ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.347.2019:56
sp. zn. 4 Azs 347/2019 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. L. V., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 5. 2019, č. j. OAM-207/LE-BA04-P08-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2019, č. j. 60 Az 40/2019 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši
celkem 6.352,50 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledal
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o ud ělení mezinárodní ochrany
podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil. Současně žalovaný uzavřel, že k posouzení žádosti
žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“),
příslušné Rumunsko.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl totiž k závěru,
že v posuzovaném případě nebylo sporu o tom, že žalobce byl v době podání žádosti
o mezinárodní ochranu v České republice držitelem platného rumunského víza, a tudíž žalovaný
podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III správně určil příslušnost Rumunska k posouzení
této žádosti.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený
rozsudek“) brojí kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje zrušení
napadeného rozsudku, jakož i napadeného rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení.
[4] Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že jeho žalobní argumentaci,
podle níž je jeho předání do Rumunska za účelem azylového řízení nepřípustné,
neboť Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení a v rumunském
azylovém řízení jsou dány systematické (správně systémové, srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44 – poznámka Soudu) nedostatky, vypořádal
pouze obecně a rovněž nesprávně. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že problémy, kterých se obává, nedosahují úrovně, která by mohla založit nepřijatelnost
jeho předání do Rumunska. Zdůrazňuje, že sociální situace žadatelů o mezinárodní ochranu
v Rumunsku je tristní a jejich životní podmínky dosahují intenzity rizik nelidského a ponižujícího
zacházení. Tyto problémy podle stěžovatele pramení především ze špatné koordinace
rumunského azylového práva a práva sociálního zabezpečení, jehož záchrannou síť žadatelé
o mezinárodní ochranu často nemohou využít, a nemají tak přístup k sociální podpoře. Stěžovatel
dále poukazuje na obtíže držitelů mezinárodní ochrany při snaze o integraci do rumunské
společnosti a na diskriminaci a nedostatek spolupráce ze strany státu, kterým jsou žadatelé
i držitelé mezinárodní ochrany v Rumunsku vystaveni. Jelikož podle stěžovatele trpí azylový
systém v Rumunsku velmi pomalým a neefektivním využíváním evropských zdrojů financování
tohoto systému, neexistuje pro žadatele o mezinárodní ochranu v Rumunsku záruka
dostatečného ubytování, výuky rumunského jazyka, ani úhrady jejich zdravotní péče. Stěžovatel
tedy shrnuje, že jeho předání do Rumunska je nepřípustné pro zásadní problémy rumunského
azylového systému, zejména pro existenci nebezpečí nelidského zacházení.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku. Uvedl, že jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek,
byly vydány v souladu s právními předpisy a žalovaný i krajský soud se ve svých rozhodnutích
vypořádali se všemi stěžovatelem namítanými skutečnostmi. Žalovaný tudíž popřel
oprávněnost kasačních námitek a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
případně jako nedůvodnou zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] Stěžovatel v nyní posuzované věci k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti uvádí,
že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, spočívajícího v nesprávném vyhodnocení
otázky, „zda lze současné existující nedostatky sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu
a zabezpečení jejich integrace v Rumunsku považovat za natolik závažné, aby byly důvodem pro aplikaci
článku 3 odst. 2 dublinského nařízení.“
[10] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který
byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým
(systémovým - viz [4]) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát.
[11] S otázkou, zda jsou v Rumunsku v řízení o udělení mezinárodní ochrany,
včetně zacházení se žadateli o ni, přítomny takové systémové nedostatky, které by vedly k aplikaci
článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud již vypořádal v rozsudku
ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20. Zde uzavřel, že z obecně známých informací,
ani z informací předkládaných stěžovatelem v onom řízení, které se stejně jako nyní týkaly
údajných nedostatků rumunského sociálního systému a integračních programů, nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní ochranu,
a že by tedy bylo namístě aktivovat článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K týmž závěrům
dospěl kasační soud také v nedávném usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 – 30,
v němž se přijatelností kasační stížnosti zabýval na půdorysu zcela identického tvrzení,
byť jiného stěžovatele, jako v nynější věci.
[12] V projednávané kasační stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu,
že se v mezidobí od vydání citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 33/2018 - 20 situace v Rumunsku
podstatně změnila. Poukazuje pouze obecně na údajně nedostatečnou koordinaci rumunského
práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva a na nedostatky integračních
programů pro žadatele o mezinárodní ochranu. To však nejsou skutečnosti, které by mohly
dosahovat intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 10. 2019, č. j. 9 Azs 236/2019 - 28). Není tedy důvod k přehodnocení judikatury
Nejvyššího správního soudu k otázce neaplikování článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve vztahu
k Rumunsku.
[13] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
kasačního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost nenaplňuje
žádnou z podmínek přijatelnosti vymezených v citovaném usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení
o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona).
[16] Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupce z řad advokátů; ten zastupuje stěžovatele
i v řízení o kasační stížnosti a jeho odměnu v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží odměna za jeden
úkon právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v doplnění kasační stížnosti, podané
jako blanketní [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Dále zástupce stěžovatele podal návrh na odkladný účinek kasační stížnosti. Za tento úkon právní
služby mu náleží odměna ve výši jedné poloviny z 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Úkon právní služby
spočívající v podání návrhu na přiznání odkladného účinku sice není výslovně zmíněn v §11
odst. 2 advokátního tarifu, avšak písm. a) téhož ustanovení za takový úkon považuje návrh
na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení §11 odst. 3 advokátního
tarifu následně stanoví, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna
jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření
a návrh na přiznání odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal
za tento návrh odměnu v rozsahu, jak výše uvedeno. Vedle toho má zástupce stěžovatele právo
na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
celkem tedy 600 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se uvedené náklady zastoupení ve výši 5.250 Kč o částku této daně ve výši 1.102,50 Kč
(21 % z 5.250 Kč) na částku 6.352,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6.352,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu