závěru krajského
soudu, podle něhož nesplnila podmínky účastenství v územním řízení stanovené v §85 odst. 2
písm. b) stavebního zákona.
[10] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka vlastní pozemek na adrese Beskydská
4624, Prostějov, na němž se nachází rodinný dům, v němž bydlí rodina jednatele stěžovatelky.
Nejmenší vzdálenost sportovní haly od nejbližšího místa příjezdové komunikace k rodinnému
domu ve vlastnictví stěžovatelky činí zhruba 300 m. Nejmenší vzdálenost od rodinného domu
je pak přibližně 323,5 m.
[11] Jak správně konstatoval krajský soud, zásadní právní otázkou v projednávané věci je výklad
pojmu „přímé dotčení územním rozhodnutím“, který stanoví §85 odst. 2 písm. b) stavebního
zákona jako podmínku pro účast v územním řízení pro vlastníka sousedního pozemku. Krajský
soud správně uvedl, že Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, rozšířil
význam pojmu sousední pozemek i na pozemky, které s plánovanou stavbou přímo nesousedí.
[12] Otázkou přímého dotčení se v návaznosti na zmíněný nález Ústavního soudu opakovaně
zabýval Nejvyšší správní soud, přičemž dospěl mimo jiné k těmto závěrům. V rozsudku
ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 5 As 67/2008, konstatoval, že „přímým dotčením lze nepochybně rozumět
především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé
imise (§127 odst. 1 občanského zákoníku). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým
se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům.“ V rozsudku
ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 1 As 16/2008, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že i potenciální
zvýšení intenzity dopravy v okolí sousedního pozemku může zakládat přímé dotčení.
[13] Stěžovatelka ve všech fázích řízení namítala, že v důsledku postavení nové sportovní haly
dojde ke zvýšení intenzity dopravy v tak širokém okolí, že tím bude zasažen i její pozemek.
Žalovaný ve svém rozhodnutí tuto námitku odmítl s odůvodněním, že zvýšená intenzita dopravy
bude omezena na ulice U Stadionu, Josefa Lady, Krapkova a Za Velodromem a na nejbližší okolí
sportovní haly. Dále žalovaný uvedl, že zvýšená intenzita dopravy bude pouze občasná, neboť
při trénincích se neočekává účast diváků, takže ke zvýšení intenzity dopravy bude docházet
jen v době konání turnajů. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že ještě
před zprovozněním nové haly docházelo k tomu, že auta návštěvníků nedalekého zimního
stadionu parkovala i v ulici Hacarova (tedy 80 m až 250 m od pozemku stěžovatelky),
neboť měl za to, že vliv využívání jiné stavby (zimního stadionu) na dopravní situaci nezakládá
právo na účast v předmětném územní řízení.
[14] Nejvyšší správní soud považuje tyto závěry s ohledem na okolnosti projednávané věci
za dostatečné a přesvědčivé. Závěr o tom, že návštěvníci budou k příjezdu do areálu využívat
především ulice ve větší vzdálenosti od pozemku stěžovatelky, vychází z toho, že hlavní vchod
do areálu haly je umístěn na jižní straně objektu. Tento závěr přitom podporuje i skutečnost,
že dvojice parkovišť pro návštěvníky areálu je situována ještě jižněji, směrem k ulici Josefa Lady.
Lze proto důvodně předpokládat, že návštěvníci k příjezdu do areálu budou využívat převážně
ulici Josefa Lady, která umožňuje nejlepší přístup k těmto parkovacím místům. Žalovanému
je rovněž nutné dát zapravdu v tom, že zvýšená intenzita dopravy bude vzhledem k plánovanému
využití haly přicházet v úvahu pouze o víkendech, neboť ve všední dny bude hala využita
pro výuku tělesné výchovy, případně pro tréninky. Ve všední dny by proto s ohledem na výše
uvedené neměl provoz haly pro stěžovatelku představovat jakoukoliv zátěž, neboť auta
návštěvníků budou jezdit po dostatečně vzdálených příjezdových cestách a parkovat budou
na 44 k tomu vyhrazených nově zbudovaných parkovacích místech.
[15] Ani víkendový provoz areálu přitom pro stěžovatelku nepředstavuje takovou zátěž,
jak uvádí. Vzhledem k tomu, že areál má maximální kapacitu 336 diváků, lze souhlasit
se žalovaným, že dopravní zátěž spojená s předmětnou stavbou je srovnatelná se zátěží obvyklou
v obytné zástavbě. Nově postavená parkovací místa jsou přitom způsobilá pokrýt významnou
část zvýšené parkovací potřeby. Případné negativní následky by pak nesli především obyvatelé
ulic v blízkosti parkovišť a příjezdových cest. Vzhledem k významné vzdálenosti pozemku
stěžovatelky od areálu sportovní haly i příjezdových cest nelze za dostatečný důkaz přímého
zasažení považovat stěžovatelčino tvrzení, že návštěvníci haly někdy parkují v těsné blízkosti
pozemku stěžovatelky. Krajskému soudu je nutné dát zapravdu v tom, že nezákonné jednání
třetích osob (nedovolené parkování v blízkosti pozemku stěžovatelky) nemůže samo o sobě
založit účastenství stěžovatelky v územním řízení.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že opatření přijatá
v souvislosti s realizací projektu stavby haly (zejména výstavba nových parkovacích míst) jsou
schopna omezit negativní dopady jejího provozu na okolí takovým způsobem, že pozemky
stěžovatelky vzdálené přibližně 300 metrů od samotné haly i od příjezdové cesty nelze považovat
za přímo dotčené realizací stavebního záměru. Ochrana stěžovatelčina práva na pokojné užívání
majetku či práva vlastnického proto nevyžadovala aktivní účast stěžovatelky v územním řízení.
[17] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008,
sp. zn. 1 As 16/2008, není případný, neboť v tehdy posuzované věci se jednalo o umístění stavby
distribučního skladu supermarketu, který generoval významné zvýšení intenzity dopravy
v blízkosti dotčené nemovitosti, a to až v rozsahu stovek nákladních aut denně.
[18] K poukazu stěžovatelky na údajný rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s jeho
předchozím rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 62 A 153/2017 - 77, který se týkal související
stavby již zmíněného parkoviště u sportovní haly, je nutné uvést, že tímto rozsudkem bylo
zrušeno pro nepřezkoumatelnost příslušné rozhodnutí o odvolání, neboť se v něm odvolací
orgán nevypořádal s námitkou podjatosti úřední osoby správního orgánu prvního stupně.
O takový případ se však v dané věci nejedná.
[19] Lze tedy uzavřít, že vlastnické právo ani jiné věcné právo stěžovatelky k jejím nemovitostem
nemohlo být územním rozhodnutím o umístění předmětné stavby přímo dotčeno.
Proto žalovaný nepochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka není účastníkem předmětného
územního řízení podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, a její odvolání proti rozhodnutí
stavebního úřadu jako nepřípustné zamítl. Krajský soud tedy nepochybil, když tuto právní otázku
posoudil shodně jako žalovaný, v důsledku čehož důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť toto právo by jí podle
ustanovení §60 odst. 5 a §120 s. ř. s. vzniklo pouze v případě náhrady nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, což se v daném případě nestalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu