ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.129.2020:21
sp. zn. 4 Azs 129/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. S., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2020, č. j. KRPA-44241-14/ČJ-2020-000022-ZZC, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020, č. j.
1 A 13/2020 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zajistila
žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovila dobu trvání zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody
žalobce.
II.
[2] Napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[3] Městský soud v něm ve shodě s žalovanou shledal, že v posuzovaném případě
by nebylo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu
cizinců namísto zajištění účelné. Existovalo totiž nebezpečí, že by žalobce tato mírnější opatření
neplnil a z území České republiky by následně nevycestoval, čímž by byla ohrožena realizace
správního vyhoštění. Tvrzení žalobce, že dobrovolně vycestuje, nebylo za dané situace
dostačujícím důvodem pro to, aby žalovaná uložila některé ze zvláštních opatření za účelem
vycestování. Relevantní podle městského soudu nebylo ani tvrzení žalobce, že o skončení řízení
ve věci jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu a jeho povinnosti vycestovat z území
České republiky nevěděl. Městský soud neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku, že napadené
rozhodnutí není individualizované. Žalovaná vycházela z konkrétních okolností žalobcova
případu a uzavřela, že žalobce porušuje právní předpisy České republiky a neskýtá záruku,
že by se správním orgánem spolupracoval; nebylo proto možné spoléhat se na to, že by nemařil
výkon správního vyhoštění.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) nyní žalobce (dále
jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem žalované a městského soudu, že v jeho případě
nebylo možné namísto zajištění uložit žádné ze zvláštních opatření za účelem jeho vycestování
z území podle §123b zákona o pobytu cizinců, z důvodu, že neopustil území České republiky
po uplynutí lhůty k vycestování, stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění (po skončení
řízení ve věci jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Stěžovatel má za to,
že žalovaná a městský soud pochybily, pokud při zvažování uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování nepřihlédly k tomu, že stěžovatel na území České republiky pobýval v nevědomosti
o skončení jeho azylového řízení, tedy o odpadnutí překážky vykonatelnosti rozhodnutí o jeho
správním vyhoštění. Nezohlednily rovněž ani to, že stěžovatel byl zjevně ochotný s policejními
orgány spolupracovat a zpět na Ukrajinu dobrovolně vycestovat; to ostatně prokázal i tím,
že ještě před vydáním napadeného rozsudku z České republiky dobrovolně sám vycestoval.
[6] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že žalovaná nemusela přistoupit k omezení jeho
osobní svobody, jelikož postačovala pouhá asistence při jeho dobrovolném vycestování,
a to např. opatřením potřebných průjezdních víz či zprostředkováním kontaktu s neziskovou
organizací, schopnou zabezpečit stěžovatelův dobrovolný návrat. Zdůrazňuje, že právní úpravu
zvláštních opatření obsaženou v §123b zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat v souladu
se smyslem, cíli a požadavky čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“),
resp. s judikaturou Nejvyššího správního soudu k uvedenému článku. Z nich přitom vyplývá
důraz na minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajišťování cizinců za účelem
správního vyhoštění a povinnost správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších
opatření před tím, než přistoupí k samotnému zajištění cizince.
[7] Stěžovatel nakonec také uvádí, že nelze připustit jakékoliv paušalizované rozhodování
ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Poukazuje přitom zřejmě na rozsudek
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, ve kterém podle něj Nejvyšší správní soud odmítl
pro rozpor s návratovou směrnicí praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec z území
České republiky po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestoval, byla fakticky
vyloučena možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování.
IV.
[8] Žalovaná možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžejní a jedinou stěžovatelovou kasační námitkou bylo nesprávné posouzení možnosti
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců namísto
jeho zajištění. Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že ač stěžovatel tuto námitku
podřadil pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle obsahu se jedná o námitku
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Zajištění představuje mimořádný institut, neboť pro cizince znamená omezení jeho
osobní svobody. Jelikož se jedná o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce
zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod, může být přípustný jen za podmínek přísně
vymezených nejen zákonem, ale i ústavním pořádkem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, či nález Ústavního soudu
ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Podle čl. 15 návratové směrnice, který do českého
právního řádu transponuje zákon o pobytu cizinců, mohou členské státy Evropské unie zajistit
státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu
nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený
státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak
ztěžuje, pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě uplatněna jiná dostatečně účinná,
avšak mírnější donucovací opatření. Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince
je tedy nutné aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, či ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 7 As 76/2011 - 50).
[13] Zákon o pobytu cizinců v souladu s výše uvedeným zakotvuje v §124 odst. 1 jako jednu
z podmínek k tomu, aby bylo možné přistoupit k zajištění cizince za účelem jeho správního
vyhoštění, skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle
§123b téhož zákona. Volba těchto mírnějších opatření je však vázána na určité předpoklady,
spočívající zejména v tom, že jejich uložení musí být skutečně účinné. Cizinec musí být schopen
splnit povinnosti plynoucí z uloženého zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná
obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního
vyhoštění mařit, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 - 25).
[14] Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho
změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem
provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření
za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky
nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince
osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policí
a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na právě uvedená východiska posuzoval, zda městský
soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná ve stěžovatelově případě správně vyhodnotila
nemožnost použití zvláštních opatření za účelem vycestování a stěžovatele zajistila.
[16] Kasační soud stěžovateli především přitakává, že pouhý nelegální pobyt na území České
republiky sám o sobě bez posouzení dalších skutečností není dostatečným důvodem k tomu,
aby žalovaná odmítla použití zvláštních opatření. K tomuto závěru dospěl kasační soud
již například v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18. Na rozdíl od případu
řešeného v právě citovaném rozsudku však v souzené věci nebyl jediným důvodem pro vyloučení
užití zvláštních opatření za účelem vycestování pouhý nelegální pobyt stěžovatele na území České
republiky, ale především skutečnost, že nebyly splněny podmínky pro účinné použití zvláštních
opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Nemožnost užití zvláštních opatření za účelem
vycestování vyplývala ze zhodnocení celkové situace a jednání stěžovatele na území České
republiky. To provedla žalovaná na stranách 5 až 8 napadeného rozhodnutí a městský soud
především v odstavci 23 napadeného rozsudku. Tyto jejich úvahy již není nyní třeba
pro stručnost opakovat; Nejvyšší správní soud se s nimi plně ztotožňuje.
[17] Ze správního spisu se podává, že stěžovatel byl dne 4. 2. 2020 kontrolován policejní
hlídkou z důvodu konfliktu se svou bývalou přítelkyní. Policejní hlídka v důsledku toho zjistila,
že žalovaná stěžovateli uložila rozhodnutím ze dne 24. 11. 2016, č. j. KRPA-478440-16/ČJ-2016-
000022 (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), správní vyhoštění z území členských států
Evropské unie na dobu 5 let podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců a
stanovila dobu k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Současně stěžovateli uložila zvláštní opatření za účelem vycestování z území podle
§123b odst. 1 písm. c) zákona pobytu cizinců (povinnost stěžovatele pravidelně se osobně hlásit
každou středu v 9:00 hod u žalované až do dne odjezdu z území České republiky).
Jelikož stěžovatel nerespektoval toto zvláštní opatření, zajistila jej žalovaná rozhodnutím
ze dne 21. 12. 2016, č. j. KRPA-512155-10/ČJ-2016-000022, podle §124 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel byl ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn dne 28. 12. 2016,
neboť požádal o udělení mezinárodní ochrany. Řízení ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany bylo pravomocně ukončeno dne 28. 12. 2018 (usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 378/2017 – 41). Stěžovatel byl tudíž
v souladu s §54 odst. 2 zákona č. 325/1999, o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
povinen z území České republiky vycestovat do 30 dnů od ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany, tj. do 27. 1. 2019. Neučinil tak a dne 24. 2. 2019 jej žalovaná rozhodnutím
č. j. KRPA-80281-13/ČJ-2019-000022-ZZC opětovně zajistila podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel byl ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn 12. 5. 2019,
neboť podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o této žádosti
bylo pravomocně ukončeno (z důvodu nepřípustnosti) dne 9. 10. 2019. Stěžovatel byl tedy
povinen podle §54 odst. 2 zákona o azylu vycestovat do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí, tj. do 8. 11. 2019. Rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo
vykonatelným dne 9. 11. 2019. Stěžovatel však území České republiky neopustil a žalovaná
jej následně napadeným rozhodnutím zajistila podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců a dne 6. 3. 2020 bylo realizováno správní vyhoštění stěžovatele na Ukrajinu.
[18] V protokolu o podání vysvětlení ze dne 5. 2. 2020 stěžovatel uvedl, že si je vědom
vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění a své povinnosti z území České republiky vycestovat;
o zamítnutí své druhé žádosti o azyl se však dozvěděl až dne 5. 2. 2020. Stěžovatel dále vyjádřil,
že na území České republiky pobývá již 20 let a za tu dobu vycestoval na Ukrajinu pouze jednou,
bydlí různě po kamarádech v Praze a stálou adresu pobytu nemá, nemá ani nikde hlášenou svou
adresu, nemá označený zvonek ani poštovní schránku. Kromě osobních věcí na území České
republiky nic nemá, nedisponuje ani finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu
a k vycestování z území České republiky. Na Ukrajině má rodinný dům, kde by v případě návratu
mohl bydlet. Stěžovatel také vyslovil, že je zdravý a schopen cestovat. K jeho možnostem plnit
případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu
cizinců stěžovatel vyslovil, že by se mohl chodit osobně hlásit policii do doby, než vycestuje,
a že je schopen se zdržovat na místě určeném policií. Ke svému rodinnému stavu dále stěžovatel
uvedl, že je vdovec, nemá žádné děti, jeho rodiče již zemřeli, nemá sourozence ani jiné příbuzné
v České republice ani kdekoliv jinde. Stěžovatel nakonec uvedl, že z České republiky do země
původu vycestuje dobrovolně.
[19] Z právě uvedeného je podle Nejvyššího správního soudu zcela zřejmé, že v posuzovaném
případě by uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu
cizinců stěžovateli namísto jeho zajištění nebylo účinné. Na podkladě stěžovatelových tvrzení
a jeho pobytové historie totiž nebylo možné dovodit, že stěžovatel jednak bude schopen plnit
povinnosti stanovené některým ze zvláštních opatření (viz odst. [14]) a že jednak neexistuje
důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[20] Tvrzení stěžovatele o jeho nevědomosti o skončení řízení ve věci jeho druhé žádosti
o mezinárodní ochranu (a tedy neúmyslném nelegálním pobytu na území České republiky) a jeho
ochotě dobrovolně na Ukrajinu vycestovat na uvedeném nemohou ničeho změnit. Jak již výše
uvedeno, pouhý nelegální pobyt stěžovatele na území České republiky nebyl důvodem
pro vyloučení užití zvláštních opatření za účelem vycestování. Byla jím především skutečnost,
že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro účinné použití těchto mírnějších opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců. Kasační soud mimoto přisvědčuje městskému soudu,
že bylo v zájmu stěžovatele sledovat průběh řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu,
neboť si musel být vědom toho, že mu bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění a na území
České republiky již nedisponuje žádným pobytovým oprávněním. Lhostejnost k jeho
pobytovému statusu tudíž není důvodem k ospravedlnění toho, že v souladu s vykonatelným
rozhodnutím o správním vyhoštění neopustil území České republiky a v době, kdy
jej dne 4. 2. 2020 zadržela policejní hlídka, pobýval na území České republiky neoprávněně.
Důvodem k uložení mírnějšího opatření namísto zajištění žalovanou nebylo podle kasačního
soudu ani stěžovatelovo tvrzení o ochotě na Ukrajinu dobrovolně odcestovat. Jak vyplývá z jeho
pobytové historie, stěžovatel již v minulosti zvláštní opatření za účelem vycestování nedodržel
a zcela zjevně se vyhýbá nutnosti opustit území České republiky, samotné tvrzení o dobrovolném
vycestování tedy nemohlo postačovat k závěru o účinnosti mírnějších opatření.
[21] Žalovaná tedy správně posoudila nemožnost uložení zvláštních opatření podle §123b
zákona o pobytu cizinců namísto zajištění stěžovatele. Nepochybil tudíž ani městský soud, pokud
jejímu závěru přisvědčil a stěžovatelovu žalobu zamítl.
[22] Nedůvodným shledal Nejvyšší správní soud nakonec i poukaz stěžovatele na znění čl. 15
návratové směrnice a související judikaturu kasačního soudu. Jak výše uvedeno, požadavky
na posouzení předpokladů zajištění (jako mimořádného institutu omezujícího osobní svobodu
stěžovatele, přicházejícího v úvahu až poté, co je vyloučeno uložení mírnějších opatření)
v napadeném rozhodnutí, resp. následně v napadeném rozsudku, byly respektovány. Mimoběžný
je podle kasačního soudu i stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, neboť napadené rozhodnutí obsahuje přesvědčivé
odůvodnění, které je ve vztahu ke stěžovateli a k projednávané věci dostatečně individualizované;
nelze jej tedy považovat za paušalizované, jak v kasační stížnosti namítá stěžovatel.
[23] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelovy námitky nejsou
důvodné. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn, neboť městský soud
při posouzení věci nepochybil.
VI.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, jejich náhrada
se jí tudíž nepřiznává.
[26] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 A 13/2020 - 25,
ustanoven zástupcem pro řízení o žalobě Mgr. Jindřich Lechovský, advokát. Podle §35 odst. 10
s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským (městským) soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování
v takovém případě hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti
ve výši 3.100 Kč, a dále paušální náhrada hotových výdajů s tímto úkonem související ve výši
300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, částka nákladů řízení se tudíž zvyšuje o tuto daň ve výši 714 Kč (tj. 21 %
z částky 3.400 Kč). Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu