ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.398.2019:34
sp. zn. 4 Azs 398/2019 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. R., zast. Mgr. Janou
Pustelníkovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 10. 2018, č. j. OAM-418/ZA-ZA11-K02-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2019, č. j. 30 Az 33/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Janě Pustelníkové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 6.800 Kč, která
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl, že se žalobci neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou
u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným
rozsudkem zamítl.
[3] Krajský soud předeslal, že tvrzeným důvodem žalobcovy nynější, opakované, žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla jeho obava z vnitřního ozbrojeného konfliktu ve východní
části Ukrajiny. Žalobce poukázal na svůj strach z povolání do armády, v případě návratu
na ukrajinskou vládou kontrolované území na obavu z možných konfliktů rusky a ukrajinsky
mluvících obyvatel a také na nemožnost návratu do země původu kvůli absenci platného
cestovního dokladu. Ve shodě s žalovaným krajský soud neshledal naplnění žádného z důvodů,
pro který by žalobci bylo možné pro uváděné skutečnosti udělit mezinárodní ochranu.
[4] Žalovanému krajský soud přisvědčil i v tom, že s ohledem na zjištěný skutkový stav
se žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jeví účelově. Je nepochybné, že žalobce ze země
původu odešel z jiných, než v žádosti tvrzených důvodů. To ostatně žalobce sám přiznal, když
uvedl, že z vlasti vycestoval v roce 1999 z ekonomických důvodů. Krajský soud rovněž poukázal
na to, že žalobce na území České republiky žije již delší dobu bez dokladů a právního titulu
k pobytu a o udělení mezinárodní ochrany požádal až chvíli před tím, než bylo vydáno
rozhodnutí o jeho správním vyhoštění do země původu. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu přitom vyplývá, že požádat o mezinárodní ochranu lze pouze bezprostředně po příjezdu
osoby na území České republiky, v okamžiku, kdy k tomu má žadatel příležitost. Podle krajského
soudu se tak žalobce snažil opuštění území České republiky pouze pozdržet. K žalobcovým
obavám ohledně jeho ekonomické situace (nemožnosti získat zaměstnání a nedostatku
materiálního a sociálního zázemí) po návratu do země původu krajský soud dále uvedl,
že tyto samy o sobě nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud
nakonec žalobci nepřisvědčil ani v tom, že žalovaný v rozporu s §3 správního řádu založil
napadené rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, ani že své rozhodnutí
řádně neodůvodnil.
III.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem žalovaného a krajského soudu, že nesplňuje
podmínky k udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu.
Konkrétně má za to, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili otázku stěžovatelova návratu
do země původu za stávající bezpečnostní situace na východě Ukrajiny (odkud stěžovatel přímo
pochází) a s tím související možnost jeho vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. Krajský soud
zejména pochybil při posouzení kritérií možnosti vnitřního přesídlení vyplývajících z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, a ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Azs 22/2011 - 108.
[7] Stěžovatel zdůrazňuje, že hovoří ruským jazykem. Kvůli této skutečnosti mu jednak
v zemi původu hrozí navrácení právě do Doněcké a Luhanské oblasti, kde však stále probíhá
ozbrojený konflikt, a jednak v případě vnitřního přesídlení ohrožení na životě kvůli nevraživosti
mezi rusky a ukrajinsky mluvícími Ukrajinci. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem žalovaného
a krajského soudu, že v případě návratu do země původu může pobývat v jakékoliv oblasti
západní nebo střední Ukrajiny, nechce-li žít ve východní části Ukrajiny. Jako problematické
ve vztahu k jeho možnosti vnitřně se v rámci Ukrajiny přesídlit označuje stěžovatel i to, že nemá
doklady. Tato skutečnost by jej totiž omezovala v přístupu k sociálním a administrativním
službám. Stěžovatel také zdůrazňuje, že se nemůže obrátit s žádostí o pomoc na rodinu
ani přátele na Ukrajině a případně u nich dočasně pobývat. Stěžovateli je nadto známo, že jiní
obyvatelé na Ukrajině odmítají přijmout k ubytování obyvatele původem z Doněcké oblasti
(původ stěžovatele by přitom dovodili z toho, že hovoří ruským jazykem). Stěžovatel nesouhlasí
ani se závěrem krajského soudu, že v případě vnitřního přesídlení může na Ukrajině využít
náležité pomoci vládních institucí věnujících se pomoci vnitřním migrantům. Stěžovatel se také
obává toho, že by po návratu do svého původního bydliště v zemi původu mohl být zadržen,
podroben výslechu a případně i podezírán či obviněn z nějaké činnosti ve prospěch separatistů,
a to z důvodu, že se po několik let nacházel mimo Ukrajinu.
[8] Stěžovatel dále namítá i to, že ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit jednoznačný
závěr o možnosti jeho vnitřního přesídlení; žalovaný totiž v napadeném rozhodnutí nezkoumal
reálnou možnost stěžovatele zajistit si dlouhodobější zázemí v jiné části Ukrajiny. Nedostál tudíž
své povinnosti zjistit všechny dostupné informace o situaci v zemi původu a na základě jejich
vyhodnocení učinit závěr o oprávněnosti a důvodnosti obav stěžovatele.
[9] Stěžovatel nakonec v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká, že v napadeném rozsudku
neuvedl, na základě jakých konkrétních podkladů dospěl k závěru, že se stěžovatel po návratu
do vlasti může usadit v místě, které bude považovat za bezpečné. Považuje proto napadený
rozsudek za nepřezkoumatelný.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak napadené rozhodnutí,
tak i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Podle žalovaného stěžovatel
ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, pro které by mu mohla být udělena některá
z forem mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu.
[11] K obavám stěžovatele ohledně komunikace v ruském jazyce v zemi původu žalovaný
vyjádřil, že se stěžovatel může usídlit např. v Charkovské oblasti, kde se většina obyvatel
dorozumívá ruským jazykem.
[12] Žalovaný také zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu. Opatřil takové informace o zemi původu stěžovatele, které jsou dostatečné,
transparentní, objektivní a aktuální. Stěžovatel měl přitom možnost do žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvést veškeré relevantní důvody, které ho vedly k opuštění vlasti, a popsat
všechny potíže, které ve vlasti měl. Stěžovatel se rovněž mohl v průběhu správního řízení vyjádřit
ke všem podkladům pro rozhodnutí a navrhnout další informace, které by mohly jako takový
důvod sloužit.
[13] Podle žalovaného stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl ničeho k odůvodnění přijatelnosti
kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s.; není proto dán důvod k jejímu věcnému posouzení.
Žalovaný proto navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost nebo její zamítnutí
pro nedůvodnost.
V.
[14] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[15] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. Nezjistil totiž žádné pochybení
té intenzity, jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky uplatněné v kasační stížnosti
mohou mít „širší dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá
z §104a s. ř. s. a ze související judikatury. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud neshledal.
[16] Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že se krajský soud dopustil
zásadních pochybení ve výkladu hmotného a procesního práva, která měla za následek nepříznivý
dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[17] Nejvyšší správní soud především ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku
jednotlivě vyjádřil k uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně
a srozumitelně je vypořádal. Konkrétně nenaplněním důvodů pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. b a c) zákona o azylu stěžovateli (které podle stěžovatele nebylo
v napadeném rozsudku řádně vypořádáno a způsobovalo jeho nepřezkoumatelnost) se krajský
soud zevrubně zabýval v odst. 49-62 napadeného rozsudku, přičemž své závěry dostatečně
odůvodnil. Krajský soud v napadeném rozsudku také zohlednil výsledky správního řízení
a v něm shromážděné informace, vyjádřil se i ke zjištěním, jež žalovaný učinil ve správním řízení
na základě jednotlivých podkladů ohledně politické a bezpečnostní situace na Ukrajině a zjištěné
skutečnosti podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ dopadající, hmotněprávní normy,
aniž se přitom dopustil odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající
se otázek řešených i v souzené věci. Naopak, tuto judikaturu přiléhavě použil při své argumentaci.
[18] Otázkou bezpečnostní situace na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval
a vyhodnotil, že ani dříve, ani v současné době nelze situaci na Ukrajině klasifikovat
jako tzv. totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný ve východní části Ukrajiny, přičemž jeho
intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 9 Azs 287/2015 - 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 - 36). Situace na Ukrajině
se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila.
[19] K tomu Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným i krajským soudem doplňuje,
že v případě konfliktu nemajícího charakter tzv. totálního konfliktu nestačí k udělení mezinárodní
ochrany pouze existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadatel
o mezinárodní ochranu musí prokázat skutečné nebezpečí vážné újmy dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu
jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části
země či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68).
[20] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že ačkoliv je stěžovatel
původem z východní Ukrajiny, konkrétně Doněcké oblasti (naposledy žil ve městě Alčevsk),
tj. z té části země, kde se vnitřní konflikt geograficky ustálil, stěžovatel nikterak neprokázal,
že by jemu konkrétně ve smyslu výše citované judikatury hrozilo po návratu na Ukrajinu skutečné
nebezpečí vážné újmy. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom složité bezpečnostní
i ekonomické situace na Ukrajině, na kterou se stěžovatel z lidsky pochopitelných důvodů vrátit
nechce. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že na Ukrajině neprobíhá tzv. totální konflikt
(jak výše uvedeno) a ve vztahu k objektivně rizikové oblasti, z níž stěžovatel pochází,
je zde reálná, přiměřená, rozumná a smysluplná možnost vnitřního přesídlení (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, nebo ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74).
[21] Stěžovatel nepatří mezi zranitelné osoby. Jde o dospělého a zdravého muže, který
netvrdil, že by se v zemi původu vůbec nedomluvil, nelze u něj tedy předpokládat, že by nebyl
schopen běžného života na Ukrajině v rámci vnitřního přesídlení. Stěžovatel k nemožnosti
vnitřního přesídlení uvádí, že se v oblastech mimo východní Ukrajinu obává z důvodu jeho
příslušnosti k rusky mluvící menšině ohrožení ze strany příslušníků ukrajinsky hovořící většiny.
Poukazuje také na to, že vnitřně přesídlené osoby čelí sociálním a ekonomickým obtížím,
a to zejména tehdy, pokud jako stěžovatel nemají doklady. Tato obecná tvrzení, která spíše
než konkrétní obavy představují čistě spekulativní domněnky (stěžovatel netvrdil, že by v zemi
původu sám čelil konkrétním problémům), však nevyvrací skutečnosti, jež žalovaný i krajský soud
zjistili o reálné možnosti vnitřního přesídlení z aktuálních a zcela přiléhavých zpráv o zemi
původu, jež byly podkladem napadeného rozhodnutí. Z nich naopak možnost vnitřního
přesídlení dovodit lze. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti tedy podle Nejvyššího správního soudu
nelze považovat za natolik intenzivní, aby se mohly stát důvodem pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. b) a písm. c) zákona o azylu. Tím není ani absence zázemí na Ukrajině
(srov. usnesení kasačního soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 Azs 22/2013 - 31). Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že předestřená argumentace stěžovatele nezakládá přijatelnost
kasační stížnosti.
[22] S ohledem na dovozenou možnost vnitřního přesídlení stěžovatele nemůže přijatelnost
kasační stížnosti založit ani obecná a hypotetická kasační námitka ohledně obavy stěžovatele
z návratu do původního bydliště v Doněcké oblasti z důvodu dlouhého pobytu mimo území
Ukrajiny, z níž by mohla být dovozována jeho spolupráce se separatisty.
[23] Ke stěžovatelově námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaným
k učinění závěru o nenaplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. b) a c) zákona o azylu, zejména ohledně možnosti vnitřního přesídlení na Ukrajině, kasační
soud uvádí, že žalovaný vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení
stěžovatele uvedená ve správním řízení, která jsou primárním zdrojem informací podstatných
pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41), a na aktuální zprávy z důvěryhodných zdrojů o situaci
na Ukrajině. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovateli byla ve správním řízení dána
možnost seznámit se s informacemi, které představovaly podklad pro vydání napadeného
rozhodnutí, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti
zdrojům informací a způsobu jejich získání. Stěžovatel se s podklady seznámil dne 9. 10. 2018,
jejich doplnění však nenavrhl, ani se nevyjádřil ke zdrojům informací a způsobu jejich využití
(viz protokol o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne
9. 10. 2018). Námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany žalovaného
jsou proto podle Nejvyššího správního soudu nedůvodné a přijatelnost kasační stížnosti
nemohou založit.
[24] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem,
která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil
ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně
jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stěžovatelovy námitky.
VI.
[25] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[27] Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 28. 1. 2019, č. j. 30 Az 33/2018 - 34,
ustanovena pro řízení o žalobě zástupkyní Mgr. Jana Pustelníková, advokátka. Podle §35
odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě
platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatele
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby ve výši 6.200 Kč
(2 x 3.100 Kč) spočívající v sepisu kasační stížnosti a další poradě s klientem uskutečněné
dne 21. 10. 2019, a to podle §7 bod 5., §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Nejvyšší správní soud dále přiznal zástupkyni stěžovatele paušální náhradu hotových výdajů
v celkové výši 600 Kč (2 x 300 Kč) související s výše uvedenými úkony právní služby podle §9
odst. 4 písm. d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně soudu sdělila,
že není plátkyní daně z přidané hodnoty. Zástupkyni stěžovatele se tedy přiznává odměna
a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu