ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.420.2019:47
sp. zn. 4 Azs 420/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: I. N., zast. Mgr. Viktorem
Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2019, č. j. CPR-17131-7/ČJ-2018-930310-V230, v ř ízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019,
č. j. 4 A 53/2019 - 27,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 4 A 53/2019 - 27,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi Mgr. Viktoru Klímovi se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti
ve výši 12.342 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 8. 2019, č. j. CPR-17131-7/ČJ-2018-930310-V230, zamítla
odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále
jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 3. 2018, č. j. KRPA-359409-32/ČJ-2017-000022,
kterým bylo podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobkyni uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 12 měsíců,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Důvodem pro uložení
správního vyhoštění byl pobyt žalobkyně v České republice bez platného víza v období
od 30. 9. 2017 do 5. 10. 2017. Žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně dostatečně zjistil
skutkový stav věci a jeho rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života žalobkyně. Dále zdůraznila, že správní orgány nemají možnost správního
uvážení ohledně uložení správního vyhoštění cizinci, jehož jednání naplnilo všechny znaky
vymezené v §119 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě správní orgán vždy uloží správní
vyhoštění, a to za předpokladu, že takové rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života cizince. Ze závazného stanoviska zpracovaného k možnosti
vycestování současně vyplývá, že žalobkyni v opuštění území České republiky nic nebrání,
a to ani aktuální situace v její vlasti.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2019,
č. j. 4 A 53/2019 - 27, žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. Konstatoval, že žalovaná správně
vyhodnotila jednání žalobkyně jako snahu o zneužití krátkodobého víza na prodloužení jejího
pobytu v České republice. Žalovaná se současně podle městského soudu dostatečně zabývala
všemi relevantními okolnostmi případu a rozhodnutí o správním vyhoštění správně vyhodnotila
jako přiměřené. Z toho důvodu nebylo na místě ani uložení povinnosti k opuštění území
podle §50a zákona o pobytu cizinců. Dále konstatoval, že řízení o mezinárodní ochraně
a o správním vyhoštění jsou vedena podle odlišných právních předpisů, takže nic nebránilo
vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně. Podle městského soudu současně žalobkyně
předložila zprávy o svém nepříznivém zdravotním a psychickém stavu po porodu mrtvého dítěte
účelově až po vydání napadeného rozhodnutí, ač tak mohla a měla učinit již v řízení o odvolání.
Uvedené pak platí tím spíš, pokud za situace, kdy bylo žalobkyni rozhodnutím správního orgánu
I. stupně uloženo správní vyhoštění, i nadále rozvíjela na území České republiky rodinný život
a budovala si zde zázemí. Vzhledem k námitce žalobkyně ohledně nemožnosti jejího návratu
do vlasti z důvodu hrozby vážné újmy ze strany státních orgánů městský soud konstatoval,
že žalovaná tuto skutečnost řádně posoudila, přičemž vycházela z dostatečně aktuálních
a relevantních podkladů. Rodinné spory pak nelze považovat za vážnou újmu podle §179 odst. 2
zákona o pobytu cizinců.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítla, že rozhodnutí žalované představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého
a rodinného života a žalovaná měla v posuzovaném případě vydat rozhodnutí o povinnosti
opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců, které je způsobilé dosáhnout stejného cíle
jako správní vyhoštění. Uvedené pak podle stěžovatelky platí tím spíš, pokud její neoprávněný
pobyt na území České republiky trval pouhých pět dní. V této souvislosti stěžovatelka poukázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012 - 22. Dále namítla,
že vzhledem k žádosti o mezinárodní ochranu, o níž Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Azs 126/2019 - 87, rozhodl tak, že státem příslušným pro projednání
její žádosti o mezinárodní ochranu je Francie, neměla žalovaná napadené rozhodnutí vydat,
jelikož podle §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tento zákon nevztahuje na žadatele
o mezinárodní ochranu.
[4] Stěžovatelka dále namítla, že v obtížné životní situaci po porodu mrtvého dítěte nemyslela
na probíhající řízení o správním vyhoštění, a proto včas nepředložila lékařské zprávy prokazující
její nepříznivý zdravotní a psychický stav. Městský soud však k této skutečnosti nijak nepřihlédl
a současně bez opory v jakémkoli důkazu konstatoval, že dostatečné pomoci se stěžovatelce
dostane i v její vlasti. Předmětné důkazy podle stěžovatelky dokládají pouze skutkový stav, který
zde byl již v době rozhodnutí žalované. Městský soud tak byl povinen v souladu s principem plné
jurisdikce vycházet z úplného a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž
v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud odmítl její obavy ohledně rodinných sporů pouze
na základě svých domněnek. S odkazem na další podklady doplnila, že aktuální situace
v Uzbekistánu je i nadále nepříznivá. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatelka navrhla,
aby napadený rozsudek městského soudu i rozhodnutí správních orgánů zrušil.
[5] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s napadeným rozsudkem
městského soudu a setrvala na svém rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že v posuzovaném případě
neměla žalovaná vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž měla vyčkat výsledku
probíhajícího řízení o žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu, případně vydat podle §50a
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území. S uvedenou
námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Podle §119 odst. 7 písm. c) zákona o pobytu
cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku
o mezinárodní ochranu, je vykonatelné až po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se řízení
o udělení mezinárodní ochrany zastavuje.
[11] Správní orgány příslušné k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak musí respektovat
probíhající řízení o mezinárodní ochraně, přičemž na řízení o mezinárodní ochraně dále pamatuje
§120a odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle něhož platnost rozhodnutí o správním vyhoštění
zaniká, pokud byl cizinci udělen azyl. Předmětná ustanovení zákona o pobytu cizinců
tak vymezují situaci, kdy již správní orgán vydal rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
avšak dosud nebylo ukončeno řízení o žádosti téhož cizince o mezinárodní ochranu.
Na uvedeném pak nic nemění §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož toto ustanovení
vymezuje situace, kdy cizinec o mezinárodní ochranu požádá před zahájením řízení podle zákona
o pobytu cizinců. Zahájí-li tedy správní orgány řízení o správním vyhoštění cizince, který
následně podá žádost o mezinárodní ochranu, musí před výkonem rozhodnutí o správním
vyhoštění vyčkat jeho ukončení, žádné zákonné ustanovení však správním orgánům nebrání
předmětné rozhodnutí o uložení správního vyhoštění vydat (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012 - 22).
[12] V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatelka o mezinárodní ochranu požádala
dne 1. 2. 2018, a to až v průběhu řízení o jejím správním vyhoštění zahájeném dne 5. 10. 2017.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Azs 126/2019 - 87, zamítl kasační
stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019,
č. j. 4 Az 76/2018 - 37, kterým se domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 8. 11. 2018, č. j. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018, jímž bylo podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu
z důvodu její nepřípustnosti podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Na základě výše
uvedeného tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že správnímu orgánu I. stupně ani žalované
nic nebránilo vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky, resp. o odvolání proti tomuto
rozhodnutí, přičemž správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatelky správně uvedl, že doba stanovená k vycestování počíná běžet až po odpadnutí
důvodu podle §2 zákona o pobytu cizinců.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky ohledně jejích obav z hrozby
vážné újmy ze strany uzbeckých státních orgánů a rodinných příslušníků v případě jejího návratu
do vlasti. V posuzovaném případě ze závazného stanoviska, které bylo následně potvrzeno
novým závazným stanoviskem vypracovaným k možnostem vycestování, vyplynulo,
že vycestování stěžovatelky je možné. Uvedené podklady se dostatečně zabývaly aktuální situací
ve vlasti stěžovatelky i možnými obtížemi ze strany státních orgánů v případě jejího návratu.
Obává-li se stěžovatelka možných rodinných sporů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že obavy
z vyhrožování ze strany soukromých osob není bez dalšího ani skutečností relevantní pro udělení
azylu či doplňkové ochrany (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013,
č. j. 8 Azs 33/2012 - 40). Uvedené pak platí též pro její návrat do vlasti z důvodu správního
vyhoštění z území České republiky.
[14] Uvedené právní otázky tedy posoudil městský soud správně, takže důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
[15] Stěžovatelka dále namítla, že městský soud i žalovaná nesprávně posoudily rozhodnutí
o správním vyhoštění jako přiměřené z hlediska zásahu do jejího soukromého a rodinného života,
přičemž nezohlednily ani krátkou dobu jejího neoprávněného pobytu na území České republiky.
Doplnila, že v souladu se zásadou plné jurisdikce se měl městský soud zabývat důkazními návrhy,
které předložila v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované.
[16] Zákon o pobytu cizinců stanoví, že policie cizinci vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
až na 10, 5 či 3 roky vždy, nastane-li některá ze skutkových situací předvídaných v §119 odst. 1,
a to za předpokladu splnění případných dalších požadavků zakotvených v navazujících
ustanoveních citovaného zákona, mezi které patří např. to, že důsledkem rozhodnutí o správním
vyhoštění nesmí být nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a
odst. 2) nebo to, že nejsou dány důvody znemožňující vycestování cizince podle §120a
v návaznosti na §179 (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 - 74). Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců mezi kritéria posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění patří mimo jiné také zdravotní stav
stěžovatelky.
[17] V posuzovaném případě stěžovatelka městskému soudu předložila lékařské zprávy týkající
se jejího zdravotního stavu po porodu mrtvého dítěte v roce 2019. Městský soud však předmětné
důkazní návrhy odmítl s konstatováním, že stěžovatelce nic nebránilo předložit předmětné
důkazní návrhy stran skutkového stavu věci existujícího v době před vydáním rozhodnutí
žalované již v řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Doplnil, že takto
opožděně předložené důkazní návrhy považuje za účelové, přičemž se domnívá, že dostatečné
zdravotní pomoci by se stěžovatelce jistě dostalo i ve vlasti. S uvedenými závěry městského soudu
se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[18] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že „při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Nejvyšší správní soud současně již v rozsudku
ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28, konstatoval, že §75 odst. 1 s. ř. s. „nebrání
tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání žalobou napadeného
správního rozhodnutí, pokud popisují stav, jež ke dni rozhodování správního orgánu objektivně existoval.“
Řízení o správním vyhoštění cizince je současně ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou
nestranného přístupu, podle níž správní orgán nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů
pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, č. 2412/2011 Sb. NSS,
a ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, či ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69).
[19] V posuzovaném případě je dále ze soudního spisu zřejmé, že k porodu mrtvého dítěte
stěžovatelky došlo dne 12. 3. 2019, stěžovatelka byla následně ode dne 24. 3. 2019
hospitalizována z důvodu nepříznivého psychického stavu. Žalovaná rozhodnutím ze dne
30. 3. 2019 zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům a současně krátkému časovému úseku mezi prožitým
traumatem stěžovatelky a vydáním rozhodnutí žalované Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se městský soud měl v posuzovaném případě zabývat důkazy předloženými stěžovatelkou
v řízení o její žalobě. Takto učiněné důkazní návrhy totiž vzhledem k relevantním okolnostem
případu nelze bez dalšího považovat za účelové, přičemž jejich pozdější předložení lze omluvit
závažnými důvody na vůli stěžovatelky nezávislými. Uvedené platí tím spíš, pokud městský soud
následně bez jakýchkoli relevantních podkladů konstatoval, že dostatečné zdravotní pomoci
se stěžovatelce jistě dostane i ve vlasti.
[20] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud zatížil napadený rozsudek vadou řízení
spočívající v neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou v řízení o žalobě, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tím byl naplněn důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. Závěr
[21] S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první
před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude městský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným
v tomto zrušovacím rozhodnutí. Městský soud tedy v dalším řízení provede uvedené důkazy
ohledně zdravotního stavu stěžovatelky a náležitě je vyhodnotí při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého nebo rodinného života stěžovatelky.
[22] V dalším řízení městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[23] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 Azs 420/2019 - 11,
byl stěžovatelce ustanoven zástupcem Mgr. Viktor Klíma, advokát. Zástupci, který
byl stěžovatelce ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto
případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační
stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 pí sm. a), c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“), a to za tři úkony právní služby poskytnuté stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti
(příprava a převzetí právního zastoupení, sepsání doplnění kasační stížnosti a další porada
s klientkou přesahující jednu hodinu) ve výši 9.300 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál)
činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby 300 Kč, tedy celkem
900 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto byla výše
odměny zvýšena o 2.142 Kč (§14a advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti
ustanoveného zástupce o dvojnásobné zvýšení mimosmluvní odměny podle §12 odst. 1
advokátního tarifu, jelikož posuzovaná věc dosahovala běžné složitosti. Částka v celkové výši
12.342 Kč bude vyplacena zástupci stěžovatelky z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu